Může za to absence elit?
Ivan ŠtampachJako důvod současných krizí bývá často uváděn nedostatek elit. Podle Ivana Štampacha ale příčinou úpadku není absence elit, nýbrž přebytek těch, kdo se za elity považují a elitářským způsobem jednají s ostatními.
Lidé, kteří se cítí být občany, nevěřícně kroutí hlavou nad kulturním propadem českého národa. Případně, pokud už nevěří na národní stát, nad zoufalým úpadkem občanských postojů zdejšího obyvatelstva. Vyslovují všemožné hypotézy. V poslední době se často vyskytuje hodnocení, podle kterého jsme se zbavili, nebo jsme byli zbavení elit a společnost ovládla mentalita tupého davu.
Projevem a následkem absence elit mají být silné volební preference oligarchického politického projektu miliardáře Andreje Babiše. Je to politické hnutí bez programu, vyhovující okamžitým, často programově protikladným hnutím nálad. Kolosální úspěch ANO v průzkumech veřejného mínění a jeho očekávaný úspěch v podzimních volbách do sněmovny má být projevem primitivního lidového hrubiánství.
Obrazem ztráty elit má být ta smutná karikatura prezidenta, jaká dnes sídlí na Pražském hradě a dělá ostudu České republice. Tomáš G. Masaryk a Václav Havel byli vystřídáni něčím tak nechutným, jako byl Václav Klaus, a ještě ve větší míře je Miloš Zeman. Ten se paktuje se s diktátorskými vůdci v zahraničí, podporuje domácí rasisty, xenofoby a obhájce totalitního násilí minulého režimu. Nejen že nemá v sobě očekávanou kultivovanost, ale už nemá ani sílu slušnost předstírat. Jedná vulgárně i tam, kde není přítomen za sebe soukromě, ale kde se od něj očekává korektní projev hlavy státu.
Obavy ze stavu věcí veřejných naposledy vyjádřil v rozhovoru pro Fórum 24 ředitel nakladatelství Academia, autor populárních publikací na téma nedávné historie Jiří Padevět.
Těžko bychom popřeli oprávněnost jeho obavy, že likvidace židovské složky českého obyvatelstva znamenala škodu. Židé byli, jak říká Padevět, motorem v našem areálu. Že další chybou bylo vyhnání sudetských Němců, na tom se tak snadno neshodneme, ale kritický pohled na dějiny potvrdí jeho mínění, že do doby, než se jejich významná část přiklonila k nacismu, přispívali k rozkvětu naší země.
Kritický pohled na éru budování a dosažení údajného socialismu v období 1948 až 1989 potvrdí Padevětovo hodnocení, že tento režim poslední statečné, kteří zbyli po předchozích zásazích, zlomil.
Za jisté však nelze pokládat hodnocení, že elity jsme si vymlátili nebo vyhnali, částečně s pomocí jiných, ať už to byli němečtí nacisté nebo ruští komunisté. Výslovně je v rozhovoru s ním řeč o vojenských a intelektuálních elitách.
Ve službách ekonomických elitářů
Elity tvoří vyvolení. Přesahují průměr. Jsou to lidé, kteří zaujímají ve společnosti vedoucí či jinak významnou roli. Elitismus vychází z přesvědčení, že ve společnosti vládne a má vládnout menšina nad většinou. Je to založeno na otevřeném popření základního ústavního principu demokratické společnosti, totiž rovnosti občanů.
Proti rovnosti se argumentuje rozdíly ve schopnostech a dovednostech. Vyžaduje-li řízení firmy vysokou kvalifikaci v oborech ekonomie, techniky a teorie řízení, tím spíše potřebuje útvar ještě mnohem složitější a s většími riziky, jakým je stát, vysoce kvalifikovanou řídící společenskou skupinu.
Kritičtí sociologové a politologové upozorňují, že elita si uchovává své dominantní postavení prostřednictvím kombinace nátlaku a manipulace. Uvnitř společenské vrstvy, která tvoří elitu, se uplatňuje solidarita. Její příslušníci překonávají, jde-li o prosazení jejich vlastního společného zájmu, individuální a skupinové rozepře a dokáží jednat soudržně.
Klasik sociologické teorie elit Vilfredo Pareto prohlašoval, že vládnoucí třída si má tvrdým donucovacím systémem udržovat svou existenci. Činí to nátlakem a manipulovaným souhlasem. Kritika elitářského pojetí společnosti upozorňuje, že Paretova koncepce se stala součástí ideologie italského fašismu.
↗
Lidé ponížení asociálním jednáním polistopadových ekonomických elit, jakož i kulturních elit v jejich službách, budou od nahnědlých vůdců čekat, že se jich proti povýšeným elitářům zastanou. Repro DR
Ve prospěch pozice intelektuální elity by mluvilo rozpoznání současné společnosti jako vědomostní. Klesá podíl nekvalifikované manuální práce na společenské produkci a vědecké poznání se stává bezprostřední hybnou silou hospodářství. Zdá se, že odborníci mají být obdařeni schopností prosadit své poznatky.
Obhájci pojetí chybějících českých elit posuzují toto téma opatrně. Zejména v prostředí české plebejské tradice tolik nezdůrazňují nutnost privilegií vládnoucí společenské vrstvy. Mluví raději o morální a kulturní elitě. Připomínají takové postavy, jakou byl profesor na Pražském hradě, nezpochybnitelná morální autorita z dob sporů o falsum rukopisů a z Hilsnerova procesu, Tomáš Garrique Masaryk.
Masaryk realisticky hodnotí roli vzdělanců ve společnosti. Odmítá postoj, kterému dnes říkáme populismus. Má v sobě jistou míru aristokratičnosti. Nezapomíná však na to, že je potomkem slovenského kočího a moravské služky. Zůstává se svým vzděláním a se svými kontakty demokratem. Důvěřuje lidu a ve střední Evropě plné elitářských, autoritativních režimů prosazuje Československo jako ostrov demokracie. Je-li masarykovská pozice elitářská, pak jedině v tom smyslu, že nechce být elitou a chce lidu sloužit.
Dokud budou kritici současných českých politických poměrů otevřeně nebo nechtěně, avšak fakticky odmítat vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid (podle Jeffersonovy definice demokracie) a budou-li se společenské skupiny humanitních vzdělanců, umělců a publicistů vyvyšovat nad lid a sloužit ekonomickým elitám, tedy faktickým držitelům ekonomické moci, dotud tu budou populisté typu Andreje Babiše nebo Miloše Zemana mít podporu veřejnosti.
Lidé ponížení asociálním jednáním podivných polistopadových ekonomických elit, jakož i kulturních elit v jejich službách, budou od populistických, nahnědlých vůdců čekat, že se jich proti povýšeným elitářům zastanou.
Příčinou současného úpadku se nezdá být absence elit, nýbrž přebytek těch, kdo se za elity považují a charakteristickým elitářským způsobem jednají se svými spoluobčany.
Diskuse
JP
Tak tady se zřejmě pomíchalo několik různých věcí.
Za prvé: p ř í t o m n o s t elit v národě, to ještě zdaleka neznamená (znamenat nemusí) vládu, či spíše n a d v l á d u elit nad národem.
Celá úvaha přece byla otevřena otázkou, kde se v českém prostředí bere to p o d h o u b í, z kterého pak jako z hromady hnoje rezultují takové mravně deformované úkazy, jaké jsou spojovány s působením posledních českých prezidentů.
Takže, vraťme se k té původní otázce: je ta neuvěřitelná míra obhroublosti až vysloveného křupanství M. Zemana v souvislosti s absencí vlastních národních elit, anebo ne?
A nejde ani tak o to, že zde existuje určitý j e d i n e c s takovýmito osobnostními rysy; ale symptomem skutečně krizovým je to, že takovýto člověk vůbec mohl být z v o l e n do nejvyšší státní funkce, a že i po plném odhalení pokřivenosti své osobnosti je s t á l e j e š t ě nesen přízní přinejmenším poloviny celé populace!
Tady je jednoznačně vidět, že příčiny této situace jsou mnohem hlubší, a skutečně leží v samém jádru charakteru celého státního národa.
I. Štampach sám zmiňuje "plebejství" českého národa; a na tom je dozajista mnoho pravdy. A s tím souvisí dozajista i absence určitého a r i s t o k r a t i s m u v národní povaze; tedy toho životního postoje spojeného s hlubokým přesvědčením, že člověk se má za všech okolností chovat s důstojností. Když už ne jinak, tak přinejmenším ve formálních projevech jednání a chování.
Ujasněme si ale jednu věc: tento "aristokratismus" - ten není bezpodmínečně vázán na fyzickou přítomnost vrstvy či třídy aristokracie, v sociologickém smyslu.
Ten "aristokratismus" - připomeňme si - to je v prvé řadě charakterový rys. Charakterový rys jednotlivé osobnosti, anebo celého národa. "Aristokratem" v daném smyslu může být každý - každý, kdo takovýto způsob životního postoje přijme za svůj, dokáže ho v sobě vypěstovat, dokáže si ho osvojit jako životní samozřejmost.
Pro tento aristokratismus osobnosti je reálná přítomnost aristokracie přinejmenším v předešlých národních dějinách (ne-li už přímo v současnosti) sice velice přínosná; ale principiálně není absolutně nezbytná.
Jde o to, jestli tento c h a r a k t e r o v ý aristokratismus je v reálném naturelu, v reálném smýšlení národa přítomen, zda je v něm pěstován a uchováván, anebo nikoli.
V tomto smyslu - bohužel - není možno jinak nežli konstatovat, že v českém národě ta plebejská nátura víceméně naprosto zatlačila do pozadí tu složku důstojně aristokratickou; a shnilé ovoce tohoto stavu je nám nyní víceméně dennodenně nutno zakoušet a snášet.
Za prvé: p ř í t o m n o s t elit v národě, to ještě zdaleka neznamená (znamenat nemusí) vládu, či spíše n a d v l á d u elit nad národem.
Celá úvaha přece byla otevřena otázkou, kde se v českém prostředí bere to p o d h o u b í, z kterého pak jako z hromady hnoje rezultují takové mravně deformované úkazy, jaké jsou spojovány s působením posledních českých prezidentů.
Takže, vraťme se k té původní otázce: je ta neuvěřitelná míra obhroublosti až vysloveného křupanství M. Zemana v souvislosti s absencí vlastních národních elit, anebo ne?
A nejde ani tak o to, že zde existuje určitý j e d i n e c s takovýmito osobnostními rysy; ale symptomem skutečně krizovým je to, že takovýto člověk vůbec mohl být z v o l e n do nejvyšší státní funkce, a že i po plném odhalení pokřivenosti své osobnosti je s t á l e j e š t ě nesen přízní přinejmenším poloviny celé populace!
Tady je jednoznačně vidět, že příčiny této situace jsou mnohem hlubší, a skutečně leží v samém jádru charakteru celého státního národa.
I. Štampach sám zmiňuje "plebejství" českého národa; a na tom je dozajista mnoho pravdy. A s tím souvisí dozajista i absence určitého a r i s t o k r a t i s m u v národní povaze; tedy toho životního postoje spojeného s hlubokým přesvědčením, že člověk se má za všech okolností chovat s důstojností. Když už ne jinak, tak přinejmenším ve formálních projevech jednání a chování.
Ujasněme si ale jednu věc: tento "aristokratismus" - ten není bezpodmínečně vázán na fyzickou přítomnost vrstvy či třídy aristokracie, v sociologickém smyslu.
Ten "aristokratismus" - připomeňme si - to je v prvé řadě charakterový rys. Charakterový rys jednotlivé osobnosti, anebo celého národa. "Aristokratem" v daném smyslu může být každý - každý, kdo takovýto způsob životního postoje přijme za svůj, dokáže ho v sobě vypěstovat, dokáže si ho osvojit jako životní samozřejmost.
Pro tento aristokratismus osobnosti je reálná přítomnost aristokracie přinejmenším v předešlých národních dějinách (ne-li už přímo v současnosti) sice velice přínosná; ale principiálně není absolutně nezbytná.
Jde o to, jestli tento c h a r a k t e r o v ý aristokratismus je v reálném naturelu, v reálném smýšlení národa přítomen, zda je v něm pěstován a uchováván, anebo nikoli.
V tomto smyslu - bohužel - není možno jinak nežli konstatovat, že v českém národě ta plebejská nátura víceméně naprosto zatlačila do pozadí tu složku důstojně aristokratickou; a shnilé ovoce tohoto stavu je nám nyní víceméně dennodenně nutno zakoušet a snášet.
JP
A teď se tedy podívejme blíže na druhou rovinu uvažování o daném tématu, na rovinu ryze politickou, týkající se oné zmíněné v l á d ě elit. A na to, do jaké míry se tato vláda elit snáší či snášet může s principem demokracie.
"Vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid" - tato Jeffersonova definice demokracie zní sice velice ušlechtile a přesvědčivě, ale fakticky je to jenom vzletná floskule, slovní fráze zakrývající svým pseudodemokratickým patosem reálný stav věcí.
Není totiž jedné jediné demokracie na tomto světě, která by dříve či později nezmutovala v dominanci těch či oněch elit. Které tuto svou reálnou dominanci sice více či méně dovedně skrývají právě pod maskou demokracie, ale o to nerušeněji pak mohou vykonávat (a požívat) svou reálnou moc.
- Jen tak pro zajímavost, právě v minulých dnech vítězné hnutí vzniklé kolem francouzského prezidenta se jako svým hlavním znakem a svou vlastní předností profiluje jako takové, které zlomilo tuto dominanci starých e l i t! Dnes by bylo ještě příliš předčasné pokoušet se uhadovat, jak toto hnutí dopadne, jak dlouho se tento její antielitářský impuls dokáže udržet, nežli by byl buďto opět zatlačen právě těmi starými elitami, anebo by sám prošel onou mutací k novým "elitám". Ale je možno v tomto ohledu být opravdu značně skeptickým; že by se toto hnutí se své počáteční svěžesti a "neelitičností" dokázalo udržet natrvalo, se jeví krajně málo pravděpodobným.
Takže: jakýkoli způsob vlády se nakonec vyznačuje reálnou nadvládou těch či oněch "elit". A tak se jeví daleko smysluplnějším si tento fakt otevřeně přiznat - namísto si i nadále udržovat tu iluzi, tu fikci o "vládě lidu, prostřednictvím lidu a pro lid".
Protože pokud si tu přítomnost a dominanci elit dokážeme přiznat - pak máme daleko větší možnost ji omezovat a umravňovat, nežli když před její existencí budeme za volání vzletných hesel o demokracii nadále strkat hlavu do písku ideologických iluzí.
"Vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid" - tato Jeffersonova definice demokracie zní sice velice ušlechtile a přesvědčivě, ale fakticky je to jenom vzletná floskule, slovní fráze zakrývající svým pseudodemokratickým patosem reálný stav věcí.
Není totiž jedné jediné demokracie na tomto světě, která by dříve či později nezmutovala v dominanci těch či oněch elit. Které tuto svou reálnou dominanci sice více či méně dovedně skrývají právě pod maskou demokracie, ale o to nerušeněji pak mohou vykonávat (a požívat) svou reálnou moc.
- Jen tak pro zajímavost, právě v minulých dnech vítězné hnutí vzniklé kolem francouzského prezidenta se jako svým hlavním znakem a svou vlastní předností profiluje jako takové, které zlomilo tuto dominanci starých e l i t! Dnes by bylo ještě příliš předčasné pokoušet se uhadovat, jak toto hnutí dopadne, jak dlouho se tento její antielitářský impuls dokáže udržet, nežli by byl buďto opět zatlačen právě těmi starými elitami, anebo by sám prošel onou mutací k novým "elitám". Ale je možno v tomto ohledu být opravdu značně skeptickým; že by se toto hnutí se své počáteční svěžesti a "neelitičností" dokázalo udržet natrvalo, se jeví krajně málo pravděpodobným.
Takže: jakýkoli způsob vlády se nakonec vyznačuje reálnou nadvládou těch či oněch "elit". A tak se jeví daleko smysluplnějším si tento fakt otevřeně přiznat - namísto si i nadále udržovat tu iluzi, tu fikci o "vládě lidu, prostřednictvím lidu a pro lid".
Protože pokud si tu přítomnost a dominanci elit dokážeme přiznat - pak máme daleko větší možnost ji omezovat a umravňovat, nežli když před její existencí budeme za volání vzletných hesel o demokracii nadále strkat hlavu do písku ideologických iluzí.
Autor článku Ivan Štampach zcela směšuje pojem elity a autokracie nebo autoritářské vlády.
I s definicí aristokratismu a plebejství v českém národě to pan Poláček pěkně vystihl.
Prezidentský mandát Miloše Zemana není způsoben pouze a výhradně zavedením přímé volby prezidenta, ale ona samotná přímá volba prezidenta je jen součástí dlouhého vývoje českého národa a jeho elit od druhé poloviny 19. století, kdy se národ konstituoval tak, že byl "vydupán ze země" a výhradně na jazykovém (do značné míry i umělém a účelovém) principu. V důsledku toho se staly národu jeho vlastní elity (ale i původní charakter) cizorodým prvkem, který nemohl skončit jinak než jejich postupnou likvidací a vítězstvím českého plebejství. To probíhalo v několika fázích (1918, 1938, 1945, 1948, 1968). Český národ svým jazykovým a neobčanským charakterem skončil na svém území v podstatě sám a sám vykastroval svou původní pestrost a propojenost s prvkem německým, rakouským, židovským, polským, maďarským. Nelze také opomenout, že se postupně zbavil i původních zemských identit, včetně těch, které se pro něj a v jeho prospěch nekonstituovaly v 19. století jako samostatné moderní národy (Moravané a Slezané).
Myslím, že to byl Lukáš Jelínek, který svého času psal o několikanásobném decimování elit v prostoru českých zemí a Československa. Po roce 1918 odešlo mnoho aristokratů (původem i charakterem) do Rakouska a střední Evropy, za okupace zničily mnohé židovské příslušníky našich elit nacisté, po válce pokračovali čeští nacionalisté (včetně komunistů a národních socialistů) v procesech s kolaboranty plus samozřejmě s vyhnáním občanů německého jazyka. Po roce 1948 komunisté vypudili zbytky nekomunistických elit a v 50. letech českoslovenští komunisté dopustili, aby sami sebe likvidovali tak, jak nikde jinde v sovětském bloku. Nakonec v roce 1968 zbytky českých a československých elit nedokázaly zajistit pro svůj reformní proces mezinárodně-politickou podporu (Ján Čarnogurský) a utopili se ve vlastní naivitě (Petr Pithart). Nebylo tedy zabráněno další emigraci významných částí elit. Není divu, že se v nových demokratických poměrech po roce 1989 neudrželo Československo a proces pokračuje dál. Jediným obdobím, kdy k nám proudily naopak zajímavé osobnosti jako potenciální nové elity zvenku, byla třicátá léta a vlna emigrace z nacistického Německa. Ti tu ovšem, bohužel, také nemohli zůstat.
I s definicí aristokratismu a plebejství v českém národě to pan Poláček pěkně vystihl.
Prezidentský mandát Miloše Zemana není způsoben pouze a výhradně zavedením přímé volby prezidenta, ale ona samotná přímá volba prezidenta je jen součástí dlouhého vývoje českého národa a jeho elit od druhé poloviny 19. století, kdy se národ konstituoval tak, že byl "vydupán ze země" a výhradně na jazykovém (do značné míry i umělém a účelovém) principu. V důsledku toho se staly národu jeho vlastní elity (ale i původní charakter) cizorodým prvkem, který nemohl skončit jinak než jejich postupnou likvidací a vítězstvím českého plebejství. To probíhalo v několika fázích (1918, 1938, 1945, 1948, 1968). Český národ svým jazykovým a neobčanským charakterem skončil na svém území v podstatě sám a sám vykastroval svou původní pestrost a propojenost s prvkem německým, rakouským, židovským, polským, maďarským. Nelze také opomenout, že se postupně zbavil i původních zemských identit, včetně těch, které se pro něj a v jeho prospěch nekonstituovaly v 19. století jako samostatné moderní národy (Moravané a Slezané).
