Jaromír Volek: Listopadový étos narazil na českou mentalitu

„Vzhledem k mé profesi sociologa médií představuje zkušenost s chováním společnosti v tak vypjaté situaci zajímavý materiál dodnes,“ říká o listopadu 1989 někdejší studentský vůdce Jaromír Volek.

V listopadu 1989 mu bylo 26 let a druhým rokem studoval sociologii v Brně na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně,dnešní Masarykově univerzitě. Dostal se na ni v roce 1988 na sedmý pokus. Dnes Jaromír Volek na téže univerzitěpřednáší studentům o mediích a masové komunikaci.

„V září 1989 mě zatkli v Praze na demonstraci a s dalšími několika desítkami lidí odvezli autobusem sklepety na rukách kamsi za Prahu. Vyložili nás v nějaké garáži a po výslechu a pokutě zase pěkně spořádaněodvezli do Prahy,“ vzpomíná Jaromír Volek na své první větší potíže s bývalým režimem. „Říkal jsem si, že méstudium na vysoké škole netrvalo dlouho, respektive že skončilo.“

Za normální situace by tak tomu velmi pravděpodobně bylo. Ale život starého režimu se chýlil ke konci a jehorepresivita oproti počátku osmdesátých let výrazně zeslábla. „Že přijde nějaký zvrat jsme považovali zapravděpodobné už od lednového Palachova týdne. Jen to nakonec proběhlo jinak, než jsme čekali,“ popisuje.

Jaromír Volek, který se už před Listopadem porůznu pohyboval v takzvané šedé zóně, účastnil se například některýchbytových seminářů. „Po zásahu proti demonstraci na Národní třídě 17. listopadu jsem pociťoval nejen vztek, ale v danésituaci i poněkud překvapující jistotu, že je s režimem konec. Moje další chování tak nebylo fakticky žádnýmhrdinstvím, intuice mi říkala — už se na nic nezmůžou.“

Osmnáctého listopadu se z Prahy vrátil do Brna na koleje na ulici Tvrdého, kde bydleli studenti filozofickéfakulty. Pár dní na to byl zvolen jejich zástupcem ve stávkovém výboru. Označení „studentský vůdce“ však nemá rád,protože je prý příliš patetické a nese řadu zavádějících konotací a kontextů.

K nejsilnějším osobním vzpomínkám na revoluci řadí okamžik, kdy viděl dělníky v pražském ČKD sborověskandovat:„Nejsme děti! Nejsme děti!“Reagovali tak na slova vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána, že žádné děti nemohouurčovat politiku vládnoucí strany…

Uplynulých pětadvacet let svobody ale Jaromír Volek popisuje poměrně tvrdě. Na otázku, zda se naplnily jehoněkdejší představy o budoucnosti odpovídá: „Listopad 1989, respektive jeho étos, představoval šanci, která muselabýt promarněna neb narazila na stabilní, po staletí formované vzorce chování tohoto národa. Oněch dvacet pět letpo Listopadu představuje unikátní sociální experiment in vivo. Jeho závěr je poměrně jednoznačný. Klíčový problémčeské společnosti není a nebyla nikdy dominantní ideologie, ale národní mentalita, která každému novémumetanarativu otevírala prostor a také jej vždy znovu aplikovala k obrazu svému. V posledním dvacetiletítento metanarativ přijal povahu bolšhokynářské mentality, která se zrodila z prolnutí cynického rozumu pozdnínormalizace a mafiánského pojetí kapitalismu.

Na žádné extra oslavy pětadvacátého výročí se Jaromír Volek nechystá. Bude normálně pracovat. Nemá totiž rád„typické české fangličkářství ani vzpomínky starých zbrojnošů“.

Jaromír Bláha: V posledním desetiletí demokracie selhává

V předvečer 17. listopadu Jaromíra Bláhu vyslýchal pracovník StB: „Do té doby — pokaždé, když jsem něco udělal — jsem měl strach. A někdy ten strach vyhrál. Tehdy ale najednou zmizel. “

„Den před pátkem sedmnáctého listopadu mě poprvé kontaktovala StB. Ptali se mě, kdo vyvěšoval plakáty, které zvaly na demonstraci. V tu chvíli jsem pochopil, že mě mají podchyceného,“ vzpomíná Jaromír Bláha na  události staré pětadvacet let.

Tehdy devatenáctiletý student veteriny v Brně byl jedním z lidí, kteří v dlouhém řetězci pomáhali šířit letáky a samizdaty. Nepovažuje se v žádném případě za disidenta, nicméně jeho angažmá bylo jedním z důvodů, proč se stal členem stávkového výboru. Pracoval také v kolejním rozhlase, kde pouštěli zakázané zpěváky pod jinými jmény. Například Jaroslava Hutku překřtili na Johna Burdycha.

