V sobotu 6. února se Praha stala simulátorem válečné Sýrie: v jejím epicentru se střetlo tolik skupin, že chvílemi přestávalo být jasné, kdo je proti komu. „Chlapi, tak s kým jsou tihle? Já už fakt nevím, kde stojíme,“ formuloval nakonec svůj zmatek u setmělého Mánesova mostu mladík zabalený v české vlajce, zatímco jeho partnerka se expresivně hádala s další dívkou o to, která bude víc znásilněna a kým.

Jako by to nestačilo, Nerudovou ulicí se v alkoholickém oparu ploužil masopustní průvod. Kromě Židů, kteří vězí v hlavě Adamu B. Bartošovi, muslimů, kteří nedají spát Martinu Konvičkovi, a Ježíše, jehož jméno vynesla na kříži až na Hradčany skupina katolíků, se toho odpoledne přihlásily o slovo i neodolatelně nezúčastněné pohanské kejkle.

„Já jsem víla Punčoška!“ provolávala zdánlivě apoliticky dáma navlečená v pestrobarevném kostýmu. „A vílo Punčoško! Jste pro, nebo proti uprchlíkům?“ zeptal se víly bezelstně kameraman Ondra Mazura. „Proti uprchlíkům, nechci je!“ dupla si víla Punčoška a potvrdila, že Parlamentní listy se čtou i v říši pohádek…

Víla Punčoška skutečně existuje. Video Ondřej Mazura, DR

Jen vzhůru, nácci této země

Už i v ulicích smývá vítr křídové kontury archaického pravolevého spektra. Někdejší liberální pravičáci demonstrují na stejné straně policejních kordonů s levicovými liberály i antifašistickými radikály. Sympatizanti zemanovské konzervativní levice a protiuprchlické konzervativní pravice se spolu s nevyhraněnou a abstraktně „naštvanou“ masou zase svorně vydali na Hradčany poslechnout si svoje dnešní Krysaře: pravicového entomologa, pravicového sociologa a pravicového veterána. Ti se na pódiu střídali s partou politické třetí cenové, kterou dostal do sněmovny podnikatelský projekt Tomia Okamury.

↗

Víla Punčoška je proti uprchlíkům. Foto Ondřej Mazura, DR

Hradčanská manifestace přilákala asi tři tisíce návštěvníků. Vlály přeškrtnuté mešity i české trikolory. Na velkoplošné obrazovce stejně plápolaly i finské, švýcarské, australské a nejvýznamněji německé vlajky v Drážďanech, baště extrémistické Pegidy. Národovecké pokřiky jako „my jsme tady doma“ nebo „nic než národ“ v několika jazycích nenechaly nikoho na pochybách, že islamofobové dokázali porazit trolling: vytvořili nacionalistickou internacionálu.

Co jiného byste očekávali od politické logiky hnutí, které deklaruje svou odvahu tím, že se nahlas bojí uprchlíků, a svoje odhodlání bojovat vyjadřuje provoláváním zavřených hranic?

Pobodaný muslim v Praze se pro Konvičkovu partu nestal tématem hodným zmínky — odsoudit násilí by znamenalo dostat se naroveň nenáviděným figurám, jako je Angela Merkelová nebo Bohuslav Sobotka. Kontakt s násilím vyvolaným podněcovanou nenávistí přímo v českém městě by byl moc hmatatelný a příznivci Bloku proti islámu by se mohli nedejbože zamyslet nad realitou. Jedinými tématy tak zůstávaly bezpečně vzdálené a bezpečně abstraktní incidenty v Kolíně nad Rýnem.

V populistické atmosféře se však začínají konvičkovci dopouštět fatální chyby, když stále hlasitěji vyzývají svoje příznivce k činnostem, vůči kterým se od svého vzniku vymezují: k neziskovému aktivismu a k podpoře politických uskupení v demokratických volbách. Hradčany už nebyly tou výbušnou manifestací protisystémových proudů, ale prachobyčejnou předvolební předváděčkou.

A na lidech to bylo chvílemi vidět — při každé zmínce o „demokratické výzvě blížících se voleb“ dav chladnul: tohle jsou přeci lidé zvyklí slýchat už léta, a kam je to dohnalo — na náměstí.

↗

Masaryk je stálicí hradčanských demonstrací. Manifestaci Bloku proti islámu nijak nekomentoval. Foto Saša Uhlová, DR

Nudné, téměř stranické projevy začínajících rétorů-samouků na chvilku vystřídala jen těžko představitelná švýcarská parodie na Hitlera. Pokaždé, kdy na německy řvoucího předsedu švýcarské Strany přímé demokracie navázal jeho ušlápnutý překladatel, vyvstával na tvářích přítomných spíš úsměv než nějaká fašistická hypnóza. Po několika rozpačitých překladech to vlajkonoši vzdali a bez bázně se jali hlasitě odměňovat přímo švýcarského exota, aniž by dost dobře věděli, co zrovna do mikrofonu extaticky vykřikuje.

Populismus byl tedy toho dne dotažen do důsledku: ke kontaktu s publikem stačilo samotné brnění lebečních kostí způsobené hrdelními zvuky z úst německy zuřícího individua. V hudbě se pro takový žánr vžilo označení grindcore…

Poté co zněla němčina i z Drážďan a Martin Konvička si už v rukou šmudlal kompletní projev v angličtině, frustrace mrznoucích vlastenců překročila únosnou mez: „Mluv česky! Jseš v Česku!“ křičela na Konvičku očividně nespokojená paní s odznáčkem s přeškrtnutou mešitou.

Česká hymna, kterou jsem si se spoluchladnoucími demonstranty s chutí po čase zazpíval, už divnou atmosféru nezachránila. „Zazpívej ji anglicky, vole…“ nenechala paní nikoho z přítomných na pochybách, že se Martin Konvička svou akademickou bilingvní provokací připravil o fanynku. A to navzdory tomu, že se snažil zachránit svou reputaci obrozeneckým záchvatem slov jako „příprchlíci“ nebo „přicestováníchtiví“.

Lepší reklamu si jazykové školy nemohly přát: i ten největší nácek se musel z Hradčan vracet plný obav, že mu v nacionalistickém hnutí ujíždí euromultikulturní vlak…