Když vzápětí po neúspěšných volbách do krajských zastupitelstev a třetiny senátu premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka uvažovalo tom, že by se sociální demokracie měla v budoucnu zaměřit na městské voliče, na témata jako je ochrana životního prostředí, kultura a virtuální prostor, znělo to možná vzhledem k danému stavu nereálně, ale v zásadě sympaticky.

Voliče ve velkých městech, mladé voliče a voliče s vyšším vzděláním bude sociální demokracie také potřebovat, pokud vůbec chce hrát v české politice jakoukoli významnou roli.

Dalajláma a list čtyř

Když se ale necelé dva týdny později ocitl Sobotkův podpis spolu se jmény dalších dvou nejvyšších ústavních činitelů z řad ČSSD, předsedy Senátu Milana Štěcha a předsedy Sněmovny Jana Hamáčka, spolu s prezidentem Milošem Zemanem na prohlášení distancujícím se od schůzky ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou, vypadala náhle jeho dlouhodobá snaha oslovovat městské, liberální voliče jako špatný vtip.

Prohlášení, které vyšlo z ministerstva zahraničních v čele s dalším předním politikem ČSSD Lubomírem Zaorálkem, je špatné snad ze všech myslitelných úhlů pohledu. Především tím, že vůbec vzniklo: ke zdůraznění toho, že setkání ministra kultury s kýmkoli není akcí celé vlády České republiky, by bohatě stačilo stručné vyjádření předsedy vlády, které ostatně už před vydáním prohlášení poskytl. Takto tu máme dokument, který nutkavě upomíná na doby závislosti na jiné mocnosti na východ od našich hranic, která byla naším dlouhodobým strategickým partnerem, a víc než to.

Dále stojí za zmínku neumětelský jazyk prohlášení, formulace typu „naše země vychází... ze vzájemného respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky“ — vskutku zvláštní pojetí vzájemnosti. A špatná vizitka pro zaměstnance ministerstva zahraničních věcí.

Důležitější je ovšem obsahová stránka. Tändzin Gjamccho, 14. tibetský dalajláma, dlouhodobě zastává názor, že Tibet by neměl být nezávislou zemí, ale měl by pouze mít autonomii v rámci Číny, což by v praxi znamenalo kulturní, náboženskou a lidskoprávní svébytnost. Považovat proto jeho návštěvu za ohrožující svrchovanost a územní celistvost Číny znamená přistoupit plně na čínský úhel pohledu. To by ale představitelé svrchovaného a nezávislého státu neměli.

Když se na aféru podíváme z odstupu, znamenala pro ČSSD, jejíž představitelé pod prohlášením figurují, takřka ryzí ztrátu. Znechutila českou sociální demokracii, možná definitivně, lidem citlivým na porušování lidských práv v Číně (a vlastně kdekoli na světě), nebo prostě těm, kteří by od svých volených představitelů očekávali jistou míru důstojnosti k sobě samým a k zemi, kterou zastupují. Tedy právě těm městským voličům, na které by se Bohuslav Sobotka chtěl orientovat. Koho si naopak ČSSD tímto prohlášením získala, je velká otázka. Troufám si soudit, že téměř nikoho.

Strana mnoha tváří, nebo strana bez tváře?

Mnozí se podivují nad tím, jak různé názory a postoje se v ČSSD dají najít. Ať již si vezmeme postoj k Rusku, k imigraci nebo třeba k adopcím homosexuálů, škála názorů vyjadřovaných politiky strany ve významných funkcích (ministři, poslanci) je opravdu široká. To by se dalo považovat za projev názorové plurality a tedy něco, co by naopak liberálním a svobodu vyznávajícím voličům mohlo vyhovovat.

Jenže v poslední době tato názorová šíře začíná narážet na své limity. Podívejme se na výsledky posledních senátních voleb. Za sociální demokracii kandidovali lidé tak odlišného osobního ustrojení a názorů, jako Václav Bělohradský na jedné straně a Stanislav Huml na straně druhé.

