Levice se potřebuje naučit vyprávět pohádky

Hlavní příčinou porážky současné levice je její neschopnost vyprávět nejohroženějším skupinám příběhy, s nimiž by se tito lidé mohli ztotožnit. Několik světových výjimek potvrzuje pravidlo. Levicové hnutí by se mělo právě u nich poučit.

Levice prohrává. Ve Spojených státech z tradičního dělnicko-zaměstnaneckého elektorátu vydatně ukrajuje budoucí prezident Donald Trump. V Evropě začínaná kvést roky zalívaná kytička nacionalistického oportunismu a izolacionismu, který chce opevňovat hranice a potápět migrantské vory. A hlavně rozbít Evropskou unii, reinkarnaci Sovětského svazu, ve které všichni tak strašlivě trpíme.

A levice na to v lepším případě vyjeveně kouká a snaží se látat přibývající díry v demokratickém systému, který klesá ke dnu rychleji než ponorka Kursk. V horším případě si oblékne kožené kalhoty a k vrtání děr se přidává.

Tak nám někteří sociální demokraté a komunisté slibují návrat pohraniční stráže a ostnatého drátu nejen na Šumavu, na útočící uprchlické divize posílají hasiče a myslivce, obnovují svazarm nebo pláčou nad úpadkem českého muže, kterého zachvátila epidemie feminismu a politické korektnosti. Naděje národa si nečte Foglara a nenechává svá líčka rudnout při pouštění draků, ale loví pokémony, nahrává se na jůtůb a nikdy ji nikdo pořádně neseřeže. Takže není divu, že z nich ze všech nakonec vyrostou leda tak buzíci. A až si budou chtít adoptovat děti, nastane konečně apokalypsa.

Levice – tedy ta, co neodhaluje židohomozednářské spiknutí – dělá evidentně něco špatně. Jenže co? Podle Petry Hůlové nenaslouchá prostému lidu a není ochotna s ním diskutovat o jeho strachu a obavách z měnícího se světa. Není to tak dlouho, co jsem toto stanovisko podrobil tvrdé kritice, ale když se na celou kavárenskou disputaci podívám znova, musím přiznat, že na tom skutečně něco bude.

Levice nerozumí
Levice a „lid“ si skutečně nerozumí. Pořád jsem přesvědčen, že důvodem není elitářská uzavřenost levičáků. Protože i levice je „lid“, svým ekonomickým postavení zcela určitě.

Kořen problému je v něčem jiném. Levice a „lid“ totiž mluví jiným jazykem. Pokud dobře ovládáte nějakou cizí řeč, víte, že každý jazyk obsahuje ustálené fráze, výrazy a spojení, které jsou nepřeložitelné a abyste jejich význam plně pochopili, musíte se cizí řeč nejen naučit, ale v cizině také několik let žít. Jazyk můžete pochopit tehdy, až jej žijete.

I Laclaua nebo Žižeka musíte přečíst a přijmout jejich „jazyk“, kterým „prožijete“ svět okolo sebe. Když se to člověku podaří, objeví ve společenském dění některé souvislosti, které by tam předtím určitě nehledal a které mu pomáhají světu lépe rozumět. Jenže k tomu lepšímu rozumění je potřeba se pročíst. Začít můžete Kantem, budete pokračovat přes další jména německé klasické filozofie, několikrát si přečtete Hegela, abyste potom přešli na triviální brožury, jako je třeba Marxova Německá ideologie. Tím byste tak zhruba měli zvládnutý úvod. A na tohle normální člověk jednoduše nemá čas.

Když se tedy snaží zorientovat v politickém a společenském dění a pochopit, o čem to vlastně ti levičáci kecají, bude svůj úsudek řídit světem svého „jazyka“ jakési lidové sociologie a politologie. Je to podobné jako třeba s lidovou fyzikou, podle které třeba peřina vydává skutečné teplo. Lidová fyzika bývá vyvrácena v šesté třídě základní školy, politické myšlení svou šestou třídu do dnešních dní nemá. V přemýšlení o veřejných věcech je společnost odkázána na předkritický úsudek. Na svět lidové politologie, která věří v esencialismus a je umně manipulovatelná každým trochu zdatným politickým podnikatelem.

Levice nedokáže oslovit širší publikum, protože nemluví jazykem lidové politologie a své teze do něj není ochotna překládat. To není projev elitářství, ale nepochopení toho, jak své myšlenky „prodat“.

Země pohádek
Pokud lidová politologie věří v esencialismus, věří prostě v to, že jednotlivé politické a sociální entity mohou mít a také mají svůj příběh, který je součástí systému všech příběhů světa. – tedy že každý národ má nějakou povahu, vlastnosti a své místo v dějinách. Má také svůj vlastní příběh, který směřuje k nějakému konci. Existují hodné a zlé národy, přičemž každý považuje sebe sama za to vůbec nejlepší a ty ostatní v různé míře za padouchy. No a když jste příslušníkem zlého národa, etnika nebo náboženství, tak vás tak nějak předurčuje k tomu, že budete sám taky zlý. Profesory archeologie utíkajícími před balvanem nemohou být všichni.

