Stalo se před sedmatřiceti lety, už to zavál čas

Minulost je důležitá a nesmíme na ni zapomínat. K dějům z naší nedávné historie však musíme přistupovat s uměřeností a hlavně bez fanatismu. Jinak to přestane zajímat i ten zbytek lidí, kteří jsou ještě ochotní se reflexi historie věnovat.

Je ráno. Tři čtvrtě na sedm. Někdo dlouze zvoní. Před dveřmi stojí čtyři uniformovaní příslušníci SNB a jeden v civilu. Máma otevírá dveře a ptá se, co chtějí. Oni říkají, že někoho hledají a že povolení k prohlídce bytu je „na cestě“. „Kromě mě a dětí v bytě nikdo není,“ říká máma a dveře zavírá.

Za čtvrt hodiny jsou zpátky. Tentokrát prý už povolení mají. Máma chce, aby jí ho ukázali kukátkem. Oni to odmítají a říkají, že má otevřít. Pár minut se přes dveře dohadují a pak policajti vyrážejí dveře. Procházejí byt a zjišťují, že tu žádná cizí osoba není. Je tu jen máma a dvě malé děti.

Jedním z těch dvou dětí jsem já, nejsou mi ani tři roky. Je 13. prosince 1979. Brzy od té události uplyne sedmatřicet let. Pamatuju si toho hodně, ale tohle nepíšu po paměti, nepamatovala si to ani máma, historii nám připomněl jiný policejní aparát, ten současný.

Když odcházejí, příslušník v civilu, „tajný“, který ostatním říká, co mají dělat a celou operaci vede, říká posměšně mámě, že si může stěžovat „obvyklým způsobem“ a že „bylo podezření“, že se v bytě nacházejí osoby, které páchají trestnou činnost, takže zde bylo podezření z prodlení a povolení prokurátora že prý dodají během odpoledne.

Nedodali. Druhý den donesli jen potvrzení o provedení domovní prohlídky, ale bez povolení prokurátora. Máma si tedy stěžovala u Obvodní vojenské prokuratury, kde se ale její stížností nezabývali, protože „vyvíjela aktivně podvratnou činnost,“ a je tam ještě připsáno, že na ni „nebude reagováno“.

Sedmatřicet let poté pozvali mou mámu k výslechu. Událost si vybavila, až když si přečetla svou vlastní stížnost. Jeden z uniformovaných policistů je prý ještě naživu a policie, konkrétně úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, se tím zabývá. Máma se vyšetřujícího trochu vyděšeně ptala, jestli si uvědomuje, že to bylo před sedmatřiceti lety a že i vražda by už byla promlčená.

Zločiny komunismu jsou prý nepromlčitelné, ale doufám, že se nakonec ukáže, že toto od uniformovaného příslušníka, kterému to přikázal ten tajný, nebyl zločin, že jen plnil rozkazy. Nebo že si to ten policista rozmyslí. Ne snad, že bych s vděkem vzpomínala na domovní prohlídky, na to jak odváželi pryč rodiče, anebo na rozkopnuté dveře, ale je potřeba mít nějakou míru. Míra je přesně to, co tu ve vztahu nejen k minulosti schází. Možná právě kvůli všem nepotrestaným zločinům, které někomu vážně ublížily, by byl výsměch, kdyby se kauza jednoho uniformovaného policisty řešila.

Připomnělo mi to vášeň, se kterou se po roce 1989 část národa vrhla na ty, kteří byli v seznamech tajných spolupracovníků. Něco podepsali, nebo se s někým „od nich“ bavili, podávali zprávy ze zahraničních cest. Anebo třeba byli stateční a jen podepsali pod nátlakem, protože jim vyhrožovali, protože je na služebně na chvíli zlomili. Někteří pak nikdy na nikoho nic neřekli, ale jejich podpis zůstal. Mohli to být v některých případech lidé, kteří projevili mnohem víc statečnosti než většina ostatních. Přesto jim zůstal cejch spolupracovníků. Seznámila jsem se s nejrůznějšími případy za posledních třicet let a vychází mi z toho, že samotná informace, že někdo „spolupracoval“ s StB, mi neříká nic. Dokud neznám spis, nebo další okolnosti, nemůžu soudit. A otázka je, zda i když je znám, soudit můžu, když nevím, jak bych se v podobné situaci zachovala.

Černobílé jsou jen fotografie. Foto archiv autorky

To vše je součástí silných zjednodušení, v jejichž znamení se nese celá percepce minulosti. Není to manýra nějakých zakuklených stalinistů, když část levice říká, že je třeba rozlišovat mezi lety padesátými a normalizací. Shrnovat to všechno do jednoho pytle „zločinného komunismu“ je kontraproduktivní.

Velká část lidí si pamatuje už jen pozdní osmdesátky a někteří lidé v té době nijak extra netrpěli a ani nevěděli, že jiní lidé trpí represí. Nebyla to doba soudních procesů, při kterých čekala na odsouzené smrt. Nerozlišovat to je primárně neúcta k obětem let padesátých. A je to také spolehlivý způsob, jak se nedobrat podstaty a pokřivenosti režimu, který tu panoval v pozdní normalizaci. Protože i ona dvojí morálka měla devastující účinek na českou společnost. Jen by bylo dobré popisovat to s mírou, který by tomu dodala více věrohodnosti.

