Jak nastolit demokracii pro všechny

Jakub Patočka

Jiří Pehe a Jan Štern napsali potřebný a statečný text: Manifest radikálního liberalismu, který je zásadním příspěvkem do diskuse o tom, proč je zapotřebí porazit současný režim, jak toho dosáhnout a čím ho nahradit.

„Tento systém legitimizuje rozsáhlou korupci. A korupce ve velkém rozsahu, to je vlastně utajený státní převrat,“ píší Jiří Pehe a Jan Štern v jedné z nejelegantnějších tezí svého Manifestu radikálního liberalismu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pokoušejí se položit základ porážce současného českého režimu, který označují za mafiánský kapitalismus a zprivatizovanou demokracii. Pevný bod, o nějž chtějí opřít páku změn, hledají v souboru opatření, která by zásadně omezila korupci a posílila střední třídu. Svůj radikální liberalismus staví do příkré opozice k neoliberalismu, v němž vidí ideologický základ současné české mocenské elity.

Teprve se ukáže, zda sousloví radikální liberalismus je tím nejvhodnějším termínem, ale myšlenka za ním se zdá být výsostná. Nejedná se totiž de facto o nic jiného než o přihlášení se k základní nosné tradici českého politického myšlení.

Nejméně od rozdělení Občanského fóra je jasné, že u nás bude nutné hovořit o dvou typech liberalismu. Radikálními liberály se tehdy ale jevili spíše kořistníci kolem Václava Klause; v prostotě jejich ekonomického myšlení byla skryta magie, kterou strhli společenskou většinu.

Když se za liberála označil Jiří Dienstbier, zakládající Občanské hnutí, pozdější Svobodné demokraty, jednalo se mu o hnutí, které klade důraz na občanskou svobodu uskutečňovanou skrze skupinovou občanskou iniciativu. V jeho očích měl liberalismus pro každého občana rozšiřovat prostor k ovlivňování a naplňování svého života, utvářet demokracii pro všechny, v níž je starost o hospodářskou prosperitu jen jednou, a spíše jen obslužnou složkou.

Když se za liberála označil Václav Klaus, šlo mu o trh bez přívlastků a peníze na prvním místě: o systém, který nakonec vyústil v to, co Klausův antipod z 90. let Václav Havel označil za mafiánský kapitalismus, což se uchytilo.

„Jsme liberálové a se smutným údivem sledujeme, jak se společnosti za pomoci neoliberální klaky a ohlupující moci televizní propagandy zmocňují oligarchie, jak liberální demokracie založená původně na zastupitelské demokracii a svobodném trhu pervertuje v oligarchický mafiánský kapitalismus,“ píší Pehe a Štern ve zřetelném vymezení obou podob liberalismu.

Za těmito dvěma odlišnými pojetími liberalismu stojí také dvě radikálně odlišná pojetí svobody: jedno vidí člověka jako bytost vypjatě individualistickou, vymaňující se z pout, a svobodu uskutečňující tím, že koná, co se mu zamane, druhé vidí člověka jako bytostně kolektivního tvora, jehož svoboda se měří rozsahem, v němž se může podílet na stanovování pravidel skupin, jichž je součástí.

Liberalismus Peheho a Šterna je liberalismem staršího ušlechtilého typu, jenž svůj prapůvod čerpá z antiky. Bezprostředněji v našich podmínkách navazuje na politické vystoupení českého disentu z roku 1988, které se jmenovalo Hnutí za občanskou svobodu, a jehož základní manifest právě nesl název Demokracii pro všechny.

Jednalo se o poměrně praktickou vizi demokratického politického uspořádání, které mělo nahradit komunistický režim. Občanské fórum na ni přirozeně navazovalo a Klausova akce na půdě Občanského fóra, z níž se zrodila ODS, byla nikoli jeho přirozeným vyústěním, nýbrž tichou kontrarevolucí, která dodatečně vložila listopadové revoluci úplně jiný obsah, byť se v obou případech kryl etiketou s nápisem liberalismus.