Huml, mediálně známý například konspiračními úvahami o tom, že do budovy Pentagonu v roce 2011 ve skutečnosti žádné letadlo nenarazilo, získal v Mělníku 12,3 procenta, skončil na čtvrtém místě a do druhého kola nepostoupil. Bělohradský, jeden z našich nejznámějších veřejně se projevujících intelektuálů, získal na Praze 6 v prvním kole 16,7 procenta, do druhého kola sice postoupil, ale v něm drtivě prohrál s kandidátem TOP 09 Jiřím Růžičkou.

Co z toho vyplývá? V řadách ČSSD nedokázal zabodovat ani výrazný představitel řekněme „lidového“ zaměření, ani špičkový zástupce „elitního“ liberálního proudu, kandidující navíc společně za sociální demokracii a Stranu zelených. Procentní zisk obou kandidátů od sebe nebyl až tak vzdálený. A byl také blízký výsledkům strany ve většině krajů. Ve druhém kole nakonec uspěli jen dva zástupci ČSSD, což byl po výsledcích posledních tří senátních kol (2010 — 12 mandátů, 2012 — 13, 2014 — 10) razantní a nečekaný propad.

↗

Z voleb vyplývá varování: lidé už nebudou volit pouze kvůli jménu nebo oranžové barvě, budou vyžadovat věrohodné tváře. A těch nemá ČSSD nazbyt. Repro DR

Jistě se z toho nedá vyvozovat, že je to jen vinou kandidujících osobností. Svou roli, tak jako v krajských volbách, sehrálo i hodnocení strany jako celku. Nicméně je jednoznačně možné říci, že za neúspěchem stála i nevýraznost, mnohde dokonce i nepřijatelnost senátních kandidátů sociální demokracie. Tu nejlépe ztělesnil matador Zdeněk Škromach, který se z respektovaného politika postupně proměnil ve směšnou postavičku.

Ve volbách jako jsou ty do Senátu není možné uspět bez 1) silné a oslovující celostátní politické agendy (jako nejvýrazněji v roce 2008 při „oranžovém cunami“ za Jiřího Paroubka), nebo 2) výrazných a obecně přijatelných kandidátů, schopných nepřítomnost silného celostátního tématu nahradit. ČSSD se to letos nepodařilo, a to je vážné varování do budoucnosti. Lidé už nebudou volit pouze kvůli jménu nebo oranžové barvě, budou vyžadovat věrohodné tváře. Pokud jim je sociální demokracie nedokáže nabídnout, neuspěje a vyklidí pole, a nejen v Senátu.

Bohuslav Sobotka — předseda bez alternativy?

Zdá se to být už docela dávno, ale jsou to právě tři roky, co se Bohuslav Sobotka po „lánském puči“ těšil podpoře přes hranice stran a přízni médií i demonstrantů na náměstích. Dostal se v očích veřejnosti do role toho, kdo osobně ručí za to, že se ČSSD nedostane do područí prezidenta Zemana, že si udrží svoji nezávislost. Jeho protivníci naopak sehráli role padouchů a lhářů. Sobotka od té doby jako by byl předsedou bez alternativy, bez skutečné konkurence, tedy takové, která neusiluje pouze o destrukci. A to není zdravá situace.

Nyní se jako poměrně pravděpodobná jeví možnost, že za rok na podzim ve volbách do Sněmovny ČSSD prohraje s Babišovým ANO, získá výsledek pod dvaceti procenty. To bude jednoznačný neúspěch a nic na něm nezmění ani případné pokračování současné vládní konstelace, jen s upraveným poměrem sil. V takovém případě Bohuslav Sobotka z čela strany téměř jistě odstoupí, pokud se tak nestane již dříve. Ale kdo přijde na jeho místo? Má ČSSD vůbec ve svých řadách někoho, kdo by byl schopen vést stranu lépe než Sobotka?

