Ačkoliv jsem tam ten večer 17. listopadu 1989 nebyl, mám k tomu podloubí na Národní třídě vztah. Mám potřebu dohadovat se s naším synem, vytáhnout ho přes jeho odpor ven a pak tam s ním ve větru komplikovaně zapalovat svíčky.

Přiznejme si, že východní strana studené války by se rozsypala i bez tehdejších událostí na Národní. Praha byla už nějakou dobu plná opuštěných východoněmeckých trabantů. Na dynamiku událostí té doby měl největší vliv úplně jiný fakt. Po sérii úmrtí generálních tajemníků UV KSSS začal sovětský režim řídit člověk, jenž jako by do něj tak úplně nepatřil.

Co se to tedy stalo, že mám to každoroční nutkání? Význam toho dne pro mne spočívá v masovém odmítnutí tehdejšího pokrytectví. To co bylo doposud výsadou disidentů a disidentek, přeskočilo na dav, který nebylo možné schovat. Režim, který se všemožně zaštiťoval lidem, měl náhle s lidem očividný problém. Problém, který nebylo možné ututlat. Každá další oficiální interpretace událostí na Národní třídě jen stvrzovala pokryteckou a prolhanou povahu režimu.

Strkání karafiátů za policejní štíty nepůsobilo jako kýč, právě naopak. Zpoza těch štítů mohly každou chvíli vyletět obušky a pomlátit vystavěná těla, což se právě v tom podloubí stalo. Prý se našlo dost kluků, kteří tou jedinou únikovou uličkou plnou výprasku prošli několikrát, aby aspoň z části svým tělem ochránili přítomné dívky.

To je ten důvod, proč tam zapaluji svíčku, i když tím dost riskuji. Co riskuji? Riskuji, že můj pietní akt už bude spíše kýč než cokoliv jiného. Připojuji se k těm, kteří svá těla nevystavují potenciálnímu násilí ale jistotě blesků fotoaparátů. Přijdou si každoročně dobít svou důstojnost, jako kdyby tady na ni byl nějaký bezplatný automat.

Připojuji se k momentálně nejmocnějšímu a zároveň nejublíženějšímu muži v zemi, Andreji Babišovi, který svou verzi pravdy a lásky dal ochutnat například tělům spolumajitelů — družstevníků - Kosteleckých uzenin, jak popsala Zuzana Vlasatá.

Připojuji se k „sociálnědemokratickému“ premiérovi Sobotkovi, který krátce před výročím sedmnáctého listopadu odvolal ministra Dienstbiera a podrazil tak nohy většině agendy, kterou si právě v tento den připomínáme.

Připojuji se k Václavu Klausovi. Ten sem každoročně váží cestu kvůli malé nadstavbové třešničce spočívající na velkém dortu ekonomické základny, jímž sytí své tělo po zbytek roku.

Ve spodní části Václavského náměstí na nás těla příznivců Tomia Okamury vrhala podezřelé pohledy. Byla preventivně naježena, protože jim právě předseda SPD prezentoval xenofobii jako listopadový odkaz.

↗

Člověk zapalující svíčku na Národní se dnes připojuje k těm, kteří svá těla nevystavují potenciálnímu násilí, ale jistotě blesků fotoaparátů. Repro DR

V kontrastu s tím byla těla namačkaná před pódiem v horní části náměstí uvolněná a pohybovala se v rytmu hudby. Atmosféra byla příjemná, s čímž kontrastovala prohlášení o poslední kapce a právě přeteklém hrnci. Byť byla těla excitována burcujícími projevy k akci, bylo zřejmé, že k žádné nedojde. Vzdálenost mezi davem a současnými „disidenty“ a „disidentkami“ je zase příliš velká. A tak vlastně i dost dobré projevy vyznívají jako klišé.

Prohlášení typu „máme na víc“ nebo „patříme na Západ“ nejsou uvěřitelná, vystupuje-li na pódiu také člověk, jehož názory na feministky na Západ nepatří. Přitom právě feministky jsou v pozici jakéhosi „disentu“, vezme-li v potaz způsob, jak neadekvátně a pomýleně se nich většina společnosti vyjadřuje.

Rozzářená slova o pravdě a lásce z horní části náměstí nejsou uvěřitelná, když ignorují například existenci exekucí pojatých jako legální zlodějiny, které způsobují vyhaslost pohledů lidí z dolní části náměstí.

Síla slova se, zdá se, v éře digitálních sociálních sítí a teflonových mluvčích snižuje. Abychom slovu jeho sílu vrátili, potřebujeme spíše než slovo o slovu, čin o činu. Čin, kterým vystavíme své tělo nejistotě.

Věřím, že kdyby například profesor Tomáš Halík blokoval v sedě pochod xenofobů, policie by se k němu nechovala se svou obvyklou drzostí. Jak předvedla i včera. Neméně významným činem by bylo, kdyby Daniel Přibáň přiměl své tělo vstřebat třeba knihu Dívčí válka s ideologií.

Ironizování oponentů jako „pravdoláskařů“ je podlý krok, nahrává mu však příliš obecné žonglování s pojmy pravda a láska. Jak je vidět, nemá toto žonglování takovou hodnotu, jakou mu přičítáme, protože si ho dovedou úspěšně osvojit i lidé jako Andrej Babiš. Lidé, kteří si své tělo v minulosti a přítomnosti vždy dokázali až příliš dobře chránit.