Může za to absence elit?

Ivan Štampach

Jako důvod současných krizí bývá často uváděn nedostatek elit. Podle Ivana Štampacha ale příčinou úpadku není absence elit, nýbrž přebytek těch, kdo se za elity považují a elitářským způsobem jednají s ostatními.

Lidé, kteří se cítí být občany, nevěřícně kroutí hlavou nad kulturním propadem českého národa. Případně, pokud už nevěří na národní stát, nad zoufalým úpadkem občanských postojů zdejšího obyvatelstva. Vyslovují všemožné hypotézy. V poslední době se často vyskytuje hodnocení, podle kterého jsme se zbavili, nebo jsme byli zbavení elit a společnost ovládla mentalita tupého davu.

Projevem a následkem absence elit mají být silné volební preference oligarchického politického projektu miliardáře Andreje Babiše. Je to politické hnutí bez programu, vyhovující okamžitým, často programově protikladným hnutím nálad. Kolosální úspěch ANO v průzkumech veřejného mínění a jeho očekávaný úspěch v podzimních volbách do sněmovny má být projevem primitivního lidového hrubiánství.

Obrazem ztráty elit má být ta smutná karikatura prezidenta, jaká dnes sídlí na Pražském hradě a dělá ostudu České republice. Tomáš G. Masaryk a Václav Havel byli vystřídáni něčím tak nechutným, jako byl Václav Klaus, a ještě ve větší míře je Miloš Zeman. Ten se paktuje se s diktátorskými vůdci v zahraničí, podporuje domácí rasisty, xenofoby a obhájce totalitního násilí minulého režimu. Nejen že nemá v sobě očekávanou kultivovanost, ale už nemá ani sílu slušnost předstírat. Jedná vulgárně i tam, kde není přítomen za sebe soukromě, ale kde se od něj očekává korektní projev hlavy státu.

Obavy ze stavu věcí veřejných naposledy vyjádřil v rozhovoru pro Fórum 24 ředitel nakladatelství Academia, autor populárních publikací na téma nedávné historie Jiří Padevět.

Těžko bychom popřeli oprávněnost jeho obavy, že likvidace židovské složky českého obyvatelstva znamenala škodu. Židé byli, jak říká Padevět, motorem v našem areálu. Že další chybou bylo vyhnání sudetských Němců, na tom se tak snadno neshodneme, ale kritický pohled na dějiny potvrdí jeho mínění, že do doby, než se jejich významná část přiklonila k nacismu, přispívali k rozkvětu naší země.

Kritický pohled na éru budování a dosažení údajného socialismu v období 1948 až 1989 potvrdí Padevětovo hodnocení, že tento režim poslední statečné, kteří zbyli po předchozích zásazích, zlomil.

Za jisté však nelze pokládat hodnocení, že elity jsme si vymlátili nebo vyhnali, částečně s pomocí jiných, ať už to byli němečtí nacisté nebo ruští komunisté. Výslovně je v rozhovoru s ním řeč o vojenských a intelektuálních elitách.

Ve službách ekonomických elitářů

Elity tvoří vyvolení. Přesahují průměr. Jsou to lidé, kteří zaujímají ve společnosti vedoucí či jinak významnou roli. Elitismus vychází z přesvědčení, že ve společnosti vládne a má vládnout menšina nad většinou. Je to založeno na otevřeném popření základního ústavního principu demokratické společnosti, totiž rovnosti občanů.

Proti rovnosti se argumentuje rozdíly ve schopnostech a dovednostech. Vyžaduje-li řízení firmy vysokou kvalifikaci v oborech ekonomie, techniky a teorie řízení, tím spíše potřebuje útvar ještě mnohem složitější a s většími riziky, jakým je stát, vysoce kvalifikovanou řídící společenskou skupinu.

Kritičtí sociologové a politologové upozorňují, že elita si uchovává své dominantní postavení prostřednictvím kombinace nátlaku a manipulace. Uvnitř společenské vrstvy, která tvoří elitu, se uplatňuje solidarita. Její příslušníci překonávají, jde-li o prosazení jejich vlastního společného zájmu, individuální a skupinové rozepře a dokáží jednat soudržně.