Stagnující výsledky sociální demokracie jsou o to nepříjemnější, že vládě vedené předsedou ČSSD se daří. Nejenže je to vláda po těch předchozích mimořádně stabilní a bez skandálů (samozřejmě pomineme-li samotnou účast strany Andreje Babiše ve vládě a jeho samého v křesle ministra financí), ale celkově se dokonce dá označit za úspěšnou: ekonomice se daří, nezaměstnanost je nízká. Proč z toho největší vládní strana neprofituje? A jaký podíl na tom má její předseda a premiér v jedné osobě?

Bylo by velmi dobré, kdyby na březnovém sjezdu ČSSD a nejlépe ještě před ním Bohuslav Sobotka musel čelit věcné kritice a vážným otázkám. A kdyby měl skutečného, vážného protikandidáta, který by takovou kritiku dovedl vést a nabídnout i alternativu. Sjezdy české sociální demokracie se bohužel vyznačují tím, že na programové otázky tam nezbývá mnoho prostoru, protože téměř celý čas zaberou strkanice o posty ve vedení. Podle toho také vypadají výsledky strany, a bylo by opravdu načase to změnit.

Prezident a jeho bývalá strana

Samostatnou kapitolou je vztah ČSSD k prezidentu Zemanovi. Vzhledem k tomu, že Miloš Zeman byl dlouholetým předsedou strany, nebylo realistické očekávat, že po jeho zvolení prezidentem budou všechny vazby mezi ním a sociální demokracií přetrhány. Není tomu tak ani dnes, mezi sociálními demokraty je řada těch, kteří mají k Zemanovi blízko a vyzývají k tomu, aby strana byla „zemanovštější“, pokud chce uspět lépe než v současné době.

Tato příchylnost ovšem má své hranice. Je tu varující příklad SPOZ, který ukazuje, že popularita Miloše Zemana jako přímo voleného prezidenta a strany s ním spojené nebo se dokonce zaštiťující jeho jménem jsou dvě rozdílné věci. Být prozemanovský zkrátka samo o sobě k úspěchu nestačí, a představitelé ČSSD si to snad uvědomují.

Stejně tak ale samo o sobě nestačí být zuřivě proti Zemanovi (či Babišovi). Miroslav Kalousek by mohl vyprávět. V posledních letech je možné opakovaně pozorovat, že ty nejvyhrocenější protizemanovské projevy mu nakonec jen pomáhají. Podobně tomu, zdá se, může být i v kauze vyznamenání pro Jiřího Bradyho.

Miloš Zeman, který tuto kauzu vyvolal a především ústy svého aktivního mluvčího Jiřího Ovčáčka stále přiživuje, se jako vždy v obvyklých případech od určité doby dostává do pozice oběti, proti které se vede zběsilá mediální štvanice řízená různými „elitami“. Tato pozice mu nepochybně velice vyhovuje, už proto, že obrací pozornost od jeho počínání k jeho protivníkům. Některé důvody, proč ho nemálo občanů České republiky stále podporuje, shrnula Saša Uhlová. Ani dnešní kauza pravděpodobně nezpůsobí zásadní propad důvěry v Miloše Zemana jako prezidenta.

Proto by ve vztahu k prezidentovi měla ČSSD zachovávat cosi jako ostražitou neutralitu, nenechat se jím uhranout a nebát se jej kritizovat, ale pouze věcně a v odůvodněných případech, a soustředit se na zápas se skutečným politickým protivníkem, takovým, se kterým soupeří na jednom hřišti. A tím je Andrej Babiš. I tento zápas, samozřejmě, by měl být veden věcně, ne pouze hysterickým poštěkáváním. To opět jen pomáhá druhé straně, tentokrát šéfovi ANO.

Obtížné hledání vlastní tváře

Mít vlastní tvář neznamená pouze disponovat výraznými a přijatelnými politiky, ale také mít čitelný a věrohodný program a co nejvíce z něj dokázat prosadit. Jak je na tom ČSSD v tomto ohledu? Na detailní analýzu výsledků vládnutí tu není prostor, snad postačí několik příkladů.

