„Tento systém legitimizuje rozsáhlou korupci. A korupce ve velkém rozsahu, to je vlastně utajený státní převrat,“ píší Jiří Pehe a Jan Štern v jedné z nejelegantnějších tezí svého Manifestu radikálního liberalismu.

Pokoušejí se položit základ porážce současného českého režimu, který označují za mafiánský kapitalismus a zprivatizovanou demokracii. Pevný bod, o nějž chtějí opřít páku změn, hledají v souboru opatření, která by zásadně omezila korupci a posílila střední třídu. Svůj radikální liberalismus staví do příkré opozice k neoliberalismu, v němž vidí ideologický základ současné české mocenské elity.

Teprve se ukáže, zda sousloví radikální liberalismus je tím nejvhodnějším termínem, ale myšlenka za ním se zdá být výsostná. Nejedná se totiž de facto o nic jiného než o přihlášení se k základní nosné tradici českého politického myšlení.

Nejméně od rozdělení Občanského fóra je jasné, že u nás bude nutné hovořit o dvou typech liberalismu. Radikálními liberály se tehdy ale jevili spíše kořistníci kolem Václava Klause; v prostotě jejich ekonomického myšlení byla skryta magie, kterou strhli společenskou většinu.

Když se za liberála označil Jiří Dienstbier, zakládající Občanské hnutí, pozdější Svobodné demokraty, jednalo se mu o hnutí, které klade důraz na občanskou svobodu uskutečňovanou skrze skupinovou občanskou iniciativu. V jeho očích měl liberalismus pro každého občana rozšiřovat prostor k ovlivňování a naplňování svého života, utvářet demokracii pro všechny, v níž je starost o hospodářskou prosperitu jen jednou, a spíše jen obslužnou složkou.

Když se za liberála označil Václav Klaus, šlo mu o trh bez přívlastků a peníze na prvním místě: o systém, který nakonec vyústil v to, co Klausův antipod z 90. let Václav Havel označil za mafiánský kapitalismus, což se uchytilo.

„Jsme liberálové a se smutným údivem sledujeme, jak se společnosti za pomoci neoliberální klaky a ohlupující moci televizní propagandy zmocňují oligarchie, jak liberální demokracie založená původně na zastupitelské demokracii a svobodném trhu pervertuje v oligarchický mafiánský kapitalismus,“ píší Pehe a Štern ve zřetelném vymezení obou podob liberalismu.

Za těmito dvěma odlišnými pojetími liberalismu stojí také dvě radikálně odlišná pojetí svobody: jedno vidí člověka jako bytost vypjatě individualistickou, vymaňující se z pout, a svobodu uskutečňující tím, že koná, co se mu zamane, druhé vidí člověka jako bytostně kolektivního tvora, jehož svoboda se měří rozsahem, v němž se může podílet na stanovování pravidel skupin, jichž je součástí.

Liberalismus Peheho a Šterna je liberalismem staršího ušlechtilého typu, jenž svůj prapůvod čerpá z antiky. Bezprostředněji v našich podmínkách navazuje na politické vystoupení českého disentu z roku 1988, které se jmenovalo Hnutí za občanskou svobodu, a jehož základní manifest právě nesl název Demokracii pro všechny.

Jednalo se o poměrně praktickou vizi demokratického politického uspořádání, které mělo nahradit komunistický režim. Občanské fórum na ni přirozeně navazovalo a Klausova akce na půdě Občanského fóra, z níž se zrodila ODS, byla nikoli jeho přirozeným vyústěním, nýbrž tichou kontrarevolucí, která dodatečně vložila listopadové revoluci úplně jiný obsah, byť se v obou případech kryl etiketou s nápisem liberalismus.

Liberální vize Demokracie pro všechny vlastní českému předlistopadovému disentu a také původnímu Občanskému fóru navazuje na Palackého, Havlíčka, Masaryka a Beneše, Peroutku a Čapka, kteří všichni bývají k liberalismu řazeni, ale pro něž pro všechny to nebyla totožnost samozřejmá: ekonomickým liberalismem, z nějž se vyvinul Klausův neoliberální mafiánský kapitalismus, opovrhovali snad ve stejné míře, v níž se jim ošklivil komunismus.

Radikální sociální aspekt myšlení Palackého a Havlíčka lze snadno doložit. Masaryk v ideálech humanitních označuje hlasatele ekonomického liberalismu explicitně za učitele marxismu. A kdyby někdo Masarykovi představil Klause jako jeho nástupce, musel by si myslet, že se jedná o špatný vtip. Peroutka s Čapkem svou masarykovskou politickou stranu nazvali Demokratickou stranou práce.