Levice a „lid“ si nerozumí. Důvodem není elitářská uzavřenost levičáků. Kořen problému je v něčem jiném: levice a „lid“ totiž mluví jiným jazykem. Ilustrace liberty.me

Donaldi, Nigelové a Tomiové slaví politické úspěchy, protože umí vyprávět poutavé příběhy o souboji dobrých se zlými. Vypravují vám o tom, že i na vás někdo chce hodit kámen a jak tomu kameni společně utečete a bájný poklad společně nejdete. Nejisté budoucnosti dávají tvar a smysl, nesrozumitelná přítomnost je náhle průzračně jasná a čistá. Do světa vrací dobro a zlo. Nezdržují se s analýzou příčin problémů, o příčinách vytvářejí poutavé báje a pohádky. Jinak řečeno: nudnému souboru dat dávají příběh. Přesně to totiž od svých politiků velká část veřejnosti očekává; že dají okolnímu světu příběh. Příběh, se kterým se může ztotožnit, v němž může zaujmout pozitivní roli a ve kterém vítězí. A co je důležité, příběh, ve kterém jednou v budoucnu bude lépe.

V marketingu a reklamě to bezpečně funguje už od nepaměti. Když prodáváte prací prášek, nepostavíte před kameru chlápka, který vám vítězoslavně přečte složení a pak zahájí přednášku o tom, co to jsou detergenty a proč vám to vyčistí ubrus. Ne, dáte slovo matce, která je zdrcená z toho, že už zase musí prát, že praní je jedna z mála činností, díky nimž získává uznání společnosti a tohle uznání jí může dát jen kouzelný prací prášek, který ten ubrus vypere. Pokud před praním prádlo přejedete parním válcem a necháte ho pošlapat od celého města, bude to ještě lepší, protože tím zdůrazníte míru ponížení naší pradleny. Srdce hospodyněk zaplesají. Konečně se v televizi ukazuje i jejich příběh! Někdo jim rozumí, někdo je v jejich světě škrobení a vaření podle mimibazaru chápe! A už běží do drogerie a nakupují ostošest.

Aby bílá bílou byla
Hnědý marketing to dělá úplně stejně. Vypráví nám příběh, ve kterém jsou zachovány jistoty světa, který známe a ve kterém se orientujeme (jehož „jazykem“ mluvíme) a slibuje nám, že z něj odstraní odcizení člověka a světa. Nebude k tomu potřebovat žádnou radikální změnu společenských vztahů, lidé se nebudou muset omezit a lepší zítřek přijde zcela jistě.

Hnědé báje mají všechny podobnou strukturu. V první řadě je třeba vysvětlit publiku, že se má opravdu špatně, že vše jde od desíti ke dvěma a že se nacházíme v hospodářské, politické či bezpečnostní krizi. Na tom, zda tomu tak skutečně je, moc nezáleží, i když objektivní problémy a skutečné krize zpravidla dodávají báji na důvěryhodnosti. Pro pana docenta by samozřejmě bylo lepší, kdyby u nás bylo uprchlíků víc než jen asi deset, ale kde fakta nestačí, tam pomůže imaginace a tvořivost. Když už nějaký problém skutečně existuje, musí se vždy zveličit. Podle hesla „sice to tak není, ale mohlo by“ musí hnědé báji dodat na dramatičnosti záplava hoaxů, městských legend a gifových obrázků. Skutečnost musí být tak nějak vybarvena a kontury obtaženy, nejlépe v Malování.

Protože jsme na půdě esencialismu, musí se ve druhé fázi publiku vysvětlit, že ono samo je výjimečné prostě a jednoduše už ze své podstaty. Že jsou Američané nejlepší národ světa, je už celkem známé, ale nejlepším národem světa jsou samozřejmě i Rusové či Britové. Nebo můžeme rovnou vzkřísit panslavismus.

Třetí fází je hledání kontaminace esence. Něco nás kazí a dusí a to něco není žádný socioekonomický vztah, ale cizorodá, špatná esence, která nás nakazila. Čtvrtá a konečná fáze zní: až se kontaminace zbavíme, bude lépe. Je to samozřejmě naprostý nesmysl, ale to fiktivní příběhy se poslouchají nejlépe.

Levičáci jsou diletanti propagandy
Poslední fáze je vůbec nejdůležitější, protože dává lidem naději. Naděje je jako speedball (kombinace heroinu a kokainu): je to nebezpečná droga, která vás nakopne a pak vám dodá pocit nekončící euforie. A stanete se na ní závislí.

Člověk ke svému přežití naději potřebuje, protože dělá svět lepším, než ve skutečnosti je. Nejreálněji prý vnímají svět lidé v těžkých depresích. Člověk jednoduše svou dávku naděje potřebuje. Pokud chce levice oslovit masy, musí tedy začít vytvářet vlastní příběhy, které budou chytlavé, lidé práce se s nimi budou moci identifikovat, a které budou nabízet naději na zlepšení poměrů. Na rozdíl od hnědého mýtu bude tahle naděje ale vycházet z realistických předpokladů a vůči levici bude vytvářet závazek k tomu, aby věci skutečně zlepšila.

