Novopečený ministr pro lidská práva Jan Chvojka hned první den v úřadě promarnil příležitost stát se národním hrdinou podobně lacino jako ministr Daniel Herman. Kdybych byl na Chvojkově místě, na Hrad bych nešel. Ale tvrdil bych, že jsem tam byl. Čistě konceptuálně. Kdo by mohl co namítat? Ovčáček? Ten by byl rád, že se to tak přehledně vysvětlilo.

Jonathan Freedland v Guardianu před pár dny podotkl, že levice prohrává i proto, poněvadž hraje příliš poctivě podle pravidel. Východiskem ale není na pravidla či pravdu rezignovat. Nýbrž zacházet s ní tvořivě, jako s happeningem, s vědomím, že žijeme v překotně se proměňujících poměrech, kde včerejší jistoty vzaly za své.

U nás namísto toho nemine snad ani týden, aby zdejší sociální demokraté nepřišli s nějakým potřeštěným nápadem mířícím spolehlivě přímo proti ideovým východiskům vlastní strany. Tak se před pár dny několik hodin vcelku vážně diskutovalo o tom, čemu slovenští přátelé s tvořivostí mladého jazyka, jíž se češtině už bohužel tolik nedostává, říkají „gebuzina“: že by hanobení prezidenta mělo být trestné. Zřejmě nejvtipněji zamýšlenou gebuzinu glosoval — hle, jak politikům svědčí opozice! — Miroslav Kalousek, který utrousil, že největší potíže by s dodržováním nové zákonné normy měl zřejmě pan prezident osobně.

Chová-li se holt Miloš Zeman jako koprolálik, není snad na místě prokazovati mu větší úctu nežli koprolálikovi. Nežijeme v monarchii s majestátem mocnáře, ale v republice rovných občanů. Spíše nežli fakt, že Zemanovo dobré jméno, jež sám prošustroval, není chráněno zvláštním zákonem, je tedy s podivem, že ještě neexistuje webová stránka evidující přehledně všechny jeho hanby, a třebas i další, evidující — číslovaně — všechny jeho postpravdy, jak se v nejnovější době začalo přezdívat lžím.

Mezi nimi vyniká prozatím zřejmě jediná událost, jíž se Zeman zapíše do dějin. A tou je ostudný způsob, jímž urazil jednoho z nejušlechtilejších českých demokratů Ferdinanda Peroutku. Bizarní konflikt živého s mrtvým je unikátní tím, že v něm má mrtvý po celou dobu navrch.

Spor mimo jiné stvrdil, že zákony tu chrání čest úctyhodných občanů. Proto se Zeman musí Peroutkovým příbuzným omluvit. Peroutka byl gentleman, takže by zajisté o Miloši Zemanovi nikdy neprohlásil, že „je prase, je prase, je hovado“. Čeština nabízí spousty elegantnějších i pronikavějších hodnotících úsudků. Peroutka osobně jako mistr understatmentu by patrně vystačil s charakteristikou typu „malý člověk“.

Ale není jasné, proč by v republice — zde přichází k ocenění ono substantivum v názvu naší země — měl zákon někomu zakazovat Zemana popisovat jako Petr Cibulka Václava Havla. Přitom samozřejmě i dobré jméno občana Miloše Zemana už dnes zákony chrání. Potíž je v tom, že jej nemohou ochránit před ním samým.

Jak chcete chránit dobré jméno prezidenta, který sebe sama z vlastní vůle popisuje hůř než Petr Cibulka Václava Havla. Vždyť sám projevil přání, aby se mu tu říkalo „český Donald Trump“; a dokonce domýšlivě napsal, že se to již děje. Rádi mu vyhovíme. Leč chtít být viděn jako český Donald Trump, i když vás k tomu nikdo nenutí, o vás říká víc, než si myslíte.

↗

Chtít být viděn jako český Donald Trump, i když vás k tomu nikdo nenutí, o vás říká víc, než si myslíte. Repro DR 

Berme tedy na vědomí, že Miloš Zeman by si přál být českým vydáním otevřeného rasisty, daňového únikáře, který se chlubí osaháváním a ponižováním žen, který lže, kudy chodí, který pohrdá vším, z čeho vznikala sociální demokracie a její pokračovatelé, který tvrdí, že klimatické změny jsou výmysl Číňanů, jímž chtějí položit americký průmysl, který se těší přízni Ku-Klux-Klanu a pohrdá lidskými právy. Kalousek má pravdu: jak chcete zákonem chránit dobrou pověst někomu, kdo o ni sám vůbec nedbá? Pokud zákonodárci chtějí ochránit čest úřadu prezidenta, vede k tomu jediná cesta: prohlásit Miloše Zemana za nezpůsobilého k jeho výkonu.

Princip republiky spočívá v tom, že se nikdo k žádné předdomluvené statusové úctě nerodí. Úcta se prostě nemá dědit s majetkem či s tituly. A také úcta ke státníkům v demokracii vzniká z občanských vztahů. I toto připomínali dnes v USA tolik probíraným vystoupením američtí divadelníci Trumpovu viceprezidentovi Pencovi.

Je správné snažit se dobře porozumět všem důvodům, které kdo může mít k odmítnutí současných poměrů, protože převážná část z nich je  oprávněných. Je uvažme, do jak hlubokého zoufalství se mnozí museli propadnout, v jak hluboké krizi se západní demokracie ocitly, hledá-li tolik lidí východisko ve volbě Trumpa či Zemana, dvou představitelů hrdopyšného, nabubřelého zla. Co jen to musí být za zoufalství a hněv, že se tolika lidem už zase jeví vyhánění čerta ďáblem jako pokrok.

Paul Mason v Guardianu v pondělí rozebral situaci v anglosaském světě po Trumpovi a po Brexitu. Líčí společnost v něčem jistě občansky pokročilejší, ale v něčem dosti podobnou naší. Pokročilejší je mimo jiné v poznání nutnosti překonat globalizovaný kapitalismus. Podobná je v rozpolcenosti mezi kosmopolitní příznivce svobody a xenofobní, ze změn vystrašené segmenty společností utíkající se k některému zděděnému prvku své totožnosti jako k základní jistotě a k autoritářství jako formě vlády, jež má chránit jejich domnělá privilegia.

Masonův závěr je takový, že emancipační síly v anglosaském světě zvítězí. Narozdíl od Německa třicátých let rozhodující díl tamějších společností nerezignoval na aktivismus, na víru, že svými silami dokáže měnit a změnit věci k lepšímu. To rozhodne, myslí si Mason.

Co z toho plyne pro nás? Otázky. Kolik v nás je ještě z lidí, kteří touží po tom, aby svým dětem předali svět lepší, než jakým je dnes; a z jaké části už jsme středoevropskými mumiemi? Co je třeba dělat, máme naštěstí v kulturní znalosti i u nás, mimo jiné díky lidem, jako byl Ferdinand Peroutka. Naposledy to předvedli všichni, kteří nedovolili spojeným davům fašistů a zemanovců, jež se slily — jistě jen nějakou náhodou — v jeden proud, projít 17. listopadu 2016 pražským židovským městem.