Myslím, že to byl Lukáš Jelínek, který svého času psal o několikanásobném decimování elit v prostoru českých zemí a Československa. Po roce 1918 odešlo mnoho aristokratů (původem i charakterem) do Rakouska a střední Evropy, za okupace zničily mnohé židovské příslušníky našich elit nacisté, po válce pokračovali čeští nacionalisté (včetně komunistů a národních socialistů) v procesech s kolaboranty plus samozřejmě s vyhnáním občanů německého jazyka. Po roce 1948 komunisté vypudili zbytky nekomunistických elit a v 50. letech českoslovenští komunisté dopustili, aby sami sebe likvidovali tak, jak nikde jinde v sovětském bloku. Nakonec v roce 1968 zbytky českých a československých elit nedokázaly zajistit pro svůj reformní proces mezinárodně-politickou podporu (Ján Čarnogurský) a utopili se ve vlastní naivitě (Petr Pithart). Nebylo tedy zabráněno další emigraci významných částí elit. Není divu, že se v nových demokratických poměrech po roce 1989 neudrželo Československo a proces pokračuje dál. Jediným obdobím, kdy k nám proudily naopak zajímavé osobnosti jako potenciální nové elity zvenku, byla třicátá léta a vlna emigrace z nacistického Německa. Ti tu ovšem, bohužel, také nemohli zůstat.
June 28, 2017 v 5.28
Divím se, že pan Poláček nenapsal o potřebě elit, které by byly schopny "umravnit celou tu lidskou smečku". Je to totiž jeho oblíbené rčení.
JP
June 28, 2017 v 11.44
Paní Hájková, těmi "elitami umravňující celou tu lidskou smečku" byli po celou dlouhou řadu staletí příslušníci a aktivisté k ř e s ť a n s k é církve: kněží, kazatelé, docela obyčejní vesničtí faráři, kteří - jakožto "elita" znalá písma i Písma - každou neděli svým ovečkám do hlavy natloukali Desatero. Nebýt těchto duchovních e l i t - jak pak by se asi vyvíjela původně b a r b a r s k á Evropa?...
JP
June 28, 2017 v 11.50
Ještě k té "ztrátě národních elit": tady začínat někdy rokem 1918 je už velmi pozdě, počalo to už Bílou horou, to puštění žilou národním elitám bylo strašlivé, do věčného exilu odešla či byla vyhnána obrovská část právě těch vedoucích národních elit, z řad šlechty, duchovenstva, ale i obecně elity intelektuální. Tato ztráta se už nikdy nedala plně nahradit, zřejmě právě tady je prapočátek toho tradičního českého plebejství.
Čím to, že schopnost být elitou se dědí?
MP
Nedědí, jen jsou podle rodiny původu různě rozložené šance se stát součástí elity. A demokratická, plebejská společnost by měla dělat téměř vše proto, aby tuto rozdílnost šancí minimalizovala.
Téměř vše... protože ta minimalizace nesmí být dosahována tím nejjednodušší způsobem, zglachšaltováním těch, kteří přečnívají.
Téměř vše... protože ta minimalizace nesmí být dosahována tím nejjednodušší způsobem, zglachšaltováním těch, kteří přečnívají.
JP
V prvé řadě si musíme ujasnit, o jakém druhu elit se tady hovoří. Rozumějme teď ty "elity" čistě v pozitivním smyslu, jako schopnost (a ochota) vyniknout nad průměr. Či snad přesněji: vyniknout nad průměrnost.
Protože kdyby průměr dané společnosti se sám vyznačoval vysokou kvalitou své vyzrálosti, pak by už nebylo zapotřebí ještě nějakých elit. Respektive jejich existence by byla naprosto bezproblémová, mezi nimi a mezi tím - jenom nepatrně zaostávajícím - průměrem by nevznikalo žádné napětí.
Otázka je, jak a odkud tyto elity vlastně vznikají. Působením dědičného faktoru?
Tu dědičnost ryze genetickou ponechme stranou. Za prvé, pokud existuje (je dost možné že do jisté míry ano), pak s ní tak jako tak nemůžeme nic dělat. (Alespoň v současné době ještě - naštěstí - ne.) A za druhé, nás tady zajímá ta tvorba elit nikoli v individuálním, nýbrž v celospolečenském měřítku.
A tady - v tomto celospolečenském měřítku - zřejmě něco takového jako "dědičnost" skutečně existuje a působí. Ovšem - spíše nežli ty geny je to ten faktor, který je nazýván "memy". Tedy že se udržuje něco v životě a vědomí společnosti, co je sice bezprostředně imateriální povahy, nicméně má reálnou působnost na způsob chování, jednání a myšlení dané společnosti.
To je právě ten důvod, proč jsem zmínil, že pro tvorbu elit v určité společnosti sice není bezpodmínečně zapotřebí aktuální přítomnost aristokracie; ale že je v každém případě pozitivní, když zde alespoň v národní minulosti takováto elita přítomna byla. Kdy její tradice nadále působí ve smyslu pozitivní "šlechty", šlechetnosti.
Vezměme příklad z jiné oblasti: Ježíš Nazaretský - pokud známo - nezanechal žádné vlastní potomky, tedy geny. Nicméně: jeho příklad ovlivnil nespočetné množství takových, kteří se pod vlivem jeho myšlenek a jeho příkladu sami vypracovali v "elity" - právě v tom pozitivním smyslu vyniknutí nad průměr.
Takže, soudil bych, že v daném smyslu se ta schopnost být elitami v celonárodním měřítku skutečně "dědí". A jestliže je tato kontinuita nějakým způsobem přervána (jako u nás například Bílou horou), pak je velice obtížné a stojí velice mnoho času a úsilí, takovéto elity v pozitivním smyslu zase vytvořit.
Protože kdyby průměr dané společnosti se sám vyznačoval vysokou kvalitou své vyzrálosti, pak by už nebylo zapotřebí ještě nějakých elit. Respektive jejich existence by byla naprosto bezproblémová, mezi nimi a mezi tím - jenom nepatrně zaostávajícím - průměrem by nevznikalo žádné napětí.
Otázka je, jak a odkud tyto elity vlastně vznikají. Působením dědičného faktoru?
Tu dědičnost ryze genetickou ponechme stranou. Za prvé, pokud existuje (je dost možné že do jisté míry ano), pak s ní tak jako tak nemůžeme nic dělat. (Alespoň v současné době ještě - naštěstí - ne.) A za druhé, nás tady zajímá ta tvorba elit nikoli v individuálním, nýbrž v celospolečenském měřítku.
A tady - v tomto celospolečenském měřítku - zřejmě něco takového jako "dědičnost" skutečně existuje a působí. Ovšem - spíše nežli ty geny je to ten faktor, který je nazýván "memy". Tedy že se udržuje něco v životě a vědomí společnosti, co je sice bezprostředně imateriální povahy, nicméně má reálnou působnost na způsob chování, jednání a myšlení dané společnosti.
To je právě ten důvod, proč jsem zmínil, že pro tvorbu elit v určité společnosti sice není bezpodmínečně zapotřebí aktuální přítomnost aristokracie; ale že je v každém případě pozitivní, když zde alespoň v národní minulosti takováto elita přítomna byla. Kdy její tradice nadále působí ve smyslu pozitivní "šlechty", šlechetnosti.
Vezměme příklad z jiné oblasti: Ježíš Nazaretský - pokud známo - nezanechal žádné vlastní potomky, tedy geny. Nicméně: jeho příklad ovlivnil nespočetné množství takových, kteří se pod vlivem jeho myšlenek a jeho příkladu sami vypracovali v "elity" - právě v tom pozitivním smyslu vyniknutí nad průměr.
Takže, soudil bych, že v daném smyslu se ta schopnost být elitami v celonárodním měřítku skutečně "dědí". A jestliže je tato kontinuita nějakým způsobem přervána (jako u nás například Bílou horou), pak je velice obtížné a stojí velice mnoho času a úsilí, takovéto elity v pozitivním smyslu zase vytvořit.
June 29, 2017 v 13.00
Ale pane Poláčku, myslím, že jste trochu vedle. Směšujete dohromady elity světské a duchovní. Šlechta přece vůbec nemusí být šlechetná. Nakonec - i pod těmi duchovními elitami si každý představuje něco jiného. Někdo vědce a umělce, popřípadě politiky, jiný má za duchovní jen to, co souvisí s náboženstvím.
Ježíšovy myšlenky (ať už je nazýváme memy či ne) se určitě ani nedědí ani se nezastavují na národních ani na státních hranicích. Žádná vazba ke krvi a půdě tu neexistuje. Je snad potřeba, aby měl každý národ svého Ježíše? A jak to vůbec souvisí s Bílou horou?
Skuteční Ježíšovi následovníci se nikdy nesnažili vypracovat, aby vynikli nad průměr, to jste na omylu. Prostě jenom žili s Ježíšem. A obávám se, že po takovýchto elitách u nás vůbec nikdo netouží.
Ježíšovy myšlenky (ať už je nazýváme memy či ne) se určitě ani nedědí ani se nezastavují na národních ani na státních hranicích. Žádná vazba ke krvi a půdě tu neexistuje. Je snad potřeba, aby měl každý národ svého Ježíše? A jak to vůbec souvisí s Bílou horou?
Skuteční Ježíšovi následovníci se nikdy nesnažili vypracovat, aby vynikli nad průměr, to jste na omylu. Prostě jenom žili s Ježíšem. A obávám se, že po takovýchto elitách u nás vůbec nikdo netouží.
June 29, 2017 v 13.21
Ta Bílá hora, popřípadě jiné události, by s tím přece jen mohly mít souvislost - tedy že mohly jistým způsobem bránit šíření těch dobrých myšlenek na určitém území, poněvadž se někdo snažil si na šíření dobrých myšlenek vytvořit monopol.
Souhlasím s panem Poláčkem, že destrukce elit nepočala v roce 1918 a události spojené s počátkem třicetileté války v Čechách a na Moravě (tedy ona skloňovaná Bílá hora) měla svůj vliv. Nutno podotknout, že tu ještě nebyla jazyková koncepce národa a proti sobě stáli německy mluvící luteráni z Čech a česky (i německy) mluvící katolíci, zatímco moravská šlechta, převážně bratrská, se snažila o jakousi "finlandizaci", tedy dohodu s Habsburky, ale byla občanskou válkou svržena. Ale to nechme stranou.
Rozhodně to výrazným způsobem přerušilo kontinuitu elit v Čechách a na Moravě. Slezsko a Uhry byly ušetřeny. Nová šlechta tu však dobře zakořenila a její označení za "cizáckou šlechtu" je více obrozeneckým mýtem než realitou. Problém s přerušením kontinuity po Bílé hoře tedy v polovině 19. století nebo na počátku 20. století nebylo systémovým a konstitučním problémem jako v desetiletích nadcházejících. Důkazem je dokonce i paradoxní příklon oné tzv. cizácké šlechty k Benešovi proti Hitlerovi v roce 1938. Ne že by milovali Benešův nacionální socialismus, ale stáli v jasné opozici proti nacionálnímu socialismu Hitlera.
Ve stavovské monarchii, o které mluvíme v kontextu českého povstání, sice bylo organizační rozdělení na elity světské (nižší a vyšší), duchovní či městské, ale pan Poláček zde mluví obecně o elitě vůbec. Například Máhatma Gándhí, stal se součástí světské nebo duchovní elity? Proč to rozlišovat, paní Hájková?
Rozhodně to výrazným způsobem přerušilo kontinuitu elit v Čechách a na Moravě. Slezsko a Uhry byly ušetřeny. Nová šlechta tu však dobře zakořenila a její označení za "cizáckou šlechtu" je více obrozeneckým mýtem než realitou. Problém s přerušením kontinuity po Bílé hoře tedy v polovině 19. století nebo na počátku 20. století nebylo systémovým a konstitučním problémem jako v desetiletích nadcházejících. Důkazem je dokonce i paradoxní příklon oné tzv. cizácké šlechty k Benešovi proti Hitlerovi v roce 1938. Ne že by milovali Benešův nacionální socialismus, ale stáli v jasné opozici proti nacionálnímu socialismu Hitlera.
Ve stavovské monarchii, o které mluvíme v kontextu českého povstání, sice bylo organizační rozdělení na elity světské (nižší a vyšší), duchovní či městské, ale pan Poláček zde mluví obecně o elitě vůbec. Například Máhatma Gándhí, stal se součástí světské nebo duchovní elity? Proč to rozlišovat, paní Hájková?
June 29, 2017 v 19.37
Gándhího počítám k duchovní elitě. Žil velmi skromně. Světské elity jsou podle mého názoru většinou buď institucionalizované nebo nějakým způsobem žijí z toho, že jsou elity.
Ale jistě jsou i případy, kdy může být příslušnost k obojí elitě spojena v jedné osobě.
Jinak, to slovo „elita“ je zavádějící a je mi z duše protivné. Proto ho málokdy užívám.
Ale jistě jsou i případy, kdy může být příslušnost k obojí elitě spojena v jedné osobě.
Jinak, to slovo „elita“ je zavádějící a je mi z duše protivné. Proto ho málokdy užívám.
možná je Váš odpor ke slovu, které za nic nemůže, jen hlubinným vyjádřením českého plebejství. Podobně kompromitovaných slov je více, z levého spektra kupříkladu soudruh, tajemník, odbory, komunismus apod. Ale diskuse je věcná a pan Poláček obsah pojmu elity definoval trefně a přijatelně.
June 29, 2017 v 20.39
Pane Poláčku, Váš opovržení člověkem, normální lidskou společností, to je klasické elitářství v jeho klerikální verzi. Mluvit o lidech jako o smečce mě jako člověka uráží. Když už však musí být o smečce řeč, tak "morálku" smečky vynucovala společnosti šlechta a klérus. Desatero je založeno na patriarchálním a otrokářském modelu společnosti. Společnost se začala kultivovat, když se postupně díky renesanci a osvícenství osvobodila od ideové vlády kléru nad dušemi lidí.
Nevím do jaké míry mohou moje pocity vyjadřovat hlubinné národní plebejství. Ono i to slovo plebejství je ošemetné a může u někoho vyvolávat nesprávné představy. Někdo ho třeba může mylně chápat jako synonymum nevzdělanosti či dokonce hulvátství... Proto ho nechci nijak vyzvedávat.
Možná mám o elitách jen jinou představu. Nebo mám na ně zvláštní nároky, které většinou nesplňují.
Možná mám o elitách jen jinou představu. Nebo mám na ně zvláštní nároky, které většinou nesplňují.
JN
"... 'morálku' smečky vynucovala společnosti šlechta a klérus. Desatero je založeno na patriarchálním a otrokářském modelu společnosti. Společnost se začala kultivovat, když se postupně díky renesanci a osvícenství osvobodila od ideové vlády kléru nad dušemi lidí."
To je opravdu zjednodušující a jednostranný pohled, poněkud evokující Aloise Jiráska, nebo spíše jeho nešťastnou interpretaci.
To je opravdu zjednodušující a jednostranný pohled, poněkud evokující Aloise Jiráska, nebo spíše jeho nešťastnou interpretaci.
June 30, 2017 v 6.08
Kdo ví, jestli renesance neosvobodila od Desatera především duše příslušníků elity.
JP
Paní Hájková, já ten pojem "elity" také nepoužívám nijak rád. Za prvé je ve své významovosti značně nepřesný (právě z toho důvodu jsem ho pro právě tady daný účel a význam jednoznačně definoval); a za druhé, on je skutečně dvojznačný, může znamenat jak - nutnou a pozitivní - přítomnost kvalitativního elementu v daném národě, jako stejně tak i ten postoj, že si někdo - jenom na základě nějakých formálních znaků či reálných privilegií - bude činit nárok na vlastní exkluzivitu či nadvládu.
A - ono je v praxi téměř nemožné, tyto dva poslední momenty od sebe odlišit. Je proto opravdu krajně problematické ten pojem "elit" vůbec používat. Právě proto já tento pojem dávám obvykle do uvozovek, a zároveň vysvětluji co tím v dané souvislosti mám na mysli.
Na straně druhé ale: paušální odmítání přítomnosti elit v národě v sobě stejně tak nese nebezpečí - totiž právě nebezpečí plebejství. Kde se - vypůjčme si teď jeden výrok od Hegela - ve jménu rovnostářství všechny hlavy přečnívající nad průměr "srovnají na stejnou míru pomocí gilotiny", jako v krvavých orgiích Francouzské revoluce.
To revolučně-plebejské rovnostářství má v sobě opravdu tento velice negativní moment, ta revoluční gilotina zlikviduje nejen staré utlačovatele, nýbrž i veškeré skutečné elity. Vzápětí si ovšem tato revoluce stejně tak vytvoří "elity" vlastní, ovšem plebejské, které v sobě nemají ani to formální důstojenství a výchovu elit předešlých, a jejich základním znakem je - kromě ideologického fundamentalismu - obhroublost a čiré lpění na vlastní moci.
Zkrátka, jednou větou: my se tady opravdu neustále pohybujeme mezi Scyllou arogantního elitářství na straně jedné, a mezi Charybdou přízemního plebejství na straně druhé. A vyžaduje to opravdu velice mnoho navigačního umění, dokázat mezi těmito úskalími proplout bez nějaké větší kolize...
A - ono je v praxi téměř nemožné, tyto dva poslední momenty od sebe odlišit. Je proto opravdu krajně problematické ten pojem "elit" vůbec používat. Právě proto já tento pojem dávám obvykle do uvozovek, a zároveň vysvětluji co tím v dané souvislosti mám na mysli.
Na straně druhé ale: paušální odmítání přítomnosti elit v národě v sobě stejně tak nese nebezpečí - totiž právě nebezpečí plebejství. Kde se - vypůjčme si teď jeden výrok od Hegela - ve jménu rovnostářství všechny hlavy přečnívající nad průměr "srovnají na stejnou míru pomocí gilotiny", jako v krvavých orgiích Francouzské revoluce.
To revolučně-plebejské rovnostářství má v sobě opravdu tento velice negativní moment, ta revoluční gilotina zlikviduje nejen staré utlačovatele, nýbrž i veškeré skutečné elity. Vzápětí si ovšem tato revoluce stejně tak vytvoří "elity" vlastní, ovšem plebejské, které v sobě nemají ani to formální důstojenství a výchovu elit předešlých, a jejich základním znakem je - kromě ideologického fundamentalismu - obhroublost a čiré lpění na vlastní moci.
Zkrátka, jednou větou: my se tady opravdu neustále pohybujeme mezi Scyllou arogantního elitářství na straně jedné, a mezi Charybdou přízemního plebejství na straně druhé. A vyžaduje to opravdu velice mnoho navigačního umění, dokázat mezi těmito úskalími proplout bez nějaké větší kolize...
JP
Ale jistě, paní Hájková, že ani zdaleka - bohužel - neplatí, že příslušník šlechtického rodu rovná se šlechetný člověk.
Ale - i tady zase na straně druhé platí, že jmenovitě tradiční české plebejství tady zase velice přestřeluje, když v jakékoli šlechtě vidí v prvé řadě jenom jakési zhýčkané a zhýralé parazity.
Já jsem zcela vědomě a záměrně věc formuloval tak, že je (pro národ) dobré, když je zde dán alespoň nějaký p ř í k l a d či tradice šlechtictví. Tato tradice je něčím více, nežli jednotlivé osoby, s jejich individuálními charakterovými slabostmi a nedostatky.
Jen si zkuste připomenout, jaký převrat to svého času znamenalo, když se ve středověké Evropě vytvořil institut rytířství, se svým kodexem cti: takový adept na rytířství musel projít (od sedmého roku svého věku) důkladnou a důslednou výchovou nejen ryze vojenskou, nýbrž i v obecném vzdělání, a především ve smyslu výchovy křesťanské. Kromě jiného tento rytířský kodex cti (či ctností) obsahoval bezpodmínečnou úctu k ženám - v dané době skutečné novum.
