Minulost už není, co bývala. Člověk by čekal, že vyvraždění milionů Židů zůstává mocnou historickou upomínkou. Že tragédie šoa byla lidsky nebetyčně hrůzná a politicky dostatečně trapná. Přesto tady pořád rajtují ideologičtí matláci a nekromanti, kteří touží vzkřísit otazník nad existencí Židů. 

„Slušní nacionalisté“ tak znovu zatoužili po vlastním českém „židobraní“ a pokusili se projít Židovským městem v Praze. Úředníci pochod nestopli. Konal se 17. listopadu 2016, v den památky odporu studentů proti nacistické okupaci. 

Pražské slavnosti jsem sledoval jako redaktor, což mělo za následek pobíhání po centru i pohyb po politické škále. Krom akcí „levicových extremistů“, kteří vyžadovali pohodičku pro všechny a konec útlaku ve všech podobách, jsem musel vyslechnout i „hrdé a silné vlastence“, kteří křičeli, že Kiska je sionistický a vlastizrádný vřed. A chvilkami citovali Kanta. Ještě že se toho chudák klasická postmoderna nedožila.

Buďte v klidu, pochodují neonacisté

Kolem páté hodiny jsme s přáteli doběhli k Mánesovu mostu. Asi dvacet jedinců dřepělo uprostřed silnice. Chtěli zablokovat pochod krajní pravice mířící k synagogám. Jednalo se také o nohsledy Lucie Haškové kandidující za Národní demokracii, stranu přiznaně antisemitskou a nechtěně legrační. Přidal se k nim i Zemanův fanklub.

Policisté právě vyrvávali blokující z usazených řad a násilím je tahali ze silnice. Přidřepl jsem k nim a během vteřiny se na mě sesypali těžkooděnci. Načasování jsem zkrátka úplně nezvládl. Práskli mi hlavou o zem, rupnul mi ret a už mnou smýkali k dodávce. Tvář na bok auta, nohy od sebe.

„Buď v klidu!“ řval na mě těžkooděnec. „Já jsem v klidu“, křičel jsem já. „Tak buď v klidu!“ hulákal on. Dostali jsme se do mírné smyčky a nechali toho tak po dvou minutách. 

Kontrola občanky, ruce za záda a látková pouta. Policista ale už byl klidnější. „Není vám zima? Máte dobře nandaný kabát?“ „Jo, v pohodě.“ „No...“ zapochyboval a mateřsky mi začal upravovat límec, abych neprofouknul.

Ale nebylo to zapotřebí. Přistavili nám anton. V něm jsme asi hodinu čekali, a pak další hodinu bloudili po Praze. Byla by to vlastně krásná vyhlídková jízda, kdyby měl ten policejní taxík nějaká okna. Na sedmou jsme konečně slavnostně odbočili od nábřeží. A  já se mohl na 17. listopadu projet po Národní třídě v policejním antonu a s pouty na zápěstí. „Kdo z vás to má?“

V Bartolomějské vyskočíme a cupitáme na vrátnici. „Přestupkový je jinde,“ zklame paní vrátná unavené policisty, zabalí se do kožešinkové vestičky a ukáže nám cestu. Takže zpět do auta, ne, tak prý ne, Fanda říká, že je to ucpaný, takže zase ven a jdem pěšky. Pak konečně trefíme tu správnou kachlíkárnu.

„A kde je druhá část dokumentů?“ ptá se policistka v kanceláři. „To maj Jihlaváci,“ ztuhne náš doprovod. „Bez toho vám je nemůžu převzít. Počkejte venku.“ Čekání už máme nacvičené. Já hrdině předstírám, že mě pouta neřežou, zadržená kolegyně zase předstírá, že si je během jízdy nesundala.

Takové zadržení totiž není žádné dobrodrůžo, jak často blokádníkům vyčítají lidé, kteří mají názory a internet. Víc než adrenalinová jízda je to spíš byrokratická úmora. Pro všechny. Jeden z policistů netrpělivě podupává — nechce zmeškat rande v tři sta kilometrů vzdáleném městě.

„Stálo to za to?“ ptá se mě druhý a posune si o něco výš brýle, jejichž dioptrické číslo je jen o něco nižší než jeho číslo služební. „Já myslím, že jo.“ „Hm, když jo, tak jo,“ pokyvuje zamyšleně.

Fakt děkujem, že můžou

Po hodině je vše vyřízeno a my jdeme podat vysvětlení. Mě přebírá policista s mohutným knírem a zavalitou postavou. Ta podtrhává jeho životní postoj, který lavíruje mezi stoicismem a vyhořením. Naťukává do počítače mé nacionále. Nakliká slovo a zase ho smaže. Je v něm víc překlepů než písmen. Píše ho znovu a líp. A tak pořád dál. Trpělivý Sisyfos valící věty do zastaralé administrace.

„Podávat vysvětlení nebudu, ale máte pěknou sbírku,“ ukážu na řadu hrníčků, všechny jsou potištěné obaly hudebních alb skupiny Pink Floyd. „Pravej poklad je doma,“ usměje se policista labužnicky a hrdě prohlásí: „Tam jsou vinyly!“ Pak si povídáme už jen o Pink Floydech. Jeho synové tu hudbu nechápali, ale po dvacátém roce jí přišli na chuť a začali si od něj půjčovat desky.

„Já to taky poslouchal na vinylech po rodičích,“ přikyvuju. „No, vždyť vy jste,“ nahlédne do papírů o mém zadržení, „vy jste podobnej ročník jako moji synové!“ zahuláká radostně. 

Když doprobereme rock ze sedmdesátých let, podepíšu papíry, on na něj flákne štempl a doprovodí mě na vrátnici. Tady na mě čekají přátelé, včetně bráchy, kterého zpovídali o patro výš. Jdeme pryč.

Později mě kdosi mudrlantsky poučil, že policisté jen „plnili své povinnosti“. Jenže blokující zas plnili ty své. Byl umožněn průvod, který — nejen — na symbolické a jazykové rovině útočí na skupinu spoluobčanů. Policisté tedy museli tuhle antisemitskou pitomost doprovodit do cíle. Zákon je zákon, znáte to.

Já byl zas ve skupině, která ten náckovský vandr ztěžovala. Ideál je ideál. Formálními pravidly se totiž zaštítila akce, která v demokratické společnosti z principu nemá místo. 

Zákony nejsou dokonalé a jejich dodržení automaticky neznačí nějakou slušnost. Nedává smysl uctivě respektovat práva nácků na shromáždění, notabene 17. listopadu. Někdy je přestupek nejlepší způsob, jak být zodpovědný.

Zkrátka: občanská neposlušnost dorážející na nedostatečná pravidla společnosti — to je nejspíš adekvátní způsob, jak slavit 17. listopad. Už by se z toho konečně mohla stát tradice. Za rok k tomu navrhuji pustit něco od Pink Floydů.