Dvě vzdělávací akce

Alena Zemančíková kriticky hodnotí dvě výrazné vzdělávací akce: TEDxPrague 2016 a konferenci Masarykovy demokratické akademie. První sešlost byla atraktivní, ta druhá měla smysluplný obsah.

Člověk se celý život musí vzdělávat. To je pravda zcela banální, ale to nic nemění na její platnosti. Každý to ví, jen někteří jsme na to líní a svoji lenost zastíráme konstatováním, že v praktickém životě jiné než praktické dovednosti nepotřebujeme.

Různé vzdělávací aktivity jsou ale dobré i k tomu, abychom se setkávali s nějakým programem. Kvůli těm setkáváním se pořádají vzdělávací akce i dnes, kdy konkrétní informace jsou celkem dostupné..

V neděli 30. října jsem se díky pozvání jedné z referujících dostala na akci TEDxPrague 2016. Jak jsem zjistila na internetu, je to globální, nezávisle organizovaná akce, na níž vystupují lidé, kteří mají co říci k určitému tématu.

Není to však konference – nebo je? Na stránkách TED čtu: TED (zkratka z Technology & Entertainment & Design) je globální nadace věnovaná myšlenkám hodných šíření působící od roku 1984. V současné době zahrnuje mezioborové konference TED, TEDGlobal, TEDYouth a TEDWomen, výroční cenu TEDPrize, živé vysílání, rozsáhlý videoarchiv přednášek otitulkovaných dobrovolníky v desítkách národních jazyků, po celém světě nezávislé (licencované) konference TEDx a další komunikační kanály.

Povrchnost v nóbl formě
Akce se konala ve Fóru Karlín, obrovském prostoru, který byl zcela zaplněn publikem. Vstupenka stála šestnáct set korun a zahrnovala i občerstvení, program trval od 9:30 dopoledne do 18:00 odpoledne, večer byla ještě after-party, ta ale už jinde.

Prošla jsem do sálu, dostala visačku a tašku s obvyklými zbytečnostmi, divila jsem se celou dobu nad velkolepostí celé akce. Moderátorem byl Tomáš Šebek, chirurg náležející k Lékařům bez hranic, a Daniela Drtinová (ta se ale dostavila později). Vystoupení nebudu jednotlivě rozebírat, jen musím říci, že heslem onoho podniku bylo „být nepřipraven, toť vše“. Oficiálně se mělo mluvit na téma Naše a cizí.

Referující byli k tématu vlastně vybráni dobře, byl mezi nimi found-raiser z Amnesty International, spisovatelka žijící v Londýně, mladý hipster, tanečník a producent nigerijsko-českého původu, mediátorka, biolog a filozof (v dopoledním bloku). Všichni by z titulu své činnosti měli k tématu co říci, ale všichni sdělili početnému publiku zaplněného sálu jen naprosté banality a nesouvislé plky.

Asi že v zadání je, že referát v žádném případě nesmí být přednáška, jinak si nedovedu představit, že biolog, zvyklý přednášet studentům, vystupoval jako uličník, který jen tak z plezíru a jakoby v hospodě sděluje zajímavosti o parazitech. Mediátorka přispěla historkou o tom, jak se její rodiče nakonec dohodli na tom, na jaký hudební nástroj má hrát, ale neřekla vůbec nic o podstatě a účinnosti svého povolání.

Spisovatelka zopakovala stokrát recyklovanou příhodu o důvodu své emigrace, docela důležitého tématu turistického průmyslu se jen dotkla a odešla od něj ke stokrát obehranému vyprávění o svém životním partnerovi. Hipster a tanečník nás poučil, že generace „mileniálů“ nemá vůbec čas, protože je stále velice kreativní na sociálních sítích.

V životě jsem nezažila nic tak povrchního v tak nóbl provedení, co by se tvářilo tak svobodomyslně a nezávisle a bylo tak „v pohodě“ a současně k ničemu. Foto selfthrive.com

A stařičký filosof neřekl už vůbec nic, nechci-li rovnou říct, že blábolil páté před deváté. Nastal oběd a já jsem šla domů, taková konference je ztrátou času. Než jsem však odešla, dívala jsem se kolem sebe na to množství mladých lidí, kteří u stolků probírali, kdo byl jak dobrý a co bylo lepší vloni, vztekle jsem při tom myslela na moderování s chybami ve faktech, nesené ve familiérním tónu s nádechem lehké vulgarity (asi že mezi lékaři bez hranic se takhle mluví).