Samozřejmě - budiž to řečeno ještě jednou - zdaleka ne každý jednotlivý rytíř tento kodex cti zachovával za všech okolností; ale obrovským dějinným a civilizačním pokrokem bylo už to, že tento rytířský kodex zde existoval, měl svou závaznost, a svou nepopiratelnou působnost.
Ale - i tady zase na straně druhé platí, že jmenovitě tradiční české plebejství tady zase velice přestřeluje, když v jakékoli šlechtě vidí v prvé řadě jenom jakési zhýčkané a zhýralé parazity.
Já jsem zcela vědomě a záměrně věc formuloval tak, že je (pro národ) dobré, když je zde dán alespoň nějaký p ř í k l a d či tradice šlechtictví. Tato tradice je něčím více, nežli jednotlivé osoby, s jejich individuálními charakterovými slabostmi a nedostatky.
Jen si zkuste připomenout, jaký převrat to svého času znamenalo, když se ve středověké Evropě vytvořil institut rytířství, se svým kodexem cti: takový adept na rytířství musel projít (od sedmého roku svého věku) důkladnou a důslednou výchovou nejen ryze vojenskou, nýbrž i v obecném vzdělání, a především ve smyslu výchovy křesťanské. Kromě jiného tento rytířský kodex cti (či ctností) obsahoval bezpodmínečnou úctu k ženám - v dané době skutečné novum.
Samozřejmě - budiž to řečeno ještě jednou - zdaleka ne každý jednotlivý rytíř tento kodex cti zachovával za všech okolností; ale obrovským dějinným a civilizačním pokrokem bylo už to, že tento rytířský kodex zde existoval, měl svou závaznost, a svou nepopiratelnou působnost.
JP
Pane Štampachu, ten použitý termín "lidská smečka" se Vám může nezamlouvat, můžete se jím cítit uražen - ale to je asi tak to jediné, co proti jeho jsoucnosti můžete dělat.
Známý český psychiatr Radkin Honzák v jednom televizním hovoru (DVTV) své moderátorské partnerce Drtinové celou věc vylíčil zcela názorným způsobem: "Kdybych já si teď rozpůlil lebku, tak tam úplně dole uvidíte mozek dinosaura. Který znal jenom dvě emoce: strach - a vztek. A nad tím je pak mozková vrstva obratlovců, potom savců, potom primátů - a až někde tam úplně nahoře je tenoučká vrstva mozku lidského!"
Zkrátka, jak Vám potvrdí každý evoluční psycholog: ta zvířecí, ta animální stránka je v člověku nejen neustále přítomna; ale ta dokonce vytváří stále ještě ten nejhlubší, nejvlastnější základ naší existence a toho, čemu psychologie říká "vzorce chování".
A tyto vzorce chování: když se člověk podívá na to, jakým způsobem se vytvářejí mocenské hierarchie a jakým způsobem je motivováno chování jedinců ve zvířecí respektive opičí tlupě, a jakým způsobem totéž probíhá v lidské společnosti - pak je sotva možno zjistit nějaké zásadní rozdíly.
Ujasněme si jedno: ohledně použité terminologie - a její aplikace - je opět zcela rozhodující, co máme zrovna na mysli, pod jakým zorným úhlem se na dané téma či objekt díváme.
Ten termín "lidská smečka" bych nikdy nepoužil ohledně p ř i r o z e n ě jsoucích, žijících, "obyčejných" lidí (pokud by mi k tomu ten či onen jedinec svým chováním nezadal konkrétní příčinu.
Jenže: Deník Referendum je v prvé řadě politickým magazínem; takže zde diskutujeme především to, jak se člověk chová jako zoon politikon, tedy jako člen celé společnosti, která je svým charakterem a svou kvalitou bytostně závislá na tom, jakou osobnostní kvalitou se bude vyznačovat každý její příslušník.
Diskutujeme zde tedy celek jako takový; a jednotlivce jenom s ohledem na jejich vztahování se k tomuto celku.
A - jaké lepší, honosnější vysvědčení nežli "lidská smečka" můžeme vystavit takové lidské společnosti, která znovu a znovu ve své naprosté většině propadá zcela přízemním, materiálním a materialistickým cílům, která se znovu a znovu nechá obloudit (velice zdrženlivý výraz!) všemi možnými demagogy a lovci lidských duší, která znovu a znovu radostně svůj duševní horizont nechá "rozšiřovat" sledováním těch nejstupidnějších a nejkomerčnějších televizních stanic a obdobných médií? Jakoupak autenticky l i d s k o u kvalitu je možno atestovat takové společnosti, která sama vždy znovu a znovu dokládá, že to přízemně animální uspořádání prvotních pudů je jí mnohem bližší a příjemnější, nežli skutečné hodnoty ducha a duše?
"Oí polloí kákoí", konstatoval už před dvěma a půl tisíci lety Hérakleitos. Většina je špatná! A tento antický myslitel ke svému skeptickému soudu dospěl p r á v ě při pohledu na své současníky, a právě při pohledu na to, jak u nich tato přízemnost a obhroublost nakonec vždy (většinově) zvítězí nad pravou duševností a duchovností.
Takže: neutápějme se v iluzích o jakémsi "svobodném člověku" moderní doby; ten není vnitřně prakticky o nic svobodnější, nežli před těmi dvěma a půl tisíciletími. A dokonce se dá soudit, že ten "moderní" člověk je ještě nesvobodnější. Neboť tehdy alespoň do určité míry v obecném povědomí, v ideálu antického občana byla tak nějak přítomna ta základní povinnost člověka k vlastní sebekultivaci, tedy k osvobození se od oněch původních, animálních pudů a motivací; zatímco dnes je ten poměr spíše zcela opačný, prakticky veškerý "zábavní průmysl" žije právě z toho, člověku poskytnout plné vyžití těch jeho víceméně zcela animálních požitků a radovánek...
Známý český psychiatr Radkin Honzák v jednom televizním hovoru (DVTV) své moderátorské partnerce Drtinové celou věc vylíčil zcela názorným způsobem: "Kdybych já si teď rozpůlil lebku, tak tam úplně dole uvidíte mozek dinosaura. Který znal jenom dvě emoce: strach - a vztek. A nad tím je pak mozková vrstva obratlovců, potom savců, potom primátů - a až někde tam úplně nahoře je tenoučká vrstva mozku lidského!"
Zkrátka, jak Vám potvrdí každý evoluční psycholog: ta zvířecí, ta animální stránka je v člověku nejen neustále přítomna; ale ta dokonce vytváří stále ještě ten nejhlubší, nejvlastnější základ naší existence a toho, čemu psychologie říká "vzorce chování".
A tyto vzorce chování: když se člověk podívá na to, jakým způsobem se vytvářejí mocenské hierarchie a jakým způsobem je motivováno chování jedinců ve zvířecí respektive opičí tlupě, a jakým způsobem totéž probíhá v lidské společnosti - pak je sotva možno zjistit nějaké zásadní rozdíly.
Ujasněme si jedno: ohledně použité terminologie - a její aplikace - je opět zcela rozhodující, co máme zrovna na mysli, pod jakým zorným úhlem se na dané téma či objekt díváme.
Ten termín "lidská smečka" bych nikdy nepoužil ohledně p ř i r o z e n ě jsoucích, žijících, "obyčejných" lidí (pokud by mi k tomu ten či onen jedinec svým chováním nezadal konkrétní příčinu.
Jenže: Deník Referendum je v prvé řadě politickým magazínem; takže zde diskutujeme především to, jak se člověk chová jako zoon politikon, tedy jako člen celé společnosti, která je svým charakterem a svou kvalitou bytostně závislá na tom, jakou osobnostní kvalitou se bude vyznačovat každý její příslušník.
Diskutujeme zde tedy celek jako takový; a jednotlivce jenom s ohledem na jejich vztahování se k tomuto celku.
A - jaké lepší, honosnější vysvědčení nežli "lidská smečka" můžeme vystavit takové lidské společnosti, která znovu a znovu ve své naprosté většině propadá zcela přízemním, materiálním a materialistickým cílům, která se znovu a znovu nechá obloudit (velice zdrženlivý výraz!) všemi možnými demagogy a lovci lidských duší, která znovu a znovu radostně svůj duševní horizont nechá "rozšiřovat" sledováním těch nejstupidnějších a nejkomerčnějších televizních stanic a obdobných médií? Jakoupak autenticky l i d s k o u kvalitu je možno atestovat takové společnosti, která sama vždy znovu a znovu dokládá, že to přízemně animální uspořádání prvotních pudů je jí mnohem bližší a příjemnější, nežli skutečné hodnoty ducha a duše?
"Oí polloí kákoí", konstatoval už před dvěma a půl tisíci lety Hérakleitos. Většina je špatná! A tento antický myslitel ke svému skeptickému soudu dospěl p r á v ě při pohledu na své současníky, a právě při pohledu na to, jak u nich tato přízemnost a obhroublost nakonec vždy (většinově) zvítězí nad pravou duševností a duchovností.
Takže: neutápějme se v iluzích o jakémsi "svobodném člověku" moderní doby; ten není vnitřně prakticky o nic svobodnější, nežli před těmi dvěma a půl tisíciletími. A dokonce se dá soudit, že ten "moderní" člověk je ještě nesvobodnější. Neboť tehdy alespoň do určité míry v obecném povědomí, v ideálu antického občana byla tak nějak přítomna ta základní povinnost člověka k vlastní sebekultivaci, tedy k osvobození se od oněch původních, animálních pudů a motivací; zatímco dnes je ten poměr spíše zcela opačný, prakticky veškerý "zábavní průmysl" žije právě z toho, člověku poskytnout plné vyžití těch jeho víceméně zcela animálních požitků a radovánek...
JP
Co se pak té téze týče, že "společnost se začala kultivovat, když se postupně díky renesanci a osvícenství osvobodila od ideové vlády kléru nad dušemi lidí" - jak už zmínil pan Nushart, to je skutečně velice zjednodušující pohled na dějiny.
Připomeňme si: kdyby nebylo toho "otrockého a patriarchálního" Desatera, nikdy by nebyl samotný Ježíš. Neměl by prostě naprosto žádnou základnu - ani duchovní ani společensko-kulturní - pro své působení.
A už i to "otrocké a patriarchální" Desatero znamenalo pro člověka ve své době zcela jednoznačné osvobození: totiž osvobození od archaických kultů a podřízenosti těmto kultům; znamenalo - obrazně řečeno - pozvednutí pohledu člověka od materiálního, předmětného světa k nebeským výšinám.
Ale tento zásadní obrat nepřišel sám od sebe; ten bylo zapotřebí napřed prosadit, doslova v y n u t i t v zápase proti tomu starému způsobu vnímání. A tento zápas bylo nutno vybojovat holou mocí - právě tím přísným, žárlivým, třeba i krvavě nespravedlivým bohem Jahve. Nějaký mírný, "svobodomyslný" bůh by něčeho takového prostě nemohl dosáhnout.
A právě až teprve na t o m t o základě pak mohl přijít Ježíš (a především pak Pavel) s tím, že té bezpodmínečné striktnosti starých zákonů, předpisů už není zapotřebí; že teď už nastal čas pokročit zase o krok dále, že teď už je možno - a nutno - alespoň část odpovědnosti za hledání toho, co je dobré a špatné, přesunout na člověka samotného. A spolu s touto odpovědností je mu tedy dána i svoboda tohoto hledání. Bez svobody není odpovědnosti.
Ovšem: to celé byl zase jenom j e d e n d a l š í krok ve vývoji člověka a lidstva a jeho schopnosti vlastní sebekultivace. I tento nový krok bylo napřed nutno p r o s a d i t - a to sice v do té doby převážně barbarské Evropě. A toto prosazení této nové ideje by sotva bylo možno bez pevné církevní organizace - a to i s jejím naprostým podřízením se člověka této církevní organizaci, její hierarchii a jejím dogmatům.
Ano, bylo by možno argumentovat, že stejnou (či obdobnou) práci na kultivaci lidského rodu provedl ve svém vlastním teritoriu například islám (který žádnou takovouto centralistickou hierarchii nemá), anebo buddhismus (totéž).
Jenže: ten buddhismus působil v zemích, které se vyznačovaly tak jako tak vysokým stupněm kulturnosti, a společenské/státní organizace a disciplinovanosti. A islám: tady je nutno opět myslet na to, že ten byl o půl tisíciletí mladší nežli křesťanství, čili své působení počal už za jiných historických podmínek.
A především: je možno se právem ptát, jestli to nakonec nebyla p r á v ě ta přítomnost pevné, centralistické církevní moci a hierarchie, která zapříčinila, že nakonec se křesťanství v zápase s islámem dokázalo prosadit jako síla nikoli kultivovanější, nicméně organizovanější a tedy účinnější.
Takže jestliže je skutečně možno v souvislosti s posledními staletími evropských dějin možno hovořit o postupném osvobozování se člověka z moci církevních předpisů a církevních dogmat, pak nelze opomíjet to, že tento krok opět stojí p r á v ě na tom díle, které zde vytvořila právě tato "totalitní" křesťanská církev.
A za druhé: nedá se nic dělat, ale tento proces emancipace je doprovázen postupným o c h a b o v á n í m křesťanství vůbec. Je to logické: víra v Boha ve své nejvlastnější podstatě m u s í být závazná. Jakmile člověka "osvobodíme" ve vztahu k Bohu - pak tím nevyhnutelně podkopáváme Boží trůn.
Takže, jak vidno, ono opravdu není možno celé lidské, ale i duchovní dějiny zkrátit jenom na nějaké "osvobození" od církevních dogmat. Probíhá zde zcela evidentně mnohem delší proces sebenalézání lidské bytosti - jejího sebenalézání na horizontu (či v zrcadle) spirituálních symbolů, obrazů a tradic.
A všechno hovoří pro to, že ten zmíněný krok osvobození (věřícího) od církevních dogmat naprosto nebyl tím posledním. I tady - a teď - se otvírá nutnost pokročit zase ještě někam dál.
Připomeňme si: kdyby nebylo toho "otrockého a patriarchálního" Desatera, nikdy by nebyl samotný Ježíš. Neměl by prostě naprosto žádnou základnu - ani duchovní ani společensko-kulturní - pro své působení.
A už i to "otrocké a patriarchální" Desatero znamenalo pro člověka ve své době zcela jednoznačné osvobození: totiž osvobození od archaických kultů a podřízenosti těmto kultům; znamenalo - obrazně řečeno - pozvednutí pohledu člověka od materiálního, předmětného světa k nebeským výšinám.
Ale tento zásadní obrat nepřišel sám od sebe; ten bylo zapotřebí napřed prosadit, doslova v y n u t i t v zápase proti tomu starému způsobu vnímání. A tento zápas bylo nutno vybojovat holou mocí - právě tím přísným, žárlivým, třeba i krvavě nespravedlivým bohem Jahve. Nějaký mírný, "svobodomyslný" bůh by něčeho takového prostě nemohl dosáhnout.
A právě až teprve na t o m t o základě pak mohl přijít Ježíš (a především pak Pavel) s tím, že té bezpodmínečné striktnosti starých zákonů, předpisů už není zapotřebí; že teď už nastal čas pokročit zase o krok dále, že teď už je možno - a nutno - alespoň část odpovědnosti za hledání toho, co je dobré a špatné, přesunout na člověka samotného. A spolu s touto odpovědností je mu tedy dána i svoboda tohoto hledání. Bez svobody není odpovědnosti.
Ovšem: to celé byl zase jenom j e d e n d a l š í krok ve vývoji člověka a lidstva a jeho schopnosti vlastní sebekultivace. I tento nový krok bylo napřed nutno p r o s a d i t - a to sice v do té doby převážně barbarské Evropě. A toto prosazení této nové ideje by sotva bylo možno bez pevné církevní organizace - a to i s jejím naprostým podřízením se člověka této církevní organizaci, její hierarchii a jejím dogmatům.
Ano, bylo by možno argumentovat, že stejnou (či obdobnou) práci na kultivaci lidského rodu provedl ve svém vlastním teritoriu například islám (který žádnou takovouto centralistickou hierarchii nemá), anebo buddhismus (totéž).
Jenže: ten buddhismus působil v zemích, které se vyznačovaly tak jako tak vysokým stupněm kulturnosti, a společenské/státní organizace a disciplinovanosti. A islám: tady je nutno opět myslet na to, že ten byl o půl tisíciletí mladší nežli křesťanství, čili své působení počal už za jiných historických podmínek.
A především: je možno se právem ptát, jestli to nakonec nebyla p r á v ě ta přítomnost pevné, centralistické církevní moci a hierarchie, která zapříčinila, že nakonec se křesťanství v zápase s islámem dokázalo prosadit jako síla nikoli kultivovanější, nicméně organizovanější a tedy účinnější.
Takže jestliže je skutečně možno v souvislosti s posledními staletími evropských dějin možno hovořit o postupném osvobozování se člověka z moci církevních předpisů a církevních dogmat, pak nelze opomíjet to, že tento krok opět stojí p r á v ě na tom díle, které zde vytvořila právě tato "totalitní" křesťanská církev.
A za druhé: nedá se nic dělat, ale tento proces emancipace je doprovázen postupným o c h a b o v á n í m křesťanství vůbec. Je to logické: víra v Boha ve své nejvlastnější podstatě m u s í být závazná. Jakmile člověka "osvobodíme" ve vztahu k Bohu - pak tím nevyhnutelně podkopáváme Boží trůn.
Takže, jak vidno, ono opravdu není možno celé lidské, ale i duchovní dějiny zkrátit jenom na nějaké "osvobození" od církevních dogmat. Probíhá zde zcela evidentně mnohem delší proces sebenalézání lidské bytosti - jejího sebenalézání na horizontu (či v zrcadle) spirituálních symbolů, obrazů a tradic.
A všechno hovoří pro to, že ten zmíněný krok osvobození (věřícího) od církevních dogmat naprosto nebyl tím posledním. I tady - a teď - se otvírá nutnost pokročit zase ještě někam dál.
MP
Ono s tím souslovím "lidská smečka" jde dělat ještě jedna dost podstatná věc: Nepoužívat ho.
Z docela dobrých důvodů:
a) Neexistují zvířata žijící ve smečce, která by byla schopna tak krutého zacházení s druhými příslušníky svého druhu jako člověk. Zabíjejí se sice navzájem, upírají si přístup ke vzácným zdrojům uspokojení žádosti, ale neplýtvají energií na vytváření mučících nástrojů, organizaci autodafé atd. Dokonce i krysy a potkani, kteří se konkurenčně přiblížili člověku nejvíce, za ním v tomto ohledu velmi zaostávají.
b) Člověk je živočich a není tak nesnadné ho uvést do situace, kdy se díky radikální deprivaci stane jeho animální stránka určující. Bílí otrokáři, dozorci v koncentračních táborech atd. opakovaně hovořili o svých obětech jako o zvířatech -- jen zapomínali, že z ty oběti do zvířecího stavu předtím zahnali oni. Převzetím pojmu "lidská smečka" jim v jejich zapomenutí dáváte za pravdu.
Redukovat lidskou společnost na lidskou smečku je snadné. Jen přitom není dobré zapomínat, do jaké společnosti mluvčí sama sebe staví -- osobně nemám rád slovo elita, ale dozorce z koncentračních táborů a jejich ideology špinící si ústa slovy o "lidské smečce" bych tak přeci jen neoznačil.
Z docela dobrých důvodů:
a) Neexistují zvířata žijící ve smečce, která by byla schopna tak krutého zacházení s druhými příslušníky svého druhu jako člověk. Zabíjejí se sice navzájem, upírají si přístup ke vzácným zdrojům uspokojení žádosti, ale neplýtvají energií na vytváření mučících nástrojů, organizaci autodafé atd. Dokonce i krysy a potkani, kteří se konkurenčně přiblížili člověku nejvíce, za ním v tomto ohledu velmi zaostávají.
b) Člověk je živočich a není tak nesnadné ho uvést do situace, kdy se díky radikální deprivaci stane jeho animální stránka určující. Bílí otrokáři, dozorci v koncentračních táborech atd. opakovaně hovořili o svých obětech jako o zvířatech -- jen zapomínali, že z ty oběti do zvířecího stavu předtím zahnali oni. Převzetím pojmu "lidská smečka" jim v jejich zapomenutí dáváte za pravdu.