Slovo, které mi vyvstává, když vidím způsob, jakým se k minulosti přistupuje, je fanatismus. Viním ho i z toho, že velké části národa je to už všechno víceméně jedno. Intuitivně je ten fanatismus odpuzuje. A snižuje se tak i citlivost ke ztrátě vlastních svobod. A víte, čemu se věnoval ten dobrý policista, který vyšetřuje onen starý zločin komunismu, než se začal hrabat v archivech, aby hledal, koho ještě potrestat? Hospodářské kriminalitě. To nevymyslíš.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Trestat, nebo netrestat? Čtvrtek, 17.Listopadu 2016, 12:24:45

Saša Uhlová uvádí pro svůj postoj - netrestat - dozajista přesvědčivé a respektu hodné důvody.

Jenže, na straně druhé: tento postoj neznamená ve svých důsledcích nic jiného, nežli že zločiny a ničemnosti nemají být trestáni. Je to signál vysílaný všem diktátorům a jejich pohůnkům: dokud jste u moci tak vám tak jako tak žádné stíhání nehrozí; a až budete konečně poraženi a svrženi, tak vám ty vaše podlosti velkoryse promineme.

Tomu "uniformovanému příslušníkovi" stejně žádná velká újma nehrozí; i kdyby snad došlo k soudnímu procesu, odbyde se to téměř s určitostí jenom podmíněným trestem (pokud vůbec).

To celé by tedy nakonec bylo - jenom? alespoň? - připomenutím: vaše ničemnosti nejsou zapomenuty, ať je tomu jak chce dávno.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Poláčku Čtvrtek, 17.Listopadu 2016, 14:41:29

je ovšem otázka, co by ten uniformovaný příslušník dělal, kdyby věděl, že mu v případě pádu režimu hrozí kriminál. Byl by mírnější nebo by naopak režim hájil zuřivěji? Evropské poválečné autoritativní režimy komunistické i fašistické většinou padly bez velkých násilností i bez následného trestání viníků. Výjimkou je třeba Ceaušesku, který zabíjel a byl zabit.

Tuto otázku mají teď na stole v Kolumbii: FARC by přestal bojovat výměnou za amnestii. V Sýrii Asád bojuje současně o moc i o život. Kdo se bojí zabití, zabíjí, kdo se bojí kriminálu, zavírá.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Tráva Pátek, 18.Listopadu 2016, 11:43:8

Pane Kubičko, tímto způsobem bychom mohli argumentovat v případech zcela obecné kriminality. Tedy v tom smyslu "aby se zločinci při zatýkání nebránili silou a použitím zbraní, zrušme všechny nepodmíněné tresty".

A ve chvíli pádu těch komunistických diktatur nikdo z jejich příslušníků nemohl vědět, zda budou stíhání či nikoli. ("Všetkých nás povešajú, súdruhovia, všetkých nás povešajů", zněl prý jeden výrok Vasila Bil'aka, tohoto zástupce dělnické třídy třesoucího se před hněvem vlastního lidu.) No - a padli stejně, když jejich režim se stal definitivně neudržitelným.

Kolumbie (a stejně tak třeba Španělsko, Jihoafrická republika apod.) - bezpochyby, tady je to vždycky problém. Když násilím proti vlastnímu obyvatelstvu se neprovinily pouze více či méně specializované ozbrojené složky, nýbrž kde daný konflikt šel středem celé společnosti, takže je možno hovořit o stavu blízkému občanské válce.

Tady - z čistě pragmatických důvodů - nezbývá často opravdu nic jiného, nežli i vyloženým zabijákům udělit generální pardon. A to tím spíše, když takoví zabijáci jsou přítomni na obou stranách konfliktu.

Jedno z možných řešení více než jiné vzbudilo mé sympatie: lidové soudy "gakacha" ("tráva") v Rwandě, po tamějších divokých masakrech jedné národnostní skupiny na druhé.

I tady bylo množství pachatelů příliš velké, nežli aby bylo možno je všechny reálné potrestat adekvátním způsobem vzhledem k tíži jejich činů.

A tak se vytvořila alternativa: tito pachatelé musí při tomto lidovém soudu předstoupit před ty, jejichž rodinné příslušníky zabili, a musí se před nimi zpovídat ze svých činů. A když tak učiní, a když tak učiní s přesvědčivou lítostí, je jim odpuštěno, a jsou přijati zpět do místního společenství.

Zdálo by se to být nicotnou odplatou? Podle všeho nikoli; tento veřejný proces před tváří jejich známých a sousedů (naprostá většina pachatelů byla z bezprostředního sousedství) je zřejmě záležitostí, která se dokáže dotyčnému dostat opravdu "pod kůži". A především je zde dosaženo toho, co jsem zmiňoval už v mém minulém vstupu: že pachatel sice není postižen trestem, ale zároveň je donucen se svému (zlo)činu postavit, a vnitřně se s ním vypořádat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.