Masarykovým omylům vpadly do zad postmoderní pravdy
Lukáš SenftNa Hradčanech se demonstruje často a divoce. Masarykova socha je proto pravidelným účastníkem protiislámských šibřinek. Z jeho dědictví je ale třeba vytěžit víc než jen mlčící skulpturu.
Socha T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí je nejpoctivější účastník demonstrací. Na místě je vždycky první, vyčnívá z davu a ochotně se nechá oplácávat jakoukoli vlajkou. Když náměstí ztichne, ona jediná setrvá a trpělivě vyčkává další srocení.
Tvůrce ideje české humanity tak v sobotu zíral na docenta, který by rád mlel muslimy na masokostní moučku. Vítejte v postmoderně!
Skutečný Masaryk přitom kvůli principu demokratického humanismu vběhl na konci 19. století do disputační arény. Čekal jej souboj, který byl později nazván jako „spor o smysl českých dějin“. Jeho protivníkem byl historik Josef Pekař.
Česká otázka: zodpovězena
Masaryk totiž hledal celkový program pro nově vznikající český národ. Politický i mravní. Jaký příběh bude stmelovat a určovat směr? Pro Masaryka to byla idea humanity, zodpovědného svědomí a sociální citlivosti.
Rodokmen těchto principů nacházel v působení Jana Husa, reformaci a národním obrození. Etické vzory z minulosti měly inspirovat současnost a určovat budoucnost. Pekař ovšem trval na přísně historické metodě: „co bylo, nevrátí se“, Husovy výroky o obraně pravdy nesmíme libovolně přenášet na aktuální kauzy, protože žil ve své době a v ní zůstane on i jeho myšlení.
Platónovo centrální politicko-filozofické dílo "Politeia" (Ústava) počíná dialogem mezi Sokratem a sofistou Trasymachem. Řeč je o spravedlnosti - o tom, co je její podstatou.
Sofista Trasymachos nastoluje tvrzení, že "spravedlnost je to, co prospívá silnějšímu". Tento nemálo překvapivý náhled odůvodňuje tím, že ten silnější si vždycky najde cesty, jak práva a spravedlnosti využít ve svůj vlastní prospěch, a tedy v neprospěch toho slabšího.
A nedá se nic dělat: nejen při pohledu na stav spravedlnosti za časů totality, nýbrž i za současné "svobody a demokracie" nelze popírat, že Trasymachos měl ve své skepsi vůči "spravedlivosti spravedlnosti" nemalý kus pravdy.
Nicméně, Sokrates mu oponuje příměrem se stavbou lodě. (Tento příměr byl ve filozofických diskusích antického Řecka dosti hojně používán.)
Sokratova argumentace je ve svém jádru taková: tak jako stavitel lodi musí hledět na to, aby se mu jeho dílo podařilo, aby postavil loď řádnou a dobrou - tak stejně tak musí ti, kteří se zabývají výstavbou státu, hledět na to, aby se jednalo o "dobré dílo".
Jenže: právě nějaké to "dobré dílo" společného státu, na kterém by se podíleli všichni občané, všichni příslušníci dané státní pospolitosti - právě to se někam vytratilo.
A ono se vlastně ani vůbec neví, c o by se mělo postavit. Není o tom společný konsens; zatímco jedni by chtěli postavit loď která pojme co nejvíce obilí do společných sýpek, jiní zase chtějí takovou, která může co nejrychleji doplout do nějakých exotických dálek a nakoupit tam drahé koření pro zisk svého - soukromého - majitele.
Pokud a dokud se tedy stavitelé nedokáží dohodnout ani na tom, co a proč má být postaveno - pak je ovšem krajně obtížné vytvořit nějaké společné dílo, a poté ho společně spravovat, ve vzájemném konsensu.
A tak se zdá, že v té naší polistopadové společnosti opravdu vládnou samí Trasymachové: každý se stará jenom sám o sebe, a nakonec vyhrává ten nejsilnější a nejbezohlednější.
Neexistuje velký společný příběh; jsou jenom tisíce privátních příběhů neustálého boje o vlastní výhody, o získání moci nad druhými.