Listopadové oslavy měly letos různé odstíny. Zatímco v Brně promluvily osobnosti jako senátorka Eliška Wagnerová a rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek o potřebě studentské angažovanosti a o neukončenosti demokratického procesu, načež se stovky podporovatelů studentského hnutí střetly s neonacisty a ukázaly jim, že tu nejsou vítáni, v Praze se házela vejce na evropské prezidenty a mávalo se portréty Ronalda Reagana a Margarety Thatcherové.

Zatímco brněnští se společně pokoušeli využít významného milníku československých dějin ke konfrontování mrtvých bodů dnes již pětadvacetileté demokracie, v Praze zvítězil všeobjímající bezduchý liberální fetišismus jako produkt neochoty čelit skutečným problémům současnosti.

Oslavy dvou mimořádně významných událostí česko-slovenských dějin dokázalo několik stovek pražských „demonstrantů“ smrsknout do tupého bučení na Miloše Zemana, moderního českého Goldtsteina. Takovéto akce odkaz občanské angažovanosti akorát znevažují. Při reálné míře pravomocí dnešního prezidenta je to, jako kdyby se v listopadu 1989 demonstrovalo proti Karlu Gottovi na podporu Dalibora Jandy ve Zlatém slavíku.

Přesně podle scény s Orwellova románu 1984 představuje Miloš Zeman pouhý fetiš, svodidlo nepřiznaných frustrací. Stejně jako ostentativní „odznáčková“ volba proti němu je i demonstrace proti němu pouhou iluzí angažovanosti. Miloš Zeman nad sebou ztrácí kontrolu, je nekonzistentní, chová se jako výstavní hlupák a ztělesňuje starý ušmudlaný patriarchální hnus, ale sám o sobě není současným společenským problémem.

Důstojný prapor pražských aktivistů v pondělí nesla akce „Důstojnost! Bydlení! Příjem!“, která se soustředila na odvrácené strany listopadem nabyté svobody a na limity kapitalistické globalizace vůbec. V médiích ale bohužel naprosto zanikla.

Konfrontovat skutečné problémy jsme se pokusili na široké politické bázi v Brně. Naše hnutí „Listopadem to nekončí“ si kladlo za cíl uchopit listopad za jeho aktivní konec a vrátit mu progresivní potenciál. Chtěli jsme vyvázat listopadový odkaz z nudných apolitických (v lepším případě mělce antikomunistických) bažin kladení věnců, retrospektivních piet a nekonečného servilního děkování.

Střet s naprosto nepřijatelnou manifestací krajní pravice na Nových Sadech byl součástí naší snahy propojit oba významné „listopady“, dát tomuto propojení aktuální rozměr a nenechat listopadový symbol napospas duchovním dědicům těch, kteří před pětasedmdesáti lety stříleli do českých studentů.

Pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí sama od sebe. Nositeli pravdy, lásky, lži i nenávisti jsme totiž pokaždé my, skuteční lidé, a zápas o tyto hodnoty probíhá na hřišti naší každodennosti.

Náš manifest byl pokusem nashromáždit alespoň některé z listopadových rozměrů, které překračují horizont obou historických událostí: odvaha studentů pojmenovat neotřele současné nepravosti, schopnost demonstrujících překonat bariéry, uhnout z přikázané linie, nebát se čelit zlu ve jménu dobra. Mít odvahu čelit lži ve jménu pravdy, mít odvahu čelit nenávisti ve jménu lásky.

Mít odvahu neznamená nebát se, ale jednat navzdory strachu. Pravdu i lásku je totiž především potřeba fyzicky nést. Pravda i láska jsou militantní angažmá konkrétních historických subjektů a vítězí jedině ve střetu se lží a nenávistí. I my všichni jsme historickými subjekty a můžeme si vybrat, zda budeme současným nespravedlnostem, lžím a nenávisti pouze přihlížet, zda je budeme vědomě reprodukovat nebo zda jim budeme aktivně čelit.

V Brně jsme v pondělí 17. listopadu 2014 nesli pravdu a lásku až na Nové sady a zvítězili jsme. Ani letošním listopadem to však nekončí - některé boje totiž nekončí žádným listopadem.