Bernie Sanders, poražený kandidát z prezidentských primárek Demokratické strany, není člověk stranické linie. Jako nejdéle sloužící nezávislý kandidát v historii amerického Kongresu (s demokraty spolupracoval, ale vždy si udržoval svou nezávislost) byl vždy zvyklý jít vlastní cestou.

Ta vedla nejprve přes sérii porážek, které by člověka jiného naturelu od politiky asi zcela odradily. Tvrdohlavý demokratický socialista z Vermontu se ale nevzdal a nakonec se stal jedním z nejoblíbenějších amerických senátorů.

Úskalí politiky identit

Vlastní cestou jde Sanders i po volebním vítězství Donalda Trumpa. Neomezuje se jen na kritiku zvoleného prezidenta, ale snaží se také rozpoznat a pojmenovat důvody, proč Trump zvítězil, a také ukázat cestu pro příští směřování Demokratické strany. Při diskusi na vysokoškolské půdě v Bostonu minulou neděli se dotkl důležitého a ožehavého tématu, totiž toho, nakolik se politika v podání demokratů stala závislou na vymezování se v rámci identit (rasy, genderu).

Jedna z posluchaček se Sanderse zeptala, co má dělat, aby se stala druhou latinoamerickou senátorkou v historii Spojených států. Odpověď zněla, že její gender a etnický původ samy o sobě ji k získání voličských hlasů neopravňují. „Je důležité vědět, jestli tato Latinoameričanka bude hájit zájmy pracujících lidí této země a bude čelit mocným finančním zájmům. Nestačí říci: Jsem žena, volte mě. Potřebujeme ženu, která má kuráž postavit se Wall Streetu, pojišťovacím společnostem, farmaceutickým koncernům, průmyslu fosilních paliv.

Jeden ze zápasů, které teď demokratickou stranu čekají, se povede o to, jestli se posune za politiku založenou na identitách. Myslím, že je dobré, když se v čele nějaké korporace objeví Afroameričan. Když ale bude vyvážet pracovní místa ze země a vykořisťovat své zaměstnance, asi už moc nezáleží na tom, jestli je černoch, běloch nebo hispánec.“

V článku publikovaném o několik dní později Sanders svou kritiku rozvedl. Demokratická strana je podle něj ze své podstaty stranou rozmanitosti. Tu je třeba rozšiřovat, posilovat — je důležité, aby se na politice podílelo víc žen, Afroameričanů, lidí hispánského původu. Ale uvažovat o této rozmanitosti výhradně z hlediska etnického původu a genderu nestačí.

Je zapotřebí mít široké pojetí spravedlnosti, zahrnující sociální rovnost stejně jako rovnost pohlaví a etnického původu. Nejde jen o to, aby složení kandidátů bylo dostatečně rozmanité, ale především o to, aby tito kandidáti a kandidátky — bez ohledu na etnický původ a gender — dokázali bojovat za zájmy pracujících lidí a postavit se moci korporací nad životy lidí. Jen tak bude demokratická strana práva snu Martina Luthera Kinga o rasové, sociální a ekonomické spravedlnosti pro všechny.

Z pohledu zvenčí se může zdát, že Sanders neříká nic převratného, ale naopak spíše konstatuje zřejmou, až banální skutečnost, totiž že samotné pohlaví či barva kůže z člověka nedělá politika prospěšného pro stát a společnost. Že jde především o to, jaké kdo má názory a postoje, jakou politiku zastává, a především co konkrétně dělá. Zase tak banální skutečnosti to ale zjevně nejsou, protože Sandersova slova mu vynesla obvinění z rasismu a kritiku za to, že nabíhá na republikánskou kritiku politiky založené na identitách.

Ta je zjevně v liberálním prostředí něčím tak důležitým a podstatným, že se o ní dá jen obtížně diskutovat, a to ani takto věcným a neurážlivým způsobem. To je samo o sobě znepokojivé.

Jak demografie nevyhrála volby

V průběhu posledních několika let bylo možné opakovaně číst úvahy o tom, jak demografický vývoj ve Spojených státech může zásadně ovlivnit výsledky voleb a přinést demokratům dlouhodobou převahu tím, jak bude přibývat nebělošských voličů, zvláště v některých klíčových státech. Počítalo se jaksi samozřejmě s tím, že v jiných než bělošských segmentech voličstva budou demokrati vždy mít výraznou převahu nad republikány, a tato převaha se nutně promítne do celkového výsledku.

Zdálo se, že právě letošní volby mohou tuto předpověď bezezbytku naplnit. Donald Trump během kampaně pronesl řadu ostrých výroků na adresu Američanů hispánského původu, pobouřil mnohé a očekávalo se, že se to projeví ve volbách, protože, jak napsala významná lidskoprávní aktivistka latinoamerického původu Janet Murguía, „cesta do Bílého domu vede skrze latinoamerické komunity“.