Čtenář mi teď možná namítne, že tohle už přece levice dělá. Nedělá. Rozhodně ne dostatečně. Důkazem budiž třeba to, že teď nejméně polovina z vás přemýšlí o tom, jak mi to natře za ten třeskutě sexistický a stereotypní příklad s ženou v domácnosti, která má údajně myslet jen na praní prádla.

Taková nehoráznost! Jenže řada žen se s tou zděšenou matkou z reklamy a jejím příběhem skutečně ztotožní, jinak by ten prášek nekoupily. Je to pro všechny ženy ponižující? Rozhodně je. Má to tak být? Rozhodně nemá! Jenže abychom se mohli bavit o tom, že ženy mohou dělat i něco jiného než jen prát prádlo, musíme dnešním pradlenám nabídnout příběh o nich samých, příběh, ve kterém se jich emancipace dotýká v jejich každodenním životě, příběh emancipace domácnosti a ženy jako matky. Pokud se má emancipovat domácnost, musí to být také příběh o tom, jak se domácnost stane ekonomicky nezávislou, nepřežívající na síti lichvářských úvěrů.

V takovém příběhu se najednou emancipace ženy stává i emancipací a skutečným posílením rodiny. Té rodiny, kterou si teď spousta hnědých proroků tak ráda bere do úst, aniž by pro ni reálně hnuli brvou. Pokud levice začne svůj politický příběh psát od těchto základů a věrohodně prokáže, že lépe bude pouze bez Martina či Donalda, ženy v domácnosti jí budou naslouchat mnohem ochotněji. Zatím se spíš houfují do různých spolků naštvaných matek a slovo emancipace považují za vrcholně sprosté. Nikdo jim ho věrohodně neuvedl do jejich světa.

Tam, kde levicový program nabízí pozitivní řešení pro obyčejné lidi, se také objevují výsledky. Sanders ve své kampani sice nezvítězil, ale ze vzdorokandidáta, kterým byl na počátku, to se svou vizí bezplatného školství, zdravotnictví a růstem minimální mzdy dotáhl v pravicové americké společnosti tak daleko, jak ještě před rokem nikdo nečekal. Zdá se, že to konečně pochopila i Clintonová, která se konečně začala zamýšlet nad tím, jaký program nabídnout neoliberalismem zdecimované dělnické třídě.

V České republice vytrvale roste popularita odborů, které soustavně tlačí na zvyšování minimální mzdy. A že pošťáckej hlas bude zelenej teprve tehdy, až z pošťáků nebudou pojišťováci, zřejmě pochopili i Zelení.

A světe div se, ono to funguje. Protože levicový program jednoduše je programem drtivé většiny společnosti. Jen to musíme umět věrohodně vysvětlit.

A co si myslíte vy? Diskuse (23 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Luděk Ševčík - OSVČ

Ano, levice se toho musí učit hodně. Pátek, 5.Srpna 2016, 18:41:19

Především se veřejně a jasně odpoutat od té části, která hlasitě vystupuje jako levice, ale její program je de facto jakýsi retardovaný altruismus. A samozřejmě se zbavit výkuků, kteří pod vznešenými sociálně-humanistickými hesly pouští tvrdě žilou sociálnímu systému.
A měla by hovořit jazykem ano, ano, ne, ne.
Přestat s touhle formou politické korektnosti, o níž jsem nedávno četl příznačnou historku, i když nevím, zda je pravá: V roce 1945 u příležitosti kapitulace Japonska prezident Truman popsal v kabelogramu admirálu politickou korektnost Nimitzovi a generálu MacArthurovi takto:
Politická korektnost je doktrína, v poslední době oblíbená blouznivci a nelogickou menšinou.
Podporují ji mocná mainstreamová média, která si myslí, že je možné uchopit kus hovna za čistý konec!
Pokud pravá je, za těch 70 let se ta poblouzněnost nezměnila. S korektností můžete na pražskou kavárnu, ale ne na lidi se selským rozumem. Ty na vařené nudli neutáhnete. Ti chtějí rovinu.
Už by to opravdu chtělo aby nastal čas, "kde levicový program nabízí pozitivní řešení pro obyčejné lidi". V mnoha směrech tomu tak je. Jenže vždy se objeví nějaká absurdita od sluníčkářů a zastíní spolehlivě to to vykonané dobré.
Proč oni se pořád drží té levice?!!!

Martin Pleva - pedagog, Brno

Otázka na autora Neděle, 7.Srpna 2016, 12:28:17

Ano, možná je skutečně důležité vyprávět příběhy. Jenže populistická pravice má oproti nám jednu výhodu: ona svými příběhy mobilizuje proti lidem, což je chytlavé. Pro běžné občany, zvláště ty méně vzdělané, je snadné vidět za příčinami společenských problémů určité, nějak vymezené skupiny lidí - a ty pak "po zásluze" nenávidět. Příčinou neutěšené situace ghett jsou Romové, příčinou terorismu muslimové atd.
V. Bělohradský má pravdu, když říká, že je třeba hněvat se na systém a na lidi, nota bene jeho oběti - jenže jak tomuhle lidi naučit? Jak tohle vysvětlit? Takovému panu Ševčíkovi už to tady vysvětlujeme potisící - a pořád ne a ne to pochopit...:)

Jako levice nesmíme zopakovat kardinální chybu komunistů, totiž tu jejich "třídní nenávist". V tom se skutečně podobali nacistům a fašistům. Nikoli, i příslušníci dnešní hyperburžoazie jsou v jistém smyslu obětí, jak psal ostatně už J. Wolker: "jedni jsou otroci, druzí diktátoři a VŠICHNI jsou choří..."

