Hnědnutí zevnitř

Ivan Štampach

Obvinění z fašismu je součástí kompromitačních kampaní obou stran sporu týkajícího se dění na Ukrajině, ale zdá se, jakoby obě strany měly do jisté míry pravdu. Proč je to tak aktuální a bohužel tak zneužívané téma?

Stoupenci i odpůrci nové ukrajinské vlády používají stejného argumentu: Ve hře jsou prý fašisté či neonacisté. Jedni si všímají ukrajinské radikálně pravicové, nacionalistické strany Svoboda, která se podílí na moci po nedávném převratu, a jako žaludské eso vytahují roli ještě radikálnějšího Pravého sektoru, kde o fašistickém obsahu sotva lze pochybovat.

Argumentaci jim však zkomplikoval ukrajinský ministr vnitra, který po krvavém incidentu ve volyňském Rivnu odpověděl na vyhlášení války ze strany Pravého sektoru stejným kalibrem. Z hrdinů Majdanu se stali nepřátelé nové ukrajinské moci a situace se zamotala.

Druzí naopak podivné síly spjaté s demonstracemi, násilnostmi a s náhlým politickým obratem Ukrajiny přes noc bagatelizují, vyslovují pochopení pro radikály a připomínají, že naopak k fašismu nemá daleko současná moc v Rusku. Formální demokracie tam není reálnou volbou mezi zásadně odlišnými politickými programy za rovných podmínek pro všechny. Bývalý špion KGB ovládá Rusko metodami ne daleko od diktátorských manýr.

Opozice v obou komorách ruského Federálního shromáždění, ve Státní dumě i v Radě federace při různých příležitostech, naposledy v kauze vztahu k Ukrajině podporuje vládu. Koneckonců se skládá ze strany, která se z nepochopitelných důvodů označuje jako liberálně demokratická.

Jejím programem je ruský imperiální nacionalismus. Strana požaduje anexi Polska, Aljašky a Finska, dále tito liberální demokraté požadují kontrolu státu nad půdou, zákaz údajných náboženských sekt a státní vlastnictví ekonomicky strategických odvětví. Předseda strany Vladimir Žirinovskij také proslul protižidovskými výroky.

Druhou složkou parlamentní opozice je Komunistická strana Ruské federace pod vedením Gennadije Zjuganova s jen mírně modifikovaným stalinistickým programem. Vedle těchto oficiálnějších složek moci konají v Rusku za shovívavého přihlížení policie špinavou práci násilnické bojůvky, které fyzicky napadají příslušníky občanských iniciativ a menšin, lidskoprávní aktivisty a kritické novináře.

Obvinění z fašismu je součástí kompromitačních kampaní z obou stran, ale zdá se, jakoby obě strany sporu měly do jisté míry pravdu. Proč je to tak aktuální a bohužel tak zneužívané téma? Demokratické a liberální hodnoty se ukázaly mnohem křehčí, než se zdálo.

Jejich vítězství v západní Evropě v podobě porážky nacismu a pádu diktátorských režimů ve Španělsku a Portugalsku se na čas jevilo jako definitivní spočinutí v cíli, k němuž dosavadní dějiny směřovaly. Ve střední a východní Evropě chvíli dominoval podobný vítězný pocit po zhroucení komunistických režimů na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století.

Ukázalo se, že vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid, jak demokracii definuje Abraham Lincoln a uplatňování občanských svobod postupně obohacených a rozšířených o lidská práva není samozřejmostí.

Pokusy demokratické principy obcházet, používat demokratických postupů jen naoko a pod záminkou demokracie prosazovat holé mocenské zájmy, to lze sledovat častěji, než se čekalo. Demokracii nestačí získat, je nutno ji chránit. A není to snadné, protože i pod záminkou obrany demokracie se prosazují postupy militaristické a porušující lidská práva.

