Bernie Sanders láká i plány v ekonomice

Známý ekonom přibližuje hospodářské plány levicového kandidáta na prezidenta USA v kontextu proměn amerických daní, mezd a nerovností od 30. let do současnosti. Právě kontext umožňuje spolupochopit, proč je Bernie Sanders tak oblíbený.

C4

Thomas Piketty

20.02.2016 07:00

Související

Jak si vysvětlit neuvěřitelný úspěch „socialisty“ Bernieho Sandrese v amerických primárkách? Tento senátor za stát Vermont nyní vede u voličů Demokratické strany, kteří jsou mladší padesáti let, nad Hillary Clintonovou a první postavení zajišťují Clintonové už jen senioři. Clintonovská volební mašina a konzervativismus velkých médií asi Sandersovi neumožní, aby vyhrál primárky. Přinejmenším je ale nyní jasné, že nějaký další Sanders, nepochybně mladší a tmavší, by v budoucnu mohl vyhrát prezidentské volby a změnit tvář země. Hned v několika ohledech jsme nyní svědky konce politicko-ideologického cyklu, který zahájilo volební vítězství Ronalda Reagana v listopadu 1980.

Thomas Piketty argumentuje. Foto archiv NS

Ohlédněme se. Od 30. do 70. let minulého století uskutečňovaly USA ambiciózní politiku zmírňování nerovností. Částečně to bylo i proto, aby se nepodobaly starému kontinentu, který Američané tehdy považovali za příliš nerovnostářský a za neslučitelný s americkým demokratickým založením. Proto zavádějí USA v meziválečném období silně progresívní daň z příjmů i daň dědickou. Daňová progresivita je tam strmější, než byla kdykoliv na naší straně Atlantiku.

Během padesáti let, od roku 1939 do roku 1980, je míra zdanění nejvyšších příjmů v USA, tedy těch, které jsou vyšší než milion amerických dolarů za rok, průměrně 82 procent, a to s výkyvem až 91 procent ve 40. až 60. letech, tedy za Roosevelta a Kennedyho. V době Reaganova zvolení v roce 1980 stále ještě dosahuje sedmdesáti procent.

Na této politice nic neměnil ani výrazný poválečný hospodářský růst, bezpochyby proto, že Američanům nedávalo smysl, aby špičkoví manažeři pobírali více než deset milionů dolarů ročně. Také dědická daň je velmi progresívní. V případě největších dědictví je to po dlouhá desetiletí 70 až 80 procent, zatímco ve Francii as v Německu nikdy nepřekročila 30 až 40 procent. To značně omezuje možnosti koncentrování rodinných majetků v zemi, která netrpěla evropskými válkami a pohromami.

Návrat k bájnému kapitalismu
Spojené státy zavádějí ve 30. letech také federální minimální mzdu, a to dávno před evropskými zeměmi. Její úroveň, počítáno v dolarech z roku 2016, překračuje koncem 60. let deset dolarů na hodinu a je mnohem vyšší než kdekoliv jinde. A to vše téměř bez nezaměstnanosti. Umožňuje to tamní úroveň produktivity práce a vzdělávacího systému. Je to také doba, kdy USA začínají rušit zjevně nedemokratickou rasovou diskriminací, do té doby zákonnou na jihu země, a kdy se začíná prosazovat nová sociální politika.

To vše však vyvolává silný odpor, zvláště ve finančních elitách a v reakčních kruzích bělošského voličstva. Amerika je ponížena svou účastí ve Vietnamu a v 70. letech se začíná obávat, že ji začínají předhánět ti, kdož byli poraženi ve válce (především Německo a Japonsko). Trpí i ropnou krizí, inflací a minimalizací při odvádění daní. Reagan využívá frustrace z těchto neduhů a nechává se v roce 1980 zvolit prezidentem s programem obnovy bájného počátečního kapitalismu. Jeho korunou je daňová reforma z roku 1986, která skoncovala s daňovou progresivitou a na 28 procent snížila míru zdanění pro nejvyšší příjmy.

Demokraté z let Clintonových (1992 – 2000) i Obamových (2008 – 2016) tyto kroky 80. let nikdy doopravdy nezpochybnili, jen zvýšili tuto míru zdanění na 40 procent, což bylo ovšem dvakrát méně než byl průměr v letech 1930 – 1980. Postupně zato dosáhli prudkého zvýšení nerovností a fantastických finančních odměn, a to vše při slabém hospodářském růstu, i když přece jen o něco vyšším než byl v Evropě, jež byla zavalena jinými problémy, a při stagnaci většiny příjmů.

Plány na progresivitu
Reagan se také rozhodl zmrazit úroveň minimální federální mzdy, kterou od počátku 80. let pomalu ale jistě požírala inflace, takže nakonec byla sotva 7 dolarů za hodinu oproti téměř 11 dolarům v roce 1969. I v tomto ohledu demokratické postupy Clintona a Obamy onen Reaganův nový politicko-ideologický režim nijak podstatně nezmírnily.

Dnešní Sandersův úspěch ukazuje, že značná část Ameriky má ale už růstu nerovností a předstíraných opatření proti němu dost a že chce obnovit daňovou progresivitu a tradiční americké rovnostářství. Hillary Clintonová soupeřila v roce 2008 s Barackem Obamou tak, že stála nalevo od něj zejména v otázce zdravotního pojištění, ale dnes působí jako stoupenkyně stávajícího stavu, střežící dědictví Reagana, Clintona a Obamy.

Bernie Sanders jasně navrhuje návrat daňové progresivity a vyšší minimální mzdu – 15 dolarů na hodinu. Přidává k tomu bezplatnou zdravotní péči a bezplatné vysokoškolské studium, a to v zemi, kde nerovnost přístupu ke vzdělání nabyla nebývalých rozměrů. A ukazuje na problematičnost uklidňujících řečí vládnoucích, jimiž meritokraticky prosazují vládu nejschopnějších odborníků a nejzasloužilejších lidí.

Ve stejnou dobu se republikánská strana utápí ve vystoupeních plných krajního nacionalismu a protiimigračních a protiislámských postojů, a to i přesto, že islám není v USA téměř vůbec rozšířen. Bezuzdně přitom oslavuje bělošské štěstí a prosperitu. Soudci, jmenovaní za Reagana a Bushe, zcela odstranili všechny zákonné překážky ovlivňování veřejného a politického života soukromými finančními prostředky, což značně znesnadňuje kandidování takových lidí jako je Sanders. Přesto se ale nové formy politické mobilizace a participativního financování mohou prosadit a mohou zahájit v Americe nový politický cyklus. Ke smutným proroctvím o konci dějin je hodně daleko.



Text vyšel původně 13. února 2016 v listu Le Monde pod názvem „Úspěch Bernieho Sanderse šokuje". Pro Deník Referendum jej zajistil a z francouzštiny přeložil Petr Uhl.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.