Liberální vize Demokracie pro všechny vlastní českému předlistopadovému disentu a také původnímu Občanskému fóru navazuje na Palackého, Havlíčka, Masaryka a Beneše, Peroutku a Čapka, kteří všichni bývají k liberalismu řazeni, ale pro něž pro všechny to nebyla totožnost samozřejmá: ekonomickým liberalismem, z nějž se vyvinul Klausův neoliberální mafiánský kapitalismus, opovrhovali snad ve stejné míře, v níž se jim ošklivil komunismus.

Radikální sociální aspekt myšlení Palackého a Havlíčka lze snadno doložit. Masaryk v ideálech humanitních označuje hlasatele ekonomického liberalismu explicitně za učitele marxismu. A kdyby někdo Masarykovi představil Klause jako jeho nástupce, musel by si myslet, že se jedná o špatný vtip. Peroutka s Čapkem svou masarykovskou politickou stranu nazvali Demokratickou stranou práce.

Stěžejní poválečný politický text Ferdinanda Peroutky se jmenuje Demokratický manifest. Ačkoli se jedná o esej svým rozsahem mnohem širší a také bezprostřední protivníci, proti nimž je namířen, jsou samozřejmě odlišní, pozornému čtenáři obou textů by neuniklo, že Pehe a Štern svým provoláním pokračují právě v této tradici. Možná je škoda, že to nepřipomínají doslova a jedinou autoritou, kterou ve svém textu citují, je americký politický filosof John Rawls.

Manifest radikálního liberalismu se bohužel nijak zpříma neinspiruje u těchto dvou českých manifestů, na něž ideově navazuje, ale poněkud překvapivě přímo u pravzoru všech politických manifestů: Marxova Komunistického. Nejedná se přitom v nejmenším o návaznost ideovou, ale v pozoruhodné analogii o návaznost sociologickou a strategickou: jako se Marx snaží reprezentovat zájmy třídy dělnické, Pehe a Štern se berou za zájmy třídy střední. Zde nelze přehlédnout podobnost s poslední pronikavou sociologickou studií Jana Kellera Tři sociální světy.

O střední třídě Pehe a Štern říkají ve shodě s Kellerem, že se nechala zmást neoliberální propagandou, aby proti svým zájmům volila politiků škrtů, na niž sama nejhůře doplatí.

Radikální liberálové Pehe a Štern však soudí, že není jejich úkolem svět popisovat, ale kladou si za cíl ho změnit: „Spojí-li se občané v boji proti politicko ekonomické oligarchii, a stanou se tak skutečnou střední třídou, pozvedne-li se střední třída tímto radikálním obratem na dominantní třídu a zruší-li jako panující třída staré oligarchické a mafiánské struktury, zruší tím i podmínky rozdělení společnosti na elitu a podřadný zbytek,“ píší Pehe a Štern.

Posledním politickým manifestem, s nímž bude vystoupení dvou vynikajících českých politických myslitelů zákonitě srovnáno, je nedávno zveřejněný zakládající dokument občanské iniciativy ProAlt nazvaný Společnost se nedá škrtnout. Je dosti možné, že Manifest radikálního liberalismu se zrodil z nutnosti obou autorů vypořádat se s okolnostmi, které jim neumožňovaly připojit své podpisy k tomuto dokumentu.

Oba texty mají společné příkré odmítnutí neoliberalismu i současné české politické oligarchie, Pehe a Štern jsou v tomto snad ještě výmluvnější než ProAlt.

Mezi oběma texty jsou ale také zásadní odlišnosti: zatímco ProAlt implicitně hledá alternativu i ke kapitalismu, Pehe a Štern se k němu hlásí, označují jej za špatného pána, ale dobrého sluhu. Zatímco ProAlt vidí základní vadu dnešního českého režimu v jeho brutálně bezohledné antisociální politice škrtů a vnášení tržních, kapitalistických, principů do všech oblastí společnosti, oba radikální liberálové ústřední pozornost věnují korupci.

