Jeden příběh
Jan GruberBěhem posledních měsíců roku 1989 si takřka nikdo nedokázal představit nic jiného než socialismus. Dnes, pětadvacet let od revoluce, jsme na to skoro zapomněli.
S blížícím se výročím Sametové revoluce znovu ožívají hlasy, které se nás snaží přesvědčovat, že nástup liberální demokracie ruku v ruce s kapitalismem byl historickou nutností. Neexistovaly prý žádné alternativy, disent byl nejednotný, nenabízel žádnou společenskou vizi a občané během normalizace odvykli politickému myšlení.
Tempo událostí zastihlo všechny nepřipravené. A tak se najednou zrodil systém, v němž doposud žijeme. Připomínání Listopadu se pak stává vhodnou příležitostí pro stvrzování a legitimizování nastolené cesty a statu quo.
Avšak opakování slov Margaret Thatcherové o neexistenci alternativ se pro popis tehdejší situace hodí asi stejně jako Václav Klaus do vedení Greenpeace. Nicméně dobře odrážejí dnešní realitu, současný převládající pohled na nedávnou minulost.
Lidé tehdy toužili po změně. Volali po demokracii, svobodných volbách, pluralitní soutěži politických stran, férovosti, spravedlnosti a v neposlední řadě i po socialismu. Avšak část této paměti je oficiální pamětí překrývána.
Údajně neexistující, přesto panující, ideologie již pětadvacet let usilovně pracuje na zapomínání. Snaží se vymazávat nepohodlné názory a myšlenky, aby byla s to vykreslit takřka pohádkový příběh o probuzení lidu, který se v duchu svých nejlepších tradic vydal na Západ. Je zřejmé, že z této perspektivy smysl a ideály revoluce stále unikají, neboť se z různých koutů Československa ozývaly jiné hlasy.
Dnes se především zakrývá příznivé hodnocení socialismu v průběhu prvních revolučních měsíců. „Nechceme socialismus odstranit, ale chceme odstranit všecko, co socialismu brání,“ psali na sklonku roku 1989 bratislavští železničáři. Buňka Občanského fóra a stávkový výbor v Lounech tiskl na plakáty heslo: „Demokracie + nenásilí + každý podle schopností, každému podle zásluh (ale doopravdy)“.
A v průzkumu veřejného mínění ze sklonku prosince roku 1989 se pouhá tři procenta obyvatelstva vyslovila pro kapitalismus. Kromě těchto marginálů se společnost dělila na dvě zhruba stejné početné části: jedna si přála pokračovat v socialistické cestě, druhá hledat „cosi“ mezi kapitalismem a socialismem. Odkazy na osmašedesátý a „socialismus s lidskou tváří“ byly stále živé.
Stranou zájmu pak zcela zůstává stát jeden z nejzajímavějších programových dokumentů, který před rokem 1989 vznikl, manifest Hnutí za občanskou svobodu „Demokracii pro všechny“.
„Čas dozrál k práci v pravdě politické. Vstupme do prostoru, k němuž lidé chovají všeobecnou nedůvěru vinou těch, kteří ho po desetiletí okupují svou diktaturou a nekompetentností. Tento prostor musí být rehabilitován,“ píše se v prvních řádcích manifestu. Jeho signatáři požadují nastolení pluralitní demokracie, „tedy demokracie pro všechny“, sepsání nové ústavy a obnovení právního řádu, záchranu životního prostředí, hledání „nových forem společenského vlastnictví podniků“, demilitarizaci společnosti a v neposlední řadě mírové a demokratické řešení budoucnosti Evropy.
Vznik tohoto dokumentu může být jedním z dokladů, že programy a vize budoucího společenského uspořádání Československa, ale i Evropy, tehdy existovaly. Hnutí za občanskou svobodu bylo první skutečnou politickou opozicí vůči komunistické straně. Pochopilo politiku jako střet koncepcí a idejí, které se mají svobodně utkat ve volbách.
Bude-li se to nadále ve veřejném prostoru opomíjet, přijdeme o kus demokratických tradic, na něž je třeba navázat. První věta manifestu zůstává i dnes nadále platná. A politickou práci lze začít právě na tomto místě, totiž připomínáním mnohosti hlasů a nabouráváním stávajícího výkladu dějin.
Teď tedy k těm alternativám k restauraci kapitalismu: byly nebo ne?
Na jedné straně, to je nutno přiznat, objektivně v podstatě neexistovaly. Ekonomiky všech postkomunistických zemí se v prvé řadě musely vyrovnat s nastupující tržní konkurencí etablovaných ekonomik západu - a to prostě nebylo možné jinak, nežli že se i ve vlastní zemi zavedla volná tržní ekonomika se vším všudy, čili kapitalismus. To je faktum, před kterým levice dodnes velice ráda zavírá oči: kapitalismus je stále ještě tou nejefektivnější formou ekonomické činnosti, a v přímém srovnání doslova převálcuje jakýkoli druh ekonomiky jiné.
Na straně druhé zůstává stále otevřená otázka, jestli se společnost - ta společnost, ve které snad stále ještě přežívaly určité socialistické ideály sociální rovnosti a spravedlnosti - jestli tedy tato společnost musela být vržena na cestu holého, bezskrupulózního kapitalismu s takovým nekritickým fundamentalismem, jak tomu proběhlo v reálné historii.