Se starostí o demokracii a v obavách z diktátorských manýr jsem v minulých letech často poukazoval na fašistické tendence různých postav kolem minulých českých pravicových vlád. Když jsem připomínal výroky Romana Jocha, který měl po jistou dobu v Nečasově týmu na starosti mj. lidská práva, totiž jeho výroky, které tato práva zpochybňovaly, byl jsem často napomínán a umravňován. Podobně, když jsem poukazoval na fašizující projevy Ladislava Bátory, Adama B. Bartoše nebo Michala Kretschmera.

Jeden můj známý s povýšenou shovívavostí uváděl mé obavy na pravou míru. V osobních setkáních jsem byl ochoten vždy na to zapomenout a dokonce se sám omlouvat. Mé obavy z fašizace společnosti však pod tíhou jeho upřesňujících (ale spíše zlehčujících) informací nepominuly.

V nedávné debatě diagnostikoval jeden z mých přátel, odborník v sociálních vědách a angažovaný občan společenskou situaci jako progresivní hnědnutí, Dělnická strana sociální spravedlnosti nemá otevřeně nacistický nebo fašistický program, ale pozorování jejích postav, aktivit a vyjádření nutí k hodnocení, že je to strana nahnědlá. Zmíněný klausovský novinář Bartoš se při vhodné příležitosti nechá fotografovat vedle lidí s izraelskou vlajkou, ale časté jsou jeho antisemitské výroky.

Pozorování postav, aktivit a vyjádření Dělnické strany sociální spravedlnosti  nutí k hodnocení, že je to strana nahnědlá. Foto Jakub Poláček, Mediafax

Roman Joch dovede být v soukromém kontaktu rytířský, ale zcela jednoznačně redukuje veškerá práva na právo vlastnit a připouští, aby pravicoví džentlmeni nastolili autoritativní režim. A těmto viditelným projevům vychází vstříc nálada nemalé části veřejnosti. Nálada, která vybublá, znovu v těchto dnech, v podobě antiromských protestů nebo dokonce útoků, jakmile se naskytne příležitost.

Když jsem před půl stoletím skládal přijímací zkoušky na studium psychologie, položila mi komise zajímavou otázku. Co bych si prý představil pod fašismem v lidské duši. Něco jsem tehdy řekl a komisi jsem asi neuspokojil. Ale na tu otázku pamatuji dodnes a nemám na ni vyčerpávající odpověď. Dnes bych nakloněn říct, že to je biologicky podmíněná psychika pod tenkou slupkou kultury.

Žijeme-li bez velkých starostí o sebe a své nejbližší, zůstávají pudy a instinkty jako hluboký zdroj emocí a postojů, ale nemáme např. tendenci hned každý spor řešit fyzickou konfrontací. Místo násilných metod charakteristických pro smečku uplatňujeme diskusi, jsme dokonce ochotni uznat, že se někdy mýlíme. Jakmile však ztratíme pocit bezpečí, jakmile jsme existenčně ohroženi, jakmile jsou ohroženi potomci, vzedme se v nás živočišná bojovnost.

Fašismus a nacismus chápu jako násilnickou, hrubiánskou metodu vedení společenského konfliktu nalepenou na dobově populární myšlenky. V době původního italského fašismu a v době počátků německého nacismu to byly myšlenky socialistické, myšlenky důsledně pojatého sociálního státu. V nacistické rétorice najdeme např. hesla o vítězné socialistické cestě Evropou.

Fašismus a nacismus spolu s obdobnými totalitními systémy jsou praktickým projevem ideové biologizace člověka. Nacismus nebere národ realisticky podle historické evidence jako politický a kulturní konstrukt, nýbrž vytváří biologickou mytologii národa jako souručenství krve na společné půdě. Podstatnou roli tam též hrají nepodstatné biologické rozdíly mezi lidskými plemeny a vzniká teorie o panské rase a rasách služebných, o nadlidech a podlidech a o životním prostoru.

