Mnoho se již napsalo o textu Romana Jocha o ufňukanosti levice a nesentimentálnosti pravice. Některé nedostatky textu už na DR pěkně shrnuli Saša Uhlová a Roman Sikora - např. černobílé vidění světa, které registruje pouze atentáty organizované z jedné strany (zlého Ruska), rozpor mezi tradičními křesťanskými hodnotami (Jochův konzervativismus) a zároveň radostí ze smrti nepřítele a dvojnásobnou radostí z bolestivé smrti nepřítele. Příznačný je celý Jochův způsob uvažování, v němž vše, co je levicové, je zlé, a pravicové znamená dobré, a pak už si za to autor jen dosazuje, co se mu hodí.

Ráda bych se zaměřila pouze na „ufňukanost“. Světě div se, ale i já, podivná levičačka, se s Romanem Jochem shoduji v nelásce k ufňukanosti. Na rozdíl od něj ji však nevidím jen u levice, ale na obou pólech politického spektra. Pravice fňuká jakbysmet a stejně tak se stylizuje do role oběti. Ať už hájí konkrétní práva jednotlivce, nebo celý systém umožňující triumf individualismu, neobejde se bez fňukání.

V prvním případě se vyloženě nabízí lkaní nad jakýmkoli ohrožením nebo zneuctěním osobního vlastnictví. Souhlasné pokyvování nad verdiktem v kauze Roman Smetana je toho zářným příkladem. Nestačí již zaplacení škody na majetku, je třeba ještě exemplární potrestání veřejně prospěšnými pracemi, a nenastoupí-li na ně, do vězení s ním. Pokud by zůstalo jen u zaplacení škody na majetku, věc by byla vyřízena. Levice s pravicí by se sice přely, kde končí majetek a začíná veřejný prostor, jakým způsobem lze dávat najevo občanskou nespokojenost apod., ale diskuze by byla věcná, neufňukaná. Avšak právě potřebou trestat přidanou k pokutě získávají zastánci tohoto verdiktu poněkud plačtivý podtón. Roman Smetana odmítl podstoupit trest, a tímto právě na tuhle věc velmi chytře upozornil. 

Podobně na mě někdy působí zprávy týkající se squaterů. Někdo osídlí chátrající dům, organizuje v něm kulturní a vzdělávací akce, vaří jídlo pro bezdomovce, pomáhá lidem v nouzi, ale stejně je dřív nebo později donucen se vystěhovat. Bylo by pochopitelné, kdyby to vadilo majiteli, který se chystá objekt opravit. Ovšem ufňukaně na mě působí případ, kdy majitel s pobytem squaterů souhlasí (např. squat na Zličíně na přelomu roku 2011 a 2012), ale je určitými orgány tak dlouho pobízen k tomu, aby squaterům řekl sbohem, až mu nic jiného nezbude. Ufňukaný není majitel, který přijde a řekne: „Běžte pryč, to je moje!“ Ufňukané je pravicové uvažování bez ohledu na konkrétního (individuálního!) majitele, které pláče: „Běžte pryč, to není vaše!“

V případě, kdy pravice nehájí práva jednotlivce, ale systému, se její fňukání projevuje hysterickým strašením každou jinou alternativou. Ukázkový je v tomto případě antikomunismus. Miliony mrtvých jsou neustále povolávány, aby nám připomínaly, že není jiné cesty než volný trh. Místo argumentace o možných aktuálních podobách socialismu a kapitalismu si máme připomínat zločiny komunismu a plakat nad jejich oběťmi. V době, kdy svět do krize dostaly pravicové vlády se svým volným trhem, honbou za maximálním ziskem a sveřepou redukcí státu, by se snad dal očekávat konstruktivnější způsob uvažování o alternativě, než strašení dávno minulým komunismem.

Joch má ovšem pravdu v tom, že prvky ufňukanosti lze stejně tak najít u levice. Ta vychází spíš z postojů společného sdílení a solidarity. Její schopnost širšího vnímání (nejen sebe a své rodiny, ale třeba i Jochových neoblíbených „menšin“) se někdy může stát pastí v podobě vykreslování jednotlivce jako pouhého reprezentanta té či oné skupiny.

Může být sama přistižena v předsudečných způsobech myšlení, když vidí druhého jen jako chudého nebo homosexuála nebo Roma, který se nemůže bránit, a upírá tak dotyčnému (ve své vlastní představě) sílu a odvahu konkrétního pana Svobody z Přelouče. Uchopujíc člověka jako část celku, nikoli jako individuum, může levicové myšlení sklouznout ke svádění všeho na „okolnosti“ a „podmínky“ namísto přiznání vlastních pochybení. Co na levici obdivuji - perpetuum mobile na vytváření představ o snesitelnějším světě v lepších podmínkách pro většinu lidí - se může zvrátit v dětinskou nechuť připustit existenci zla a nespravedlnosti, právě tak jako v neochotu vidět zodpovědnost za vlastní jednání.

Jsem zřejmě jedna z mála v této zemi, kterou nelákalo sledování bondovek. Roman Joch promine, budu-li vycházet z obrazu odvážného pistolníka nebo nesentimentálního bojovníka, kteří se objevují v mnoha filmech. Ty vlastnosti, kterými si získávají sympatie diváků, jsou většinou odvaha, věrnost, rozhodnost, nekompromisnost. Sadistický prvek radosti ze smrti soupeře, i když se třeba jednalo o pomstu člena rodiny, jsem tam nezaznamenala. Opravdoví hrdinové ji totiž nemají zapotřebí, pane Jochu, právě proto že nejsou sentimentální. Tato nesentimentalita jim také nebrání v projevení solidarity nebo zastání slabého. Projev solidarity není známkou ufňukané levicové povahy nebo sentimentality, nýbrž znakem vyzrálé celistvé osobnosti. Taková osobnost nepotřebuje vybudovat své ego na tom, že poníží nebo minimálně přehlíží někoho jiného. Sentimentální je pouze opojná radost z pádu nepřítele.

Ubere-li pravice ze svého fňukání nad soukromým vlastnictvím a inspiruje se myšlenkou solidarity a empatie u levice, může se přiblížit konzervativismu, který v minulosti nebyl vždy tak asociální jako dnes. Ubere-li levice ze svého fňukání nad dobou a okolnostmi a inspiruje se pravicovou nesentimentalitou a rozhodností, může pomoci celé společnosti vytvořit skutečnou alternativu k neoliberalismu, který už prošel datem spotřeby.