Socha T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí je nejpoctivější účastník demonstrací. Na místě je vždycky první, vyčnívá z davu a ochotně se nechá oplácávat jakoukoli vlajkou. Když náměstí ztichne, ona jediná setrvá a trpělivě vyčkává další srocení.

Tvůrce ideje české humanity tak v sobotu zíral na docenta, který by rád mlel muslimy na masokostní moučku. Vítejte v postmoderně!

Skutečný Masaryk přitom kvůli principu demokratického humanismu vběhl na konci 19. století do disputační arény. Čekal jej souboj, který byl později nazván jako „spor o smysl českých dějin“. Jeho protivníkem byl historik Josef Pekař.

Česká otázka: zodpovězena

Masaryk totiž hledal celkový program pro nově vznikající český národ. Politický i mravní. Jaký příběh bude stmelovat a určovat směr? Pro Masaryka to byla idea humanity, zodpovědného svědomí a sociální citlivosti.

Rodokmen těchto principů nacházel v působení Jana Husa, reformaci a národním obrození. Etické vzory z minulosti měly inspirovat současnost a určovat budoucnost. Pekař ovšem trval na přísně historické metodě: „co bylo, nevrátí se“, Husovy výroky o obraně pravdy nesmíme libovolně přenášet na aktuální kauzy, protože žil ve své době a v ní zůstane on i jeho myšlení.

Masarykovi ale nešlo o pozitivisticky sebraná data - navazoval morální a duchovní spojenectví s personami minulosti. Výsledek jeho destilování univerzální pravdy lakonicky shrnul Ferdinand Peroutka:

„Nebyl tedy poměr Masarykův k historii poměrem přesného zkoumání faktů, nýbrž poměrem někoho, kdo chce z historie vydobýt silné a aktivní heslo pro život. Proto věci dopadly tak, že Pekař měl více pravdy a Masaryk daleko více vykonal… Masarykovy omyly byly pro národ plodnější než Pekařovy pravdy.“

↗

Masaryk stvořil příběh humanity. V současnosti sklízí úspěchy spíše epizody subjektivní zlosti. Foto ceskatelevize.cz

Poslanec Masaryk mohl tedy už v roce 1913 apelovat na potřebný proces přerodu z aristokracie na demokracii, od mocenského ovládání ke společné správě.

Dobrá, ale kde je naše místo v takovém příběhu? Po sametové revoluci jsme sami sebe přesvědčili, že jsme na jeho konci: „Tohle je ta svoboda, tohle je ta demokracie.“ Místo tvrdé práce, přišlo lehké zklamání. Polotovar, který se sám odmítal dopéct, ovšem způsobuje sílící frustraci dodnes. Nedospěli jsme ke společné péči o stát, přetrvalo nám tedy aristokratické stigma z minulosti: touha ovládat a být ovládán.

Hermeneutické peklo zažíhá motory

Postmoderní uvažování vypuštěné do těla polistopadového hybrida pak dokončilo zakrnění vývoje: neexistuje žádný masarykovsky stmelující příběh, který propůjčuje smysl jedinci i společnosti. Každý pokus o něj je ubit stovkami „ověřených“ pravd: sociální stát se podle analýz nevyplácí, data o menšinách zas vykazují vrozenou zločinnost etnických podivínů a tak podobně.

Nyní stojíme bezradní nad kupící se zásobárnou vědeckých faktů a nevíme, kam je zařadit. Snadno se proto mění v munici pro deset a půl milionu subjektivních názorů. A náboj má tu výhodu, že s ním můžete střílet všemi směry. Humanita je přeargumentována na stejnou úroveň jako národovecké šíbrování, Hus není lepší pátera Koniáše. A jen v takovém poli s mnohostí pravd je možné soupeřit. Soupeřit, vítězit, porážet a konečně i ovládat.

↗

Pod Masarykovým pomníkem se dav usnesl, že solidarita je vlastizradou. Vítejte v postmoderně! Foto Saša Uhlová DR 

Aristokratická postmoderna totiž vede vertikálně - působí nahoru i dolů. Chce vládnout nad slabšími a zároveň být v područí nabušenějších. Podvolení se Babišovi, i přes jeho viditelné šmeliny, jde proto ruku v ruce s touhou dominovat nad neviditelnými migranty. Vydání se na milost docentu Konvičkovi se nevylučuje s nadáváním do vlastizrádců všem prouprchlickým akademikům. 

Jaký je tedy dnes ten smysl dějin? Francis Fukuyama vyhlásil roku 1992 jejich konec a česká veřejnost přitakala. Příběh se nevyvíjí, krok dopředu by byl automaticky krok zpět do dob bolševiků. Místo lineárního hledání se skřípavě rozběhl cyklický páternoster. Zasekli jsme se tak v koloběhu dnešní prosperity trhu a jeho zítřejších krizí. Řešení neexistuje, protože právo na pravdu nemá nikdo a všichni.

Socha na Hradčanech ale nestojí zbůhdarma. I když omotaná prapory s přeškrtnutou mešitou, stále funguje jako memento humanity. Političtí představitelé by se k pantatíčkovi měli mít jako se on měl k Husovi: „nevěříme jako Hus“, ale je pro nás „vzor mravní odhodlanosti“.

Není nutné velebit doby první republiky, ale je nezbytné poskytnout příběh. A ten musí sdělovat: společná správa a ne ovládání, zodpovědné svědomí jedince a nikoli diktatura většiny, solidární statečnost a ne odkrojení slabších kusů.

Posluchačů je dostatek. Čekávají pod mlčící sochou.