Čili moje otázka je - jak sestavit dostatečně poutavý příběh a přitom neupadnout do šíření nenávisti proti určité skupině lidí?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 7.Srpna 2016, 12:49:12

Jestliže chceme najít nějaký nový poutavý příběh člověka, pak napřed musíme objevit toho člověka samotného.

Marxistický obraz člověka jako prostého "homo faber" a jako až vyloženě zmystifikovaného kolektivního tvora se už dávno vyčerpal. Liberálně-demokratický příběh "svobodného občana" se vyčerpal v tom okamžiku, kdy byl uskutečněn.

Je tedy nutno znovu najít člověka - a najít nový smysl jeho existence na tomto světě. Teprve na tomto pozadí je možno začít vyprávět nový příběh.

Petrasek Milan - penzista

Než obnovíme člověka Neděle, 7.Srpna 2016, 14:45:53

by bylo vhodné se podržet starých příběhů, které by umožnili zklamaným, aby se necítili být obklopeni těmi, kteří si myslí, že je možné uchopit kus hovna za čistý konec.
Zprostředkovávat vědomí, že jak konzumace vonné krmi tak vylučování nevonných zbytků je přirozeným lidským údělem, na jehož průběh a vůni doposud máme jen omezený vliv.
Zájem o zdroj hněvu který brání umění rozpravy, sebereflexe, konsenzu,............., je tématem odvěkých velmi pestrých příběhů civilizačního úsilí.
Dát jim poutavou formu je zadáním, které by mělo být pro kreativního pedagoga v liberální demokracii hračkou...bych mínil.

Petrasek Milan - penzista

Jinak řečeno realizovat převážně utajenou civilizační vymoženost Neděle, 7.Srpna 2016, 15:11:56

Než se dostaneme ke schopnosti nového příběhu neignorovat možnosti moderní demokracie a roztrousit mezi většinu schopnost konsenzu formou neafektivního odstupu od přesvědčení znalosti nejsprávnějšího řešení.
Prozatímnost jako poutavý příběh v postpostmoderním hávu .....bych značně ne neotřele dodal.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 7.Srpna 2016, 15:26:20

Souhlasím s panem Petráskem, že než přijde něco nového, není na škodu přidržet se starých příběhů.
Ono dělat nové náboženství na koleně je na člověka příliš veliké sousto.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Neděle, 7.Srpna 2016, 22:34:55

Tyhle vzdechy, že levice je super, na všechno má řešení, jen to zkrátka z nějakých nejasných důvodů neumí "prodat" širší veřejnosti, neumí vymyslet ten správný příběh, čtu už léta.
Jen tady na DR poslední dobou minimálně desetkrát ročně.

Bartošek píše: "Levice nedokáže oslovit širší publikum, protože nemluví jazykem lidové politologie a své teze do něj není ochotna překládat. To není projev elitářství, ale nepochopení toho, jak své myšlenky „prodat“."
Ano, není to projev elitářství, ale není to ani nepochopení.
((( a opravdu si pro všechny svaté pane Bartošku myslíte, že když "lid" říká, že peřina hřeje, že si taky myslí, že vydává teplo sama ze sebe??? )))

Jó, esencialismus je teď fujtajbl. Jenže povrchnost jeho odsouzení je opravdu šokantní.

Vezměme si jiný článek, který se pokouší vysvětlit, co se teď děje.
http://ceskapozice.lidovky.cz/muze-se-eu-stat-ve-3-tisicileti-skolou-demokracie-f6d-/tema.aspx?c=A160805_134328_pozice-tema_lube

Je zde citován Bockenforde: "Liberální, sekularizovaný stát může fungovat jen díky podmínkám, které sám neumí nastolit. Svoboda, kterou chce svým občanům zaručit, musí být totiž zevnitř regulována morálním kódem jednotlivců a homogenností společnosti, kdyby se ale stát sám pokusil tyto regulující síly nastolit prostředky státní moci a autoritativních morálních příkazů, stal by se státem totalitním."
A Bělohradský k tomu dodává: "Prudký nárůst heterogennosti společnosti ve věku ekonomické globalizace, rychlá fragmentace všech společenských celků do potenciálních ghett a relativizace etických kódů jednotlivců – zejména elit – vyvolává strach, že podmínky liberálního státu, které stát sám nastolit neumí, budou zničeny."
Ta jistá míra homogennosti společnosti, která je nutná k udržení liberální demokracie, JE esence. Je esence, kterou ovšem stát neumí sám nastolit.

Takže jestli ten zpropadený Marx na jednu stranu nastoloval neakceptovatelný třídní boj, na druhou dával esenciální naději, naději většině.

Dnešní progresivní levice, zaměřená v prvé řadě na menšiny, žádnou esenci nepřináší, a to je důvod, proč tak nesnáší esencialismus. Prahne po identitě, ale identitáře zesměšňuje. Vysmívá se pradlenkám, jak lačně běží nakupovat, ale o pár odstavců dál hledá důvody v lichvě. Chce taky vyprávět pohádky, ale vadí ji dobro a zlo místo suchých faktů.