Klasik sociologické teorie elit Vilfredo Pareto prohlašoval, že vládnoucí třída si má tvrdým donucovacím systémem udržovat svou existenci. Činí to nátlakem a manipulovaným souhlasem. Kritika elitářského pojetí společnosti upozorňuje, že Paretova koncepce se stala součástí ideologie italského fašismu.

Lidé ponížení asociálním jednáním polistopadových ekonomických elit, jakož i kulturních elit v jejich službách, budou od nahnědlých vůdců čekat, že se jich proti povýšeným elitářům zastanou. Repro DR

Ve prospěch pozice intelektuální elity by mluvilo rozpoznání současné společnosti jako vědomostní. Klesá podíl nekvalifikované manuální práce na společenské produkci a vědecké poznání se stává bezprostřední hybnou silou hospodářství. Zdá se, že odborníci mají být obdařeni schopností prosadit své poznatky.

Obhájci pojetí chybějících českých elit posuzují toto téma opatrně. Zejména v prostředí české plebejské tradice tolik nezdůrazňují nutnost privilegií vládnoucí společenské vrstvy. Mluví raději o morální a kulturní elitě. Připomínají takové postavy, jakou byl profesor na Pražském hradě, nezpochybnitelná morální autorita z dob sporů o falsum rukopisů a z Hilsnerova procesu, Tomáš Garrique Masaryk.

Masaryk realisticky hodnotí roli vzdělanců ve společnosti. Odmítá postoj, kterému dnes říkáme populismus. Má v sobě jistou míru aristokratičnosti. Nezapomíná však na to, že je potomkem slovenského kočího a moravské služky. Zůstává se svým vzděláním a se svými kontakty demokratem. Důvěřuje lidu a ve střední Evropě plné elitářských, autoritativních režimů prosazuje Československo jako ostrov demokracie. Je-li masarykovská pozice elitářská, pak jedině v tom smyslu, že nechce být elitou a chce lidu sloužit.

Dokud budou kritici současných českých politických poměrů otevřeně nebo nechtěně, avšak fakticky odmítat vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid (podle Jeffersonovy definice demokracie) a budou-li se společenské skupiny humanitních vzdělanců, umělců a publicistů vyvyšovat nad lid a sloužit ekonomickým elitám, tedy faktickým držitelům ekonomické moci, dotud tu budou populisté typu Andreje Babiše nebo Miloše Zemana mít podporu veřejnosti.

Lidé ponížení asociálním jednáním podivných polistopadových ekonomických elit, jakož i kulturních elit v jejich službách, budou od populistických, nahnědlých vůdců čekat, že se jich proti povýšeným elitářům zastanou.

Příčinou současného úpadku se nezdá být absence elit, nýbrž přebytek těch, kdo se za elity považují a charakteristickým elitářským způsobem jednají se svými spoluobčany.

    Diskuse (89 příspěvků)
    JP
    June 26, 2017 v 13.58
    Aristokracie, plebejství a aristokratismus
    Tak tady se zřejmě pomíchalo několik různých věcí.

    Za prvé: p ř í t o m n o s t elit v národě, to ještě zdaleka neznamená (znamenat nemusí) vládu, či spíše n a d v l á d u elit nad národem.

    Celá úvaha přece byla otevřena otázkou, kde se v českém prostředí bere to p o d h o u b í, z kterého pak jako z hromady hnoje rezultují takové mravně deformované úkazy, jaké jsou spojovány s působením posledních českých prezidentů.

    Takže, vraťme se k té původní otázce: je ta neuvěřitelná míra obhroublosti až vysloveného křupanství M. Zemana v souvislosti s absencí vlastních národních elit, anebo ne?

    A nejde ani tak o to, že zde existuje určitý j e d i n e c s takovýmito osobnostními rysy; ale symptomem skutečně krizovým je to, že takovýto člověk vůbec mohl být z v o l e n do nejvyšší státní funkce, a že i po plném odhalení pokřivenosti své osobnosti je s t á l e j e š t ě nesen přízní přinejmenším poloviny celé populace!

