Když si člověk otevře webové stránky politického hnutí Úsvit přímé demokracie, může si všimnout jedné pozoruhodné věci. Pod nadpisem Úsvit přímé demokracie je na každé stránce menším písmem uvedeno Tomia Okamury, tedy vcelku Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Je tím řečeno mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát.

Přímá demokracie zní už z principu jako něco velmi pozitivního. Ostatně v České republice je vše přímé velmi populární. Byl to i případ přímé volby prezidenta, kterou prosazovali i mnozí zastánci přímé demokracie. Častý argument pro zavedení tohoto způsobu volby byl právě ten, že vtáhne lid do politiky a že je zkrátka dobře, aby si občané volili svoji hlavu státu.

Zpětně si můžeme klást otázku, koho to vlastně přímá volba do politiky vtáhla. V první řadě Miloše Zemana. Celá představa, že zavedení přímé volby prezidenta má něco společného s přímou demokracií tedy s vládou lidu, byla poněkud naivní. Samozřejmě, že se Miloš Zeman, který byl občany zvolen, snaží působit jako někdo, kdo jako jediný hájí jejich zájmy.

Nechci to zcela popírat. Miloš Zeman byl lidmi zvolen a občanům se jako jediným zodpovídá. Bylo by proto divné, kdyby se nesnažil stylizovat do zastánce a spojence lidu. To ale nic nemění na tom, že zavedením přímé volby se vláda lidu ani o píď nepřiblížila. Miloš Zeman si v první řadě vždy bude dělat to, co uzná za vhodné on sám. Musí sice u toho dodržovat jisté parametry úlohy, kterou na sebe vzal, ale to není zase až tak těžké.

K tomu s malou nadsázkou řečeno stačí stále dokola mluvit o jednom vybraném zákonu, po kterém lid touží (zákon o prokázání původu příjmů a majetku), popřípadě bojovat proti neoblíbené pravicové vládě. A ve stínu toho může hlava státu dělat politiku, jejímž hlavním cílem je posilování vlastní pozice a vzrůstání moci. Lid z toho sice něco nakonec mít bude, protože ke svým záměrům ho Zeman zkrátka potřebuje mít na své straně, ale lze v takovém případě hovořit o vládě lidu?

S Úsvitem přímé demokracie je to v mnohém podobné. Jak si Tomio Okamura přímou demokracii představuje? V programu jeho hnutí je jako první bod uvedeno: „Chceme radikální změnu politického systému, chceme přímou demokracii s odvolatelností politiků“.

Aby nikdo nebyl na pochybách, co se tím myslí, hned zatím se píše: „Budeme prosazovat uzákonění referenda jako nejvyššího projevu vůle občanů. Prosadíme přímé volby poslanců, starostů a hejtmanů. Chceme odvolatelnost politiků a odpovědnost politiků občanům. Jsme pro zákaz souběhu funkce poslance a ministra. Chceme důsledné oddělení moci zákonodárné a výkonné. Vládu bude jmenovat a řídit občany přímo volený a odvolatelný prezident.“

Ve skutečnosti se jedná o vládu lidu, která je notně zúžená. Lid sice dostává nějaké nové možnosti, může rozhodovat v referendu a své politiky nejenom zvolit, ale i odvolat, zároveň se však na scéně objevuje postava prezidenta sestavujícího svoji vládu. Jeho moc by na jedné straně byla omezena tím, že přímo zvolení poslanci by mu nemuseli schválit každý zákon, který si zamane, Okamura ale zároveň prosazuje snížení jejich počtu na 81.

Čím menší sbor, tím by pro hlavu státu bylo jednodušší si jednotlivé poslance zavázat a s jejich pomocí takřka neomezeně vládnout. Pokud by se naopak stalo to, že by se proti prezidentovi ve Sněmovně zformovala nepřátelská většina, která by odmítala schvalovat jeho vládou připravené zákony, celý systém by se zablokoval, což by mohlo vést až k nějaké formě puče, který by systém opět odblokoval.

Přesně to je důvod, proč prezidentské systémy snad s výjimkou Spojených států (ale i tam v poslední době můžeme například na schvalování navyšování limitu pro státní zadlužení vidět, že hrozba zablokování systému existuje) příliš nefungují.

Jádrem přímé demokracie, kterou Tomio Okamura nabízí, je tak vláda superprezidenta, nikoli lidu. Nová hlava státu se jím sice bude ohánět snad ještě o něco více než Miloš Zeman. Bude se mu snažit některými kroky zavděčit, protože lidová podpora mu může sloužit jako velmi účinný bič na neposlušné poslance a ti vždy budou ve slabším postavení než on. Jednak nebudou mít na své straně státní aparát, jednak jejich legitimita bude menší, protože nikdo z nich na rozdíl od prezidenta nebude zvolen občany celého státu.

Prezident tak sice bude vládnout v prostoru, který bude lidem do určité míry ohraničen, ale pokud bude alespoň trochu šikovný, jeho manévrovací pole bude opravdu velké. S lidem už to vždycky nějak zaonačí, stačí mít jistý cit pro to, co budí jednoznačný odpor, a naopak okázale prosazovat to, co je lidmi přijímáno. A i kdyby si nakonec lid proti sobě poštval, zorganizovat referendum, ve kterém by ho odvolal, nebude tak snadné.

Proto Okamurova přímá demokracie je možná přímá, ale rozhodně nejde o vládu lidu. Mnohem přesnější je v tomto ohledu zvolený název Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, jinak řečeno: Úsvit Okamurovy vlády lidu, respektive lidem.