Gymnaziální naděje

Lukáš Jelínek

Politiku u nás většinou bereme jako sled sportovních klání, vyblbneme se u příležitosti kdejaké události a smysl toho všeho moc nevnímáme. Na pražském gymnáziu Jana Keplera se ale o politice debatuje se vší vážností.

Rok co rok okolo 17. listopadu zamíří studenti pražského gymnázia Jana Keplera do školy, i když nemusejí: připraví si vlastní několikadenní studijní program z přednášek, besed, workshopů, a třeba přihodí i trošku kultury. Dosud jsem o tom jen slyšel, letos poprvé i zažil — když jsem byl v rámci Symposion 2014 požádán o přednášku o politických stranách.

A protože jednotícím motivem letošního ročníku se stal „plevel“, pohovořil jsem o zapleveleném stranickém systému. K tomu může dojít přemnožením stran, anebo — což je náš současný problém — formacemi, které se definují jako nepolitické, a o kterých Václav Bělohradský říká, že šíří antipolitiku.

To zde však tentokrát rozebírat nechci. Když jsem předstoupil před zaplněnou místnost, vycítil jsem hned zkraje, že jsem mezi lidmi, kteří přišli uvažovat o politice dobrovolně (v tomtéž čase přitom vedle probíhala přednáška o konopí) a se vší vážností.

Letmo jsem si vzpomněl na ironizování výsledků studentských voleb „nanečisto“. Jakkoliv TOP 09 v nich těží z líbivého stylu a jakkoliv třeba Piráti bodují coby nositelé protestu či rebelie, mezi konkrétními Keplerovými gymnazisty jsem cítil poptávku po politice založené hodnotově a programově.

Studenti na pražském gymnáziu Jana Keplera uvažují o politice dobrovolně a se vší vážností. Foto en.wikipedia.org

Ať už v rámci přednášky, nebo v kuloárech padaly samé zajímavé otázky. Proč hovořit o zkaženosti stran, když původcem všeho je občan-volič? Jak to, že intelektuálové ve stranách nebo rovnou intelektuálské strany, které nabízejí tlusté detailní programy, živoří, zatímco hnutí s programy spíchnutými za pět minut dvanáct uspívají? Dá se věřit pravici, která od svého počátku míchá leckdy protichůdné konzervativní principy s liberálními? Nezavdává k dusnu i platný volební systém? Může přijít obroda stranictví z ČSSD?

Těch nakousnutých témat bylo mnohem víc. Dotazy zajímavější než všechny politické a mediální disputace posledních týdnů. Vulgarity, vajíčka, pózy — to je dnešní česká politika, mediální i pouliční diskuse. Není důležité hledat pravdu, vést dialog, spojovat společnost. Místo toho nastává éra štěpení, kdy je hlavní především to, kam a za koho se kdo postaví.

Také proto pokládám listopad 2014 za jeden z nejtrapnějších za posledních pětadvacet let. Miloš Zeman udal tón, a my začali zpívat s ním, a to i v případě, kdy jsme měli pocit, že pějeme proti němu.

Bereme politiku jako sled sportovních klání, vyblbneme se u příležitosti kdejaké události a smysl toho všeho moc nevnímáme. Maximálně vzletně zafilozofujeme o obraně demokracie. Jenže Zeman pojímá svoji politickou misi strategicky a plánuje ji jako — s prominutím — válku. Proto se dosud jeví jako nezdolný, neporazitelný.

Domorodci se od politiků naučili aspoň gesta a slogany. Červené karty a jízlivé transparenty daly zapomenout na petice plné písmen a uplakané tirády v novinách. Pamětníci Paroubka přihodili vajíčka, pamětníci listopadu 1989 se vytasili s inovovanými hesly.

Jenže „Antizeman“ není program a uspokojit může jen ty, jejichž ambice končí s vyjádřením svého nesouhlasného názoru. I to je významné, jsem dalek vysmívání. Leč nelze ty dva listopady srovnávat — tenkrát se prosazovala alternativa, a teď naopak nehrozí, že zesměšněný prezident nažene do ulic ozbrojence. Proto se též jedinci, které politika nepolíbila, mohli v den výročí na Národní třídě veselit na diskotéce v odstavené tramvaji.

Obešel jsem v posledních dnech přes půl tuctu veřejných shromáždění, besed s pamětníky, konferencí, ceremonií. Ani jedna nebyla zbytečná. Žádná ovšem nic nového neprozradila — ani o minulosti, ani o přítomnosti. Opravdu tvůrčí atmosféru jsem cítil jen mezi gymnazisty, které trápí stav stranického systému a se znalostí reálií moderní historie dumají o promazání zadrhávajícího soukolí.

Nic převratného jsme — zatím — nevymysleli. Ale aspoň jsme si zaměstnali mozkové závity a ušetřili jak hlasivky, tak pár korun za vejce.

    Diskuse