Prý své teze není OCHOTNÁ překládat do lidové politologie a tím získat širší veřejnost na svou stranu. Jenže mít veřejnost na své straně znamená mít moc. A mít moc znamená, že věci můžete měnit k obrazu svému.
A vůle k moci je tak silná, že ji jen nějaká neochota nemůže zastavit.
Ne, není to neochota.
Je to buď neschopnost nebo prázdnota maskovaná nabubřelými kecy.

Doufejme v (prozatímní) neschopnost.

Petrasek Milan - penzista

Různé tváře nabubřelosti Pondělí, 8.Srpna 2016, 10:15:2

Nabubřelé kecy levičáka a pravičáka, i když oba vychází z komplexu lidských schopností a neschopností se jasně odlišují v procesu tvorby pyramidy společenské moci.
V současné fázi kulminace moci neoliberální pravice ve státě - postavené na fascinující pohádce o blahobytu nemajetných prosakováním výdajů orbitálně bohatých - nastává soupeření o novou fascinující story.
A to se bez všestranné nabubřelosti všech stran neobejde ....řekl bych jak znám nejen svou touhu po kýči.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Příběh vzniklý na koleně Pondělí, 8.Srpna 2016, 12:43:59

Jenže, paní Hájková, ono prakticky žádné to nové náboženství nevzniklo jinak, nežli právě "na koleně". Prostě z pocitu přetlaku, a zároveň hluboké frustrace.

Tento přetlak, a tuto frustraci pociťoval vždy nějaký zcela konkrétní jedinec - který ve svém nitru tušil a cítil dobu novou, a už to nemohl nemohl vydržet s dobou starou. Anebo, abychom zůstali u zde použitých příměrů - prostě ho už k smrti nudil ten příběh starý, který si stále znovu a znovu dokola vyprávěli ostatní. A on už neviděl naprosto nic smysluplného a nic přínosného v tom, točit se stále v tom samém kruhu toho samého příběhu, a přitom si namlouvat, že je tím člověku sdělováno něco nového.

A proto, jenom a právě proto vždy ten dotyčný začal hledat příběh nový, příběh vlastní. Zdůrazněme: nikoli vyprávět, nýbrž hledat. To vyprávění, to je až posledním dějstvím celého dramatu. (Někdy ovšem předposledním; tím úplně posledním je pak jeho poprava provedená těmi, kteří neústupně setrvávají na příběhu starém.)

Napřed se ovšem ten dotyčný musí vypravit na cestu hledání. Hledání dlouhého, úmorného, kdy napřed musí na kousky rozbít ten příběh starý, aby z jeho střepů poté mohl sestavit příběh nový, ten svůj. A vždycky a vždycky musí v prvé řadě vést dvojí boj: boj s matérií samotnou - a boj s celým svým okolím, které na něj hněvivě vykřikuje: "Co si ty tady vymýšlíš za nějaké nové skazky, těm přece nikdo neuvěří, my máme svůj starý dobrý příběh, tomu věříme, tak co se opovažuješ nám ho brát!!"

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Liberální demokracie a kreativní vypravěč Pondělí, 8.Srpna 2016, 12:54:43

Ten základní problém, pane Petrasku, spočívá v tom, že nalézt nějakého toho "kreativního pedagoga v liberální demokracii" je počinem zcela stejně pochybným a beznadějným, jako nalézt příslušníka levice se strhujícím příběhem nové revoluce v kapse. Přesněji řečeno, nalézt a objevit toho "kreativního liberála" má ještě daleko menší vyhlídky na úspěch, nežli toho levičáka: levice si je alespoň do jisté míry vědoma tohoto svého deficitu a pociťuje ho jako palčivý, a právě toto vědomí je prvním krokem ke hledání nápravy.

Zatímco liberální demokracie - té je to víceméně naprosto jedno. Tu a tam ústy některého ze svých teoretiků sice také tento svůj deficit konstatuje (srv. text pana Morbicera) - ale to je právě jenom suché, čistě faktografické konstatování, něco jako v tom smyslu že na betonové ploše letiště obvykle neroste tráva. Ale dále si nad touto skutečností nikdo neláme hlavu.

-----------------------------------

A co se toho údajného příběhu střetu neoliberalismu s... S čím vlastně? S ještě stále tak nějak přežívajícím a vegetujícím sociálním státem? - Tedy co se tohoto "příběhu" týče, tak ten má sotva nějaký vyšší narativní náboj nežli docela prachobyčejná hospodská fackovačka. Jednou dostane ránu ten jeden, podruhé zase ten druhý. Toť vše.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 8.Srpna 2016, 13:31:20

No jistě, pane Poláčku. Každý si může najít svůj vlastní příběh. Ale proč by potom měl ten SVŮJ příběh vnucovat někomu jinému? Vždyť ten druhý si přece také musí najít svůj příběh, ne?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bělohradského žonglování se smyslem demokracie Pondělí, 8.Srpna 2016, 13:32:31

Ten Bělohradského text, na který poukazuje pan Morbicer - tady je jenom možno konstatovat, to je zase jednou naprosto typický Bělohradský.

