Brexit, Trumpovo vítězství, italské referendum a pád vlády. Řetěz událostí posledního roku, které narušila snad jen volba Alexandra Van der Bellena rakouským prezidentem, a jejich mediální pokrytí vzbuzuje dojem, že sledujeme jakousi pozvolnou revoluci protiliberálních, nacionalistických sil, revoluci probíhající souběžně na obou stranách Atlantiku.

Jednotlivé volební výsledky, které obraz této vzpoury postupně skládají, jsou samozřejmě v mnohém odlišné. Jedno ale mají společné: ve všech případech slaví vítězství ti, kdo sebe sama prezentují jako odpůrci vládnoucího establishmentu. To platí o britské UKIP, o Donaldu Trumpovi i o italské Lize severu nebo protestní straně Beppeho Grilla. A platí to paradoxně tak trochu i o novém rakouském prezidentovi: zelený Van der Bellen nebyl kandidátem ani jedné z největších a vládních rakouských stran, ti oba v prvním kole propadli.

Krize zavedených politických stran je jedním z faktorů toho, co se děje. Faktorem zásadním je strach z globalizace a jejích následků. Globalizovaná ekonomika a její důsledky, eroze sociálních jistot, imigrace, obava o vlastní kulturu tváří v tvář kulturám přistěhovalců, to vše se spojuje dohromady a v očích mnohých vytváří dojem jakéhosi rozsáhlého spiknutí, jež dnešní elity západních zemí spřádají proti lidem.

Reakcí je snaha najít pevnou oporu, něco, co se v liberálním proudu neuznávajícím žádné hranice nerozplyne. A také se stáhnout do sebe, upevnit své reálné státní hranice.

Liberalizace za každou cenu

Ne že by globalizace nepřinášela dost reálných důvodů k obavám. Proti mezinárodním dohodám o volném obchodu (TTIP, TTP, CETA, TISA) varují už delší čas odbory, sdružení na ochranu spotřebitelů, levicoví ekonomové a ochránci životního prostředí. Kromě obav z poskytnutí další moci již tak mocným nadnárodním korporacím, dalších vln privatizace veřejného sektoru nebo oslabení ochrany práce a spotřebitele kritika směřovala i proti režimu utajení před veřejností, kdy se informace o smlouvách dostávají k veřejnosti přes WikiLeaks.

Nyní, po Trumpově volebním vítězství, Spojené státy podle nově zvoleného prezidenta odstoupí od transpacifické dohody TTP a evropští politici, například němečtí, již ohlašují, že transatlantická smlouva TTIP jako celek padá s novou americkou administrativou pod stůl. Kritika a protesty — dokonce masové — ze strany vlastních obyvatel, například v Německu, je k takovému postoji nepřiměly.

↗

„Revoluce patriotů“ proti globalizaci využívá selhání stávajících liberálních politických elit, včetně těch levicových. Repro DR

Pro zajímavost, nově zvolený rakouský prezident Van der Bellen se vyslovil zřetelně proti dohodě TTIP i již podepsané dohodě s Kanadou CETA. Stejně jako jeho kolegové Zelení v Německu. V předtuše toho, co se bude dít, francouzská vláda již na konci léta požadovala pozastavit vyjednávání o TTIP, německá kancléřka Angela Merkelová ale stále smlouvu důrazně podporovala, na rozdíl od lídra německé sociální demokracie Sigmara Gabriela.

Problémy jako je liberalizace mezinárodního obchodu a všechny její důsledky, imigrace a integrace přistěhovalců a jejich vztahy s většinovou společností jsou reálné a složité a současné politické reprezentace v Evropě se s nimi potýkají s vypětím všech sil. Jsou kritizovány, ztrácejí politickou podporu, prohrávají ve volbách, a to samo o sobě je naprosto v pořádku.

Není ale žádná záruka, že politické reprezentace z „patriotického“ tábora budou tyto a další zásadní problémy řešit lépe. Jen velmi naivní člověk by například mohl věřit tomu, že Donald Trump se špičkami republikánské strany za zády bude omezovat moc korporací a chránit lidi práce. Mnoho levicově smýšlejících lidí v České republice (a jistě i jinde) přesto Trumpovi přálo vítězství. Někteří to jistě budou vykládat jako zradu části levice, která zkrátka sedla na lep pravicovému či fašistickému populismu.

Tak jednoduché to ale není. „Revoluce patriotů“ proti globalizaci využívá selhání stávajících liberálních politických elit, včetně těch levicových. Sociálně demokratické strany v mnoha zemích Evropy slábnou a jejich voliči se přelévají ke stranám typu britské UKIP, rakouských Svobodných či francouzské Národní fronty. Není to jen tím, že by všichni tito lidé přes noc zhnědli a zhloupli. Problém není ve voličích, ale především v těch, kteří si jejich hlas již nezaslouží a nedokážou jej získat. Třeba proto, že již nejsou vnímáni jako skutečně sociální.

Na jaře nás čekají francouzské prezidentské volby. Ať již skončí jakkoli, krize evropských politických elit a Evropské unie jako celku bude trvat dál. Jednotlivá lidová hlasování jsou jen symptomem něčeho hlubšího. Závažným problémům, jejichž vyústěním je dnešní patriotická vzpoura proti globalizaci a evropské integraci, se evropské politické elity, ale elity i mediální a společenské, budou muset věnovat opravdu poctivě.

Jinak opravdu hrozí, že se naplní zlověstné předpovědi o rozpadu Evropy na izolacionistické a vzájemně se hašteřící, nacionalistické a stále méně demokratické režimy.