Minulý týden jsem psala o tom, jakým způsobem by mohla média rámovat předvolební kampaň i debatu nad dalším směřováním země. Kdo viděl včerejší titulní stránky nejčtenějších českých deníků, jistě zaregistroval místy více, místy méně subtilní strašení potenciálním příchodem levicových stran k moci. Koneckonců sama potápějící se ODS ústy svých poslanců a poslankyň varovala před nástupem něčeho nedemokratického ve chvíli, kdy bude Sněmovna rozpuštěna.

Nejednalo se přitom jen o možné kroky prezidenta Zemana a „nekontrolovatelného“ Senátu, ale i možné výsledky nových voleb, kde by mohli nadprůměrného výsledku dosáhnout komunisté, ale třeba také nové populistické subjekty jako Úsvit přímé demokracie nebo Babišovo ANO 2011.

Paraziti, korupčníci a Řecko

Pravice se do značné míry může v těchto volbách stát obětí určitého, především negativního, rámování kampaně před posledními volbami. Byla to Občanská demokratická strana, která tak silně tematizovala „problém“ zneužívání sociálních dávek.

TOP 09 zase obhajovala tvrdá úsporná opatření, nezbytná k tomu, abychom neupadli do nemilosti před finančními trhy nebo mezinárodními institucemi jako Řecko, které se podle pravicových stran ke své špatné ekonomické situaci „prožralo“. Pochopitelně nemohl chybět boj proti korupci, jenž si koneckonců Nečasova „vláda rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“ dala jako předsevzetí dokonce do názvu.

Mottem pravice, díky kterému se jí povedlo na svou stranu získat i levicově smýšlející voliče (podle dat CVVM ze září 2010), byl tedy stručně řečeno boj proti údajnému plýtvání a nezodpovědnosti. Kategorie „my“ a „ti druzí“ byly tedy celkem jednoduše definované — „námi“, tedy potenciálními voliči pravice, se stali všichni, kteří se považovali za zodpovědné, na státu více méně nezávislé a na budoucnost myslící. Takový „dospělý“ ideál, stojící proti „těm druhým“ — dětem, které potřebují sociální stát a odmítají se osamostatnit.

Sliby, chyby — chtělo by se říct. Pravice se možná i kvůli „úspěšnému“ proškrtání se do recese, která údajně skončila teprve nedávno, nebyla schopná příliš držet ani tradičních opatření jako nezvyšování daní, případně snahy o výrazné zlepšování podmínek českých podnikatelů a to nejen těch velkých, ale i středních a menších. Politika zaměstnanosti pouze na úrovni neústavní represe.

Kdo bude těmi druhými v pravicové předvolební kampani? TOP 09 naznačila, že jejími „těmi druhými“ jsou voliči a příznivci Miloše Zemana, rámovaní jako vrcholní nedemokrati, ne-li ostentativní popírači vývoje posledních dvou desetiletí. S nadprůměrnými výsledky komunistické strany, kterou právě Zeman (ne)nápadným způsobem podpořil k nepřímému podílu na příští vládě.

Svým způsobem by antikomunismus a obecně antilevicová nota mohla hrát podstatnou roli pro ty pravicové voliče, které Nečasova vláda zklamala, jsou ale přesvědčeni, že ten mediálně prorokovaný „nástup levice“ opravdu nechtějí. Větší nebezpečí, než je levice, ale mohou pro pravicové strany představovat nové populistické subjekty.

Úsvit? Ó Ano

Slovo populistický používám v případě Okamurova Úsvitu přímé demokracie a Babišova ANO 2011, není hanlivou nadávkou jako spíše analytickým pojmem. Babišovo hnutí ze sebe utváří perfektní projekční plátno pro nenaplňované požadavky hned několika skupin obyvatelstva už jen tím, že zatím nepředstavilo žádný ucelenější program, ale především vymezení proti stávajícím politikům.

V souladu s touto strategií se do médií celkem pravidelně dostávají billboardy s tvářemi nejen majitele strany Andreje Babiše, ale jeho osobností na kandidátkách, jakými jsou například novinář Komárek, herec Stropnický nebo emeritní rektor Masarykovy university Jiří Zlatuška.

Bude to a obecné fráze ve smyslu „chceme dobrou budoucnost pro naši zemi a děti“ (zkuste najít stranu, která by chtěla opak) stačit na zisk mandátů ve Sněmovně, nebo budou voliči, pravděpodobně spíše pravicového nebo oblíbeného českého středového smýšlení, po zkušenosti s novými subjekty v minulých volbách spíše ostražití?

Naproti tomu Tomio Okamura a jeho Úsvit přímé demokracie má o nepřátelích „slušné společnosti“ celkem jasno. Kořenem všeho zla v České republice jsou kmotrovské mafie, „jejich“ zkorumpované politické strany, vysoké nepřímé daně, ti, kteří odmítají pracovat, exekutorské mafie, imigranti a náboženští fanatici nebo celá Evropská unie, která by podle stručného programu měla sloužit především jako hlídač volného trhu.

Ať jste pravicově nebo levicově orientovaný, svého nepřítele si u Okamury prostě najdete. A ono „my“ u Úsvitu, stejně jako u pravice a částečně i Věcí veřejných v minulých volbách, sestává ze slušného občana.

Přijde na řadu horních 10 000?

Co se levicových stran týče, je otázkou, kam se upře jejich označení „těch druhých“. Bude to směrem k „vnitřním“ nepřátelům, tedy například sílícímu osobnímu hnutí prezidenta Zemana známému jako SPOZ?

Nebo proti nabízejícímu se duchu Nečasovy vlády a jejím opatřením, která byla, co se životní úrovně nebo zvládání ekonomické krize, ne zrovna zářivě úspěšná? A bude se vůbec levice nahlas vymezovat proti některé skupině? Například proti bohatým nedanícím nebo danícím mimo české území?

Pochopitelně hrozí riziko, že její konzervativněji orientovaná část převezme rétoriku slušných proti neslušným občanům a přiživí se na sociálním a ekonomickým napětím notně podporovaném českém anticiganismu. Nutno podotknout, že například v boji proti exekutorům a lichvě bylo rychlejší právě Okamurovo uskupení, i když se jedná o téma, které velmi úzce souvisí se sociální otázkou.

Zásadní je se ptát, jestli levicové strany na aktivnější vymezení „nás“ a „těch druhých“ nerezignují například pod vlivem poměrně krátkého času na předvolební kampaň a velmi příznivých preferencí. Pokud ale zůstanou pasivní, jejich voličstvo by se mohlo nechat okouzlit například Okamurovou razancí a levicové strany by, už zase, mohly splakat nad výdělkem.