Revoluce patriotů proti globalizaci
Filip OutrataProbíhající patriotická vzpoura proti globalizaci v Evropě i za Atlantikem je výzvou pro liberální a proevropské elity, aby se reálným problémům v pozadí začaly věnovat skutečně poctivě a do hloubky.
Brexit, Trumpovo vítězství, italské referendum a pád vlády. Řetěz událostí posledního roku, které narušila snad jen volba Alexandra Van der Bellena rakouským prezidentem, a jejich mediální pokrytí vzbuzuje dojem, že sledujeme jakousi pozvolnou revoluci protiliberálních, nacionalistických sil, revoluci probíhající souběžně na obou stranách Atlantiku.
Jednotlivé volební výsledky, které obraz této vzpoury postupně skládají, jsou samozřejmě v mnohém odlišné. Jedno ale mají společné: ve všech případech slaví vítězství ti, kdo sebe sama prezentují jako odpůrci vládnoucího establishmentu. To platí o britské UKIP, o Donaldu Trumpovi i o italské Lize severu nebo protestní straně Beppeho Grilla. A platí to paradoxně tak trochu i o novém rakouském prezidentovi: zelený Van der Bellen nebyl kandidátem ani jedné z největších a vládních rakouských stran, ti oba v prvním kole propadli.
Krize zavedených politických stran je jedním z faktorů toho, co se děje. Faktorem zásadním je strach z globalizace a jejích následků. Globalizovaná ekonomika a její důsledky, eroze sociálních jistot, imigrace, obava o vlastní kulturu tváří v tvář kulturám přistěhovalců, to vše se spojuje dohromady a v očích mnohých vytváří dojem jakéhosi rozsáhlého spiknutí, jež dnešní elity západních zemí spřádají proti lidem.
Ohavný verbální a myšlenkový smok.
Aristoteles učil, že člověk má především povinnost se starat o své spoluobčany, pak teprve o ty ostatní. Něco podobného hlásali i církevní otcové. Křesťan má milovat každého, ale ne každého stejně.
Na druhé straně stoici se pokládali za světoobčany a viděli to jinak.
Ten spor nebyl vyřešen do dnes. Podle mého názoru, záleží na osobní zkušenosti.
Veliká část dnešní městské levice se řadí do kosmopolitního tábora a spílá příslušníkům tábora prvního, bez toho, aby byla ochotna vzít na vědomí, že příslušníkům prvního z táborů se postoj kosmopolitního tábora jeví jako hluboce nemravný.
Jak velké musí být obavy ze ztráty práce, aby se člověk stal "člověkem práce"? Patří mezi lidi práce vysokoškolský pretariát, ta nejobvyklejší fauna našich univerzit a nepatří mezi ně kopáč, který se nestará o den příští, protože dosti má ten dnešní na svém trápení a "bůh dal den, bůh dá chleba"?
Zato v té frázi nacházím, či spíše po zápachu rozpoznávám lacinou a zbabělou nahrážku za slovo "proletariát". Vím, ne ve Vašem kontextu, ale některá slizká erzatcsvinstva by se prostě neměla šířit.
Patetické sousloví „lidé práce“vnímám jako pokus čelit silným identitám patriotů návratem k oslovování tradiční identity elektorátu levice ať už ho nazveme proletairátem, dělnickou třídou či lidmi práce.
Ten průšviih, který v dnešním Právu Václav Bělohradský hezky pojmenovává "identitárární konzervativní kontrarevoluce", je celosvětový, netýká se jen "obou břehů Atlantiku". Má paralely i v Erdoganově Turecku a Modího Indii.
Několik odstavců o identitě jsem si schoval na některý z příštích článků. Skoro se mi zdá, že kamkoli mi teď padne zrak, vidím úvahy o důležitosti identity. Znamení doby.
Jen bych trochu oponoval tomu, co píšete o církevních otcích. Oni byli dost univerzální, i sociální, třeba o pomoc uprchlíkům (v kontextu tehdejší doby) se také starali, třeba Jan Zlatoústý.
Křesťan by na jedné straně měl milovat každého člověka stejně, na druhé straně je v Novém zákoně třeba věta "a tak čiňte dobře všem, především pak těm, kteří patří do rodiny víry". To napětí je v křesťanství dodnes...
Prvotní povinost byla k rodině (chápáno - ti, co žijí pod stejnou střechou) , pak následovali sousedé .. a někdy na koci byli ti nepřátelé.