On vždy začne s nějakým napohled velkým tématem, takže čtenář se oddá napjatému očekávání, co tento koryfej české politické filozofie sdělí světu za nové, neotřelé a inspirativní myšlenky.

Poté se však Bělohradský pustí do sáhodlouhých analýz jednotlivých dílčích aspektů - kteréžto analýzy jsou ovšem samy o sobě tak nějak správné, ale v této tříšti těch jednotlivých aspektů se to velké téma rozpouští jako pára nad hrncem. Takže to celé je nakonec vysoce intelektuální textové cvičení o ničem.

Bělohradský na začátku konstatuje ten klíčový niterný rozpor liberální demokracie: totiž že ona svou "svobodu" pojímá a definuje jako naprostou prázdnotu.

Liberální demokracie bytostně není schopna člověku dát nic, naprosto a vůbec nic opravdu substanciálního; a tuto svou hodnotovou a existenciální neschopnost kašíruje tím, že udělá z nouze ctnost, a pyšní se tím, že ona člověku přece nic n e v n u c u j e. - Samozřejmě, pokud přítomnost jakýchkoli univerzálně sdílených hodnot v lidském společenství budeme apriori chápat jenom jako akt n á t l a k u - pak nám samozřejmě nevyjde nic jiného, než že všechno kromě právě této niterně prázdné liberální demokracie je - diktátem a přímo ideovým koncentračním táborem!

Ale Bělohradský, namísto aby se - se vší svou erudicí graduovaného filozofa - začal věnovat tomuto skutečně klíčovému problému, tak začne tancovat kolem zcela efemérních problémů, jako je Evropská unie, otázka větší míry centralismu či decentralismu, či dokonce společnou evropskou měnou, eurem!! Jako by snad společná evropská měna byla projevem jakéhosi politického útlaku, či dokonce nové nadvlády Německa!

Jaký pak smysl a význam má celé to rozumování o "unipolarismu" a "multipolarismu" ve srovnání právě s tím klíčovým - a nijak neřešeným a nevyřešeným - problémem, že liberální demokracie je ve své nejvlastnější podstatě z humánního hlediska zcela bezobsažná? A že tedy člověku nedokáže dát nic víc, nežli právě jenom tu n á h r a ž k u pravé identity v podobě byrokraticko-demokratických institucí a procesů? Kde je pak možno donekonečna vést právě tyto rozumbradovské řeči a spory o tom, jestli si máme dopřát více decentralismu, anebo jestli je ten centralismus nakonec přece jenom funkčnější?

Zkrátka: jako vždycky, Bělohradský nejenže není schopen dát pozitivní odpověď na vlastní problém; ale on od tohoto problému cíleně utíká, a ještě s sebou strhává pozornost svých čtenářů - totiž od skutečně zásadního jenom k povrchnímu, efemérnímu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 8.Srpna 2016, 13:35:22

Opravdu se domníváte, paní Hájková, že takový Ježíš ten "svůj" příběh n e v n u c o v a l těm ostatním? Jistě: on jim ho nevnucoval nějakým politickým či jiným mocensky fundovaným násilím (na to neměl ani vůbec žádné prostředky); nicméně, on jim tento svůj příběh prezentoval - zkráceně podáno - v tom smyslu: buďto ten můj příběh přijmete, anebo přijdete do pekla!

Není snad toto t a k é druhem násilí?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Levice a esence Pondělí, 8.Srpna 2016, 13:50:15

"Dnešní progresivní levice, zaměřená v prvé řadě na menšiny, žádnou esenci nepřináší, a to je důvod, proč tak nesnáší esencialismus. Prahne po identitě, ale identitáře zesměšňuje."

Ano, tato analýza současného stavu levice od pana Morbicera je naprosto výstižná a přesná.

Natolik výstižná a přesná, že vlastně vůbec není co k ní ještě dodat či přidat.

Takže jenom konkrétně k tomu Marxovi: ano, přes všechnu - dnešní - nepřijatelnost jeho revoluce on byl stále ještě tím posledním, jehož projekt sociální spravedlnosti a sociální homogenity - na základě společného díla a společného cíle - měl nějakou ideovou esenci respektive substanci.

A to je opravdu ten základ, na kterém je i dnes nutno hledat další cestu vpřed. (Anebo přesněji: jeden ze základů.)

Ale - v tom je nutno dát panu Morbicerovi plně za pravdu: dnešní "progresivní" levice se utápí j e n o m v boji za menšiny, za práva menšin; a ztrácí tak - ani ne tak většinu v čistě kvantitativním smyslu, jako především celek jako takový, samotného člověka.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Panu Poláčkovi Pondělí, 8.Srpna 2016, 14:15:59

No, Ježíš například řekl: "Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující, totiž ty, kdo páchají zlo, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů".
Jenže na peklo lidé věřili už dříve. A tato slova znamenají, že do pekla přijdou ti, co páchají zlo. Nikoliv ti, co neuvěřili v jeho příběh, který byl, nota bene, v té době ještě nehotový, protože byl dovršen až jeho smrtí.
Ne, Ježíš lidem žádný svůj příběh nevnucoval.
A taky žádný příběh nerozbil, protože nepřišel zrušit zákon ani proroky.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 9.Srpna 2016, 08:30:8

Nebyl bych na pana Bělohradského tak tvrdý pane Poláčku -- prostě, tak jako my všichni ostatní, nemá páru, co dělat s tímto světem, který se proměňuje v Rapa Nui.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 9.Srpna 2016, 10:07:23

Paní Hájková, jestliže by Ježíš skutečně v žádném případě nerozbíjel ten starý příběh, pak je opravdu s podivem, proč kolem něj a jeho působení bylo tolik vášní a tolik rozbrojů.