Jaromír pocházel z Prahy, ale studoval v Brně a bydlel na koleji. 17. listopadu se zúčastnil demonstrace v Praze, a když se v neděli vrátil do Brna, přišel na pokoj, kde sedělo dvacet lidí s  otázkou, co budou dělat. Domluvili se, že se připojí ke generální stávce: „Kamarádi z Prahy mi říkali, abych to v Brně koukal domluvit.“ Podle Jaromíra se brněnské školy ze začátku připojily spíše ze  solidarity, než že by chtěly svrhávat režim.

Jaromír se stal členem stávkového výboru, nicméně byl vyslán jako zástupce do Prahy. Dnes vzpomíná, jak byly stávky zpočátku spontánní, ale velice rychle se začaly vzájemně propojovat a organizovat.

Vznikl pražský stávkový výbor pražských škol, brněnský stávkový výbor brněnských škol a pak ještě celostátní stávkový výbor, kde měla každá škola svého reprezentanta. Právě v celostátním výboru zastupoval Jaromír svou fakultu. Do Brna posílal zprávy o tom, co se dělo v Praze. „Všichni vykládali, jak jezdí a shánějí podporu na venkově, ale já jsem trčel v hlavním městě a chodil na výbory, abych mohl dávat informace do  Brna,“ stýská si i po čtvrt století.

Když se jednou vrátil do moravské metropole a došel s kolegou na stávkový výbor, zjistil, že si tamní vysoké školy odhlasovaly poměrem devíti ku dvěma, že stávkovat přestanou. Důvodem mělo být nějaké nerozumění s Prahou. „Hodinu jsem do nich hučel, až jsem je přesvědčil, aby rozhodnutí změnili,“ vysvětluje. I s odstupem považuje svou intervenci za zásadní okamžik, přitom si už ale nepamatuje, co přesně tehdy vykládal.

Také proto patří vedle organizačních dovedností k jeho největším zkušenostem z revolučního období poznatek, jak důležitá je komunikace. „ Na stávkovém výboru každý o něčem mluvil, ale vzájemně se vůbec neposlouchali. Každý byl taky strašně unavený. Jelo se několik nocí v kuse,“ vzpomíná a dodává: „Pochopil jsem, že musím začít tím, že se vyspíme a pak, že se naučíme poslouchat jeden druhého.“

Představy, které tehdy Jaromír o svobodné společnosti měl, se za pětadvacet let nenaplnily. Letos proběhne u  příležitosti výročí sedmnáctého listopadu v Brně demonstrace, která má podle něj ukázat, že ne každý, kdo byl tehdy v ulicích, si představoval, že vývoj půjde tímto směrem.

„Co mě prvně překvapilo, byl odpor k hledání třetích cest. Hlasitě vyjadřovaný,“ vypočítává Jaromír a  hned svou deziluzi upřesňuje: „V posledním desetiletí demokratické mechanismy očividně nefungují. Kdo má peníze, zaplatí si PR kampaň. Politici se naučili, že nemusejí dělat to, kvůli čemu je lidé volí, stačí billboardy. Když se podíváte na práci PR agentur, na to, co dělají a co dokážou, vidíte, že s ideály to má pramálo společného.“

Jaromír dnes pracuje jako lékař ve veterinární nemocnici, ale současně je také známým ekologickým aktivistou. Od počátku devadesátých let se angažuje také v Hnutí DUHA, kde se zasazuje především o ochranu divoké přírody v národním parku Šumava.

Jan Šícha: Už dávno jsme měli zavést euro a odepsat jádro

S tím, že režim padne, nepočítal. Myslel si, že v něm i umře. Pořád se bál a připravoval se, že ho možná zavřou.

„Člověk se v noci vzbudil, posadil se na posteli, šel k psacímu stroji, napsal leták, ten nechal opsat, pak psal dál. Stav těla, když teče čas… Když Bůh tvořil svět, mohl se cítit podobně. Realita vznikala z myšlenky, ze slova, možná z modlitby, ale velmi jasně z něčeho lidskýho. Ustoupil strach z budoucnosti, obstarávání a věci vznikaly v přímém přenosu. Nikdy jsem nic podobného nezažil a asi ani už nezažiju. Je  to osobní odměna, že člověk byl při privilegovaném okamžiku historie,“ vzpomíná Jan Šícha na revoluční dobu. Bylo mu tehdy dvaadvacet let a studoval čtvrtý ročník pedagogické fakulty v Ústí nad Labem.