    Tady je jednoznačně vidět, že příčiny této situace jsou mnohem hlubší, a skutečně leží v samém jádru charakteru celého státního národa.

    I. Štampach sám zmiňuje "plebejství" českého národa; a na tom je dozajista mnoho pravdy. A s tím souvisí dozajista i absence určitého a r i s t o k r a t i s m u v národní povaze; tedy toho životního postoje spojeného s hlubokým přesvědčením, že člověk se má za všech okolností chovat s důstojností. Když už ne jinak, tak přinejmenším ve formálních projevech jednání a chování.

    Ujasněme si ale jednu věc: tento "aristokratismus" - ten není bezpodmínečně vázán na fyzickou přítomnost vrstvy či třídy aristokracie, v sociologickém smyslu.

    Ten "aristokratismus" - připomeňme si - to je v prvé řadě charakterový rys. Charakterový rys jednotlivé osobnosti, anebo celého národa. "Aristokratem" v daném smyslu může být každý - každý, kdo takovýto způsob životního postoje přijme za svůj, dokáže ho v sobě vypěstovat, dokáže si ho osvojit jako životní samozřejmost.

    Pro tento aristokratismus osobnosti je reálná přítomnost aristokracie přinejmenším v předešlých národních dějinách (ne-li už přímo v současnosti) sice velice přínosná; ale principiálně není absolutně nezbytná.

    Jde o to, jestli tento c h a r a k t e r o v ý aristokratismus je v reálném naturelu, v reálném smýšlení národa přítomen, zda je v něm pěstován a uchováván, anebo nikoli.

    V tomto smyslu - bohužel - není možno jinak nežli konstatovat, že v českém národě ta plebejská nátura víceméně naprosto zatlačila do pozadí tu složku důstojně aristokratickou; a shnilé ovoce tohoto stavu je nám nyní víceméně dennodenně nutno zakoušet a snášet.
    JP
    June 26, 2017 v 14.20
    Demokracie a vláda elit
    A teď se tedy podívejme blíže na druhou rovinu uvažování o daném tématu, na rovinu ryze politickou, týkající se oné zmíněné v l á d ě elit. A na to, do jaké míry se tato vláda elit snáší či snášet může s principem demokracie.

    "Vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid" - tato Jeffersonova definice demokracie zní sice velice ušlechtile a přesvědčivě, ale fakticky je to jenom vzletná floskule, slovní fráze zakrývající svým pseudodemokratickým patosem reálný stav věcí.

    Není totiž jedné jediné demokracie na tomto světě, která by dříve či později nezmutovala v dominanci těch či oněch elit. Které tuto svou reálnou dominanci sice více či méně dovedně skrývají právě pod maskou demokracie, ale o to nerušeněji pak mohou vykonávat (a požívat) svou reálnou moc.

    - Jen tak pro zajímavost, právě v minulých dnech vítězné hnutí vzniklé kolem francouzského prezidenta se jako svým hlavním znakem a svou vlastní předností profiluje jako takové, které zlomilo tuto dominanci starých e l i t! Dnes by bylo ještě příliš předčasné pokoušet se uhadovat, jak toto hnutí dopadne, jak dlouho se tento její antielitářský impuls dokáže udržet, nežli by byl buďto opět zatlačen právě těmi starými elitami, anebo by sám prošel onou mutací k novým "elitám". Ale je možno v tomto ohledu být opravdu značně skeptickým; že by se toto hnutí se své počáteční svěžesti a "neelitičností" dokázalo udržet natrvalo, se jeví krajně málo pravděpodobným.

    Takže: jakýkoli způsob vlády se nakonec vyznačuje reálnou nadvládou těch či oněch "elit". A tak se jeví daleko smysluplnějším si tento fakt otevřeně přiznat - namísto si i nadále udržovat tu iluzi, tu fikci o "vládě lidu, prostřednictvím lidu a pro lid".