Pehe a Štern jsou ale také v něčem političtější a snad i praktičtější. Zatímco ProAlt se úzkostlivě vyhýbá rozlišování a třídění politických stran, radikální liberálové se obracejí jako na svého nejpřirozenějšího spojence na sociální demokracii, kterou ovšem současně velmi podnětně kritizují: ne proto, že by byla málo sociální, ale proto, že z jejich hlediska není dost demokratická — a to tam, kde příliš ochotně vyklidila pole a přizpůsobila se náporu neoliberálů.

Pehe a Štern jsou možná jen dva, zatímco ProAlt je relativně široce založené hnutí, přesto svým textem možná vystihují polohu, pro niž mnozí sociálně motivovaní, levicoví odpůrci českého neoliberálního režimu nemají dost citlivosti: jak konkrétně v politice dosahovat kýžených změn.

Jistěže bude nutné prodiskutovat vztah mezi kapitalismem, konzumní společností a demokracií: a nakonec se třeba zjistí, že mluvit o kapitalismu, ať už jako o sluhovi či o pánovi, je dnes již vcelku zbytečné. Ale v každém případě by měl ProAlt s radikálními liberály vést důkladný rozhovor: jako s inspirativními spojenci v úsilí o nahrazení současného režimu mafiánského kapitalismu demokracií pro všechny.

    Diskuse
    DU
    November 15, 2014 v 20.48
    Více konzervatismu
    Sám autor napsal, že v Českých zemích byly několikanásobně decimovány politické elity. Proto ty současné, jak se píše v článku, podporují českou mafiánskou podobu neoliberalismu. Demokracie ani lepší nastavení systému nemá smysl, pokud se nebude systematicky řešit psychologický profil těch, kteří se snadněji dostávají do mocenské sféry. Ve velké míře se jedná o lidi s narcistickými a disociálními poruchami osobnosti, jak se tomu věnuje např. MUDr. Jan Hnízdil: Psychopati v politice škodí zdraví (http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=10191).

    Pokud někdo navazuje na Beneše a v určitém směru i Masaryka, ve státě, kde platí "Lex Beneš", přitom druhý čs. prezident se sám podílel až čtyřnásobně na destrukci zdravých elit, je to opět slepá ulička.
    JP
    November 16, 2014 v 12.26
    Radikální liberalismus?
    Celá tato záležitost spočívá na zcela zásadním (byť i nemálo rozšířeném a značně oblíbeném) nedorozumění, jako by liberální demokracie byla něco zásadně a podstatně jiného nežli to, co se v současné době označuje termínem "neoliberalismus".

    Přitom, už samotné používané názvosloví by mělo vést přinejmenším k zamyšlení, jestli oba tyto ideové respektive ideologické směry nemají nakonec ty samé kořeny.

    Liberální demokracie jako protiklad k individualistickému neoliberalismu? - Ale jakpak, proboha? Nejzákladnější podstatou j a k é h o k o l i liberalismu není nikdy nic jiného, nežli právě absolutní individuální svoboda, jeho ideálem je svébytný, autarkní, na státu (a tedy na společnosti) nezávislý jedinec, který si vede svůj vlastní soukromý život, do kterého mu nikdo nemůže žádným způsobem hovořit.

    Jakýkoli druh liberalismu tedy nevyhnutelně popírá tu jedinou opravdu protikladnou tézi, že totiž člověk je tvor společenský, svým životem a svým osudem nerozlučně spojený s životem a osudem všech ostatních členů jeho komunity.

    Toto bytostné sepjetí každého jednoho člověka s celou komunitou - právě tohle je ta základní dělicí linie, kterou žádný liberál nikdy nemůže překročit, aniž by tím nespáchal zradu na svých nejhlubších životních přesvědčeních.

    Teprve když si uvědomíme tuto zcela základní danost liberalismu, teprve poté můžeme začít rozlišovat i určité m o d i f i k a c e v jeho rámci: jednou z těchto modifikací je ryzí liberalismus, liberalismus bez přívlastků, liberalismus egoistický. - To je ten druh liberalismu, který je dnes označován jako "neoliberalismus".

