Hnutí ANO dosáhlo úspěchu ve volbách, aniž bychom znali oficiální definici jeho ideologicko-programového východiska. Jeho představitelé si toho jsou vědomi, a proto spustili 23. 10. 2014 svůj vlastní think-tank s názvem Institut pro politiku a společnost.

Andrej Babiš, který vymezuje orientaci své strany prozatím vágně jako „pravici se sociálním cítěním“, usedne ve správní radě. Think-tank má podle jeho slov mimo jiné za cíl vychovávat nové politiky pro jeho ANO.

Pokud budeme Babiše pojímat jako nového pedagoga politiky, můžeme jeho vychovatelskou strategii rozdělit do tří kroků.

Zaprvé: nalezení díry na trhu

Jako zkušený obchodník by Babiš v roli učitele nejspíše následoval názorovou linii, v níž současní pedagogové přiznávají, že žáky berou především jako své klienty. Jaký pedagogický produkt tedy společnost nejvíce poptává?

Anglický filosof Mark Fisher v jedné ze svých knih popisuje vlastní zkušenosti z pedagogické praxe na střední škole. Žáci se nebyli schopni zapojovat do vyučování, nedokázali ani číst. Čtení považovali za nudu. Nevadil jim přitom obsah knih. Nedokázali se přinutit k samotné činnosti četby. Ta totiž neobstála v konkurenci sociálních médií, internetového přívalu nových zpráv a videí, fotek a obrázkových vtipů.

Neustálé online napojení na zdroj smyslových impulsů vrhal studenty do stavu, který Fisher pojmenovává jako depresivní hedonii, jež vyznačuje „neschopností dělat cokoli jiného než se pídit za požitky“. Pátrání po smysluplné náplni se odehrává na principu slasti.

Depresivní hedonii můžeme ilustrovat na srovnání rozsahu reklamní sféry (tedy nástroje, který nám nabízí nové a nové způsoby jak dosáhnout většího pohodlí a slasti) ve veřejném prostoru a množství psychických onemocnění.

V šedesátých letech, v období rané fáze reklamy, byla běžná rodina vystavena 1500 reklamních ataků za den. Druhou stranu této mince ve své knize The Selfish Capitalist popisuje James Oliver: od roku 1977 do roku 1982 vzrostl počet lidí stěžujících si na psychické poruchy o téměř deset procent, tedy na jednatřicet procent populace. Přičemž větší nárůst zaznamenaly země západního světa, tedy ty, které fungovaly na principu kapitalistického tržního systému.

↗

Prohlášení ANO implikují rodičovské ujištění, že vše dopadne dobře, že se nemusíme strachovat a máme přenechat to, co je nad naše síly, moudřejším a dospělým pečovatelům. Foto ANO

S hedonickou depresí souvisí i další problém, na který upozorňuje psychologie pedagogiky. Rodiče, kteří mají kvůli pracovnímu vytížení málo času na své děti, tento nedostatek kompenzují mírnějším přístupem, podbízením se potomkům a samozřejmě i finančními „úplatky“.

Důsledkem výchovy bez pevných pravidel ovšem vzniká jedinec bez zažitých vzorců chování, a tudíž v budoucnu neschopný vytvářet své vlastní hodnotové priority a normativní rámce svého rozhodování.

Bulvarizovanou reflexí tohoto jevu je například pořad Chůva v akci (v originále Superchůva), v němž přichází do konkrétní rodiny „odbornice“, která se snaží pomoci s nápravou problémového dítěte. Její rady obvykle směřují k přísnější výchově, konci rozmazlování nebo zavedení hranic. Bez nich je dítě ztraceno v pasti zmíněné depresivní hedonie a není schopno formovat své myšlení a chování do smysluplné a jej naplňující činnosti.

Andrej Babiš této mezery na trhu umě využívá. Jeho think-tank se může stát nástrojem, kterým vyplní jednu z absentujících složek v naší hedonicko-depresivní společnosti. Superchůvou, která stanoví pevný princip stmelující subjektivizované a relativizující životní mody globální společnosti.

Naše společnost potřebuje průvodce a přehledný manuál. Stane se jím Institut pro politiku a společnost?