    Protože pokud si tu přítomnost a dominanci elit dokážeme přiznat - pak máme daleko větší možnost ji omezovat a umravňovat, nežli když před její existencí budeme za volání vzletných hesel o demokracii nadále strkat hlavu do písku ideologických iluzí.
    DU
    June 27, 2017 v 17.12
    Plný souhlas s panem Poláčkem
    Autor článku Ivan Štampach zcela směšuje pojem elity a autokracie nebo autoritářské vlády.
    I s definicí aristokratismu a plebejství v českém národě to pan Poláček pěkně vystihl.

    Prezidentský mandát Miloše Zemana není způsoben pouze a výhradně zavedením přímé volby prezidenta, ale ona samotná přímá volba prezidenta je jen součástí dlouhého vývoje českého národa a jeho elit od druhé poloviny 19. století, kdy se národ konstituoval tak, že byl "vydupán ze země" a výhradně na jazykovém (do značné míry i umělém a účelovém) principu. V důsledku toho se staly národu jeho vlastní elity (ale i původní charakter) cizorodým prvkem, který nemohl skončit jinak než jejich postupnou likvidací a vítězstvím českého plebejství. To probíhalo v několika fázích (1918, 1938, 1945, 1948, 1968). Český národ svým jazykovým a neobčanským charakterem skončil na svém území v podstatě sám a sám vykastroval svou původní pestrost a propojenost s prvkem německým, rakouským, židovským, polským, maďarským. Nelze také opomenout, že se postupně zbavil i původních zemských identit, včetně těch, které se pro něj a v jeho prospěch nekonstituovaly v 19. století jako samostatné moderní národy (Moravané a Slezané).

    Myslím, že to byl Lukáš Jelínek, který svého času psal o několikanásobném decimování elit v prostoru českých zemí a Československa. Po roce 1918 odešlo mnoho aristokratů (původem i charakterem) do Rakouska a střední Evropy, za okupace zničily mnohé židovské příslušníky našich elit nacisté, po válce pokračovali čeští nacionalisté (včetně komunistů a národních socialistů) v procesech s kolaboranty plus samozřejmě s vyhnáním občanů německého jazyka. Po roce 1948 komunisté vypudili zbytky nekomunistických elit a v 50. letech českoslovenští komunisté dopustili, aby sami sebe likvidovali tak, jak nikde jinde v sovětském bloku. Nakonec v roce 1968 zbytky českých a československých elit nedokázaly zajistit pro svůj reformní proces mezinárodně-politickou podporu (Ján Čarnogurský) a utopili se ve vlastní naivitě (Petr Pithart). Nebylo tedy zabráněno další emigraci významných částí elit. Není divu, že se v nových demokratických poměrech po roce 1989 neudrželo Československo a proces pokračuje dál. Jediným obdobím, kdy k nám proudily naopak zajímavé osobnosti jako potenciální nové elity zvenku, byla třicátá léta a vlna emigrace z nacistického Německa. Ti tu ovšem, bohužel, také nemohli zůstat.
    June 28, 2017 v 5.28
    Divím se, že pan Poláček nenapsal o potřebě elit, které by byly schopny "umravnit celou tu lidskou smečku". Je to totiž jeho oblíbené rčení.
    Paní Hájková, těmi "elitami umravňující celou tu lidskou smečku" byli po celou dlouhou řadu staletí příslušníci a aktivisté k ř e s ť a n s k é církve: kněží, kazatelé, docela obyčejní vesničtí faráři, kteří - jakožto "elita" znalá písma i Písma - každou neděli svým ovečkám do hlavy natloukali Desatero. Nebýt těchto duchovních e l i t - jak pak by se asi vyvíjela původně b a r b a r s k á Evropa?...
    Ještě k té "ztrátě národních elit": tady začínat někdy rokem 1918 je už velmi pozdě, počalo to už Bílou horou, to puštění žilou národním elitám bylo strašlivé, do věčného exilu odešla či byla vyhnána obrovská část právě těch vedoucích národních elit, z řad šlechty, duchovenstva, ale i obecně elity intelektuální. Tato ztráta se už nikdy nedala plně nahradit, zřejmě právě tady je prapočátek toho tradičního českého plebejství.
    June 28, 2017 v 11.58
    Do věčného exilu?
    Čím to, že schopnost být elitou se dědí?
    MP
    June 28, 2017 v 15.30
    Evě Hájkové
    Nedědí, jen jsou podle rodiny původu různě rozložené šance se stát součástí elity. A demokratická, plebejská společnost by měla dělat téměř vše proto, aby tuto rozdílnost šancí minimalizovala.