Mediálně nejvděčnějším počinem poslední doby bylo nedávno schválené zvýšení důchodů o tři sta korun měsíčně od příštího roku. Načasování bylo přesně zacílené na to, aby ovlivnilo podzimní volby ve prospěch ČSSD, jejíž ministryně Michaela Marksová nakonec přijatý návrh předložila. Podle všeho ale reakce veřejnosti na toto zvýšení nebyla taková, jak se očekávalo, a profitoval z něj ministr financí Babiš, jemuž měla celá věc spíš uškodit: on přece nejprve již na jaře navrhoval zvýšení o stejnou částku, ale neuspěl, pak tvrdil, že peníze na zvýšení nebudou, nakonec ale ustoupil a v rozpočtu je našel.

Snad není přílišným zjednodušením dojít k závěru že sociální demokracii se nedaří vypadat jako strana skutečně sociální. Ministerstvo sociálních věcí pod vedením Michaeli Marksové chce oprášit myšlenku veřejné služby pro dlouhodobě nezaměstnané.Ta má být v nové podobě mírnější než za dob Jaromíra Drábka a lze vést diskuse o tom, zda nemůže situaci dlouhodobě nezaměstnaných v něčem zlepšit, ale přesto se nedá očekávat, že zrovna toto opatření bude považováno za projev sociálního cítění ČSSD.

Zákon o sociálním bydlení se připravuje velmi pozvolným tempem a není jisté, jestli do konce volebního období bude přijat, a v jaké podobě. Věřme ale tomu, že přijat bude, a že se ministryni Marksové, premiéru Sobotkovi a celé ČSSD také podaří přesvědčit veřejnost o tom, že je to skutečně zásadní a významná norma a přispívá ke zlepšení sociální situace společnosti.

Jak je hledání vlastní tváře v oblasti programu obtížné, ukazuje dobře další významné ministerstvo ve správě ČSSD, rezort zahraničních věcí. Místopředseda Lubomír Zaorálek je jedním z nejzkušenějších politiků sociální demokracie. Své působení v křesle ministra zahájil tím, že skrze svého prvního náměstka Petra Druláka avizoval rozšíření dosavadní orientace České republiky na podporu lidských práv v havlovském vymezení ve směru širšího pojetí lidských práv. Ta by měla být napříště chápána šířeji než jako pouhý „klacek Západu“. 

Zdála se to být sympatická snaha, která by mohla dát zahraniční politice v podání ČSSD vlastní tvář, odlišnou od dosavadního směřování, a současně také zakotvenou v lidských právech (byť trochu jinak vymezených). Co však z tohoto pokusu zbylo? Petr Drulák už delší čas není náměstkem, o nové koncepci či spíše jejích konkrétních dopadech není nic slyšet. Ministr Zaorálek se naopak přihlásil k tomu, že právě jeho ministerstvo připravilo nepovedený „list čtyř“, který lidská práva obětuje na oltář strategických vztahů (co přesně to znamená?) s Čínou.

Žádné rozšíření koncepce lidských práv se nekoná, naopak se ustupuje i od jejich zdůrazňování tam, kde bezesporu porušována jsou. Jako je dnešní Tibet a Čína jako celek. Jak lze v takové situaci ještě očekávat, že bude zahraniční politika ČSSD akcentovat lidská práva tam, kde tlačí bota naše západní spojence, jako je třeba perzekuce kritiků islámu v Saúdské Arábii či politika Izraele vůči Palestincům?

V poslední jmenované věci je nutné přiznat, že ministr Zaorálek se o trochu spravedlivější přístup snaží, ovšem v české vládě, která se pravidelně schází s tou izraelskou na společných zasedáních, asi přílišné pochopení nenachází. Výsledkem je, že jako politik ztrácí tvář a stává se nečitelným, beztvarým, nedůvěryhodným. Tak jako celá ČSSD.