Někteří pamatujeme dobu, kdy pracující lid měl jednotný názor na všechny politické otázky. Různé partikulární zájmy údajně sjednocovala komunistická strana, která nepotřebovala tuto svou vedoucí roli potvrzovat svobodnými volbami. Měla ji zajištěnu ústavou. Pokud se snad někdy o něčem diskutovalo, bylo to za zavřenými dveřmi v politbyru či později v předsednictvu, případně sekretariátu. Prostě závazný názor se stanovil v kancelářích ústředního výboru.

Kdo by snad v minulé éře veřejně vyslovoval názor jiný, než si přála státostrana, byl v lepším případě jako nepoučený svěřen dělnické třídě k převychování, tedy poslán pracovat za trest mimo obor své původní kvalifikace. V horších případech byl potrestán: na počátku i trestem smrti nebo mnohaletým vězněním, později už mírnějšími sazbami let nebo jen měsíců odnětí svobody za údajné pobuřování, poškozování zájmů republiky v cizině, podvracení republiky a podobné delikty.

Po listopadu 1989 jsme si vydechli. Nikdo nemusí své politické přesvědčení tajit. Nic se mu nemůže přihodit. Pokud někdo veřejně nehanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, nebo pokud ze stejných důvodů nepodněcuje k nenávisti ke skupině osob a k omezování jejich práv (§§ 355 a 356 Trestního zákoníku), nebude se stát jeho názory zabývat. Pokud mu nebo jí někdo bude bránit ve svobodném vyjadřování politických názorů, stát se takového člověka dokonce zastane (např. § 5 Zákona o církvích a náboženských společnostech, 3/2002 Sb.).

Každý je v této době bezpečný, pokud tedy, souhrnně řečeno, nepáchá to, čemu se v obecné kriminalistické a právní mluvě říká zločiny z nenávisti (hate crimes). A navíc exekutiva je v prosazování vůle zákonodárců v tomto ohledu velmi opatrná. Policie evidentně nechává známé osoby veřejně hanobit např. Romy, muslimy, někdy i Židy a pod různými záminkami tyto přečiny nestíhá.

Lze tedy říct, že jednoty nutné pro sociální život a pro fungování státu může být dnes dosahováno diskusí různých politických vizí a programů a různých návrhů na řešení jednotlivých otázek. Sjednocení vyjadřuje v demokratickém státě loajalita k rozhodnutím státní moci, která jedná na základě výsledku svobodných voleb a na základě svobodné parlamentní diskuse mezi vládními a opozičními zákonodárci.

Opojení ze svobody vyslovování názorů, jak se v poslední době vícekrát ukazuje, vede po pádu diktátorsky vynucené jednoty k opačnému extrému. K tomu, že je nejlepší a chvályhodné, když se názory trvale liší a trvale jsou v konfliktu.

Z práva vyslovit bez rizika represe svůj názor se udělal nárok na souhlas s jakýmkoli názorem. Kdo vysloví nesouhlas, je hned podezírán ze snahy omezovat svobodu. Na nesouhlas se neodpovídá vysvětlením a odůvodněním, nýbrž poukazem na to, že přece mám právo názor vyslovit.

Vzniká dojem, že názor je přijatelný už tím, že je vysloven. Pokud bychom museli se vším souhlasit, protože přece dotyčný měl právo to říct, museli bychom zároveň souhlasit s protikladnými stanovisky. Museli bychom odsouhlasit tvrzení i jeho opak.

Nejednota a konflikt získávají v západní civilizaci podporu, jsou celebrovány. Sjednotit se na čemkoli se pokládá za nebezpečné. Hledání shody se demaskuje jako snaha získat názorovou dominanci. Oprávněnou filosofickou kritiku všeobsáhlých systémů minulosti jsme si přeměnili v odpor k dialogu, přičemž dialogem míníme hledání shody v rozhovoru s otevřeným koncem a s ochotou dát přednost pravdě před loajalitou.