Redukovat lidskou společnost na lidskou smečku je snadné. Jen přitom není dobré zapomínat, do jaké společnosti mluvčí sama sebe staví -- osobně nemám rád slovo elita, ale dozorce z koncentračních táborů a jejich ideology špinící si ústa slovy o "lidské smečce" bych tak přeci jen neoznačil.
IH
Při vyslovení slova smečka se lidem nejčastěji vybaví vlci. Ač je známé rčení Homo homini lupus, právě vlci mají vyvinutu mimořádně silnou zábranu kousnout vzdávajícího se jedince, který nastavuje vítězi břicho. Jde o adaptaci vpravdě nezbytnou, neboť neoslabená a kooperující smečka je zárukou, že vlci přečkají zimu (dokonce během ní zpravidla nejvíce prosperují). Podobně jsou na tom psi. Proto se stali „nejlepším přítelem člověka“.
My lidé ovšem, podobně jako šimpanzi, nemáme od přírody čelisti, zuby a skus jako vlci a proto postrádáme i opravdu účinné evoluční zábrany nemilosrdného nakládání s poraženými a vůbec slabými. V případě šimpanzů bylo zjištěno, že podnikají útoky na osamocené jedince z jiných tlup, při kterých je, ač se kloudně nebrání, cíleně často smrtelně zraňují. Zřejmě však ještě nikde nepřišli šimpanzi na to, že by bylo možné napadeného na místě uškrtit. Až na tuto možnost některý šimpanz (učenlivý!) připadne, bude se objev asi šířit podobně jako prvotní kultura používání nástrojů (např. klacíků nebo listů). Mimochodem střety mezi menšími lidskými kmeny (rody) minimálně na Nové Guiney měly krajně podobný charakter vlastně ještě včera.
Člověk se stal v přírodě natolik úspěšným a před predátory zabezpečeným, že si mohl dovolit luxus eliminace nemála příslušníků vlastního druhu. Za lidskou krutostí je hlavně naše duševní potence, naše představivost a plánovitost. A ještě něco, skutečnost přínosnosti mocenské elity, o jaké se žádnému tvoru ani (doslova!) nesnilo. Existenci takových poměrů musely dokázat lidské oběti.
Lidé chtějí ovšem vyniknout, vracím se k jedné části diskuse, dokonce i za cenu pravděpodobně časnější smrti. Vůdce nějaké té sebranky, přesahující dalece rod (zvané třeba IS), mívá ve funkci „životnost“ třeba jen rok, a přece může (jsa nikoli náhodou muž) počít víc potomků než podstatná část jeho lidí (jejichž „životnost“ ostatně také není zvláštní).
Mýlili bychom se ovšem, kdybychom se domnívali, že důvodem mocichtivosti je pouze evolučně daný instinkt jedinců. Je jím opravdu i bytostný prospěch společnosti. Podívejme se v rychlosti kolik je třeba Číňanů, kteří mívali v časném a rozhodujícím období mocného císaře, a kolik je příslušníků kmenů, žijících rovnostářsky. Však oni ti Číňané toto dobře vědí, když argumentují nebo uznávají, že popravy jsou v jejich zemi praktickým nástrojem. Řekl bych, že tomu takhle ovšem nyní není jenom v Číně.
Co s tím? Budu se asi muset chvilku zamyslet.
My lidé ovšem, podobně jako šimpanzi, nemáme od přírody čelisti, zuby a skus jako vlci a proto postrádáme i opravdu účinné evoluční zábrany nemilosrdného nakládání s poraženými a vůbec slabými. V případě šimpanzů bylo zjištěno, že podnikají útoky na osamocené jedince z jiných tlup, při kterých je, ač se kloudně nebrání, cíleně často smrtelně zraňují. Zřejmě však ještě nikde nepřišli šimpanzi na to, že by bylo možné napadeného na místě uškrtit. Až na tuto možnost některý šimpanz (učenlivý!) připadne, bude se objev asi šířit podobně jako prvotní kultura používání nástrojů (např. klacíků nebo listů). Mimochodem střety mezi menšími lidskými kmeny (rody) minimálně na Nové Guiney měly krajně podobný charakter vlastně ještě včera.
Člověk se stal v přírodě natolik úspěšným a před predátory zabezpečeným, že si mohl dovolit luxus eliminace nemála příslušníků vlastního druhu. Za lidskou krutostí je hlavně naše duševní potence, naše představivost a plánovitost. A ještě něco, skutečnost přínosnosti mocenské elity, o jaké se žádnému tvoru ani (doslova!) nesnilo. Existenci takových poměrů musely dokázat lidské oběti.
Lidé chtějí ovšem vyniknout, vracím se k jedné části diskuse, dokonce i za cenu pravděpodobně časnější smrti. Vůdce nějaké té sebranky, přesahující dalece rod (zvané třeba IS), mívá ve funkci „životnost“ třeba jen rok, a přece může (jsa nikoli náhodou muž) počít víc potomků než podstatná část jeho lidí (jejichž „životnost“ ostatně také není zvláštní).
Mýlili bychom se ovšem, kdybychom se domnívali, že důvodem mocichtivosti je pouze evolučně daný instinkt jedinců. Je jím opravdu i bytostný prospěch společnosti. Podívejme se v rychlosti kolik je třeba Číňanů, kteří mívali v časném a rozhodujícím období mocného císaře, a kolik je příslušníků kmenů, žijících rovnostářsky. Však oni ti Číňané toto dobře vědí, když argumentují nebo uznávají, že popravy jsou v jejich zemi praktickým nástrojem. Řekl bych, že tomu takhle ovšem nyní není jenom v Číně.
Co s tím? Budu se asi muset chvilku zamyslet.
Ochabování centralistické církevní organizace vůbec nemusí znamenat ochabování křesťanství. Ostatně vždycky (už ve středověku) existovali lidé, kteří se centralistické organizaci vymykali a jejich křesťanství nebylo o nic horší. Možná spíš naopak.
To, že víra v Boha musí být závazná, jinak ochabne, je přece nesmysl.
To, že víra v Boha musí být závazná, jinak ochabne, je přece nesmysl.
July 1, 2017 v 5.13
Ještě jsem chtěla dodat, že historická plebejská hnutí v českých zemích, směřující proti nespravedlnosti elit, až na nepatrné výjimky nikdy nesměřovala k uvolnění morálky. Spíš naopak.
Takže řeči o jakési nutnosti elit "umravňovat smečku" jsou vlastně nejen trochu urážlivé, ale i bezpředmětné.
Takže řeči o jakési nutnosti elit "umravňovat smečku" jsou vlastně nejen trochu urážlivé, ale i bezpředmětné.
July 1, 2017 v 7.01
A ještě mě napadlo, že právě tato historická zkušenost může do značné míry vysvětlit příčinu fatálního neúspěchu nové levice.
VP
July 1, 2017 v 7.10
Proč v lidské společnosti musí být potíráni ti, kdo mají lepší život a vznešenější ideje? Je to snad proto, že všechny režimy se chtějí udržet a cítí, že by zeslábly, kdyby bojovaly jenom myšlenkou? Už židovský velekněz Kaifáš to vyslovil: "Vždyť ten člověk (Ježíš) činí mnohá znamení. Jestliže ho necháme tak, všichni v něho uvěří a přijdou Římané a vezmou nám toto místo i národ. ...pro vás je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ." Podobně muselo být likvidováno rané křesťanství. Bylo přijato až tehdy, když je císař mohl transformovat do mocenské podoby. A zase v té zparchantělé mocenské církvi vznikala hnutí, která se vracela k původní myšlence, bez ohledu na to, že museli být a byli likvidováni: Valdenští, Jednota bratrská. M.Luther už poznal, že se musí spojit s knížaty, má-li se udržet. Proto protestantismus byl schopen náboženských válek i pronásledování nepřátel. Dodnes se svět dělí na ty, kdo chtějí s vlky býti a musí s nimi výti (omlouvám se vlkům) a na ty, kdo pozvedají prapor (ne revoluce), ale nejčistších myšlenek (už i Josef Heller poznal, že revoluci je třeba v marxismu transformovat), a vědí, že jednou myšlenka zvítězí, třebaže oni zahynou. Nebo právě proto. Kde by byly Ježíšovy myšlenky, kdyby uposlechl své žáky a povstal proti Římanům. A věděli to i křesťané prvních století: Tertullian: „Sanguis martyrum – semen christianorum.” Krev mučedníků je semenem křesťanů.
A ta zdánlivě vznešenější a vyšší, elitářská společnost, musí pozvolna přijímat myšlenky těch, kterými opovrhovala. I ta šlechta se stávala šlechetnější pod vlivem většinou prostých kněží a buditelů, které nemohla likvidovat jako se chovala ke svým poddaným. Takže je to opačně: Ne elita vychovává smečku, ale ti nejlepší z národa pomalu proměňují smečku elity. Ti pak, většinou jenom zákony, ne svým životem, stanoví hranice těm, kdo se neřídí ideou, ale jejich životem. Slyšíme to dodnes: Když to mohou ti nahoře ve velkém, proč ne já v malém.
A ta zdánlivě vznešenější a vyšší, elitářská společnost, musí pozvolna přijímat myšlenky těch, kterými opovrhovala. I ta šlechta se stávala šlechetnější pod vlivem většinou prostých kněží a buditelů, které nemohla likvidovat jako se chovala ke svým poddaným. Takže je to opačně: Ne elita vychovává smečku, ale ti nejlepší z národa pomalu proměňují smečku elity. Ti pak, většinou jenom zákony, ne svým životem, stanoví hranice těm, kdo se neřídí ideou, ale jejich životem. Slyšíme to dodnes: Když to mohou ti nahoře ve velkém, proč ne já v malém.
JP
July 1, 2017 v 14.02
Znovu a znovu se tu zaměňuje pojem elit v sociálním respektive sociologickém, a oproti tomu ve funkčním smyslu.
Takže: jestliže například zapálení evangelikánští (tedy nikoli v církevní hierarchii vázaní) kazatelé či karatelé umravňují příslušníky společenských a politických vrchních vrstev (tedy "elit" v sociálním smyslu) - pak to ještě naprosto neznamená, že by o n i s a m i (tedy tito svým sociálním původem plebejští kazatelé) nebyli "elitou" ve smyslu společensky duchovním! Tedy právě v tom smyslu, který jsem definoval výše: že tedy svou angažovaností, svým úsilím se dokázali vypracovat nad úroveň průměrného způsobu existence většinové populace v oné době!
Takže pokud by se nadále ještě mělo diskutovat na toto téma, prosil bych o přesné rozlišování těchto pojmů, jinak celá diskuse nemá smysl.
Takže: jestliže například zapálení evangelikánští (tedy nikoli v církevní hierarchii vázaní) kazatelé či karatelé umravňují příslušníky společenských a politických vrchních vrstev (tedy "elit" v sociálním smyslu) - pak to ještě naprosto neznamená, že by o n i s a m i (tedy tito svým sociálním původem plebejští kazatelé) nebyli "elitou" ve smyslu společensky duchovním! Tedy právě v tom smyslu, který jsem definoval výše: že tedy svou angažovaností, svým úsilím se dokázali vypracovat nad úroveň průměrného způsobu existence většinové populace v oné době!
Takže pokud by se nadále ještě mělo diskutovat na toto téma, prosil bych o přesné rozlišování těchto pojmů, jinak celá diskuse nemá smysl.
JP
July 1, 2017 v 14.09
Pro jistotu to výše řečené ještě zcela konkrétně: tito plebejští kazatelé a mravokárci se "elitou" ve funkčním smyslu stali díky tomu, že nejen - jako naprostá většina - pasivně naslouchali tomu, co na jejich hlavy "vylil" kněz z kazatelny; nýbrž byli ochotni na sebe vzít tu námahu s naučením se - napřed číst vůbec; a poté číst Písmo, porozumět mu, a začít ho samostatně vykládat.
Anebo, jak to podal Hegel: svou prací (fyzickou, ale zároveň na svém vlastním vědomí) se knecht stává rovným svému pánu.
A přesně o tohle - a o nic jiného - se tu celou dobu jedná: o tu ochotu a připravenost člověka, svou vlastní prací na sobě samém se vypracovat nad šedivý a pasivní průměr.
Anebo, jak to podal Hegel: svou prací (fyzickou, ale zároveň na svém vlastním vědomí) se knecht stává rovným svému pánu.
A přesně o tohle - a o nic jiného - se tu celou dobu jedná: o tu ochotu a připravenost člověka, svou vlastní prací na sobě samém se vypracovat nad šedivý a pasivní průměr.
July 1, 2017 v 14.51
Dejme tomu, že se z obyčejných lidí stali lidé, kteří byli duchovně nad průměrem, pane Poláčku. Ale to přece neznamená, že by hned museli začít někoho "umravňovat". Naopak, oni mohli těm druhým pomáhat.
JN
July 1, 2017 v 16.42
Společnost neumravňují elity, ale společností sdílené a akceptované hodnoty.
Funkce elit je, že v tom mohou být dobrým příkladem.
Funkce elit je, že v tom mohou být dobrým příkladem.
Pokud nemá být elita zcela prázdný pojem, nebude nikdy psát takto subjektivní hodnocení, takto kritické, pane Štampachu. Stačí si jenom uvědomit, jaké kriterium použijeme pro srovnání např. jen Václava Havla a současného prezidenta Miloše Zemana:
►Obrazem ztráty elit má být ta smutná karikatura prezidenta, jaká dnes sídlí na Pražském hradě a dělá ostudu České republice. Tomáš G. Masaryk a Václav Havel byli vystřídáni něčím tak nechutným, jako byl Václav Klaus, a ještě ve větší míře je Miloš Zeman. Ten se paktuje se s diktátorskými vůdci v zahraničí, podporuje domácí rasisty, xenofoby a obhájce totalitního násilí minulého režimu. Nejen že nemá v sobě očekávanou kultivovanost, ale už nemá ani sílu slušnost předstírat. Jedná vulgárně i tam, kde není přítomen za sebe soukromě, ale kde se od něj očekává korektní projev hlavy státu.◄
Můžeme vzít např. rozpor mezi slovy a činy? U koho je větší?
A co takto přímá podpora válek USA a NATO? S tragickými důsledky v řádu až milionů mrtvých? Vidíte, i tento pohled existuje a prostě má mnohem větší váhu. Jen nesmí být NATO a jeho války na nekritizovatelném piedestalu.
Pokud se tedy bavíme o tom, že zde chybí elity, tak je to pravda. Zejména elity nenavázané na vojensko-průmyslový komplex, elity, které straní čistému lidství.
►Obrazem ztráty elit má být ta smutná karikatura prezidenta, jaká dnes sídlí na Pražském hradě a dělá ostudu České republice. Tomáš G. Masaryk a Václav Havel byli vystřídáni něčím tak nechutným, jako byl Václav Klaus, a ještě ve větší míře je Miloš Zeman. Ten se paktuje se s diktátorskými vůdci v zahraničí, podporuje domácí rasisty, xenofoby a obhájce totalitního násilí minulého režimu. Nejen že nemá v sobě očekávanou kultivovanost, ale už nemá ani sílu slušnost předstírat. Jedná vulgárně i tam, kde není přítomen za sebe soukromě, ale kde se od něj očekává korektní projev hlavy státu.◄
Můžeme vzít např. rozpor mezi slovy a činy? U koho je větší?
A co takto přímá podpora válek USA a NATO? S tragickými důsledky v řádu až milionů mrtvých? Vidíte, i tento pohled existuje a prostě má mnohem větší váhu. Jen nesmí být NATO a jeho války na nekritizovatelném piedestalu.
Pokud se tedy bavíme o tom, že zde chybí elity, tak je to pravda. Zejména elity nenavázané na vojensko-průmyslový komplex, elity, které straní čistému lidství.
JP
Je opravdu podivuhodné, jaké emoce vzbudilo toto označení, které ostatně například ve světové literatuře není nikterak ojedinělé.
Můžeme samozřejmě zvolit terminologii jinou, napohled neutrálnější: můžeme například hovořit o tom, že v praxi lidského rodu jeho biofilní instinkt bude vždy ohrožován a zatlačován tendencí nekrofilní. Můžeme hovořit o tom, že primární genetická výbava člověka ho vždy bude vést k preferenci jeho egoistického jednání na úkor jednání prosociálního. Bylo by možno naprosto uvažovat i tím směrem, že už holá ekonomie zacházení s jeho životními zdroji člověka vede k tomu, aby svůj životní čas a svou životní energii neplýtval zbytečně snahami o dosahování nějakých vyšších intelektuálních a duchovních sfér, nýbrž aby se raději spokojil s pohodlnou, energeticky daleko méně náročnější existencí v blahobytné přízemnosti. Všechna takováto vysvětlení a popisy by bylo možno používat, to všechno by znělo daleko vědečtěji a možná i honosněji; ale fakticky by to nakonec znamenalo přesně to samé.
Mimochodem, pokud si dobře vzpomínám (nechce se mi to dohledávat), toho označení "lidská smečka" jsem použil především s pohledem na původní b a r b a r s k é h o r d y ve své době většinově osidlující území Evropy, které teprve zčásti pod vlivem římské civilizace, ale především zřejmě pod vlivem křesťanství (a tedy křesťanských e l i t) byly pozvednuty a kultivovány na vyšší civilizační úroveň.
A ostatně je dost překvapivé, když natolik rozhořčený protest proti uvedené charakteristice přichází právě z křesťanského názorového a ideového bloku: neboť nebylo to snad právě křesťanství, které naprosto striktně a nesmiřitelně celou lidskou populaci rozštěpilo do dvou navzájem nespojitelných táborů: na "dobré" křesťany na straně jedné, kteří v hodině Posledního soudu budou povýšeni nade všechny ostatní a budou stát ve světle Ježíšovy záře - a na ty ostatní, kteří nejsou hodni ničeho jiného nežli naprostého zavržení, a kteří onomu vítěznému Kristovi budou položeni k nohám jako nepřehledné hromady mrtvol?!... Přičemž jediná "vina" těch zavržení- a zabití-hodných spočívá právě a jedině v tom, že nedokázali - či nebyli schopni - pochopit Kristovo učení...
Takže jak vidno, je to křesťanství samo, které už od svých počátků veškeré lidstvo dělí na ty "pravé" a na ty "špatné"; přičemž ty špatné je možno, či dokonce svatou povinností povraždit bez milosti. Jak také "Církev svatá" po dlouhá staletí s neutuchajícím nasazením činila.
Můžeme samozřejmě zvolit terminologii jinou, napohled neutrálnější: můžeme například hovořit o tom, že v praxi lidského rodu jeho biofilní instinkt bude vždy ohrožován a zatlačován tendencí nekrofilní. Můžeme hovořit o tom, že primární genetická výbava člověka ho vždy bude vést k preferenci jeho egoistického jednání na úkor jednání prosociálního. Bylo by možno naprosto uvažovat i tím směrem, že už holá ekonomie zacházení s jeho životními zdroji člověka vede k tomu, aby svůj životní čas a svou životní energii neplýtval zbytečně snahami o dosahování nějakých vyšších intelektuálních a duchovních sfér, nýbrž aby se raději spokojil s pohodlnou, energeticky daleko méně náročnější existencí v blahobytné přízemnosti. Všechna takováto vysvětlení a popisy by bylo možno používat, to všechno by znělo daleko vědečtěji a možná i honosněji; ale fakticky by to nakonec znamenalo přesně to samé.
Mimochodem, pokud si dobře vzpomínám (nechce se mi to dohledávat), toho označení "lidská smečka" jsem použil především s pohledem na původní b a r b a r s k é h o r d y ve své době většinově osidlující území Evropy, které teprve zčásti pod vlivem římské civilizace, ale především zřejmě pod vlivem křesťanství (a tedy křesťanských e l i t) byly pozvednuty a kultivovány na vyšší civilizační úroveň.