    Vedle toho je ovšem možný i liberalismus umírněnější, takový liberalismus který si uvědomuje určitou míru odpovědnosti jednotlivce vůči celku, vůči (mravní) kvalitě celého státního uspořádání.

    Ovšem! - Ani tento umírněnější (anebo: "liberálnější") liberalismus nikdy nedokáže vyjít za omezený horizont pouhého o b č a n a.

    To znamená: tento liberalismus nikdy nedokáže pojmout člověka jako skutečného č l o v ě k a, v celé šíři a hloubce jeho existence - nýbrž ho redukuje jenom na jeho čistě politicko-občanskou existenci, a domnívá se, že tím už pro člověka učinil dost.

    Tato omezenost se ostatně zcela jasně ukazuje i na zmíněném "radikálním" manifestu J. Pehe a J. Šterna: nakonec veškeré úsilí a veškerá "radikálnost" končí jenom u faktu politické korupce.

    Jinými slovy: kdyby v tom našem ušmudlaném českém kapitalismu nebylo tolik korupce, bylo by všechno vlastně v naprostém pořádku. Fakticky tedy naší metou, naším jediným životním cílem nemá být nic jiného, nežli zavést u nás kapitalismus švýcarského nebo finského typu, s prokazatelně menší mírou korupce - a pak už tedy bude zřejmě všechno naprosto v pořádku!

    Takto "radikální" liberalismus je ve skutečnosti jenom výrazem (malo)měšťáckého myšlení, které se spokojí s tím žít v navenek stabilních poměrech, ale nikdy se neodhodlá ke skutečně radikálnímu počinu zásadně změnit, zásadně zhumanizovat celý stávající společenský a ekonomický pořádek.