A co se té věty týče "nepřišel jsem rušit zákon" - tak tady bych si docela hodně vsadil na to, že tato věta mu byla vložena do úst až evangelisty.

Po smrti Ježíše se totiž židovsko-křesťanská komunita ocitla v situaci, kdy jí bylo ze strany naprosté většiny židovského (tedy jejího vlastního) národa předhazováno, že jsou odpadlíci. Že jsou heretici. Nežidovským křesťanům tyto výtky mohly být lhostejné, ti už byli někde jinde; ale pro židovské křesťany toto vyobcování z jejich vlastní - osobní i náboženské - domoviny muselo být velice palčivé. A odtud pak pocházela jejich potřeba prezentovat se nikoli jako heretici, ne jako někdo kdo opustil a zradil původní judaismus, nýbrž naopak jako ti, kteří ve skutečnosti naplňují jeho intence, i přesto že ruší jeho závazný kánon.

V každém případě: křesťanství j e naprosto nový příběh; jinak by vůbec nemělo smysl ho vyprávět. A takto radikálně nový příběh prostě není možno vyprávět, aniž by se zároveň neukončila platnost příběhu starého. I když vyrůstá na tom starém.

To je stejné jako například vztah Marxe k Hegelovi: jak to jednou pregnantně vyjádřil jeden německý profesor filozofie, "bez Hegela by Marx vůbec nebyl možný". Jenže - Marx nikdy Hegelovi nikdy tuto jeho prioritu nepřiznal, naopak odvrhl ho se vším všudy. (S výjimkou dialektiky, kterou ovšem Marx použil zcela jinak.) A Marx takto radikálně Hegela zavrhnout musel - protože jinak by vůbec nemohl začít vyprávět ten svůj vlastní příběh o osvobození člověka od jha kapitálu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 9.Srpna 2016, 10:14:0

Nejde o to, pane Morbicere, že V. Bělohradský neví, co s tímto světem. To v tuto chvíli neví opravdu nikdo.

Jde ale o to, že Bělohradský zcela systematicky odvádí pozornost tohoto světa a člověka od skutečně podstatných záležitostí k naprostým pseudoproblémům, a tedy i k pseudořešením. Jako filozof k takovémuto extrémně povrchnímu výkladu světa prostě nemá právo.

Někdy skutečně není možno ubránit se pocitu, že Bělohradský si plete decentralizaci s demokracií.

Namísto aby hledal odpovědi na problém existence současného člověka v jeho světě, tak neustále vytváří fikci, že naprosto postačí když se veškerá moc z center vrátí do periférie, k malým - podle jeho mínění autentickým - skupinkám. Jako by t o h l e - tedy pouhá decentralizace - mohlo být nějakým skutečným řešením! To je opravdu stavění celého problému na hlavu; a opakuji znovu, ten kdo ve veřejném prostoru působí jakožto filozof, nemá na takovouto povrchnost právo.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 9.Srpna 2016, 11:01:12

Nechtěl ho zrušit, i když otrocké dodržování Zákona bylo často na škodu. To se ukázalo například tehdy, kdy byl Ježíš farizeji odsuzován za uzdravování v sobotu. Ježíš ale rozhodně nechtěl zákon zrušit, aby v izraelské společnosti zavedl nějakou anomii. Jenom ukázal, že zákon může sám pro sebe zrušit takový člověk, který se umí chovat odpovědně i bez zákona. Tedy někdo, jako je on. Někdo kdo přijal jeho ducha. To je na tom to důležité - akceptování Ježíšova ducha, který člověku zabrání ve zneužití oné svobody od zákona. Nestačí jenom prohlásit: já s Ježíšem souhlasím, je třeba opravdu přijmout jeho ducha.
Zákon nebyl jen Desatero, ale asi tři sta různých zákazů a příkazů, které už ztratily smysl. Ale zdá se, že ani ty Ježíš nechtěl zrušit. Nakonec je (pro pohany) zrušil až apoštol Pavel.