Stěžejní poválečný politický text Ferdinanda Peroutky se jmenuje Demokratický manifest. Ačkoli se jedná o esej svým rozsahem mnohem širší a také bezprostřední protivníci, proti nimž je namířen, jsou samozřejmě odlišní, pozornému čtenáři obou textů by neuniklo, že Pehe a Štern svým provoláním pokračují právě v této tradici. Možná je škoda, že to nepřipomínají doslova a jedinou autoritou, kterou ve svém textu citují, je americký politický filosof John Rawls.

Manifest radikálního liberalismu se bohužel nijak zpříma neinspiruje u těchto dvou českých manifestů, na něž ideově navazuje, ale poněkud překvapivě přímo u pravzoru všech politických manifestů: Marxova Komunistického. Nejedná se přitom v nejmenším o návaznost ideovou, ale v pozoruhodné analogii o návaznost sociologickou a strategickou: jako se Marx snaží reprezentovat zájmy třídy dělnické, Pehe a Štern se berou za zájmy třídy střední. Zde nelze přehlédnout podobnost s poslední pronikavou sociologickou studií Jana Kellera Tři sociální světy.

O střední třídě Pehe a Štern říkají ve shodě s Kellerem, že se nechala zmást neoliberální propagandou, aby proti svým zájmům volila politiků škrtů, na niž sama nejhůře doplatí.

Radikální liberálové Pehe a Štern však soudí, že není jejich úkolem svět popisovat, ale kladou si za cíl ho změnit: „Spojí-li se občané v boji proti politicko ekonomické oligarchii, a stanou se tak skutečnou střední třídou, pozvedne-li se střední třída tímto radikálním obratem na dominantní třídu a zruší-li jako panující třída staré oligarchické a mafiánské struktury, zruší tím i podmínky rozdělení společnosti na elitu a podřadný zbytek,“ píší Pehe a Štern.

Posledním politickým manifestem, s nímž bude vystoupení dvou vynikajících českých politických myslitelů zákonitě srovnáno, je nedávno zveřejněný zakládající dokument občanské iniciativy ProAlt nazvaný Společnost se nedá škrtnout. Je dosti možné, že Manifest radikálního liberalismu se zrodil z nutnosti obou autorů vypořádat se s okolnostmi, které jim neumožňovaly připojit své podpisy k tomuto dokumentu.

Oba texty mají společné příkré odmítnutí neoliberalismu i současné české politické oligarchie, Pehe a Štern jsou v tomto snad ještě výmluvnější než ProAlt.

Mezi oběma texty jsou ale také zásadní odlišnosti: zatímco ProAlt implicitně hledá alternativu i ke kapitalismu, Pehe a Štern se k němu hlásí, označují jej za špatného pána, ale dobrého sluhu. Zatímco ProAlt vidí základní vadu dnešního českého režimu v jeho brutálně bezohledné antisociální politice škrtů a vnášení tržních, kapitalistických, principů do všech oblastí společnosti, oba radikální liberálové ústřední pozornost věnují korupci.

Pehe a Štern jsou ale také v něčem političtější a snad i praktičtější. Zatímco ProAlt se úzkostlivě vyhýbá rozlišování a třídění politických stran, radikální liberálové se obracejí jako na svého nejpřirozenějšího spojence na sociální demokracii, kterou ovšem současně velmi podnětně kritizují: ne proto, že by byla málo sociální, ale proto, že z jejich hlediska není dost demokratická — a to tam, kde příliš ochotně vyklidila pole a přizpůsobila se náporu neoliberálů.

Pehe a Štern jsou možná jen dva, zatímco ProAlt je relativně široce založené hnutí, přesto svým textem možná vystihují polohu, pro niž mnozí sociálně motivovaní, levicoví odpůrci českého neoliberálního režimu nemají dost citlivosti: jak konkrétně v politice dosahovat kýžených změn.

Jistěže bude nutné prodiskutovat vztah mezi kapitalismem, konzumní společností a demokracií: a nakonec se třeba zjistí, že mluvit o kapitalismu, ať už jako o sluhovi či o pánovi, je dnes již vcelku zbytečné. Ale v každém případě by měl ProAlt s radikálními liberály vést důkladný rozhovor: jako s inspirativními spojenci v úsilí o nahrazení současného režimu mafiánského kapitalismu demokracií pro všechny.