    Jednou větou: celý tento "radikální" liberalismus není nakonec ničím jiným, nežli fíkovým listem pro liberalismus pravý, skutečný, liberalismus bez přívlastků, neohraničený liberalismus egoistického individua.
    November 17, 2014 v 8.55
    Liberalismus i konzervatismus jsou dnes již jen prázdná slova, protože kontext, v jakém byly používány, se rozpadl.
    November 17, 2014 v 12.49
    Finanční instituce, které tunelovaly systém před krachem v roce 2008 /a pokračují v tom už zase/, používaly "složitý" slovník ve "složitém" finančním systému. Prakticky šlo o obyčejnou zlodějinu, jen se "složitým" systémem a "složitým" výrazivem vše zneprůhledňovalo, krylo. Lidé mají ve zvyku úctivě ustoupit před příliš "složitými" operacemi a nechávají vládu nad nimi těm "chytrým nahoře".
    Tento systém vcelku rád používá "složitý" slovník u jednoduchých věcí. Umožňuje tak, aby vše zůstalo v rukou těch "chytrých nahoře". Živí babylonské zmatení.
    Když pan Pleva píše o fíkových listech a paní Hájková o prázdných slovech, píší oba dva o tomtéž. Ale problém u slov není v tom, že by byly použitelné jan jako fíkové listy, nebo už zůstaly prázdné, problém je v tom, že nejsou přesněji definovány. Tím pádem je ti "chytří nahoře" užívají pro svou potřebu, jako krytí svých manipulací.
    Pokud levice nezapracuje na navrácení definice těchto slov, budou zde Klausové a oligarchové zakládat "demokratické" strany, budou se vydávat za demokraty a liberály.
    Co se týče liberalismu - ten může být jen jeden. Všechny přídomky - ekonomický, národní a podobné - jsou už jeho zneužitím. Liberalismus je svobodou pro jedince, která nesmí narušit svobodu druhých. Tedy svoboda s ohledem na zájmy lidského společenství. Liberál tedy nemůže bourat stát, který dalším jedincům zaručuje přežití, zaručuje zdravotní a sociální péči atd..
    Takto by se dalo pokračovat, přesnou deginicí slov by se mohla lidská společnost začít bránit sociapatům, rozkrýt jejich hry. Jenže kdopak by to asi udělal? Občas mi příjde, že i levicovým špičkám tenhle chaos vyhovuje.
    November 17, 2014 v 13.36
    Pokud tomu dobře rozumím, pane Ševčíku, domníváte se, že by se levice měla sjednotit především na společném slovníku politických pojmů - tedy domluvit se jak se bude co (nebo kdo) nazývat, což by následně umožnilo její společný postup.
    Nevím, zda by takové sjednocení bylo v současné době vůbec možné. Už jsme se tu bavili mockrát o tom, že levice je názorově roztříštěná, což by samo o sobě nevadilo, protože pluralita rozhodně není na škodu. Ale problém je, že ani ty jednotlivé části levice nejsou jednotné, nýbrž docela chaotické. Nemají ujasněno, o co jim vlastně jde, co mají požadovat a koho reprezentují. To je teď asi prvořadé: ujasnit si, co vůbec chceme a za koho budeme "kopat".
    November 17, 2014 v 15.12
    Přesné, paní Hájková.
    Začít definicí levice - pokus zde byl o Čtyři levicové artikuly. Kdo jsme, z toho může vyplynout co chceme. Domníváte se, že se někomu současná neakceschopnost levice nehodí do krámu? Že se někomu nehodí, jak se místo práce pereme o předhozená bagatelní témata? Vždyť to vše vyplývá právě z neakceschopnosti levice. Ten, kdo ví, co chce, nepotřebuje aby mu někdo radil, co má dělat, co má řešit.
    November 17, 2014 v 16.41
    Zda se domnívám, jestli se to někomu nehodí? O tom není pochyb, že se to někomu hodí.
    Ale pane Ševčíku, na oplátku se zeptám já vás: Proč si myslíte, že se z toho ideového nebo myšlenkového chaosu, který tady po roce 1989 zákonitě nastal, nutně musela hned vynořit nějaká akceschopná levice? Pád východního bloku přece zasadil někdejší levici (i té na západě) velkou ránu. A ta nová levice se teprve postupně vytváří - z pozůstatků dřívější levice a z mladých lidí, kteří v podstatě nic nevědí a zatím jen získávají zkušenosti.
    Mimochodem, bylo by docela zajímavé zkoumat, jestli je levicovost dědičná...
    November 17, 2014 v 17.44
    Nutně, ani hned asi ne.
    Jenže uběhlo 25 let. A levice má dlouhou historii potýkání se s kapitálem. Má na co navazovat, experiment s tzv. socialismem byl jen jednou z epizod levicových snah. Má své skutečné filosofy, historiky, teoretiky i praktiky. Má poměrně široké množství příznivců, i když vykazuje snahu se jich zbavit. Široká členská základna, spřátelené strany v zahraničí, to je materiál jak hrom! S tím už by se dalo hodně prosadit.
    Levicovost asi není dědičná. Ale dětem mohou rodiče ukázat svět jiným pohledem, než jim jej ukazují média. Proto hodně dětí disidentů šlapalo v jejich šlépějích.
    November 17, 2014 v 17.57
    No dobře, ale musí zde nejprve vzniknout nějaký důvod, nějaká potřeba kvůli něčemu se angažovat nebo hlásit se k nějaké levicové tradici. A ta tady není. Nebo je,ale zatím velmi slabá. A ten chaos je opravdu velký.
    ON
    November 18, 2014 v 11.5
    To je síla......
    „Jakýkoli druh liberalismu tedy nevyhnutelně popírá tu jedinou opravdu protikladnou tézi, že totiž člověk je tvor společenský, svým životem a svým osudem nerozlučně spojený s životem a osudem všech ostatních členů jeho komunity. Toto bytostné sepjetí každého jednoho člověka s celou komunitou - právě tohle je ta základní dělicí linie, kterou žádný liberál nikdy nemůže překročit, aniž by tím nespáchal zradu na svých nejhlubších životních přesvědčeních.“

    Pane Poláčku, vy nevíte o dějinách a proměnách liberalismu nic.
    + Další komentáře