A ostatně je dost překvapivé, když natolik rozhořčený protest proti uvedené charakteristice přichází právě z křesťanského názorového a ideového bloku: neboť nebylo to snad právě křesťanství, které naprosto striktně a nesmiřitelně celou lidskou populaci rozštěpilo do dvou navzájem nespojitelných táborů: na "dobré" křesťany na straně jedné, kteří v hodině Posledního soudu budou povýšeni nade všechny ostatní a budou stát ve světle Ježíšovy záře - a na ty ostatní, kteří nejsou hodni ničeho jiného nežli naprostého zavržení, a kteří onomu vítěznému Kristovi budou položeni k nohám jako nepřehledné hromady mrtvol?!... Přičemž jediná "vina" těch zavržení- a zabití-hodných spočívá právě a jedině v tom, že nedokázali - či nebyli schopni - pochopit Kristovo učení...
Takže jak vidno, je to křesťanství samo, které už od svých počátků veškeré lidstvo dělí na ty "pravé" a na ty "špatné"; přičemž ty špatné je možno, či dokonce svatou povinností povraždit bez milosti. Jak také "Církev svatá" po dlouhá staletí s neutuchajícím nasazením činila.
JN
July 2, 2017 v 17.24
"Pozvedávání a kultivování na vyšší civilizační úroveň"
"... toho označení "lidská smečka" jsem použil především s pohledem na původní b a r b a r s k é h o r d y ve své době většinově osidlující území Evropy, které teprve zčásti pod vlivem římské civilizace, ale především zřejmě pod vlivem křesťanství (a tedy křesťanských e l i t) byly pozvednuty a kultivovány na vyšší civilizační úroveň."
-----------------------------------
Pane Poláčku, ten obvyklý pohled, kdy člověk automaticky považuje vlastní kulturu, vlastní náboženství či vlastní národ za hodnotnější neboli za to, co ty barbarské hordy pozvedá a kultivuje na vyšší civilizační úroveň, tak o tenhle pohled jsem přišel už kdysi dávno v dětství, po přečtení jedné knihy od Karla Maye.
Je bohužel obvyklé zaměňovat neznalost cizí kultury za (z našeho pohledu "objektivní" :-) barbarství. No a pak můžeme pozvedat a kultivovat.
Ostatně, základem multikulturalismu je paradoxně právě pocit vlastní kulturní nadřazenosti.
-----------------------------------
Pane Poláčku, ten obvyklý pohled, kdy člověk automaticky považuje vlastní kulturu, vlastní náboženství či vlastní národ za hodnotnější neboli za to, co ty barbarské hordy pozvedá a kultivuje na vyšší civilizační úroveň, tak o tenhle pohled jsem přišel už kdysi dávno v dětství, po přečtení jedné knihy od Karla Maye.
Je bohužel obvyklé zaměňovat neznalost cizí kultury za (z našeho pohledu "objektivní" :-) barbarství. No a pak můžeme pozvedat a kultivovat.
Ostatně, základem multikulturalismu je paradoxně právě pocit vlastní kulturní nadřazenosti.
JN
July 2, 2017 v 17.38
Všimněte si té reminiscence po přečtení citace nad čarou.
A všimněte si toho diametrálně rozdílného hodnocení.
V čem je příčina toho rozdílného hodnocení?
V čem je příčina toho rozdílného hodnocení?
IH
July 2, 2017 v 18.56
Větší než stopové množství kulturní nadřazenosti lze sice, pane Nusharte, v základech multikulturalismu asi najít, ale jde o to, že dokonce i (podtrhuji) v nich, zatímco v jiných konceptech (třeba tavícího kotle nebo nemísení kultur) nelze o docela jinačí míře uplatňování starého předsudku pochybovat.
July 3, 2017 v 5.04
Je pozoruhodné, jak pan Poláček ve svém příspěvku to "umravňování křesťanstvím" zároveň chválí a haní. Nebo spíš vypočítává jeho strašné důsledky. A jak ještě navíc po křesťanech žádá, aby si toho umravňování cenili, protože je to přece "jejich" křesťanství. Je v tom opravdu zjevný rozpor.
Bylo tedy křesťanství zároveň dobré i špatné? A pan Poláček ho zároveň schvaluje i odsuzuje?
Proč si tedy, pane Poláčku, myslíte, že by křesťanství mělo být nahrazeno "něčím novým", jak často píšete? Když se už to špatné vlastně z větší části podařilo překonat?
A nezáleží nakonec na nás křesťanech, jakou tomu křesťanství v budoucnosti dáme tvář?
Bylo tedy křesťanství zároveň dobré i špatné? A pan Poláček ho zároveň schvaluje i odsuzuje?
Proč si tedy, pane Poláčku, myslíte, že by křesťanství mělo být nahrazeno "něčím novým", jak často píšete? Když se už to špatné vlastně z větší části podařilo překonat?
A nezáleží nakonec na nás křesťanech, jakou tomu křesťanství v budoucnosti dáme tvář?
JN
July 3, 2017 v 11.27
Odbočka k multikulturalismu - panu Horákovi
Jde vlastně o vyprázdnění západní kultury od všech hodnot a její ztotožnění pouze s ekonomickou esencí - s "vůní" globálního kapitalisMEmu.
Sociální dekonstrukce, která má údajně osvobozovat (Foucault), je nástroj disciplinace. „To, co se jeví jako překonání europocentrismu, jako uznání rovnosti všech kultur, je ve skutečnosti znehodnocením všech kultur globální hyperburžoazií – žádná z nich už nesmí být schopna klást meze ekonomickému růstu, ptát se po ‚jeho smyslu‘,“ říká Václav Bělohradský.
Multikulturalismus vytváří klamný pozitivní sebeobraz Západu jako toho, kdo usiluje o rovnost všech kultur, a tím posiluje jeho pocit nadřazenosti. Ve skutečnosti je multikulturalismus nárokem na to, aby se všechny kultury podřídily globální (západní ekonomické) moci.
Multikulturalismus je prostě ideologií globalizace.
Sociální dekonstrukce, která má údajně osvobozovat (Foucault), je nástroj disciplinace. „To, co se jeví jako překonání europocentrismu, jako uznání rovnosti všech kultur, je ve skutečnosti znehodnocením všech kultur globální hyperburžoazií – žádná z nich už nesmí být schopna klást meze ekonomickému růstu, ptát se po ‚jeho smyslu‘,“ říká Václav Bělohradský.
Multikulturalismus vytváří klamný pozitivní sebeobraz Západu jako toho, kdo usiluje o rovnost všech kultur, a tím posiluje jeho pocit nadřazenosti. Ve skutečnosti je multikulturalismus nárokem na to, aby se všechny kultury podřídily globální (západní ekonomické) moci.
Multikulturalismus je prostě ideologií globalizace.
JP
July 3, 2017 v 13.58
Kdybyste si ty mayovky přečetl ještě jednou, pane Nusharte, mohl byste zjistit, že i Karel May považoval za naprosto nezbytné a nevyhnutelné, aby se "rudý národ" pozvedl na úroveň "bílé" civilizace. To jediné co Karel May alias Old Shatterhand bílé rase vytýkal bylo to, že namísto aby rudému národu tento přechod na vyšší stupeň civilizovanosti usnadnila, aby mu v tom pomáhala, tak namísto toho se na něj dívá svrchu a s pohrdáním.
JP
July 3, 2017 v 14.05
Ale jistě, paní Hájková, že křesťanství (a stejně tak třeba i marxismus a cokoli jiného) jednou chválím a jednou haním, podle právě dané situace. A dokonce bych soudil, že právě tohle je ten jedině správný přístup: neboť my ve světě nenajdeme jednu jedinou věc, která by byla ve své jsoucnosti naprosto jednoduchá, každá je upoutána do celého komplexu nejrůznějších vztahů, a tak to samé se nám jednou může jevit negativně a jindy zase pozitivně.
Ostatně, už ti nejstarší antičtí myslitelé se domnívali, že protikladnost světa je tím nejzákladnějším a nejpůvodnějším stavem veškerého bytí; a že je to dokonce právě tato protikladnost, která vůbec svět udržuje v rovnováze.
To jenom běžné lidské vědomí nedokáže tuto vnitřní protikladnost všech věcí unést, a proto si neustále žádá jasné a nekomplikované "buďto - anebo".
Ostatně, už ti nejstarší antičtí myslitelé se domnívali, že protikladnost světa je tím nejzákladnějším a nejpůvodnějším stavem veškerého bytí; a že je to dokonce právě tato protikladnost, která vůbec svět udržuje v rovnováze.
To jenom běžné lidské vědomí nedokáže tuto vnitřní protikladnost všech věcí unést, a proto si neustále žádá jasné a nekomplikované "buďto - anebo".
JP
A ještě něco k té "lidské smečce" a ke křesťanství: nebylo by vůbec nezajímavé zvědět, jaký názor by na danou záležitost měl samotný Ježíš.
V zásadním rozporu s tím, jak mu apoštol Pavel a především evangelista Jan připsali neustálé usilování o lásku ke všem lidem, ve skutečnosti je nutno vycházet z toho, že už Ježíš sám choval krajně skeptický pohled na své současníky; a ještě víc, že byl dokonce vysloveně naprosto z h n u s e n tím způsobem, kterým tito žijí.
Bez tohoto pocitu naprostého zhnusení fakticky vůbec není možno Ježíše (totiž toho skutečného, historického Ježíše) a jeho motivace vůbec pochopit.
Ať se celá evangelia prohledají třeba s drobnohledem: není zde jedno jediné místo, kde by Ježíš na svých současnících našel dobrý chlup. Kde by je za něco pochválil; kde by řekl: jste dobří, a to co děláte a jak žijete, je dobré.
Přesně naopak: Ježíš je neustále znovu a znovu doslova bičuje svými slovy, svými výčitkami, svým karatelstvím.
A i když tedy ponecháme ze hry tu emočně zatíženou "lidskou smečku", i pak je možno prakticky s jistotou předpokládat, že by se plně ztotožnil s oním úsudkem - a soudem - Hérekleita: "Oí polloí kákoí." Většina je špatná!
V zásadním rozporu s tím, jak mu apoštol Pavel a především evangelista Jan připsali neustálé usilování o lásku ke všem lidem, ve skutečnosti je nutno vycházet z toho, že už Ježíš sám choval krajně skeptický pohled na své současníky; a ještě víc, že byl dokonce vysloveně naprosto z h n u s e n tím způsobem, kterým tito žijí.
Bez tohoto pocitu naprostého zhnusení fakticky vůbec není možno Ježíše (totiž toho skutečného, historického Ježíše) a jeho motivace vůbec pochopit.
Ať se celá evangelia prohledají třeba s drobnohledem: není zde jedno jediné místo, kde by Ježíš na svých současnících našel dobrý chlup. Kde by je za něco pochválil; kde by řekl: jste dobří, a to co děláte a jak žijete, je dobré.
Přesně naopak: Ježíš je neustále znovu a znovu doslova bičuje svými slovy, svými výčitkami, svým karatelstvím.
A i když tedy ponecháme ze hry tu emočně zatíženou "lidskou smečku", i pak je možno prakticky s jistotou předpokládat, že by se plně ztotožnil s oním úsudkem - a soudem - Hérekleita: "Oí polloí kákoí." Většina je špatná!
JN
July 3, 2017 v 14.57
"... není zde jedno jediné místo, kde by Ježíš na svých současnících našel dobrý chlup."
Tak to si ta evangelia přečtěte ještě jednou, pane Poláčku. Já se zas vrhnu na ty mayovky.
To se vám jenom zdá. Ostatně Ježíš nepřišel lidi chválit za to, jak žijí, ale pro něco jiného. On sám přece řekl: "Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky." (Lukáš 5, 32)
JP
Pokud mi v těch evangeliích najdete nějaká místa, kde by se Ježíš pochvalně a pozitivně vyjádřil o svých současnících, budu Vám velmi povděčen, pane Nusharte.
Ostatně, je nutno uvědomit si jedno: Ježíš ještě předtím, než začal své vlastní samostatné působení, byl členem komunity Jana Křtitele.
A Jan Křtitel - to byl až vysloveně fundamentalistický karatel, v té době ostatně naprosto ne jediný, nutno připomenout že židovský národ se tehdy ocitl v těžce krizové situaci, okupovaný Římany a jimi těžce vykořisťovaný, a v judaistické tradici se zásadně vše rány osudu pro národ vykládaly tím, že lidé neplní boží příkazy. Byla tedy celá řada takových - většinou potulných - kazatelů a karatelů, kteří se snažili lid obecný přivést k nápravě, tím že jim znovu a znovu před oči stavěli jejich - ať skutečné či domnělé - hříchy.
Takže, i Ježíš sám vyšel přesně z tohoto prostředí, z této depresivní, naprosto negativní, až přímo sebemrskačské atmosféry v tehdejší židovské komunitě.
On ovšem časem vysoce přerostl svého původního mistra, Jana Křtitele. Tam kde Jan Křtitel - alespoň podle toho co o něm můžeme soudit - do úmoru opakoval víceméně stále jenom jedno a to samé: "Napravte se!", tam Ježíš toto vědomí hříšnosti a mravního selhání židovského národa dokázal přetavit ve zcela nový koncept, novou ideu vztahování se člověka nejen k Bohu, nýbrž ke světu a k jeho vlastnímu životu vůbec.
Ve zjednodušené formě by ten rozdíl mezi Janem Křtitelem a Ježíšem snad bylo možno vyjádřit tímto způsobem: zatímco Jan zůstává jenom v rovině principiálně negativní: "NEhřešte!", pak Ježíš oproti tomu vytyčuje program ve svém jádru pozitivní: "VYBUDUJTE Království boží!"
Nicméně, v souvislosti s naším tématem zůstává skutečností, že Ježíš nicméně v y c h á z e l z toho negativismu, tedy z všeobecně panujícího přesvědčení o hříšnosti a špatnosti lidí. A není možno nijakým způsobem pochybovat o tom, že Ježíš tento základní postoj k lidem a jejich špatnosti sdílel nejen v rovině obecně ideové, nýbrž že tento pocit všeobecné špatnosti a dekadence sám hluboce prožíval, a jím k nesnesení trpěl.
Neboť - jak už jsem řekl minule - jedině takto je vůbec možno si vysvětlit, pochopit sílu toho impulsu, s kterým Ježíš konal své dílo, a to i do těch nejkrajnějších důsledků.
Ostatně, je nutno uvědomit si jedno: Ježíš ještě předtím, než začal své vlastní samostatné působení, byl členem komunity Jana Křtitele.
A Jan Křtitel - to byl až vysloveně fundamentalistický karatel, v té době ostatně naprosto ne jediný, nutno připomenout že židovský národ se tehdy ocitl v těžce krizové situaci, okupovaný Římany a jimi těžce vykořisťovaný, a v judaistické tradici se zásadně vše rány osudu pro národ vykládaly tím, že lidé neplní boží příkazy. Byla tedy celá řada takových - většinou potulných - kazatelů a karatelů, kteří se snažili lid obecný přivést k nápravě, tím že jim znovu a znovu před oči stavěli jejich - ať skutečné či domnělé - hříchy.
Takže, i Ježíš sám vyšel přesně z tohoto prostředí, z této depresivní, naprosto negativní, až přímo sebemrskačské atmosféry v tehdejší židovské komunitě.
On ovšem časem vysoce přerostl svého původního mistra, Jana Křtitele. Tam kde Jan Křtitel - alespoň podle toho co o něm můžeme soudit - do úmoru opakoval víceméně stále jenom jedno a to samé: "Napravte se!", tam Ježíš toto vědomí hříšnosti a mravního selhání židovského národa dokázal přetavit ve zcela nový koncept, novou ideu vztahování se člověka nejen k Bohu, nýbrž ke světu a k jeho vlastnímu životu vůbec.
Ve zjednodušené formě by ten rozdíl mezi Janem Křtitelem a Ježíšem snad bylo možno vyjádřit tímto způsobem: zatímco Jan zůstává jenom v rovině principiálně negativní: "NEhřešte!", pak Ježíš oproti tomu vytyčuje program ve svém jádru pozitivní: "VYBUDUJTE Království boží!"
Nicméně, v souvislosti s naším tématem zůstává skutečností, že Ježíš nicméně v y c h á z e l z toho negativismu, tedy z všeobecně panujícího přesvědčení o hříšnosti a špatnosti lidí. A není možno nijakým způsobem pochybovat o tom, že Ježíš tento základní postoj k lidem a jejich špatnosti sdílel nejen v rovině obecně ideové, nýbrž že tento pocit všeobecné špatnosti a dekadence sám hluboce prožíval, a jím k nesnesení trpěl.
Neboť - jak už jsem řekl minule - jedině takto je vůbec možno si vysvětlit, pochopit sílu toho impulsu, s kterým Ježíš konal své dílo, a to i do těch nejkrajnějších důsledků.
July 4, 2017 v 10.56
Ale mně se zdá, pane Poláčku, že Ježíš ani tak nekáral lid, jako farizeje a zákoníky, kteří jim měli být příkladem. O tom svědčí např. tato slova z Markova evangelia:
"Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem."
On vlastně vzal na sebe povinnosti těch, kteří měli být těmi učiteli.
"Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem."
On vlastně vzal na sebe povinnosti těch, kteří měli být těmi učiteli.
JN
July 4, 2017 v 11.57
Víte, pane Poláčku, jak chválením tak odsuzováním
dotyčného chváleného nebo odsuzovaného člověka ponižujete.
A opravdu si nedokážu představit, že by Ježíšovým úmyslem bylo ponižovat.
Že byste ovšem v evangeliích nenašel místo, "kde by Ježíš na svých současnících našel dobrý chlup", tak to samozřejmě pravda není.
Tak například v Matoušově evangeliu 8/10:
Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven..." ...
Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho..."
A opravdu si nedokážu představit, že by Ježíšovým úmyslem bylo ponižovat.
Že byste ovšem v evangeliích nenašel místo, "kde by Ježíš na svých současnících našel dobrý chlup", tak to samozřejmě pravda není.
Tak například v Matoušově evangeliu 8/10:
Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven..." ...
Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho..."
July 4, 2017 v 12.45
Já myslím, pane Nusharte, že když na to přišlo, Ježíš se s tím nepáral. On se moc nestaral, aby někoho neponížil, pokud měl pocit, že je v právu:
"Plemeno zmijí! Jak byste mohli mluvit dobré věci, když jste zlí?"
"Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?"
"Je psáno: `Můj dům bude zván domem modlitby´, ale vy z něho děláte doupě lupičů."
"Plemeno zmijí! Jak byste mohli mluvit dobré věci, když jste zlí?"
"Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?"
"Je psáno: `Můj dům bude zván domem modlitby´, ale vy z něho děláte doupě lupičů."
VP
July 5, 2017 v 6.44
Můžeme se shodnout ? na tom, že Ježíš nepovažoval lid za smečku, ale za ovce – bezbranné, bez pastýře. Káral pastýře, ty kdo jimi měli být, farizeje, zákoníky, saduceje, kněze, ... Uznával hříšnost lidí (tu nakonec hájil proti Josefu Helerovi i pan Poláček), ale vedl k opuštění špatného života: nehřeš více, Nikodémovi – je třeba znovu se narodit, to je přijmout Svatého Ducha, volal k pokání – změně života a životu v Božím království. Nenaplňovali to jeho učedníci po jeho smrti, zmrtvýchvstání, odchodu do nebe k Otci a seslání Svatého Ducha životem v komunitě učedníků? Není toto hlavním posláním křesťanů (ale i všech lidí), vytvářet živá společenství?
JP
July 5, 2017 v 11.17
Pane Nusharte, tak za prvé celá ta scéna s tím setníkem je podle převažujícího mínění exegetů naprosto a bezezbytku zcela fiktivní. Zřejmě je odrazem a produktem toho stavu v křesťanské komunitě, kdy ta už se dostala do zásadního konfliktu se svým výchozím centrem v Izraeli, a musela si hledat své zakotvení jinde, tedy mezi "pohany". A pro tento účel se velice dobře hodila právě takováto scéna, kdy Ježíš údajně větší víru atestuje právě římskému pohanovi, nežli rodilým Židům.