Nacismus a fašismus navazují na tragédii I. světové války a na velkou ekonomickou krizi na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Ohrožení slouplo kulturní nános a nechalo promluvit člověka bojovného, divokého, bezohledného, hrubého a násilného. Nacistická ideologie tento civilizační sesuv obhajuje.

Kulturu a civilizaci prohlašuje za pokrytectví, humanismus za pseudohumanismus, lidská práva za fikci a bází sociálních vztahů je pro ni boj o přežití. Je to sociální darwinismus dovedený do důsledků. Možná by se vlastně nemělo mluvit o sociálním darwinismu, protože jeho teoretik Thomas Robert Malthus spíše Darwina, svého mladšího současníka inspiroval.

Je tedy fašismus v lidské duši osudovým prokletím? Je kultura tak chatrná, tak okrajová a bezvýznamná, že každá vážnější ekonomická a politická krize demaskuje kulturu jako licoměrnost a nechá politické hrubiánství (aspoň dočasně) vítězit?

Jistě nelze růst rasistických, nacionalistických a autoritářských nálad psychologizovat. Nelze celý problém odbýt spekulací o poměru chabých sil kultury a civilizace v lidské duši na straně jedné a mohutné lidské živočišnosti na straně druhé. A řešení není jen v  rozvoji vzdělanosti a kultury, i když to nelze podceňovat. Vrátit silu duchovním zdrojům lidství, kdyby to bylo možné a kdyby se to podařilo, by bylo rázným krokem vpřed.

Psychologicky snadná dostupnost vulgárních politických metod a jejich snadné spojení s různými ideologiemi, klerikálními a sekulárními, sociálními i tržními ukazuje, že kombinace samosprávy, rovnosti, svobody a sociální solidarity není samozřejmostí a je třeba o ni dbát.

Jsem přesvědčen, že je třeba všemi silami bránit právo každého na důstojný život. Je nutné velmi důrazně vzdorovat výmluvám, že osekávání sociálních práv je ekonomicky nutné. Je třeba čelit situacím, které v člověku probouzejí to nejhorší, vyvolávají démony fašismu z lidské duše a vedou k hnědnutí společnosti.

    Diskuse (73 příspěvků)
    Jan Zilzer z Chudobince, důchodce sociolog hudebník
    March 31, 2014 v 23.18
    zajmalo by mě
    které KONKRÉTNĚ byly ty "fašizující projevy Ladislava Bátory", na něž jste poukazoval, a co v nich říkal -
    Martin Šimsa, filosof
    April 1, 2014 v 0.5
    Intelektuálové, jděte do hajzlu!
    Krásný projev náměstka ministra školství.
    Eva Hájková, penzistka
    April 1, 2014 v 6.1
    Národ zhlediska marxismu není jen politický a kulturní konstrukt, ale je podmíněný především hospodářsky. Marxisté vycházejí z toho, že lidé jako celek (ne konkrétní jednotlivci) spolu v prvé řadě komunikují kvůli obživě a až potom kvůli jiným záležitostem, tedy že se politické a kulturní vztahy, případně nějaké formy vzájemné solidarity, vytvářejí až ve druhé řadě.
    Ryba prostě smrdí od hlavy a kapitalismus od ekonomiky.
    Fašismus je snaha vrátit se k tomu, co bylo dřív, protože to je pociťováno jako jistota. Samozřejmě je vyvolán pocitem ohrožení, strachu o sebe a rodinu.
    Hlavní řešení by samozřejmě zase mělo vyjít z ekonomiky (zabezpečit možnost obživy pro všechny), jenže tu jaksi nemáme pod svou kontrolou, takže je to problém. Ale můžeme se pokoušet aspoň o ty druhé věci, které autor zmiňuje, jako třeba "vrátit silu duchovním zdrojům lidství". To je také důležité. Proč vlastně někteří lidé nemají o sebe strach, přestože i jim chybí jistota?
    Jan Zilzer z Chudobince, důchodce sociolog hudebník
    April 1, 2014 v 6.34
    náměstka ministra? o kom je řeč?
    Jan Zilzer z Chudobince, důchodce sociolog hudebník
    April 1, 2014 v 10.56
    PK - ad: "typické"
    Ach, kéž bych měl také takový mozek plný polovodičů. Všechno by pak přišlo do správného šuplíku. A nemusel bych vůbec přemýšlet; všechno by šlo samo. Vše co se stane nebo nestane bych správně utřídil a basta -
    Bohužel nám všem takový mozek nebyl dán do vínku. A tak tápeme a zůstáváme hloupí.
    Jan Zilzer z Chudobince, důchodce sociolog hudebník
    April 1, 2014 v 13.56
    když má člověk to správné vidění světa
    musí přece vidět, že Bátora je nebezpčný fašoun.
    Naproti tomu mládenci v Kyjevě --

