V posledních týdnech nebere konce zveřejňování vzpomínek větších či menších hráčů i úplných figurek společenské změny, ke které došlo v naší zemi před čtvrtstoletím.

Jsou to často zajímavé příběhy, ale na opravdu analytické hodnocení vývoje české politiky a politického systému u nás přitom téměř vůbec nedošlo. No, asi by z toho nebylo příliš pozitivní mravní ponaučení. Protože pokud vyústěním pětadvacetiletého vývoje bude berlusconizace státu, není to nic hezkého. A protože většina rozhodujících médií je již „berlusconizována“, není po takových analýzách v českých médiích zrovna poptávka.

Podobné je to, pokud jde o objektivní hodnocení hospodářského vývoje naší země. I k tomu v této době jakoby chyběla odvaha a chuť. V různých dílčích analýzách se tu a tam objevovaly zajímavé postřehy. Obecně byl přijímán názor, že pokud jde o rozvoj české ekonomiky, se udělalo hodně, ale mohlo se udělat ještě mnohem více. S tím se dá obecně jistě souhlasit, ale s výhradou.

Pokud si vezmeme na pomoc k popisu pokroků české ekonomiky v posledním čtvrtstoletí statistiku, zjistíme, že vývoj růstu HDP v zásadě probíhal po vzestupné křivce v letech 1992—1996 a také v letech 1998-2008. Ale vždy, když se česká politická reprezentace začala pohybovat po v jiných zemích neověřených cestách a její praktické kroky v hospodářské politice určovala scholastická ideologie neoliberalismu, šlo české hospodářství dolů.

Nevydařené reformy pravicových vlád uskutečňované v letech 2008-2013 vedly v těch letech ke stagnaci reálného hrubého domácího produktu země. V roce 2007 v ekonomice ještě doznívala správně nastavená hospodářská politika levostředových vlád. Pravicové reformy a s nimi související legislativa vstoupily v platnost až v roce 2008. Tyto pseudoreformy, neoliberální experimenty, vedly za Nečasovy vlády (2010—2013) ke škrtací orgii ve výdajích státního rozpočtu.

Za Topolánkovy vlády (2006—2009) se díky změnám daňových zákonů státní administrativa s lehkostí zbavila — počínaje rokem 2008 — cca 80 mld. Kč rozpočtových příjmů. Pravicovými vládami stupidně nastavený daňový systém spočívající ve snížení přímých daní a navýšení daní nepřímých vede k odlivu významné části v naší republice vytvořených hodnot do zahraničí. Často do zemí mnohem bohatších než je ČR.

Tento jev zatím vyvrcholil v roce 2013, když na účty mateřských firem do zahraničí z českých dceřiných společností odešlo ve vyplacených dividendách 315 mld. Kč. A to vše v situaci, kdy český stát generuje rozpočtové schodky kolem sta miliard ročně (letos to bude „jen“ do 80 mld. Kč).

Období let 2008—2013 je dobou stagnace, nejen pokud jde o ekonomiku, ale také pokud jde o životní úroveň širokých vrstev s výjimkou té příjmově nejsilnější části obyvatelstva. Prohloubení příjmové nerovnosti neposílilo právě soudržnost české společnosti.

Proti tomuto neúspěšnému období lze naopak postavit zejména léta 2005—2007, kdy díky dobře vyladěné hospodářské politice vzrostl HDP země za tři roky o jednu pětinu (!). V letech 2004—2006 se dařilo vytvářet vysoké rozpočtové rezervy (celkem 156 mld. Kč), které byly cynicky zkonzumovány v letech 2008-2010 pravicovými vládami k zalepení děr ve státním rozpočtu.

Je neuvěřitelné, jak pravicová Topolánkova a po ní Nečasova vláda dokázala s lehkostí rozbít dobře nastavenou legislativu pro ekonomickou oblast a změnit chod hospodářství na zpětný chod. A to s podporou velké části ekonomické teoretické fronty a českých médií.

Výsledkem je pachuť ve společnosti z experimentálních reforem a zkompromitování ideologicky pojaté pravicové politiky. To otevřelo Andreji Babišovi prostor v pravém středu politického spektra, tedy mezi pravicovými voliči. Jeho pragmatická ekonomická politika je vlastně příjemným osvěžením proti rigidní politice tradiční české pravice.

Privatizace českých firem počátkem 90. let je dnes rovněž příležitostí k zamyšlení. Voliči v roce 1992 v parlamentních volbách rozhodli mj. i o privatizačních metodách. Pokud by měla možnost pokračovat v privatizaci hospodářství Pithartova vláda (s převahou dnes již zapomenutého Občanského hnutí), dočkali bychom se velmi pravděpodobně postupné a snad i uvážlivé privatizace klíčových českých podniků do rukou zahraničních vlastníků.