Tentokrát ovšem nevedla. Latinoameričtí voliči ani na Floridě, kde tvoří podstatnou a stále rostoucí část (zhruba dvacet procent) obyvatelstva, Hillary Clintonovou do prezidentského křesla nevynesli. Mezi latinoamerickými voliči Clintonová zvítězila, ale o něco méně výrazně než Barack Obama v letech 2008 a 2012. Celkově ztratila mezi mladými voliči, kteří v mladé latinoamerické populaci tvoří důležitou část.

Po volbách se pochopitelně karta obrátila a Trumpův stratég Stephen Bannon teď naopak předpovídá, že republikáni mají vyhlídku na padesát let vlády — pokud dokážou získávat šedesát procent bělošských voličů a zároveň čtyřicet procent latinoamerických a afroamerických. Uvažovat o volebních výsledcích na základě demografických kritérií je, jak se zdá, ve Spojených státech jev překračující stranické a ideové hranice.

Tím, co volby rozhodlo, byl především příklon části bělošských voličů ve státech, kde v minulosti dlouhodobě vyhrávali demokraté, k republikánskému kandidátovi. Trump tak zvítězil v Pensylvánii, kde v předchozích šesti volbách vyhrál kandidát demokratů. Také v Ohiu, Wisconsinu, Michiganu či Iowě se mu podařilo významně zvýšit zisk oproti předchozím volbám. Klíčem k jeho úspěchu byli bílí voliči žijící mimo velká města. Jinak řečeno, nebyly to minoritní skupiny, ale jedna část majority, co rozhodlo.

A podobná situace se skutečně může opakovat, a třeba vícekrát za sebou. Bez ohledu na demografický vývoj, protože tím rozhodujícím není demografie, ale politika. Pokud proti sobě bude stát na jedné straně kandidát, který se strefí do očekávání a potřeb jedné podstatné části obyvatel (jako Trump) a na druhé straně kandidát či kandidátka, který nemalou část potenciálních voličů odradí (jako Clintonová), může být výsledek velmi podobný tomu letošnímu. Třeba i v obráceném gardu.

Politika musí jít napříč identitami

Když se vrátíme k Berniemu Sandersovi, mohl by v nadcházejícím období sehrát pro demokraty velmi důležitou úlohu nepříjemného hlasu, který je bude upozorňovat na to, aby se nenechali vtáhnout do jisté pasti spočívající v přílišné závislosti na politice identit. Opravdu nestačí, a nebude stačit ani v budoucnosti, spoléhat na to, že vítězství zajistí stoupající počet příslušníků jednotlivých menšin, kteří dnes většinově hlasují pro demokraty.

Bílí voliči stále představují výraznou většinu, a při americkém volebním systému, v němž lze vyhrát i s (podstatně) nižším celkovým počtem hlasů, se jejich význam ještě zvyšuje. Pokud ti z nich ve státech jako je Pensylvánie, Ohio, Wisconsin, Iowa či Michigan, kteří tentokrát hlasovali pro Trumpa, budou republikány volit i nadále, může to skutečně znamenat začátek volební dominance republikánů v prezidentských volbách.

Podobně je tomu ostatně ve volbách do Kongresu, kde republikáni dominují již dnes: v roce 2012 získali ve volbách do Sněmovny reprezentantů o 1,4 milionů hlasů méně, a přesto měli o třiatřicet mandátů více než demokraté.

Určitá etnicky vymezená skupina (jako například afroamerická či latinoamerická komunita v USA) jistě dlouhodobě projevuje určité volební preference, konkrétně dnes ve své většině preferuje demokraty před republikány. To je dáno tím, že taková volba je v daném okamžiku výhodnější z hlediska zájmů dané skupiny. Pokud z hlediska zájmů určité minority či její části bude volit spíše republikány, poměr sil se změní, a i změna o několik procent může mít významný vliv.

Poselství, které se Bernie Sanders snaží sdělit, zní asi takto: nepovažujme „identity“ (etnicky, genderově či jinak vymezené skupiny) za něco, co má přednost před politikou, či co je samo o sobě rozhodující politickou kategorií. Pracovat je třeba primárně s tím, co je společné všem identitám, tedy většině i menšinovým skupinám. A tím je, jak Sanders srozumitelně a podle mne přesvědčivě argumentuje, politika založená na sociální spravedlnosti pro všechny, překračující hranice všech identit.

Výsledek prezidentských voleb a vítězství Donalda Trumpa se dá vykládat různě. Pro někoho je to důkaz o převládajícím rasismu (případně „soft rasismu“) v americké bělošské společnosti. Pro jiné je výsledek spíše potvrzením bezradnosti a krize demokratické strany, která ani proti takto kontroverznímu a slabému kandidátovi — který nakonec získal méně hlasů než poražení republikáni Mitt Romney a John McCain v předchozích dvou volbách — nedokázala uspět a nyní nemá prezidenta a v menšině je i v obou komorách parlamentu.

Možná nejužitečnější je chápat volební výsledek spolu s Berniem Sandersem jako výzvu k jistému návratu ke kořenům. To neznamená rezignovat na důsledný boj proti všem formám rasismu a diskriminace, ale uvědomovat si přitom, že politika musí být univerzální, musí oslovovat napříč všemi skupinami společnosti, nesmí být zaměřena jen na ty či ony partikulární skupiny.