Do stávkového výboru vplul přirozeně. Už před Listopadem psal s dalšími patnácti lidmi samizdat a  distribuoval exilovou literaturu. Měli také uměleckou skupinu, s níž pořádali výstavy a hráli divadlo.

Když se po sedmnáctém volilo do stávkového výboru, Jan u toho nebyl. Přišel později a ustavil se sám: „Hádali se o míru nebezpečí, o tom, jak to organizovat, co se vlastně stalo. Začal jsem řvát a tím jsem si vyřval místo,“ vzpomíná na začátek stávky. „Byli jsme tři studentští vůdci: Kotleba, Doleček a já.“

V centrálním koordinačním centru studentů v Praze v Disku, kam na střídačku všichni tři jezdili, se dost dlouho uvažovalo, odkud pojedou tanky. Že to můžou vyhrát, napadlo Jana až druhý nebo třetí týden revoluce.

Okupovali koleje, ne fakultu a práce studentských vůdců byla zejména organizační. Na rozdíl od pražských škol udrželi v Ústí hodně lidí ve škole. Produkovali letáky, plakáty a snažili se studenty zabavit, aby neodjeli domů, což se stalo na některých pražských školách.

„Největším nepřítelem nebyli komunisti, ale vlastní horké hlavy. Chtěli demonstrovat a my jsme věděli, že milicionáři jsou v pohotovosti. Měli sedmdesát ostrých, rudý sever byl znát,“ vysvětluje Jan skutečnost, že studentům zdaleka nebylo jasné, že je vyhráno. Horké hlavy podle něj chtěly konfrontaci. Jeden z jejich tehdejších sporů se týkal materiálů, které nedaleko pálila StB. „Někteří studenti tam chtěli jít dělat živý štít. Říkal jsem jim, že kvůli papírům nemá cenu umírat, když to začíná vypadat, že vyhrajeme.

Heslo studentů bylo „dělníci a studenti“. Jan se tedy staral o to, aby se studenti dostali do podniků, před vrátnice, aby komunikovali s prostředím venku. Například posadili kluka s nohou v sádře se  sešitem ke vchodu do kolejí, aby psal, kdo odchází, kam jde, jak dlouho tam bude. „Měli jsme číslo na  Svobodnou Evropu a do Hlasu Ameriky a snažili jsme se nahradit diktát děkanátu diktátem stávkového výboru,“ shrnuje činnost studentů Jan.

Požadovali sice svobodné volby, ale Jan si vůbec neuměl představit, co po nich přijde. V osobní rovině je  s vývojem za posledních pětadvacet let spokojený. Po revoluci odešel s manželkou a batohem do Prahy. Opravovali byty, ve kterých bydleli, kuponová privatizace pro ně byl zážitek.

Mysleli si, že budou jezdit na schůze majitelů a ovlivňovat podle svého nejlepšího svědomí chod svých podniků. V devadesátých letech se jim nabízely nevídané možnosti profesní kariéry. „Pracoval jsem v Památníku písemnictví a pak na Ministerstvu zahraničí, kam bych se dnes už nedostal, vzhledem k tomu, kolik se tam hlásí lidí a jaké mají za sebou školy.“

Představy o soukromém životě se naplnily vrchovatě: „Jezdili jsme stopem po Evropě, do galerií. Dávali jsme si  dohromady kulturu, souvislosti, měřítka věcí,“ vzpomíná s nostalgií.

Pak žil několik let v Německu a tam mu začalo docházet, že české společnosti chybí některé sociální a  ekologické aspekty. Pochopil také, že obrazem fungující společnosti jsou média. Nespokojenost s tím, jak to tady vypadá, pro něj vychází ze srovnání se Západem a z vědomí promarněných příležitostí. „Dávno jsme měli mít euro, dávno jsme měli odepsat jadernou energetiku a věnovat se obnovitelným zdrojům,“ vypočítává.

Dnes je Jan kurátorem stálé expozice o německy mluvících obyvatelích Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Od roku 1995 také stále pracuje pro Ministerstvo zahraničí a poslední dobou dělá i poradce premiérovi. Osobně je naprosto spokojený, politicky ale nikoliv.

Při rozjímání o minulosti a svém angažmá ve stávkovém výboru vidí jako největší přínos to, že se osvobodil vnitřně. Nepočítal se vstupem do KSČ, ale nevěděl, co ho může čekat za každodenní kompromisy. „Nevěřil jsem sám sobě, že pokud se do mě dají, nezlámou mě na prvočinitele.“ Stávka tak pro něj byla osvobozující skok. Zásluhou revoluce se velice rychle přestal bát a stal se něj svobodný člověk.

SAŠA UHLOVÁ, ZUZANA VLASATÁ