Se zahraničními investory, jejich kapitálem, by se otevřely i jejich distribuční cesty na rozsáhlé zahraniční trhy. Vzorem takové privatizace byla mladoboleslavská Škoda Auto, vynikající německá investice s využitím umu vysoce kvalifikovaných českých techniků a dělníků. Automobily Škoda jsou dnes suverénně největším českým vývozním artiklem.

Václav Klaus se ovšem vydal cestou kuponové privatizace. Ta odložila nezbytný proces „kapitalistické racionalizace“ v podnicích na léta 1998—2005. Vedlejším produktem toho byl bankovní socialismus a obrovský nárůst toxických aktiv v českém bankovním sektoru.

Díky štědře poskytovaným úvěrům ve velké privatizaci na nákup majetkových podílů ve firmách (i firem vcelku) a v malé privatizaci často jen na koupi pětiletého nájmu prostor k podnikání umístěných v cizí nemovitosti se české banky dostaly do značných problémů.

Privatizace, která skončila amnestií

Noví podnikatelé se často dostávali do problémů se splátkovostí úvěrů, toxicita bankovních aktiv se tak zvyšovala až do dramatických rozměrů. Firmy privatizované kuponovou metodou, v nichž velmi často neomezeně rozhodoval ve svém materiálním zájmu vrcholový management, získávaly rovněž bezproblémově provozní úvěry. A také se splácením těchto úvěrů byly nemalé problémy.

Malé české banky díky tomu padaly jako makovice, krachovaly jedna po druhé. Velké české banky se v letech 1997—1998 dostaly až na samotnou hranici svého pádu. Po příchodu Zemanovy vlády byly na účet státu bilance bank postupně očištěny, což stálo stamiliardy, a banky byly nabídnuty k prodeji ne právě nejsilnějším evropským bankám za okasní ceny. Dnes jsou tyto české banky skutečnými perlami ve vlastnictví zahraničních mateřských bank. Slepičkami, které snáší zlatá vajíčka.

Privatizace po česku (velká i malá privatizace) znamenala nevratné promarnění stamiliardových hodnot vytvořených předchozími generacemi. Snad jediným pozitivním rysem toho bylo, že v důsledku bankovního socialismu se po jistou dobu podařilo udržet zaměstnanost a platy, a tedy slušnou životní úroveň zaměstnanců.

Poté, co se stovky privatizovaných českých firem dostaly nejpozději na konci 90. let či začátkem nového století do vážných, či přímo existenčních problémů, měnily vlastníky a ti provedli jejich restrukturalizaci. To vedlo k postupnému nárůstu nezaměstnanosti.

Díky v 90. letech vzniklému střednímu podnikatelskému stavu naopak došlo k „nasání“ statisíců pracovníků z oslabených či krachujících firem do tohoto zdravého sektoru české ekonomiky.

Symbolicky byly přehmaty a kriminální delikvence privatizační éry ukončeny až Klausovou prezidentskou amnestií v roce 2013.

Poznámku si zaslouží ještě vývoj životní úrovně obyvatelstva. Po transformaci české ekonomiky došlo zejména počátkem devadesátých let k očekávatelnému poklesu výkonnosti českého hospodářství i životní úrovně širokých vrstev lidí. Ta se vyrovnala s životní úrovní dosaženou na konci bývalého režimu až zhruba před deseti lety.

Co si zaslouží zvláštní poznámku, to je konvergence České republiky k nejvyspělejší části Evropy. Ta se v posledních pěti letech (2008—2013) prakticky zastavila. Slovenská ekonomika díky mnohem pragmatičtějším vládám a prakticky shodnému pohledu levice i pravice na řešení základních ekonomických problémů země dohání západní Evropu dynamičtěji, nežli je to v případě ČR.

A půjde-li vývoj v obou zemích tempem posledních let, dostanou se Slováci v ukazateli parity kupní síly za dva až tři roky před Čechy. Slovenské politické elity se dokázaly v zájmu země shodnout např. v otázce přijetí eura. Česká republika především díky ODS možnost přijetí eura na léta promeškala.

Úkolem současné vlády je především vymést chlév po předchozích pravicových vládách, vrátit českému hospodářství dynamiku a snižovat schodky státního rozpočtu v relaci k rostoucímu HDP i v absolutním vyjádření. Vládním cílem by mělo být dosáhnout v letech 2017—2018 vyrovnanosti státního rozpočtu.