„Nezaměňujte téma s politickými hesly,“ oponoval mi před pár dny v Událostech-Komentářích Daniel Kroupa. Na dotaz moderátora, co si myslíme, že bude tématem voleb, jsem odpověděl, že otázka fungování státu. A to hned v několika podobách.

Neodpověděl jsem tak sice na otázku, co v příštích čtyřicet dnech sehraje roli „julínkovného“ z krajských voleb 2008. Tedy, co bude snadno zapamatovatelnou mediální zkratkou volebních debat. Což byla otázka, jak ji položil moderátor. A souhlasím samozřejmě s Danielem Kroupou, který argumentoval, že obecné debaty o fungování státu volby nerozhodnou.

Jenže „fungování státu“ je téma, které nemá jen abstraktní podoby. A přitom i v těch abstraktních podobách se bude v příštích šesti týdnech objevovat. A v jedné konkrétní aplikaci bude otázka „fungování státu“ a jeho schopnost sebeobrany dokonce patřit mezi nejdůležitější politické otázky vůbec. Že si heslo „fungujícího státu“ vetkla do štítu ČSSD, nám nemá bránit, abychom se o fungování struktur státu bavili. Vkrádá se ostatně samo.

„Nový registr vozidel zkolaboval. Fungoval hodinu,“ psaly noviny na začátku července 2012, a pak ještě mnohokrát. „Nový systém na úřadech práce nefunguje. Propiska je jistější,“ informovala Česká televize nejen letos v dubnu. „Povinné sKarty jsou šikana, stát nemá právo je vnucovat,“ parafrázoval jeden zpravodajský web koncem loňského roku stanovisko ombudsmana.

Tři skandály z posledního volebního období, které se dotkly největšího počtu lidí, ukazují, že téma fungování státu se týká každého. Vyhnuli bychom se jim, kdyby centrální vedení státu neučinilo chybné strategické rozhodnutí. Kdyby bylo schopno vypsat správně výběrové řízení. A kdyby mělo dostatečnou odbornou kompetenci, aby dokázalo plnění sebou samým zadané zakázky zkontrolovat.

Obdobným příkladem nefunkčnosti ústředních státních institucí jsou problémy s čerpáním prostředků z evropských fondů. A je jedno, kolik miliard korun vůbec nevyužijeme a kolik jich nedostaneme proplaceno třeba proto, že nejsme s to práci s těmito „darovanými“ prostředky administrovat.

Zda stát funguje, bude moci osvědčit v příštích měsících v případě OKD. Ale už samo propuknutí kauzy hrozící překotným uzavřením jednoho z černouhelných dolů svědčí spíše pro to, že svou roli někde v mezičase nezvládl.

Jinak by těžko vznikla například kauza s byty OKD. Firma, která má za poslední tři roky zisk kolem čtrnácti miliard korun, by se státem nemusela licitovat o několikamiliardové podpoře pro své podnikání. A plán na obnovu regionu po ukončení těžby uhlí, které tak jako tak jednou dojde, by byl alespoň v obecné podobě již hotov.

Poslední podoba „fungování státu“, kterou chci zmínit, se pak týká samotných voleb. Chystáme se na volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. To je jeden z nejvyšších politických orgánů státu. Jeho sestavu tvoří dvě stě volených političek a politiků.

Mělo by být samozřejmostí, že pokud chce někdo do Sněmovny kandidovat, tak se nebude štítit politiky. Volbami se totiž chystá do nejvyšších struktur politiky dostat a politiku chce spoluvytvářet.

Když chce někdo v politice proti politice bojovat, nemůže to než způsobit problémy. Viděli jsme to v tomto volebním období s Vítem Bártou a jeho Veverkami proti dinosaurům. Nově sledujeme další díly s pracovními názvy „Nejsme jako politici, makáme“ a „nebudu politik, ale poslanec“ (Andrej Babiš) a: bohužel i senátor „dnes nemá nic jiného při pohledu na chování politiků (!), než silná slova“ (Tomio Okamura).

Diskvalifikovat z voleb by tyto a podobné formace měl samotný fakt, že předem odmítají pohybovat se v prostoru politiky. Dodržování pravidel chtějí začít vymáhat s výhradou, že jich samotných se pravidla politiky — přinejmenším verbálně — týkat nebudou.

Zdánlivě abstraktní debata o fungování státu tak má nejméně jednu rovinu, která zcela konkrétně ovlivní podobu naší politické a obecně veřejné debaty v dalších letech. Která možná hned s vyhlášením volebních výsledků znemožní posílení struktur státu a vedení věcnější politické a veřejné debaty, než jakou známe z předchozích let.