Některé mezinárodní příspěvky byly promítnuty z videozáznamu a na těch bylo vidět, jak referujícím záleží na dopadu jejich slov, že se prostřednictvím příběhů (vzpomněla jsem si na Věru Roubalovou na konferenci o Ukrajině) snaží přesvědčit veřejnost, že je potřeba pomoci či pochopení a součinnosti s ohroženými.

Těm, kteří vystupovali osobně, jakoby šlo jen o vlastní prezentaci. V životě jsem nezažila nic tak povrchního v tak nóbl provedení, co by se tvářilo tak svobodomyslně a nezávisle a bylo tak „v pohodě“ a současně k ničemu. Upřímně řečeno, kdybych šla na proklamovanou snobárnu, nijak by mě to nerozčililo. Takhle jsem na cestě domů marně v hlavě hledala „myšlenky, hodné sdílení“ ve vystoupeních, která jsem vyslechla. A ne, že by jednotliví účinkující takové myšlenky neměli, některé znám z publikovaných výsledků jejich činnosti či jiných vystoupení, ale zde působili asi jako v Show Jana Krause.

Smysluplný program
O týden později se konala konference, pořádaná institucí, jež má vzdělávání přímo ve své zakládací listině – Masarykova dělnická – dnes demokratická – akademie. Téma bylo Demokratická levice jako politický program, od první republiky k dnešku.

Prostředí bylo sice jinak, ale také luxusní, publikum podstatně méně početné, výběr referujících generačně rozložený a sdělení vrcholně zajímavé. Šlo o to, jak se levicový politický program projevoval a prosazoval ve společnosti, jež byla třídně rozvrstvená se všemi viditelnými znaky jednotlivých sociálních vrstev.

Referáty byly tak zajímavé a faktograficky podložené, že nemá smysl je tu převyprávět, ostatně by zde mohly být otištěny. Mě neobyčejně zaujalo, jak sociolog Stanislav Holubec velmi precizně vystihl situaci v pražském studenstvu 1. republiky s připomínkou, že velká část studentů Karlovy univerzity byly děti z „lepších rodin“, tedy spíše pravicového smýšlení, jež končilo až v příklonu k fašismu.

Že levicová orientace pražských studentů byla dána i tím, že mnozí z nich byli židé, stižení pravicovým antisemitismem. Že koleje byly sociálně diferencovány. Že studentská pravice nenáviděla Voskovce a Wericha (a vyváděla na jejich představeních), ale i Karla Čapka. Že fakultami pravicově smýšlejících studentů byly lékařská a právnická, levicově orientovaných spíš filozofická a přírodovědecká.

Není to tak trochu i dnes? Referát Stanislava Holubce vnáší kritický a diferencující pohled do jednoho ze setrvalých politických kýčů, vyzdvihujících roli studentstva jako progresivní společenské vrstvy, mířící vždy ke svobodě a demokracii.

Referát Aleny Wagnerové o revoluční skupině Předvoj byl detailně vyargumentovanou zprávou o vzniku a upevnění marxistického přesvědčení u mladé generace původně evangelických intelektuálů nikoli v rámci komunistické stranické příslušnosti, ale vlivem kultury a sociální citlivosti.

Na toto téma vznikl třídílný rozhlasový pořad, který je možno si poslechnout na stránkách ČRo Vltava.

V závěru vystoupil Vladimír Špidla s přehlednou, přesně formulovanou a argumentovanou charakteristikou historicky prověřených levicových zásad. Tímto se obracím na redakci našeho nezávislého deníku, aby jeho text uveřejnila v přesném znění, neboť je v něm formulováno to, co každodenní politickou praxí i žurnalistickou povinností komentovat všechno a okamžitě, zaniká a ztrácí přesvědčivost. Totiž skutečnost, že má smysl mít program, ne jen provozovat ze dne na den fungující politickou praxi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.