Listopadové oslavy měly letos různé odstíny. Zatímco v Brně promluvily osobnosti jako senátorka Eliška Wagnerová a rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek o potřebě studentské angažovanosti a o neukončenosti demokratického procesu, načež se stovky podporovatelů studentského hnutí střetly s neonacisty a ukázaly jim, že tu nejsou vítáni, v Praze se házela vejce na evropské prezidenty a mávalo se portréty Ronalda Reagana a Margarety Thatcherové.

Zatímco brněnští se společně pokoušeli využít významného milníku československých dějin ke konfrontování mrtvých bodů dnes již pětadvacetileté demokracie, v Praze zvítězil všeobjímající bezduchý liberální fetišismus jako produkt neochoty čelit skutečným problémům současnosti.

Oslavy dvou mimořádně významných událostí česko-slovenských dějin dokázalo několik stovek pražských „demonstrantů“ smrsknout do tupého bučení na Miloše Zemana, moderního českého Goldtsteina. Takovéto akce odkaz občanské angažovanosti akorát znevažují. Při reálné míře pravomocí dnešního prezidenta je to, jako kdyby se v listopadu 1989 demonstrovalo proti Karlu Gottovi na podporu Dalibora Jandy ve Zlatém slavíku.