V sobotu 6. února se Praha stala simulátorem válečné Sýrie: v jejím epicentru se střetlo tolik skupin, že chvílemi přestávalo být jasné, kdo je proti komu. „Chlapi, tak s kým jsou tihle? Já už fakt nevím, kde stojíme,“ formuloval nakonec svůj zmatek u setmělého Mánesova mostu mladík zabalený v české vlajce, zatímco jeho partnerka se expresivně hádala s další dívkou o to, která bude víc znásilněna a kým.

Jako by to nestačilo, Nerudovou ulicí se v alkoholickém oparu ploužil masopustní průvod. Kromě Židů, kteří vězí v hlavě Adamu B. Bartošovi, muslimů, kteří nedají spát Martinu Konvičkovi, a Ježíše, jehož jméno vynesla na kříži až na Hradčany skupina katolíků, se toho odpoledne přihlásily o slovo i neodolatelně nezúčastněné pohanské kejkle.

„Já jsem víla Punčoška!“ provolávala zdánlivě apoliticky dáma navlečená v pestrobarevném kostýmu. „A vílo Punčoško! Jste pro, nebo proti uprchlíkům?“ zeptal se víly bezelstně kameraman Ondra Mazura. „Proti uprchlíkům, nechci je!“ dupla si víla Punčoška a potvrdila, že Parlamentní listy se čtou i v říši pohádek…

Víla Punčoška skutečně existuje. Video Ondřej Mazura, DR

Jen vzhůru, nácci této země

Už i v ulicích smývá vítr křídové kontury archaického pravolevého spektra. Někdejší liberální pravičáci demonstrují na stejné straně policejních kordonů s levicovými liberály i antifašistickými radikály. Sympatizanti zemanovské konzervativní levice a protiuprchlické konzervativní pravice se spolu s nevyhraněnou a abstraktně „naštvanou“ masou zase svorně vydali na Hradčany poslechnout si svoje dnešní Krysaře: pravicového entomologa, pravicového sociologa a pravicového veterána. Ti se na pódiu střídali s partou politické třetí cenové, kterou dostal do sněmovny podnikatelský projekt Tomia Okamury.

↗

Víla Punčoška je proti uprchlíkům. Foto Ondřej Mazura, DR

Hradčanská manifestace přilákala asi tři tisíce návštěvníků. Vlály přeškrtnuté mešity i české trikolory. Na velkoplošné obrazovce stejně plápolaly i finské, švýcarské, australské a nejvýznamněji německé vlajky v Drážďanech, baště extrémistické Pegidy. Národovecké pokřiky jako „my jsme tady doma“ nebo „nic než národ“ v několika jazycích nenechaly nikoho na pochybách, že islamofobové dokázali porazit trolling: vytvořili nacionalistickou internacionálu.

Co jiného byste očekávali od politické logiky hnutí, které deklaruje svou odvahu tím, že se nahlas bojí uprchlíků, a svoje odhodlání bojovat vyjadřuje provoláváním zavřených hranic?

Pobodaný muslim v Praze se pro Konvičkovu partu nestal tématem hodným zmínky — odsoudit násilí by znamenalo dostat se naroveň nenáviděným figurám, jako je Angela Merkelová nebo Bohuslav Sobotka. Kontakt s násilím vyvolaným podněcovanou nenávistí přímo v českém městě by byl moc hmatatelný a příznivci Bloku proti islámu by se mohli nedejbože zamyslet nad realitou. Jedinými tématy tak zůstávaly bezpečně vzdálené a bezpečně abstraktní incidenty v Kolíně nad Rýnem.

V populistické atmosféře se však začínají konvičkovci dopouštět fatální chyby, když stále hlasitěji vyzývají svoje příznivce k činnostem, vůči kterým se od svého vzniku vymezují: k neziskovému aktivismu a k podpoře politických uskupení v demokratických volbách. Hradčany už nebyly tou výbušnou manifestací protisystémových proudů, ale prachobyčejnou předvolební předváděčkou.

A na lidech to bylo chvílemi vidět — při každé zmínce o „demokratické výzvě blížících se voleb“ dav chladnul: tohle jsou přeci lidé zvyklí slýchat už léta, a kam je to dohnalo — na náměstí.