Petrasek Milan - penzista

Politická filozofie a H.Arendt Úterý, 9.Srpna 2016, 18:25:13

Pokud by se filozofové - navzdory své nutné distance a odcizení od záležitostí všedního lidského dne - jednou doopravdy dobrali opravdové politické filozofie, tak by museli být schopni uchopit jako předmět svého zájmu celou lidskou pluralitu ze které pochází celá tahle nepřehledná/neuchopitelná pestrost lidských záležitostí.
Biblicky řečeno - filozofové by museli bez rezignativní akceptace lidské nedokonalosti seznat, že Bůh nestvořil člověka, ale stvořil jednoho muže a jednu ženu a nechal vzniknout zájmu o fascinující hlavolam lidské nedokonalosti.
Tak nějak by se k údělu filosofa v politice vyjádřila H. Arendt .......bych se domníval.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 10.Srpna 2016, 13:37:45

No dobře, dobře, paní Hájková, to všechno je v pořádku - ale to nemění nic na tom, že Ježíš tím svým vlastním novým způsobem "přepsal" ten příběh starý, judaistický, a tím ho tedy fakticky zrušil. Ne snad že by zrušil všechny jeho články a části - ale zrušil ho jako takový. Znovu opakuji: právě proto byl naprostou většinou tehdejších věřících židů (včetně své vlastní rodiny!) zavrhován a mnohdy přímo nenáviděn, protože jim bral ten jejich starý příběh. Protože jim ho problematizoval. Protože jim ukazoval, že s tímto starým příběhem není možno dobrat se skutečné pravdy autentického žití. A že tedy - v dané terminologii - není možno dobrat se k samotnému Bohu.

Jestliže tu byla řeč o tom, zda nové náboženství vzniká či nevzniká na koleně: na jedné straně samozřejmě žádné nové náboženství (a tedy ani žádný nový silný příběh) nevzniká z ničeho. Ježíš samozřejmě vycházel ze Starého zákona, stejně jako třeba takový Buddha své nové učení nevytvořil z ničeho, ale jenom modifikací (starého) hinduismu, jeho smíšením s prvky jogínismu. A přesto: i Buddha vytvořil svůj kvalitativně zcela nový příběh, který se podstatně liší jak od toho starého hinduismu, tak i od jogínismu. A liší se natolik, že když se svým novým pojetím přišel mezi své dřívější žáky, tak oni ho - poté co jimi používané praktiky deklaroval jako zbytečné - odmítli a odvrhli; podle některých podání ho dokonce chtěli zabít.

Takže, nedá se nic dělat: i když každý ten nový příběh vychází z příběhů starých a navazuje na ně, přesto je nakonec ruší a popírá. Prostě proto, že není možno vyprávět oba tyto příběhy zároveň. Jeden musí podlehnout.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 10.Srpna 2016, 13:49:11

No, je sice pravda, že židovství a křesťanství jsou dvě různá náboženství, nicméně svatý Pavel rozeznával židokřesťany a pohanokřesťany. Ty pojmy se pořád řeší v jeho listech (Žid versus Řek, myšleno nikoliv před, ale už po christianizaci).
A i v dnešní době v Izraeli existují tzv. mesiánští Židé, což jsou Židé dodržující staré židovské zvyky, kteří ovšem zároveň přijali i Krista jako Mesiáše.
Vždycky existují nějací lidé na pomezí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bůh stvořil Adama, ale ne člověka... Středa, 10.Srpna 2016, 13:52:23

Tak to je skutečně velice nevšední myšlenka, pane Petrasku...;-)

A nutno uznat: značně inspirativní, skrývá se za ní opravdu mnohem více nežli pouhý bonmot.

Co se toho "uchopení celé lidské plurality" ze strany politické filozofie týče - to je vlastně přesně to téma, kterým se zabývám ve svém novém textu, který mi redakce překřtila na "Vzlety a pády teorií odporu".

Ten postmodernismus, o který se tam (respektive v Hauserově knize) především jedná, no ano to je právě ta "celá lidská pluralita". A otázka je, co s ní.

Protože s touto posmodernistickou pluralitou se ztrácí nejen lidská jednota (a to znamená: mezilidská soudržnost, pospolitá homogenita lidského společenství) - nýbrž ztrácí se právě i samotný člověk.

V této posmodernistické pluralitě je totiž každý j e n o m toto či ono, je jenom Adam nebo jenom Eva nebo Petr nebo Leonie - každý si zcela svobodně pěstuje své vlastní zájmy a své vlastní libůstky, ale není tu nic, co by tomu všemu dodávalo nějaký vyšší, totiž právě lidský smysl.

A tak ten Adam je Adamem, ale není člověkem; a stejně tak ten Petr a ta Leonie.

A tak úkolem současné politické filozofie se jeví právě to, postihnout lidi v jejich úplné pluralitě - tedy jako toho Adama i tu Leonii - ale zároveň přitom rehabilitovat, či spíše reanimovat to autenticky lidské v nich.

Nebo možná spíše, to lidsky-božské; neboť Bůh stvořil Adama ne pouze j e n o m jako toho Adama, ale zároveň právě - jako člověka.

Protože Bůh stvořil člověka nikoli jako každého jiného živočicha, kdy ten je tím a ten zase oním - nýbrž stvořil člověka jako tvora zcela exkluzivního, který má něco - nějakou božskou jiskru, čímž se odlišuje ode všech ostatních.

Hegel jednou napsal, že člověk se od zvířat odlišuje tím, že na rozdíl od nich je jediným tvorem s univerzálním charakterem své existence.

A právě o to jde: v celém tomto posmodernistickém pluralismu, v této nesouvislé tříšti jednotlivých individuí dokázat znovu objevit, a znovu rekonstruovat ten prvek bytostně lidského univerzalismu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.