A za druhé, i kdyby tato scéna byla skutečně pravdivá, pak i tady je právě naprosto zřetelně vidět, jak se Ježíš nacházel v zásadním a trvalém k o n f l i k t u se svými vlastními soukmenovci; jak znovu a znovu narážel na jejich nepochopení, na jejich konzervatismus, na jejich úporné lpění na starých článcích víry.
A pak není nijak možno se podivovat, že je obdařoval takovými hodnoceními, jaké zde uvedla paní Hájková.
Samozřejmě že Ježíš je proto nezavrhoval v tom smyslu, že by - lidé - byli vůbec nepolepšitelní (jinak by bylo naprosto protismyslné, aby se o jejich obrácení vůbec pokoušel); ale on byl - opakuji ještě jednou - naprosto zhnusen a rozhořčen jejich p ř í t o m n ý m stavem, v jakém se nacházeli.
A za druhé, i kdyby tato scéna byla skutečně pravdivá, pak i tady je právě naprosto zřetelně vidět, jak se Ježíš nacházel v zásadním a trvalém k o n f l i k t u se svými vlastními soukmenovci; jak znovu a znovu narážel na jejich nepochopení, na jejich konzervatismus, na jejich úporné lpění na starých článcích víry.
A pak není nijak možno se podivovat, že je obdařoval takovými hodnoceními, jaké zde uvedla paní Hájková.
Samozřejmě že Ježíš je proto nezavrhoval v tom smyslu, že by - lidé - byli vůbec nepolepšitelní (jinak by bylo naprosto protismyslné, aby se o jejich obrácení vůbec pokoušel); ale on byl - opakuji ještě jednou - naprosto zhnusen a rozhořčen jejich p ř í t o m n ý m stavem, v jakém se nacházeli.
JN
Měl jsem na mysli údajné Ježíšovo "zhnusení" nad způsobem života "lidské smečky" (jak evangelia interpretuje pan Poláček).
Následkem tohoto údajného Ježíšova - s prominutím - "zhnusení" většinou špatných lidí by pak (v této logice) bylo i jejich ponižování Ježíšem (ať už tedy neustálým "bičováním výčitkami", či naopak chválením těch nemnoha "polepšených"). Takováto interpretace evangelií mi ale připadá spíše jako jejich parodie...
---------------------------
Domnívám se tedy, že Vámi uvedené příklady - "jak se s tím Ježíš nepáral" - jsou vysloveny v jiném (zcela konkrétním) kontextu, nikoliv jako odsudek způsobu života většiny lidí (tedy nejsou podle mě vysloveny ve smyslu, v jakém Ježíše interpretuje pan Poláček).
Následkem tohoto údajného Ježíšova - s prominutím - "zhnusení" většinou špatných lidí by pak (v této logice) bylo i jejich ponižování Ježíšem (ať už tedy neustálým "bičováním výčitkami", či naopak chválením těch nemnoha "polepšených"). Takováto interpretace evangelií mi ale připadá spíše jako jejich parodie...
---------------------------
Domnívám se tedy, že Vámi uvedené příklady - "jak se s tím Ježíš nepáral" - jsou vysloveny v jiném (zcela konkrétním) kontextu, nikoliv jako odsudek způsobu života většiny lidí (tedy nejsou podle mě vysloveny ve smyslu, v jakém Ježíše interpretuje pan Poláček).
Já jsem to panu Poláčkovi upřesnila v předchozím příspěvku. Ježíš neodsuzuje většinu jako nenapravitelně špatnou. Nejčastěji kritizuje právě tu elitu:
"Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!"
"Běda vám, slepí vůdcové! "
Titíž vlastně mohli i za to, že se z chrámu udělalo" doupě lupičů".
Občas vynadal i někomu jinému, včetně svých učedníků, to je bezpochyby pravda.
Myslím si však, že u něj spíš převažovalo to "bylo mu jich líto", jak jsem také uvedla výše. Určitě ne zhnusení nad lidmi.
"Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!"
"Běda vám, slepí vůdcové! "
Titíž vlastně mohli i za to, že se z chrámu udělalo" doupě lupičů".
Občas vynadal i někomu jinému, včetně svých učedníků, to je bezpochyby pravda.
Myslím si však, že u něj spíš převažovalo to "bylo mu jich líto", jak jsem také uvedla výše. Určitě ne zhnusení nad lidmi.
Pan Poláček se podivoval nad nápadně emotivními odezvami nad použitím spojení "lidská smečka", které zasadil do pochopitelného kontextu, přesto si to mnoho lidí vyložilo osobně a jako opovrhování běžným lidem. Troufnu si ze své kritické pozice k vývoji českého národa od jeho konstituce v moderní národ během národního obrození. Myslím, že u jiných národů - napadají mě sousedé a blízké národy - Poláci, Maďaři, Rakušané, Němci, ale i jinde, by tak emotivní reakce nebyly. V těchto státech, i když jsou republikami, není šlechta nebo elita sprostými slovy jako u nás. Proč asi. Použil bych příměr - hlupák se nejvíc rozčílí, když se mu nějak nešikovně slovem zmíníte, že je hloupý. Rovněž plebejský národ, který má levici národoveckou, je vynálezcem a kolébkou spojení nacionalismu a socialismu (tedy nacionálního socialismu), si může spojení "lidská smečka" vzít takto přecitlivěle.
Zkusme spočítat na prstech jedné ruky české sociální demokraty, kteří nebyli ani narodovečtí, ani oportunističtí. Napadá mě z polistopadové generace snad jen jméno Vladimíra Špidly. Z první republiky to byl třeba Vlastimil Tusar.
Zkusme spočítat na prstech jedné ruky české sociální demokraty, kteří nebyli ani narodovečtí, ani oportunističtí. Napadá mě z polistopadové generace snad jen jméno Vladimíra Špidly. Z první republiky to byl třeba Vlastimil Tusar.
Jako první se nad slovy "lidská smečka" pohoršil Ivan Štampach.
To i jemu přisuzujete národovectví? Nepřeháníte trochu?
To i jemu přisuzujete národovectví? Nepřeháníte trochu?
AM
July 6, 2017 v 10.25
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy;
a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů,
ovce postaví po pravici a kozly po levici.
Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.
Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,
byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘
Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?
Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?
Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘
Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘
(Matouš 25; 31-40)
a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů,
ovce postaví po pravici a kozly po levici.
Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.
Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,
byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘
Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?
Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?
Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘
Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘
(Matouš 25; 31-40)
IH
Ano, máme my Češi leckdy křivdu, jak se to někdy říkává o jednotlivých lidech. Ale není zde domovem také zdravá skepse a smysl pro (černý) humor a sebeironii? Či nechuť stavět někoho, byť po zásluze, na piedestal? Máme snad v Česku více tabuizovaných témat než mnohé jiné národy (včetně řekněme Vámi zmíněných Poláků)?
Má to však i druhou stránku: podmanivost hlasů, které poukazují na to, že ani my (a právě my) bychom si neměli (nyní) "kálet do vlastního hnízda" (neboť to se nezdají provozovat ani podstatně "silnější v kramflecích").
Nevím, jestli byste se Vy, pane Ungere cítil lépe, nebo hůře při stejně vydatné kritice jiného národa, uprostřed kterého byste žil. Na mysli mi však vytanul případ Evy Hahnové (a vlastně i jejího manžela), která při psaní o sudetoněmecké otázce Čechům zrovna nelichotila. Posléze se však setkala s daleko tvrdším odmítnutím v Německu, když tam "šlápla do porcelánu". Také Ota Filip zažil, jak celkem známo, podobnou srážku a zklamání. Zásadní limity polské tolerace, jež jsem naznačil výše, se týkaly třeba neodpuštění špionu pro Američany (za komunistů!) nebo "problémů" Styronovy Sophiiny volby.
Má to však i druhou stránku: podmanivost hlasů, které poukazují na to, že ani my (a právě my) bychom si neměli (nyní) "kálet do vlastního hnízda" (neboť to se nezdají provozovat ani podstatně "silnější v kramflecích").
Nevím, jestli byste se Vy, pane Ungere cítil lépe, nebo hůře při stejně vydatné kritice jiného národa, uprostřed kterého byste žil. Na mysli mi však vytanul případ Evy Hahnové (a vlastně i jejího manžela), která při psaní o sudetoněmecké otázce Čechům zrovna nelichotila. Posléze se však setkala s daleko tvrdším odmítnutím v Německu, když tam "šlápla do porcelánu". Také Ota Filip zažil, jak celkem známo, podobnou srážku a zklamání. Zásadní limity polské tolerace, jež jsem naznačil výše, se týkaly třeba neodpuštění špionu pro Američany (za komunistů!) nebo "problémů" Styronovy Sophiiny volby.
IH
Výraz smečka, jenž v narážce na tvrdý boj o postavení v hierarchii u našeho (civilizovaného) druhu použil výše pan Poláček, bychom, myslím, neměli mít za cynismus. Jeho volba spadá nesporně do oblasti, kde může a má vládnout autorská licence (a třeba i licence básnická), a to ať jde o volný citát, nebo o vlastní konstrukt. Humanismus je ušlechtilý, je-li prostředkem, jak nečinit (velkých) rozdílů mezi různými lidskými společenstvími. Může se však snadno stát méně žádoucím antropocentrismem, jenž bychom nyní měli redukovat maximálně na tu jeho část, již můžeme nasadit v úsilí o ochranu planety Země před stupňovaným poškozováním vlastní činností.
Nemyslím si, že ona skepse, která je ukotvena v moderním českém národu je zdravá a nemyslím, že je (určitě ne v Čechách) nějak více rozvinut smysl pro sebeironii, spíše je to smysl pro ironii. Nemám to ze své hlavy, řekl to sociolog prof. Jan Keller, který postihl specifikum Moravy tím, že u nás na Moravě je více rozšířen smysl pro sebeironii, zatímco v Čechách smysl pro ironii. Myslím, že vnímavý návštěvník typicky české a typicky moravské hospody ten rozdíl rozezná.
Moje deviace je taková, že nežiju tak zcela uprostřed českého národa, ale spíše na pomezí, v oblasti s kulturními specifiky, srovnatelné s rozdílem mezi východním Německem a Rakouskem - což byl až do poloviny 20. století jeden národ. Nebo mezi Poláky, Slezany a Kašuby v Polsku.
V mém kraji se k české národnosti hlásí jen něco málo přes polovinu obyvatel. Problém ale je, že moje tradiční zdůrazňování snad poslední (zemsko-národní) pestrosti, která nám v Zemích Koruny české zbyla, vždy popudím některé zaryté Čechy, kteří v pestrosti zbytečně vnímají existenciální ohrožení. Jednou ze světlých výjimek z českých elit, které si velice vážím, je Petr Pithart.
Ten smysl pro ironii, černý humor a přidám i pasivní agresi (cituji Jana Čulíka, podle něj je vyvinutá pasivní agrese jedním ze základních atributů českého národa) je nejkrásněji patrný v Osudech dobrého vojáka Švejka. Češi ho čtou jako kritiku monarchie, církve, ale ve skutečnosti je to satira české národní povahy, která v historii neměla nebo nechtěla mít otevřené příležitosti k prosazení svých zájmů, proto sáhla k těm skrytým. "Smějící se bestie" jsou proto sprostou urážkou, ale i velmi výstižným označením. Ale nerad bych zde vzbudil reakce takové jako v souvislosti s nepochopením kontextu "lidské smečky" z pera pana Poláčka.
Moje deviace je taková, že nežiju tak zcela uprostřed českého národa, ale spíše na pomezí, v oblasti s kulturními specifiky, srovnatelné s rozdílem mezi východním Německem a Rakouskem - což byl až do poloviny 20. století jeden národ. Nebo mezi Poláky, Slezany a Kašuby v Polsku.
V mém kraji se k české národnosti hlásí jen něco málo přes polovinu obyvatel. Problém ale je, že moje tradiční zdůrazňování snad poslední (zemsko-národní) pestrosti, která nám v Zemích Koruny české zbyla, vždy popudím některé zaryté Čechy, kteří v pestrosti zbytečně vnímají existenciální ohrožení. Jednou ze světlých výjimek z českých elit, které si velice vážím, je Petr Pithart.
Ten smysl pro ironii, černý humor a přidám i pasivní agresi (cituji Jana Čulíka, podle něj je vyvinutá pasivní agrese jedním ze základních atributů českého národa) je nejkrásněji patrný v Osudech dobrého vojáka Švejka. Češi ho čtou jako kritiku monarchie, církve, ale ve skutečnosti je to satira české národní povahy, která v historii neměla nebo nechtěla mít otevřené příležitosti k prosazení svých zájmů, proto sáhla k těm skrytým. "Smějící se bestie" jsou proto sprostou urážkou, ale i velmi výstižným označením. Ale nerad bych zde vzbudil reakce takové jako v souvislosti s nepochopením kontextu "lidské smečky" z pera pana Poláčka.
Musel do národního obrození založeného na podvodných Rukopisech zasáhnout až syn německé Moravanky, jehož rodnou řečí byl jihomoravský německý dialekt, a svěřenec negramotného kočího ze sousedního hornouherského Záhorí. Naštěstí ho velmi pravděpodobně tajně podporoval skutečný otec (a to se neví, kdo to byl, patrně židovský bankéř z Hodonína či dokonce sám císařpán), vystudoval v Brně a ve Vídni a z tohoto prostředí přijel do Prahy šířit kritickou skepsi. Dočkal se v Praze nejen skutečného a veřejného plivání na svých přednáškách od významných osobností českého národního obrození. Ke sklonku života nahradil Čechům krále se všemi sociálními atributy, jen bez korunovace a právního statutu. Řeč je samozřejmě o T.G.M.
JP
Co se té míry - či schopnosti - sebekritičnosti toho kterého národa týče, pak je nutno ještě jednou se vrátit ke starému národu izraelskému: připomínám ještě jednou, že u něj bylo toto vlastní sebeobviňování nedílnou součástí vlastní, především religiózní tradice. Kdy se tedy skutečně věřilo, že bůh Jahve svůj lid trestá za to, že tento nedostatečně dodržuje všechny ty veletucty religiózních předpisů a nařízení!
A tím spíše pak v časech národní deprese, jako už zmíněná okupace - a daňové vysávání - ze strany Římské říše. Byl to pak především Jan Křtitel, který lid izraelský přímo zavalil výtkami tohoto druhu. Nedochovala se nám bohužel v originále žádná z charakteristik, kterými on tehdy své současníky častoval; ale dá se právem předpokládat, že "lidská smečka" by bylo ještě jedno z těch nejmírnějších pojmenování, kterými své soukmenovce v oné době obdařoval.
-----------------------------------
Obecně mám pocit, že se celá diskuse dosti zasekla na jednom jediném pojmu či pojmenování; to co je skutečně rozhodující a významové je toto: jestliže chceme nějakým z á s a d n í m způsobem zlepšit lidstvo a člověka, pak napřed musíme naprosto n e k o m p r o m i s n í m způsobem odhalit, a tedy také pojmenovat jeho současné chyby, nepravosti a hříšnosti. Pokud si budeme neustále navzájem nalhávat jací jsme skvělí a nedostižní, nepohneme se z místa. Jakýkoli skutečný obrat začíná nastavením zrcadla - neúhybným a nemilosrdným. Teprve to může přivodit okamžik katarze.
Už bylo řečeno: tuto přímo řeč volil Jan Křtitel; a stejně tak i Ježíš.
Co se toho týče, že Ježíš své ataky cílil především proti příslušníkům privilegovaných vrstev (a tedy - prý - ne proti obecnému lidu): nutno si uvědomit, že on v prvé řadě brojil proti pokrytectví. Tedy proti tomu, že se předstírá zbožný a mravný život, ale skutečnost je zcela jiná.
Toto pokrytectví, tuto životní faleš je ovšem už z logiky věci možno pranýřovat v prvé řadě právě u sociálně výše postavených vrstev. Bohatec -měl by dát něco ze svého bohatství chudším, ale nedá. Příslušník kněžské kasty: vyžaduje striktně zachovávání náboženských předpisů, ale sám je ohýbá ve svůj prospěch. Zákoník: zná nazpaměť literu zákona, ale vůbec nechápe její pravý smysl.
To všechno jsou delikty, které už ze samotné povahy věci nemůže páchat obecný, chudý lid. Proto tedy Ježíš samozřejmě svou obžalobu vede v prvé řadě proti těm privilegovaným; ale to naprosto neznamená, že by neviděl selhání i toho "dolního lidu".
Vždyť: kdyby se tento "dolní lid" k němu připojil, kdyby pochopil a přijal jeho učení - tak si přece to "Království boží" mohli klidně utvořit sami, mezi sebou, a nemuseli se nijak starat o tu horní, privilegovanou kastu.
A tím spíše pak v časech národní deprese, jako už zmíněná okupace - a daňové vysávání - ze strany Římské říše. Byl to pak především Jan Křtitel, který lid izraelský přímo zavalil výtkami tohoto druhu. Nedochovala se nám bohužel v originále žádná z charakteristik, kterými on tehdy své současníky častoval; ale dá se právem předpokládat, že "lidská smečka" by bylo ještě jedno z těch nejmírnějších pojmenování, kterými své soukmenovce v oné době obdařoval.
-----------------------------------
Obecně mám pocit, že se celá diskuse dosti zasekla na jednom jediném pojmu či pojmenování; to co je skutečně rozhodující a významové je toto: jestliže chceme nějakým z á s a d n í m způsobem zlepšit lidstvo a člověka, pak napřed musíme naprosto n e k o m p r o m i s n í m způsobem odhalit, a tedy také pojmenovat jeho současné chyby, nepravosti a hříšnosti. Pokud si budeme neustále navzájem nalhávat jací jsme skvělí a nedostižní, nepohneme se z místa. Jakýkoli skutečný obrat začíná nastavením zrcadla - neúhybným a nemilosrdným. Teprve to může přivodit okamžik katarze.
Už bylo řečeno: tuto přímo řeč volil Jan Křtitel; a stejně tak i Ježíš.
Co se toho týče, že Ježíš své ataky cílil především proti příslušníkům privilegovaných vrstev (a tedy - prý - ne proti obecnému lidu): nutno si uvědomit, že on v prvé řadě brojil proti pokrytectví. Tedy proti tomu, že se předstírá zbožný a mravný život, ale skutečnost je zcela jiná.
Toto pokrytectví, tuto životní faleš je ovšem už z logiky věci možno pranýřovat v prvé řadě právě u sociálně výše postavených vrstev. Bohatec -měl by dát něco ze svého bohatství chudším, ale nedá. Příslušník kněžské kasty: vyžaduje striktně zachovávání náboženských předpisů, ale sám je ohýbá ve svůj prospěch. Zákoník: zná nazpaměť literu zákona, ale vůbec nechápe její pravý smysl.
To všechno jsou delikty, které už ze samotné povahy věci nemůže páchat obecný, chudý lid. Proto tedy Ježíš samozřejmě svou obžalobu vede v prvé řadě proti těm privilegovaným; ale to naprosto neznamená, že by neviděl selhání i toho "dolního lidu".
Vždyť: kdyby se tento "dolní lid" k němu připojil, kdyby pochopil a přijal jeho učení - tak si přece to "Království boží" mohli klidně utvořit sami, mezi sebou, a nemuseli se nijak starat o tu horní, privilegovanou kastu.
July 6, 2017 v 16.38
Však taky Ježíš řekl: "Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království".
Já jsem pro, pane Poláčku, abychom se nestarali o tu "horní privilegovanou kastu" a utvořili si to Boží království.
Já jsem pro, pane Poláčku, abychom se nestarali o tu "horní privilegovanou kastu" a utvořili si to Boží království.
ale onen Váš zásadní omyl je v tom, že se domníváte, že my sami (a koho tím vlastně myslíte - obyčejný lid?) jsme schopni to Boží království utvořit. Obávám se, že na to síly nestačí a musí dojít k onomu návratu Krista. To ovšem neznamená, že k něčemu takovému nedojde bez naší vůle, jen si prostě jako lidé sami nevystačíme. A nic nepomůže, když budeme následovat a uctívat falešné proroky. Musí prostě přijít ten, opravdový, kdo je zároveň synem Boha a synem člověka.