To jest: obnovení tržní ekonomiky a tedy kapitalismu se za daných okolností opravdu nedalo reálně zabránit. Ale pro perspektivy dalšího historického vývoje, jakož i vlastního sebeuvědomění společnosti by přece jenom představovalo nemalý (a možná vysloveně zásadní) rozdíl, kdyby se namísto zčásti až hysterického vzývání "spásného" kapitalismu vytyčila nová státní a společenská idea, asi v tom smyslu: "Ano, my pro tuto chvíli návratu kapitalismu a tržní ekonomiky nemůžeme zabránit; nicméně jsme si plně vědomi skutečnosti, že kapitalismus nakonec představuje slepou uličku dějin, a napneme veškeré své úsilí k tomu, hledat cesty k humánnější, sociálnější, ideálnější a pravdivější společnosti, nežli jaká je kdy možná na půdě tohoto kapitalismu."
Bohužel, v tehdejším revolučním vedení se nenašel nikdo, kdo by tuto alternativní cestu společnosti dokázal jasně vytyčit. Dominantní politický subjekt oné doby, Občanská demokratická strana, byla samozřejmě fundamentalistickým hlasatelem právě onoho čirého "kapitalismu bez přívlastků"; zatímco těch několik málo vůči kapitalismu přece jenom do určité míry kritických intelektuálů (jako i samotný V. Havel) v sobě neměli tolik velikosti, aby takovýto alternativní postoj dokázali jasně a zřetelně formulovat a vytyčit, jako národní program.
Výsledkem tedy není svébytné, vědomé putování národa vlastními dějinami, nýbrž jenom jakási porevoluční kocovina, kdy už se sice povětšině tuší, že ten kapitalismus není tím spásným rájem, ale reálné alternativy k němu se víceméně vůbec nehledají.
Slovo alternativa není podle mne vhodné ... v jistém smyslu je doba, kdy nic než kapitalismus nevypadá jako možná ... a doba, kdy se naopak kapitalismus stane nemožným, respektive jeho modifikace změní samo kvalitu systému.
A příspěvek pana Poláčka byl podle mne velmi užitečným vůči vyznění výše uvedeného článku. Autor tohoto článku zřejmě zapomněl, že možná někdy na přelomu 1989/1990 skoro nikdo nechtěl kapitalismus bez přívlastků, ale jak šel čas, tak lidé volili ne méně a méně ale naopak víc a víc ty, kteří ten kapitalismus bez přívlastků chtěli ... a ještě dlouho a dlouho poté, kdy se záměry pravice staly zcela zjevnými ...
To je taky pádná odpověď těm, kteří neustále opakují, že kdyby to či ono lidé věděli, tak by klíčema necinkali ... možná ne, ale reálný socialismus by taky nebránili a nechali by ho umřít ... protože jiní, "motivovaní" by aktivně konali ... tak jako konali před čtvrtstoletím ...
Důležitou baštu státní kontroly ekonomiky u nás dlouho hájil představitel pravice u nás, Václav Klaus. Banky přece zprivatizovala až první sociálně demokratická vláda. Kdo si tu dobu pamatuje, tak ví čemu nezprivatizované banky sloužily: korupci, ovládnutí ekonomiky lidmi s kontakty.
"Zpátky do Evropy" - a kde jsme asi tak byli předtím? Snad v Austrálii? Opravdu jsme za celou tu dobu od konce války nevytvořili nic, čím bychom přispěli do pokladnice světového ducha?
Bezpochyby, byly - a zčásti stále jsou - oblasti, kdy země dřívějšího "tábora míru a socialismu" za vyspělými zeměmi Západu masivně zaostávaly: nejen v oblasti ekonomiky, ale i v oblasti státní správy, v oblasti zralosti občanské společnosti, a tak dále a tak dále.
Ale na straně druhé, do značné míry právě díky létům života v socialismu, se v nás, v naší národní mentalitě uchytilo něco, co je svým způsobem jedinečné, a co zase onomu dominantnímu Západu zcela citelně chybí. Je to něco, co lze jen velice stěží definovat; ale tam, kde Západ právě v důsledku své napohled neohraničené svobody v mnohém pohledu velmi zpovrchněl, kde pod povrchem jeho technologické vyspělosti a ekonomického bohatství zívá existenciální a duchovní prázdnota, tam si člověk Východu uchoval jakési povědomí o tom, že život nakonec nevede nikam, pokud nemá své kořeny, své zakotvení ještě v něčem jiném, hlubším, nežli jenom v lesku vnějškových forem osobní a ekonomické úspěšnosti. Právě z oněch dob obtížného žití a obtížného přežívání se alespoň u té lepší části národa vyvinulo povědomí o tom, že jsou hodnoty daleko přesahující jenom holou individuální existenci, a že vlastní život dostává zcela nový rozměr tím, když se může cítit v souladu, v souznění s těmi vyššími hodnotami, vyššími cíli.
Právě tohle vědomí hodnot, vědomí nutnosti zakotvenosti vlastního života ve vyšších hodnotách a ideálech bylo to, co bylo specifickým poselstvím, specifickou zkušeností národů středovýchodní Evropy - a to bylo právě to, co tyto národy měly navíc oproti onomu technologicky dominantnímu, ale hodnotově a ideově prázdnému Západu.
Tento svůj svébytný přínos "posttotalitní" Evropy však její tehdejší političtí lídři nechali padnout do zapomenutí, právě ve jménu onoho malodušného a úlisného hesla "Zpátky do Evropy!".
Mezi to "něco, co lze jen těžko definovat" patřila i myšlenka socialismu, který je ten pravý, úplně jiný než ten, který jsme znali. V období vlády KSČ hodně, asi většina, lidí říkala, že není proti socialismu, ale chtěli by nějaký jiný, lepší. Tato mlhavá myšlenka nenabyla po devadesátém roce žádné konkrétnější podoby.
Skutečný či reálný socialismus měl svou historickou šanci, prohrál a celý bývalý sovětský blok ho odmítl. Další šanci jen tak nedostane a pokusy přepsat dějiny jako je tento článek na tom nic nezmění.