Zadruhé: vytvoření nabídky

Adriana Krnáčová (členka správní rady think-tanku) prohlašuje, že v institutu chtějí přivítat lidi, „kteří sdílejí naše hodnoty“. To je hezké, to se bude líbit…

Na potřebu hodnot už u veřejnosti s úspěchem apeloval i miliardář Karel Janeček. Ačkoli jím nebyly nikdy přesně pojmenovány, už jen to, že o nich mluvil, kvitovala velká část společnosti.

Podobně i Babišův projekt oslovuje citelnou potřebu určení hodnotového systému a pravidel.

Ve volební kampani ANO se vedle přislibujících sloganů objevovalo cosi jako politický program. Mezi jednotlivými body v tomto kontextu stojí za vypíchnutí ty o zavedení větší policejní kontroly v ulicích a rozšíření kamerového systému: Zajistíme kamerový systém v rizikových místech, Budeme požadovat víc policistů v ulicích.

Ne, nejde o orwellovské tendence represivní moci, která se vnucuje do naší soukromé sféry, aniž bychom se jí mohli vzepřít. Nejde o příslib totalitní kontroly. Vzkaz pro dnešní dobu zní jinak a v jeho pochopení nám pomůže známá reality show pojmenovaná po Orwellově fikci.

Televizní Vyvolení nebo Big Brother nám dávají lekci o tom, jaké je sledovat a být sledován. Umožňují nám zakusit slast z kontroly subjektů, ale především ukazují potěšení aktérů před kamerami z toho, že jsou pozorováni. Ukazují touhu být pod dohledem, být sledován, žít pod zorným úhlem „velkého bratra“.

Podle Fischera dnes dochází stále výrazněji ke krizi „jména otce“. Tento termín z psychoanalýzy označuje vstup otcovské autority do psychického vývoje dítěte. Nejde o pojmenování konkrétního jedince, který zastává roli otce.

Jedná se o princip, který „synovi zajišťuje jeho vřazení do společenského řádu tím, že mu dává pojmenovatelnou identitu“. Dítě se bez něj nachází v momentě chaosu zlomkovitých uspokojení. Chybí „řád, který brání kolizi a rozpadu situace v celku, (ten) je založen na existenci jména otce“.

Nenachází se naše vnímání zodpovědnosti za společnost na takovém dětinském stupni? Nemůže nás hedonická deprese a absence nerozklížených pravidel degradovat do role infantilního subjektu? Podívejme se na zmíněné aspekty kampaně ANO.

První z nich — lakonicky formulovaná prohlášení — nabízejí rychlé vyřešení problémů. Implikují rodičovské ujištění, že vše dopadne dobře (ANO, bude líp), že se nemusíme strachovat a máme přenechat to, co je nad naše síly, moudřejším a dospělým pečovatelům. Velký bratr se mění ve Velkého otce. Není třeba zabývat se fungováním politicko-společenských institucí, ptát se po způsobu řešení. To nechme dospělým.

Není těžké pochopit, že demokratické volby se stávají vyjádřením našich soukromých individuálních tužeb. Americká politoložka Wendy Brownová připomíná naši tendenci být demokratickými subjekty, kteří jsou beze zbytku zaujati volbou a uspokojováním svých potřeb, které si pletou se svobodou. Z toho také vyplývá, že subjekt, který volí, a subjekt, jenž je ovládán, se zdaleka nevylučují...

Intelektuálové Frankfurtské školy a před nimi Platón připouštěli, že individuální volba a politické ovládání se nevylučují.

Taková péče se ovšem neobejde bez požadavku poslušnosti, který musíme plnit pod okem kamery. Jak ale vypadá poslušnost v pojetí Babiše-vychovatele?

Zatřetí: nastolení pravidel

Pokud hnutí ANO tvrdí, že skrze svůj think-tank teprve hodlá hledat svůj ideologický program, jedná se o podezřelý přístup. Právě v takových chvílích se totiž otevírá prostor pro nejvlivnější ideologické projevy.

Babiš ve své kampani implicitně sděloval svůj postoj. Příběh, kterým vtiskává morální hranice naší současnosti, je příběhem o úspěšném a produktivním jedinci. Babiš se coby představitel mýtu o bohatém podnikateli-dříči, který si vlastní pílí zajistil lukrativní postavení, stává charakteristickým hrdinou kapitalistického individualismu.

Je pochopitelné, že zástupcem principu jména otce pro současnou dobu se stává právě on. Představuje úspěšné začlenění člověka do principu tržní svobody a osobního prosazení skrze úspěšnost firmy. Může tak figurovat jako otcovská autorita a vzor pro mnoho voličů, kteří v chodu globálního neoliberalismu vidí smysluplný modus existence.