Do té doby nemůže být žádná jednota, respektive veškerá jednota je falešná, mylná. Proto se katolická církev mýlí, když usiluje o jednotu církve a vyznání, proto se mýlí multkulturalisté, když chtějí zrušit národy před Jeho příchodem, proto se mýlí nacionalisté, když chtějí Boží království jen pro jeden národ, proto se mýlí komunisté, když chtějí ideální společnost vybudovanou jen lidmi. Vy se teď mýlíte, že společnost se obejde bez vůdčí privilegované vrstvy (elity), která ji někam vede. Takto bychom mohli pokračovat dál a dál.
Do té doby nemůže být žádná jednota, respektive veškerá jednota je falešná, mylná. Proto se katolická církev mýlí, když usiluje o jednotu církve a vyznání, proto se mýlí multkulturalisté, když chtějí zrušit národy před Jeho příchodem, proto se mýlí nacionalisté, když chtějí Boží království jen pro jeden národ, proto se mýlí komunisté, když chtějí ideální společnost vybudovanou jen lidmi. Vy se teď mýlíte, že společnost se obejde bez vůdčí privilegované vrstvy (elity), která ji někam vede. Takto bychom mohli pokračovat dál a dál.
July 6, 2017 v 18.05
Ale vždyť, ať si ta elita (ať už taková nebo maková) vede koho chce. Tedy toho, kdo se od ní nechá vést. Ale kdo nechce, může se dát vést Ježíšem.
JP
July 7, 2017 v 9.42
Jde o to, paní Hájková, že i ten "dolní lid" si tu privilegovanou kastu vždy znovu vytvoří. A nedá se tomu zabránit.
JN
July 7, 2017 v 11.38
Absurdita "zhnusení" (ad "Lidská smečka" a Ježíš Pondělí, 3.Července 2017, 14:20:1)
Zkuste si představit takovouto situaci, pane Poláčku:
Jako dobrovolník se v rámci nějakého projektu rozhodnete pomáhat romským dětem v některé ze sociálně vyloučených lokalit.
Ten diskusní příspěvek, na nějž výše odkazuji, by pak mohl vypadat nějak takto:
"V zásadním rozporu s tím, jak by Vám za toto rozhodnutí mohlo být připisováno usilování o lásku k romským dětem, ve skutečnosti je nutno vycházet z toho, že Vy chováte krajně skeptický pohled na romské děti; a ještě víc, že jste dokonce vysloveně naprosto z h n u s e n tím způsobem, kterým žijí.
Bez tohoto pocitu naprostého zhnusení fakticky vůbec není možno Vaše motivace k rozhodnutí stát se dobrovolníkem mezi romskými dětmi vůbec pochopit.
Vy prostě na těch romských dětech nenacházíte vůbec nic dobrého, za co byste je mohl pochválit, kde byste řekl: jste dobří, a to co děláte a jak žijete, je dobré.
Přesně naopak: Neustále ty romské děti znovu a znovu bičujete svými slovy, svými výčitkami, svým karatelstvím..."
--------------------------------------------------------
Ještě stále si myslíte, že Ježíš byl způsobem života lidí naprosto zhnusen?
Jako dobrovolník se v rámci nějakého projektu rozhodnete pomáhat romským dětem v některé ze sociálně vyloučených lokalit.
Ten diskusní příspěvek, na nějž výše odkazuji, by pak mohl vypadat nějak takto:
"V zásadním rozporu s tím, jak by Vám za toto rozhodnutí mohlo být připisováno usilování o lásku k romským dětem, ve skutečnosti je nutno vycházet z toho, že Vy chováte krajně skeptický pohled na romské děti; a ještě víc, že jste dokonce vysloveně naprosto z h n u s e n tím způsobem, kterým žijí.
Bez tohoto pocitu naprostého zhnusení fakticky vůbec není možno Vaše motivace k rozhodnutí stát se dobrovolníkem mezi romskými dětmi vůbec pochopit.
Vy prostě na těch romských dětech nenacházíte vůbec nic dobrého, za co byste je mohl pochválit, kde byste řekl: jste dobří, a to co děláte a jak žijete, je dobré.
Přesně naopak: Neustále ty romské děti znovu a znovu bičujete svými slovy, svými výčitkami, svým karatelstvím..."
--------------------------------------------------------
Ještě stále si myslíte, že Ježíš byl způsobem života lidí naprosto zhnusen?
MP
Vy jste to někdy zkoušel?
Samozřejmě, že budu naprosto zhnusen například "diskoškou" -- to jedno dítě získá peníze na toluen a pak v pospolitém sezení prodává (vesměs na dluh a lichvářský úvěr) druhým hadříky v tom svinstvu namočené.
Nevidím nic špatného na tom být zhnusen způsobem života, který zabíjí tělo i duši a ničí zárodky svobodné vůle dětí.
Škoda, že krásné patristické diktum: "Nenáviď hřích a miluj hříšníky" nepatří do desatera.
Výraz "lidská smečka" je hnusný, protože deklasuje morální, rozumné a svobodné bytosti na pouhé bestie. Ale právě proto je třeba pomáhat těm, které nouze k takovému bestializaci tlačí.
Samozřejmě, že budu naprosto zhnusen například "diskoškou" -- to jedno dítě získá peníze na toluen a pak v pospolitém sezení prodává (vesměs na dluh a lichvářský úvěr) druhým hadříky v tom svinstvu namočené.
Nevidím nic špatného na tom být zhnusen způsobem života, který zabíjí tělo i duši a ničí zárodky svobodné vůle dětí.
Škoda, že krásné patristické diktum: "Nenáviď hřích a miluj hříšníky" nepatří do desatera.
Výraz "lidská smečka" je hnusný, protože deklasuje morální, rozumné a svobodné bytosti na pouhé bestie. Ale právě proto je třeba pomáhat těm, které nouze k takovému bestializaci tlačí.
JN
Problém je v té jemné hranici mezi "zhnusením způsobem života" a "zhnusením lidmi". Ani pak ale není vyhráno: "Zhnusen způsobem života" mohu buď hledat viníka, anebo se snažit pomoci něčí život "odhnusit". Ani pak ale není vyhráno: Pomoc může vytvářet nerovnosti, závislosti a frustrace, může vytvářet nadřízené a podřízené postavení, může ji provázet vměšování do cizích záležitostí.
Pomoc by tedy měla směřovat ke svobodě a k autonomii, nikoliv k podřízení se pomoci a k vytvoření autority pomáhajícího. Řekl bych, že k tomuto cíli pomoci je lepší být motivován láskou, spíše než zhnusením.
Uznávám ale, že je dnes mnohem lehčí vyslovit to druhé, zatímco to první ze studu nahrazujeme slovem solidarita.
Pomoc by tedy měla směřovat ke svobodě a k autonomii, nikoliv k podřízení se pomoci a k vytvoření autority pomáhajícího. Řekl bych, že k tomuto cíli pomoci je lepší být motivován láskou, spíše než zhnusením.
Uznávám ale, že je dnes mnohem lehčí vyslovit to druhé, zatímco to první ze studu nahrazujeme slovem solidarita.
JV
Milý pane Ungere,
myslím, že společnost se nejenže obejde bez privilegovaných vrstev, ale že privilegované vrstvy každou společnost rozvracejí. Děje se tak z toho důvodu, že pro někoho náhle platí něco jiného, než pro ty ostatní. A to z jediného prostého důvodu, že jedni si nárokují něco, co druhým odpírají. Prostě jenom proto, že to tak chtějí. To je celé, žádný vyšší důvod tu není.
Privilegia rozvrací rodiny, sousedské vztahy, poměry v obcích, mezi obcemi a nakonec i mezi státy. (Vzpomeňte, pane Ungere, na Vaše výhrady – zcela oprávněné výhrady! - vůči pragocentrismu.)
Bez koho se však neobejdeme, jsou služebníci. Lidé, kteří nemyslí na dobro své, ale na dobro všech a podle toho konají. Dokáží se postavit do čela společnosti, vzít na sebe úkoly z nejobtížnějších i odpovědnost za celek, ale dokáží i omýt nohy těm posledním z posledních.
Jistě víte, kam tím mířím. Takovým služebníkem je Ježíš Kristus, dnes nade vší pochybnost také papež František a zajisté i spousta, spousta neznámých a bezejmenných. (A pro objasnění dodávám, že takoví lidé se našli a nacházejí také mezi šlechtou, o níž se často mylně domníváme, že každému z šlechticů šlo vždy jen a jen o privilegia. Není to pravda. Např. císaři Františku Josefovi i císaři Karlovi o ně ani v nejmenším nešlo.) Tito lidé si nikdy neříkají „elita“, nikdy neusilují o nějaká „privilegia“, nechtějí pro sebe ani to, co mohou mít všichni. Vše co dělají, dělají nezištně, bez nároku na sebemenší uznání.
Ano, služebníky potřebujeme a my všichni máme služebníky být. Přesně tak, jak o tom mluví Ježíš, když se jej apoštolové ptají, jaké že to nejpřednější úřady (a s jakými privilegii) obdrží v nebi, až tam vbrzku zasednou po Ježíšově pravici. „Kdo chce být první, ať je poslední a služebníkem všech“, tak odpovídá Ježíš.
Hezkou dobrou noc všem přeje, Jiří Vyleťal
myslím, že společnost se nejenže obejde bez privilegovaných vrstev, ale že privilegované vrstvy každou společnost rozvracejí. Děje se tak z toho důvodu, že pro někoho náhle platí něco jiného, než pro ty ostatní. A to z jediného prostého důvodu, že jedni si nárokují něco, co druhým odpírají. Prostě jenom proto, že to tak chtějí. To je celé, žádný vyšší důvod tu není.
Privilegia rozvrací rodiny, sousedské vztahy, poměry v obcích, mezi obcemi a nakonec i mezi státy. (Vzpomeňte, pane Ungere, na Vaše výhrady – zcela oprávněné výhrady! - vůči pragocentrismu.)
Bez koho se však neobejdeme, jsou služebníci. Lidé, kteří nemyslí na dobro své, ale na dobro všech a podle toho konají. Dokáží se postavit do čela společnosti, vzít na sebe úkoly z nejobtížnějších i odpovědnost za celek, ale dokáží i omýt nohy těm posledním z posledních.
Jistě víte, kam tím mířím. Takovým služebníkem je Ježíš Kristus, dnes nade vší pochybnost také papež František a zajisté i spousta, spousta neznámých a bezejmenných. (A pro objasnění dodávám, že takoví lidé se našli a nacházejí také mezi šlechtou, o níž se často mylně domníváme, že každému z šlechticů šlo vždy jen a jen o privilegia. Není to pravda. Např. císaři Františku Josefovi i císaři Karlovi o ně ani v nejmenším nešlo.) Tito lidé si nikdy neříkají „elita“, nikdy neusilují o nějaká „privilegia“, nechtějí pro sebe ani to, co mohou mít všichni. Vše co dělají, dělají nezištně, bez nároku na sebemenší uznání.
Ano, služebníky potřebujeme a my všichni máme služebníky být. Přesně tak, jak o tom mluví Ježíš, když se jej apoštolové ptají, jaké že to nejpřednější úřady (a s jakými privilegii) obdrží v nebi, až tam vbrzku zasednou po Ježíšově pravici. „Kdo chce být první, ať je poslední a služebníkem všech“, tak odpovídá Ježíš.
Hezkou dobrou noc všem přeje, Jiří Vyleťal
je sice možné, že císař měl vůli sloužit všem "svým národům" a že vůči Bohu zaujímal pozici služebníka. Tomu docela věřím.
Ale elitář to byl par excellence.
Jen si vzpomeňme, jak bránil sňatkům svých příbuzných s "nižšími kastami". Nebo jak trval na ceremoniích, které to rozdělení lidí potvrzovaly.
Ale elitář to byl par excellence.
Jen si vzpomeňme, jak bránil sňatkům svých příbuzných s "nižšími kastami". Nebo jak trval na ceremoniích, které to rozdělení lidí potvrzovaly.
VP
July 8, 2017 v 7.32
Myslím, že pořád nevíme, o kom vlastně mluvíme. Patřím já do lidské smečky, když nejsem elita? Nebo i pan Poláček a vy ostatní? Nebo se považujete za elitu národa? Patřil k elitě národa T.G.Masaryk, když chtěl kolikrát utéct z rozhádaného postředí, které ho neustále osočovalo, a zadržela ho jeho americká manželka? A nakonec ve svých šedesáti letech odchází do emigrace, aby bojoval za republiku? Patřil k elitě Přemysl Pitter, který zachraňoval židovské a později německé děti? A po vyhnání z vlasti pomáhal českým emigrantům? Můžeme k elitě počítat mnohé z těch, kteří se za ni považují? Rozhodující je, jak napsal pan Vyleťal ten, kdo se rozhodne sloužit. Ať pochází z jakéhokoliv prostředí.
PS. Jan Křtitel nenazval plemenem zmijím celý národ nebo jeho lidové vrstvy, ale farizeje a saduceje, kteří přišli k jeho křtu.
PS. Jan Křtitel nenazval plemenem zmijím celý národ nebo jeho lidové vrstvy, ale farizeje a saduceje, kteří přišli k jeho křtu.
JP
July 8, 2017 v 11.19
Ježíš Nazaretský, Markéta Lazarová a otázka lásky a nenávisti
Pane Nusharte, ohledně Vašeho příkladu (s romskými dětmi) už za mě odpověděl pan Profant; nemám víceméně nic vlastního, co bych k tomu mohl ještě přidat.
------------------------------------
Co se pak Ježíše samotného týče, tady je skutečně nutno uvědomit si to zcela zásadní, hluboké dilema, ne-li přímo rozpolcenost, v kterém se pohyboval: na straně jedné žhavá, bytostná touha po krásném, zářivém, lidským dobrem naplněném, žádným kazem neposkvrněném světě - a na straně druhé právě to stejně tak hluboké a palčivě zažívané a prožívané zhnusení z toho světa, jaký tady je ve své všední, profánní, syrové realitě, a který je vším jiným, nežli tím neposkvrněným ideálem, po kterém Ježíš natolik toužil.
Jenom a jedině na pozadí právě tohoto hlubokého niterného konfliktu můžeme pochopit základní motivace Ježíšova jednání, Ježíšova usilování, Ježíšova působení.
On byl sám hluboce rozpolcen mezi ten lásky- a touhyplný, a mezi ten hluboce odmítavý vztah ke světu.
Anebo, jak v samotném závěru "Markéty Lazarové" stojí, jejímu ještě nenarozenému dítěti - symbolu to lidského osudu v tomto světě vůbec - "je už navždy souzeno zmítat se mezi láskou a nenávistí, mezi jistotou a pochybnostmi".
A k tomu já vždy ještě dodávám: Vladislav Vančura byl jeden z mála komunistů, který skutečně dokázal pochopit dialektiku. Tedy právě to naše bytostné, osudové, nekonečné zmítání či váhání mezi dvěma navzájem zcela protichůdnými světy, dvěma zcela protichůdnými cestami naším žitím.
------------------------------------
Co se pak Ježíše samotného týče, tady je skutečně nutno uvědomit si to zcela zásadní, hluboké dilema, ne-li přímo rozpolcenost, v kterém se pohyboval: na straně jedné žhavá, bytostná touha po krásném, zářivém, lidským dobrem naplněném, žádným kazem neposkvrněném světě - a na straně druhé právě to stejně tak hluboké a palčivě zažívané a prožívané zhnusení z toho světa, jaký tady je ve své všední, profánní, syrové realitě, a který je vším jiným, nežli tím neposkvrněným ideálem, po kterém Ježíš natolik toužil.
Jenom a jedině na pozadí právě tohoto hlubokého niterného konfliktu můžeme pochopit základní motivace Ježíšova jednání, Ježíšova usilování, Ježíšova působení.
On byl sám hluboce rozpolcen mezi ten lásky- a touhyplný, a mezi ten hluboce odmítavý vztah ke světu.
Anebo, jak v samotném závěru "Markéty Lazarové" stojí, jejímu ještě nenarozenému dítěti - symbolu to lidského osudu v tomto světě vůbec - "je už navždy souzeno zmítat se mezi láskou a nenávistí, mezi jistotou a pochybnostmi".
A k tomu já vždy ještě dodávám: Vladislav Vančura byl jeden z mála komunistů, který skutečně dokázal pochopit dialektiku. Tedy právě to naše bytostné, osudové, nekonečné zmítání či váhání mezi dvěma navzájem zcela protichůdnými světy, dvěma zcela protichůdnými cestami naším žitím.
JP
Měl jsem napřed v úmyslu tuto věc pominout, ale když se tu znovu a znovu rajtuje na té "lidské smečce":
Zrovna tento týden byla v Německu odhalena rozsáhlá síť pedofilů, kdy si před jedno internetové médium příslušné "materiály" navzájem směňovalo 78 tisíc(!!) pedofilů. A před půl rokem byla v USA odhalena stejně taková síť, s dvojnásobným počtem účastníků!
A přitom všem se nejednalo jenom o jakési "nevinné" prohlížení si nějakých obrázků, do této komunity měl přístup jenom ten, kdo se k tomu sám "kvalifikoval" znásilněním (a nafilmováním tohoto znásilnění) nějakého dítěte (často svého vlastního!).
Bylo by možno říci: to je jen okraj, deviace, odpad společnosti.
Jenže: zkuste se jednou blíže podívat na statistiky domácího násilí, anebo násilí sexuálního: podle posledních výzkumů například ten či onen způsob sexuálního útoku zažilo - podle definice - až třicet procent(!!) patnáctiletých dětí!
To všechno jsou strašlivá, děsivá čísla; která nesvědčí o ničem jiném než o tom, jak pod uhlazeným povrchem té naší skvělé "civilizace" stále ještě přežívají ani ne tak barbarské, jako přímo zvířecí chtíče a pudy. A vy mi ještě chcete upírat právo něco takového nazvat "lidskou smečkou"!...
Zrovna tento týden byla v Německu odhalena rozsáhlá síť pedofilů, kdy si před jedno internetové médium příslušné "materiály" navzájem směňovalo 78 tisíc(!!) pedofilů. A před půl rokem byla v USA odhalena stejně taková síť, s dvojnásobným počtem účastníků!
A přitom všem se nejednalo jenom o jakési "nevinné" prohlížení si nějakých obrázků, do této komunity měl přístup jenom ten, kdo se k tomu sám "kvalifikoval" znásilněním (a nafilmováním tohoto znásilnění) nějakého dítěte (často svého vlastního!).
Bylo by možno říci: to je jen okraj, deviace, odpad společnosti.
Jenže: zkuste se jednou blíže podívat na statistiky domácího násilí, anebo násilí sexuálního: podle posledních výzkumů například ten či onen způsob sexuálního útoku zažilo - podle definice - až třicet procent(!!) patnáctiletých dětí!
To všechno jsou strašlivá, děsivá čísla; která nesvědčí o ničem jiném než o tom, jak pod uhlazeným povrchem té naší skvělé "civilizace" stále ještě přežívají ani ne tak barbarské, jako přímo zvířecí chtíče a pudy. A vy mi ještě chcete upírat právo něco takového nazvat "lidskou smečkou"!...
AM
July 8, 2017 v 12.23
Duch Svatý ve světě působí neustále, pane Ungere.
Myslím, že bychom se o boží království na zemi, o království Ducha, měli aspoň pokusit, protože bezbožná světovláda se dostává do strašlivých problémů.
Myslím, že bychom se o boží království na zemi, o království Ducha, měli aspoň pokusit, protože bezbožná světovláda se dostává do strašlivých problémů.
JN
Ve skupině adolescentů (chlapců i dívek), kteří se vnímali jako homosexuálně orientovaní, bylo 32,5% z nich v minulosti sexuálně zneužívaných. Ve skupině adolescentů, kteří se nevnímali jako homosexuálně orientovaní, bylo 9% z nich v minulosti sexuálně zneužívaných.