    https://www.youtube.com/watch?v=GdDdoKjQMXA&feature=youtu.be

    -- jsou bojovníci za demokracii.

    Kdo si snad myslí něco jiného, je blb, který podléhá ruské propagandě, že?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 1, 2014 v 14.3
    Příčiny fašismu
    Fašistoidní způsob myšlení a jednání je podle mého názoru především důsledkem hluboké citové deprivace. Týká se to jednotlivců, ale stejně tak i celých národů - národ který je uvržen do nějaké hluboké existenciální krize, se utíká k těm nejpůvodnějším vzorcům chování a myšlení: obrana své vlastní kolektivní (stádní) existence, v holém boji proti okolí, pociťovanému jako hrozba. Není proto žádná náhoda, že fašisticko-nacistická hnutí vznikla především po otřesech první světové války - a ve své extrémní formě právě ve zcela rozvráceném Německu.

    Nicméně, dal bych důraz na to, že se jedná především o deprivaci c i t o v o u, nikoli primárně sociální. Například v Německu byl nedávno podniknut výzkum, který vyvrátil obvyklé klišé, že němečtí neonacisté jsou především nezaměstnaní mladí lidé, kteří si tak vybíjejí svou frustraci ze svého sociálního postavení. Ukázalo se, že naprostá většina těchto neonacistů - má trvalé zaměstnání! Příčiny jejich xenofobních a násilnických sklonů je proto nutno hledat v hlubších vrstvách jejich osobnosti. Jak řečeno, já tu vlastní příčinu vidím především v oblasti zásadní citové deprivace (která ovšem může být podstatně podporována a zesilována panujícími společenskými a společensko-ekonomickými poměry).
    Jan Zilzer z Chudobince, důchodce sociolog hudebník
    April 1, 2014 v 14.26
    Josefu Poláčku
    Něco o tom je v knize Freudova žáka Wilhelma Reicha: "Massenpsychologie des Faschismus"
    (levně ke koupi na
    http://www.amazon.de/Massenpsychologie-Faschismus-Wilhelm-Reich/dp/3462017942)
    Eva Hájková, penzistka
    April 1, 2014 v 18.3
    Samozřejmě, že nejde jen o sociální problém. Ten se přece nedá stanovit úplně objektivně. Někdo se spokojí s málem, jiný je na tom mnohem lépe, ale přesto je nespokojen. Záleží i na tom, jak vysoko lidé sami sebe hodnotí. Někoho může urážet třeba rovnost, protože ji považuje za nespravedlivou. City u fašismu určitě hrají roli. Třeba ten německý pocit ponížení z prohrané 1. světové...
    JK
    Jiří Karen
    April 1, 2014 v 18.40
    Psychologické předpoklady fašismu jsou jistě podstatné (zabývá se jimi z různých úhlů třeba Žižek, Arendtová atd.), ale bez velké krize kapitalismu by vývoj např. v Německu jisté vypadal odlišně...

    Zajímavě fašismus jako konzervativní revoluci (snaha strukturovat řád v kapitalistické modernitě je podmíněna obětní figurou Žida) rozebírá Žižek ve svém filmu Perverzní průvodce ideologií...
    + Další komentáře