    Téměř vše... protože ta minimalizace nesmí být dosahována tím nejjednodušší způsobem, zglachšaltováním těch, kteří přečnívají.

    JP
    June 29, 2017 v 12.11
    Elity a dědičnost
    V prvé řadě si musíme ujasnit, o jakém druhu elit se tady hovoří. Rozumějme teď ty "elity" čistě v pozitivním smyslu, jako schopnost (a ochota) vyniknout nad průměr. Či snad přesněji: vyniknout nad průměrnost.

    Protože kdyby průměr dané společnosti se sám vyznačoval vysokou kvalitou své vyzrálosti, pak by už nebylo zapotřebí ještě nějakých elit. Respektive jejich existence by byla naprosto bezproblémová, mezi nimi a mezi tím - jenom nepatrně zaostávajícím - průměrem by nevznikalo žádné napětí.

    Otázka je, jak a odkud tyto elity vlastně vznikají. Působením dědičného faktoru?

    Tu dědičnost ryze genetickou ponechme stranou. Za prvé, pokud existuje (je dost možné že do jisté míry ano), pak s ní tak jako tak nemůžeme nic dělat. (Alespoň v současné době ještě - naštěstí - ne.) A za druhé, nás tady zajímá ta tvorba elit nikoli v individuálním, nýbrž v celospolečenském měřítku.

    A tady - v tomto celospolečenském měřítku - zřejmě něco takového jako "dědičnost" skutečně existuje a působí. Ovšem - spíše nežli ty geny je to ten faktor, který je nazýván "memy". Tedy že se udržuje něco v životě a vědomí společnosti, co je sice bezprostředně imateriální povahy, nicméně má reálnou působnost na způsob chování, jednání a myšlení dané společnosti.

    To je právě ten důvod, proč jsem zmínil, že pro tvorbu elit v určité společnosti sice není bezpodmínečně zapotřebí aktuální přítomnost aristokracie; ale že je v každém případě pozitivní, když zde alespoň v národní minulosti takováto elita přítomna byla. Kdy její tradice nadále působí ve smyslu pozitivní "šlechty", šlechetnosti.

    Vezměme příklad z jiné oblasti: Ježíš Nazaretský - pokud známo - nezanechal žádné vlastní potomky, tedy geny. Nicméně: jeho příklad ovlivnil nespočetné množství takových, kteří se pod vlivem jeho myšlenek a jeho příkladu sami vypracovali v "elity" - právě v tom pozitivním smyslu vyniknutí nad průměr.

    Takže, soudil bych, že v daném smyslu se ta schopnost být elitami v celonárodním měřítku skutečně "dědí". A jestliže je tato kontinuita nějakým způsobem přervána (jako u nás například Bílou horou), pak je velice obtížné a stojí velice mnoho času a úsilí, takovéto elity v pozitivním smyslu zase vytvořit.
    June 29, 2017 v 13.0
    Ale pane Poláčku, myslím, že jste trochu vedle. Směšujete dohromady elity světské a duchovní. Šlechta přece vůbec nemusí být šlechetná. Nakonec - i pod těmi duchovními elitami si každý představuje něco jiného. Někdo vědce a umělce, popřípadě politiky, jiný má za duchovní jen to, co souvisí s náboženstvím.
    Ježíšovy myšlenky (ať už je nazýváme memy či ne) se určitě ani nedědí ani se nezastavují na národních ani na státních hranicích. Žádná vazba ke krvi a půdě tu neexistuje. Je snad potřeba, aby měl každý národ svého Ježíše? A jak to vůbec souvisí s Bílou horou?
    Skuteční Ježíšovi následovníci se nikdy nesnažili vypracovat, aby vynikli nad průměr, to jste na omylu. Prostě jenom žili s Ježíšem. A obávám se, že po takovýchto elitách u nás vůbec nikdo netouží.

    + Další komentáře