(R. Garofalo, Youth Risk behavior Survey, Pediatrics, č.5/1998)
(R. Garofalo, Youth Risk behavior Survey, Pediatrics, č.5/1998)
VP
July 8, 2017 v 14.45
Pan Poláček se snaží spodinou lidstva zachránit svou "lidskou smečku". Raději zachraňujme svět službou.
Takže vám vadí i přesto, když zaujímá vůči Bohu roli služebníka (jako František Josef I.) je principiálně proto, že je "elitář par excellence", jak píšete? Nehraničí to s fanatismem?
Zajímalo by mě, kolik hlav národních států na území bývalé podunajské monarchie za posledních sto let každé Velikonoce omývalo nohy chudým v hlavním městě svého státu, jak to činil pravidelně František Josef I.
Zajímalo by mě, kolik hlav národních států na území bývalé podunajské monarchie za posledních sto let každé Velikonoce omývalo nohy chudým v hlavním městě svého státu, jak to činil pravidelně František Josef I.
děkuji za polemickou reakci - ano, ona privilegovanost, pokud si příslušníci oné elity neuvědomují, že si musí neustále získávat legitimitu oněch privilegií, vede přesně k tomu odcizení, které jsem měl na mysli i při své kritice pragocentrismu. V tomto případě se centrum odcizilo periferii, to vnímáme zřetelně již 30 km za Prahou.
Žádná elita nemá právo mít svá privilegia automaticky, musí mít ve svých řadách dostatek služebníků, musí být funkční elitou, jak o tom píše pan Poláček. Připomíná mi to vůdčí představitele obrodného procesu v Československu v roce 1968. Dokázali pojmenovat zakonzervovanost dosavadní politické elity - konzervativního křídla v KSČ, která ztratila svou funkčnost a služebnictví. Přiznali si, že je ještě hodně a hodně brzo chtít společnost zcela rovnostářskou, (což bylo navíc obrovskou iluzí) bez stále snažících se služebníků (tehdy idejím komunismu, nikoli Bohu). Byli přesvědčeni (a je otázka kolik mezi nimi bylo oportunistů), že strana si svou vedoucí úlohu (privilegovanost) získá svou funkcí, tedy důvěryhodností, službou a dialogem s veřejností. Nikoli jen zákonným zakotvením v ústavě. Zcela však opomněli mezinárodní kontext.
Pokud by se to přesto nakrásně povedlo, skončilo by to na určitém vystřízlivění společnosti, když by do deseti let nebylo ono "nebe na zemi".
Žádná elita nemá právo mít svá privilegia automaticky, musí mít ve svých řadách dostatek služebníků, musí být funkční elitou, jak o tom píše pan Poláček. Připomíná mi to vůdčí představitele obrodného procesu v Československu v roce 1968. Dokázali pojmenovat zakonzervovanost dosavadní politické elity - konzervativního křídla v KSČ, která ztratila svou funkčnost a služebnictví. Přiznali si, že je ještě hodně a hodně brzo chtít společnost zcela rovnostářskou, (což bylo navíc obrovskou iluzí) bez stále snažících se služebníků (tehdy idejím komunismu, nikoli Bohu). Byli přesvědčeni (a je otázka kolik mezi nimi bylo oportunistů), že strana si svou vedoucí úlohu (privilegovanost) získá svou funkcí, tedy důvěryhodností, službou a dialogem s veřejností. Nikoli jen zákonným zakotvením v ústavě. Zcela však opomněli mezinárodní kontext.
Pokud by se to přesto nakrásně povedlo, skončilo by to na určitém vystřízlivění společnosti, když by do deseti let nebylo ono "nebe na zemi".
July 8, 2017 v 22.13
Já myslím, že když je člověk důsledný antielitář, nemusí na tom být nic fanatického, pane Ungere. Už jsem řekla, že ty elity druhým přeji, když je potřebují. Musíte mě prostě brát takovou jaká jsem.
Františka Josefa vám neberu. Proto ho ještě nemusím také obdivovat. Nevím, nakolik byli vídeňští chudí nadšení z toho, že jim císař omýval nohy. Možná že ano, zvlášť pokud byli přitom něčím obdarováni.
Františka Josefa vám neberu. Proto ho ještě nemusím také obdivovat. Nevím, nakolik byli vídeňští chudí nadšení z toho, že jim císař omýval nohy. Možná že ano, zvlášť pokud byli přitom něčím obdarováni.
JV
Vážená a milá paní Hájková,
císař František Josef nebránil sňatku Ferdinanda s Žofií Chotkovou (máte patrně na mysli tuto událost) svévolně, tedy z pozice elitáře, který si může všechno dovolit. Víte, on to nechtěl proto, protože existoval řád nástupnictví na trůn, který habsburský dům po dlouhá desetiletí vypracovával a zdokonaloval a každý nástupce na trůn byl povinen jej dodržovat. To nebylo nic samoúčelného, ale bylo to opatření určené k tomu, aby se počet vládnoucích rodů v Evropě – pokud možno – nerozšiřoval. To proto, aby se zamezilo konfliktům ohledně dědičných území. Tady platilo to, v čem byl František Josef vzorným příkladem: osobní zájmy panovníka musí jít stranou před povinností správce, jemuž byl svěřen trůn. Je třeba také si uvědomit, že František Josef byl hlavou rodu Habsburků a tak závažná věc jako svatba jeho synovce, který byl zároveň následníkem trůnu, se bez jeho souhlasu nemohla obejít.
Nakonec se ale řešení našlo a František Josef svolil k Ferdinandově svatbě s Žofií. Ferdinand se však musel zavázat, že si jeho děti nebudou klást nárok na následnictví trůnu. To bylo zcela v pořádku, protože to neodporovalo výše zmíněnému řádu následnictví, jež byl František Josef jak první povinen plnit. Kdyby, paní Hájková, byl František Josef elitář, trval by na řádu následnictví pro druhé a sám by jej porušoval, případně by jej porušoval, kdyby se mu to hodilo. Ale to František Josef neudělal.
Co se týče ceremonií, tak na habsburském dvoře platil španělský dvorní řád. Ten řád stanovoval, jak se s kým bude jednat, jakým způsobem a s jakými poctami bude kdo přijat, kdo musí být ze dvora při jaaké události přítomen, jak bude vypadat ta či ona řeč, atd. František Josef byl první, kdo jej důsledně dodržoval. Jenom taková maličkost: je dobře známo, že kdykoliv vešla do místnosti žena, František Josef okamžitě vstával. A to i v době těsně před smrtí, kdy mu bylo hodně přes osmdesát. Kdyby byl František Josef elitář, byl by mu ten španělský dvorní řád celkem ukradený, ale od druhých by jej požadoval. Ale on na něm trval, protože se zavázal k povinnosti na něj dbát. Takto se však elitáři, paní Hájková, nechovají.
Jenom už pro pobavení: srovnejme vážnost dvorního řádu za Františka Josefa a jeho naplňování panovníkem s naším řádem Poslanecké sněmovny naplňovaným poslanci. Nedostává se slov, že? A to, prosím, naši poslanci přece nejsou žádní elitáři, to jsou přece demokraticky zvolení „zástupci lidu“, není-liž pravda? Těmi zástupci lidu jsou někteří z nich až příliš slyšitelně. To když se oslovují „ty vole“…
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
císař František Josef nebránil sňatku Ferdinanda s Žofií Chotkovou (máte patrně na mysli tuto událost) svévolně, tedy z pozice elitáře, který si může všechno dovolit. Víte, on to nechtěl proto, protože existoval řád nástupnictví na trůn, který habsburský dům po dlouhá desetiletí vypracovával a zdokonaloval a každý nástupce na trůn byl povinen jej dodržovat. To nebylo nic samoúčelného, ale bylo to opatření určené k tomu, aby se počet vládnoucích rodů v Evropě – pokud možno – nerozšiřoval. To proto, aby se zamezilo konfliktům ohledně dědičných území. Tady platilo to, v čem byl František Josef vzorným příkladem: osobní zájmy panovníka musí jít stranou před povinností správce, jemuž byl svěřen trůn. Je třeba také si uvědomit, že František Josef byl hlavou rodu Habsburků a tak závažná věc jako svatba jeho synovce, který byl zároveň následníkem trůnu, se bez jeho souhlasu nemohla obejít.
Nakonec se ale řešení našlo a František Josef svolil k Ferdinandově svatbě s Žofií. Ferdinand se však musel zavázat, že si jeho děti nebudou klást nárok na následnictví trůnu. To bylo zcela v pořádku, protože to neodporovalo výše zmíněnému řádu následnictví, jež byl František Josef jak první povinen plnit. Kdyby, paní Hájková, byl František Josef elitář, trval by na řádu následnictví pro druhé a sám by jej porušoval, případně by jej porušoval, kdyby se mu to hodilo. Ale to František Josef neudělal.
Co se týče ceremonií, tak na habsburském dvoře platil španělský dvorní řád. Ten řád stanovoval, jak se s kým bude jednat, jakým způsobem a s jakými poctami bude kdo přijat, kdo musí být ze dvora při jaaké události přítomen, jak bude vypadat ta či ona řeč, atd. František Josef byl první, kdo jej důsledně dodržoval. Jenom taková maličkost: je dobře známo, že kdykoliv vešla do místnosti žena, František Josef okamžitě vstával. A to i v době těsně před smrtí, kdy mu bylo hodně přes osmdesát. Kdyby byl František Josef elitář, byl by mu ten španělský dvorní řád celkem ukradený, ale od druhých by jej požadoval. Ale on na něm trval, protože se zavázal k povinnosti na něj dbát. Takto se však elitáři, paní Hájková, nechovají.
Jenom už pro pobavení: srovnejme vážnost dvorního řádu za Františka Josefa a jeho naplňování panovníkem s naším řádem Poslanecké sněmovny naplňovaným poslanci. Nedostává se slov, že? A to, prosím, naši poslanci přece nejsou žádní elitáři, to jsou přece demokraticky zvolení „zástupci lidu“, není-liž pravda? Těmi zástupci lidu jsou někteří z nich až příliš slyšitelně. To když se oslovují „ty vole“…
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
K tomu, že bychom se měli o Boží království aspoň pokusit:
Jak?
Záleží to jen na nás?
Napadá mě při tom citát z Marka:
"Čiňte pokání a věřte evangeliu! "
Jak?
Záleží to jen na nás?
Napadá mě při tom citát z Marka:
"Čiňte pokání a věřte evangeliu! "
že je pro Vás dle Vašeho názoru podstatnější, že někdo není elitář než to, že slouží Bohu. Právě v oněm Vašem "důsledném antielitářství", které nadřazujete službě Bohu a křesťanským hodnotám, vidím onu hranici s tím, co se označuje za fanatismus.
Nutí mě to opakovat znovu z jiného konce (stejně jako v případě reformace). Kde by byly slavné socialistické ideály a legitimní požadavky dělnického hnutí, nebýt představitelů středoevropských a západoevropských elit od Bismarcka přes prof. Tandlera, lorda Beveridge a Keynese až po Brandta, Kreiského nebo Mitteranda. Můžeme se podívat do východní Evropy, do Asie nebo do USA.
Nutí mě to opakovat znovu z jiného konce (stejně jako v případě reformace). Kde by byly slavné socialistické ideály a legitimní požadavky dělnického hnutí, nebýt představitelů středoevropských a západoevropských elit od Bismarcka přes prof. Tandlera, lorda Beveridge a Keynese až po Brandta, Kreiského nebo Mitteranda. Můžeme se podívat do východní Evropy, do Asie nebo do USA.
July 9, 2017 v 6.04
Ale pane Ungere, vy mi připisujete něco, co jsem neřekla. Když je někdo antielitář, neznamená to, že lidi jakkoli rozděluje nebo že někoho vylučuje nebi že musí být proti někomu. Jen je nerozlišuje podle toho, kdo má jaké postavení ve světě. Pro mě není jeden člověk důležitější než jiný (i když mám pochopitelně lidi, kteří jsou mi osobně bližší než jiní, jako každý).
To, že byl někdo císař, mě nijak nefascinuje. Připouštím, že jako člověk měl své dobré stránky. Chápu i to, co napsal pan Vyleťal. Jistě jste toho oba nastudovali o FJ víc než já. Berte to tak, že jsem proti výsadám, zvlášť těm dědičným.
To, že byl někdo císař, mě nijak nefascinuje. Připouštím, že jako člověk měl své dobré stránky. Chápu i to, co napsal pan Vyleťal. Jistě jste toho oba nastudovali o FJ víc než já. Berte to tak, že jsem proti výsadám, zvlášť těm dědičným.
July 9, 2017 v 8.03
My se tu přeme o to, zda společnost potřebuje či nepotřebuje elity, zatímco papež František řekl:
"Naše dějiny potřebují „mystiky“, tedy takové lidi, kteří odmítají veškerou nadvládu, touží po lásce a bratrství. Muže a ženy, kteří v životě přijímají také určitý podíl na utrpení, protože na sebe berou námahy druhých. Bez těchto mužů a žen by svět neměl naději".
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25942
"Naše dějiny potřebují „mystiky“, tedy takové lidi, kteří odmítají veškerou nadvládu, touží po lásce a bratrství. Muže a ženy, kteří v životě přijímají také určitý podíl na utrpení, protože na sebe berou námahy druhých. Bez těchto mužů a žen by svět neměl naději".
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25942
JN
July 9, 2017 v 10.06
Řekl bych, že skutečné elity budou spíše antielitářské,
například jako císař, který omývá nohy chudým (pokud to není pouze póza). Na druhou stranu ani chudák císař nemůže za to, že se nenarodil chudý, ale že se narodil jako budoucí císař. Měl by snad rozpustit stát (císařství) a zavést anarchii, aby se stal v očích lidu "dobrým člověkem"?
July 9, 2017 v 10.45
Je možné, že zbavit se elit lze leda tak odchodem do pouště.
JP
Tu záležitost popisuje Vladimír Neff v jednom ze svých románů: Franz Josef měl jak známo ve zvyku vstávat velmi časně. To ovšem mělo za důsledek, že když se v těchto časných ranních hodinách odebíral do své kanceláře, potkával přitom nevyhnutelně služebné myjící palácové chodby.
A nyní vyvstal zásadní problém dvorské etikety: má císař tyto služebné pozdravit, anebo nikoli? Kdyby je nezdravil, byl by to projev nezdvořilosti vůči ženám; ale na straně druhé, jak se má samotný císař snížit k tomu, aby se zcela nenuceně pozdravoval se služebným personálem?!
V této neřešitelné situaci si naštěstí věděl rady císařův věrný poradce, zkušený a ostřílený mezinárodní diplomat kníže Metternich. Jeho řešení, jak si císař má poradit ve styku s ženským služebným personálem, bylo: "Jeho Veličenstvo t a k o v é o s o b y prostě vůbec nevidí!"
No, a bylo to. Takže císař pán sice vždy okamžitě povstal, když do místnosti vstoupila u r o z e n á dvorní dáma; ale ty obyčejné ženské "služebné osoby" Jeho Veličenstvo prostě a jednoduše "vůbec nevidělo"...
A nyní vyvstal zásadní problém dvorské etikety: má císař tyto služebné pozdravit, anebo nikoli? Kdyby je nezdravil, byl by to projev nezdvořilosti vůči ženám; ale na straně druhé, jak se má samotný císař snížit k tomu, aby se zcela nenuceně pozdravoval se služebným personálem?!
V této neřešitelné situaci si naštěstí věděl rady císařův věrný poradce, zkušený a ostřílený mezinárodní diplomat kníže Metternich. Jeho řešení, jak si císař má poradit ve styku s ženským služebným personálem, bylo: "Jeho Veličenstvo t a k o v é o s o b y prostě vůbec nevidí!"
No, a bylo to. Takže císař pán sice vždy okamžitě povstal, když do místnosti vstoupila u r o z e n á dvorní dáma; ale ty obyčejné ženské "služebné osoby" Jeho Veličenstvo prostě a jednoduše "vůbec nevidělo"...
JN
spočívá v obtížném odhadu vlastní hodnoty a nepřiměřeném důrazu na toto téma, z čehož vyplývá ne vždy plně reflektované poměřování se s "lidem", s "lůzou", se "smečkou", s "venkovskou hospodou" ap. Ten pocit, že jste elita, vás prostě psychicky rozleptá, pokud nejste elita.
Pokud elitou naopak jste, tak se takovým pocitem vůbec nezabýváte – je vám to šumafuk - jak vás vnímá okolí a zda je vaše ušlechtilost dostatečně známa mezi lidem. Ani já se tím pochopitelně nezabývám - čímž jsem chtěl jen trochu naznačit...
Zdravý lid je naopak velmi zjednodušeně charakterizován tím, že se vlastní hodnotou přehnaně nezabývá, jeho problém ale spočívá v emotivně prožívaném a ne vždy spravedlivém hodnocení elit (viz např. "pražská kavárna"). Koneckonců, od nevzdělaného a duševním zdravím kypícího lidu nelze čekat, že pozná skutečnou kultivovanost a studiem nabitou moudrost. Náš chrabrý lid tyto nafoukance z pražské kavárny zajisté zcela po zásluze odsoudí...
Jo, jo... Zlatá slova o tom, že nemáme nikoho soudit. Je pak těžké bránit se takovým soudům přízemních zabedněnců kultivovaně. To umí jen elity.
Pokud elitou naopak jste, tak se takovým pocitem vůbec nezabýváte – je vám to šumafuk - jak vás vnímá okolí a zda je vaše ušlechtilost dostatečně známa mezi lidem. Ani já se tím pochopitelně nezabývám - čímž jsem chtěl jen trochu naznačit...
Zdravý lid je naopak velmi zjednodušeně charakterizován tím, že se vlastní hodnotou přehnaně nezabývá, jeho problém ale spočívá v emotivně prožívaném a ne vždy spravedlivém hodnocení elit (viz např. "pražská kavárna"). Koneckonců, od nevzdělaného a duševním zdravím kypícího lidu nelze čekat, že pozná skutečnou kultivovanost a studiem nabitou moudrost. Náš chrabrý lid tyto nafoukance z pražské kavárny zajisté zcela po zásluze odsoudí...
Jo, jo... Zlatá slova o tom, že nemáme nikoho soudit. Je pak těžké bránit se takovým soudům přízemních zabedněnců kultivovaně. To umí jen elity.
JN
July 9, 2017 v 17.59
Pardon, studiem nabytou...
JN
July 9, 2017 v 18.56
Vidíme zde, že se nám do toho popisu promítají určité stereotypizace
těch klasických rolí elit a lidu.
Jedná se ve skutečnosti o kulturně vytvořené rozdíly, a proto asi není úplně od věci vnímat lid i elity pouze jako určité sociální konstrukty, ve skutečnosti však vůbec neexistující. Svoji identitu si tedy i v tomto případě můžeme svobodně volit a svoji volbu později při pocitu vnitřního nesouladu opět upravit.
Co je však velmi důležité – stejně jako v jinde již diskutovaném příkladu Vietnamky, která si svobodně zvolí českou národnost a já jsem povinen ji vnímat jako Češku – i v případě, pokud si zvolím identitu elity, je okolí povinno mě takto vnímat, jinak by se jednalo o diskriminaci.
Jedná se ve skutečnosti o kulturně vytvořené rozdíly, a proto asi není úplně od věci vnímat lid i elity pouze jako určité sociální konstrukty, ve skutečnosti však vůbec neexistující. Svoji identitu si tedy i v tomto případě můžeme svobodně volit a svoji volbu později při pocitu vnitřního nesouladu opět upravit.
Co je však velmi důležité – stejně jako v jinde již diskutovaném příkladu Vietnamky, která si svobodně zvolí českou národnost a já jsem povinen ji vnímat jako Češku – i v případě, pokud si zvolím identitu elity, je okolí povinno mě takto vnímat, jinak by se jednalo o diskriminaci.
+ Další komentáře