Pro ně bude připravena i případná sociální výpomoc. Dočkají se jí rodiny s dětmi, důchodci i hendikepovaní. Na první pohled tedy všichni potřební a „slušní“ občané. Represivně by měl stát ovšem zacházet například s bezdomovci nebo prostitutkami. Protože správně vychovaný člověk přece neskončí na ulici, nepropadne drogám, nezchudne…

V Babišově pojetí jsou veškeré sociální kolapsy odpolitizovány a odstřiženy od společenského a politického kontextu. Zdá se, že vše se stává otázkou pouhé morálky.

V takové perspektivě je ztráta domova něco nemorálního — jedinec se dopustil osobní a zavrženíhodné chyby. Samotný Babiš během své předvolební kampaně například na Václavském náměstí kritizoval bezdomovce a špínu. Místo citlivého vhledu do problematiky a nástinu konstruktivních systémových řešení jeho postoj připomínal rozzuřený nájezd rodiče do neuklizeného pokoje svého potomka.

Snad přijde puberta

Ideologie ANO je dávno předepsaná. Institut ji může pouze více či méně přijatelně artikulovat. Úkolem think-tanku tak nejspíše bude především obhajoba takového diskurzu. V oblasti sociální politiky bude muset propojit pojem sociální stát s podporou pouze těch jedinců, kteří nenarušují neoliberální příběh o úspěšných.

Obdobně podpora hendikepovaných se v pojetí ANO zaměřuje hlavně na jejich snazší zapojení do zaměstnání. V důsledku jde tedy o snahu zvyšovat konkurenceschopnost, což je jeden z bodů programu ANO.

Bezdomovci oproti tomu nemají nárok — ztělesňují temnou a iracionální stranu doktríny globálního kapitalismu. Připomínají nebezpečí uvíznutí na společenském dně, a to i přes všechen kulturní a finanční kapitál, kterým v minulosti disponovali. Vysokoškolští absolventi pinožící se na ulici dokládají limity naddimenzovaného individualismu — ani on totiž není schopen zajistit ochranu „slušných a pracovitých“ před přísnými pravidly trhu.

Prostitutky můžeme s mírnou nadsázkou vnímat jako profesi dovršující podnikatelský liberalismus — neplatí daně, ohledně pracovní doby i místa jsou naprosto flexibilní, snaží se pracovat mimo státní regulace, jejich výdělek spočívá především na jejich schopnostech, musí okamžitě reagovat na aktuální poptávku a podobně.

Takové dotažení logiky volného trhu se samozřejmě nemůže slučovat s konzervativní morálkou a celou ideologii tak před veřejností diskredituje (zmíněná W. Brownová ve své studii upozorňuje na překvapující nezbytnost propojení konzervativismu a dravého neoliberalismu pro fungování nynější podoby globálního trhu).

Obě rubové strany současného nastavení musí být tedy vytěsněny ze společenského vědomí. Babišovo hnutí navrhuje „vytlačení prostituce z centra“. Boj s bezdomovectvím nechtějí vést pouze „nárazově za tuhých zim“, ale tuto traumatizující zkušenost navrhují začlenit do tržních systémů tím, že bezdomovce zapojí do veřejně prospěšných prací.

Jako správný otcovský princip nám takto Babiš zajistí bezpečná města. Toho prý dosáhne také navázáním na tradici první republiky (tatíčka Masaryka), kdy „každá ulice měla svého strážníka“.

Abychom naplnili představy našeho vychovatele a vyhnuli se trestům a strážníkům, je třeba být rentabilním členem rodiny a ekonomicky jí prospívat. Pokud morálně (ve skutečnosti především ekonomicky) selžeme, může se nás figura otce zřeknout a zahanbujícím způsobem nás odsunout do společenského nevědomí.

Pokud zůstaneme u naší analogie s vývojem dítěte, pak snad můžeme nalézt naději v brzkém příchodu „pubertálního vzdoru“. V něm bychom mohli dorůst do pozice, z níž jsou výchovné vzorce zpochybněny a autority musí podstoupit kritiku a brutální revizi — natolik brutální, aby podryla názor, že lidé z ulice patří mimo rozlišovací schopnost slušné společnosti