Proč je Sanders volitelnější než Clintonová aneb mezi politologií a realitou

Pavel Šanda polemizuje s částí posledního textu Lukáše Jelínka věnované prezidentským volbám v USA. Dle Šandy je dnes kandidát typu Hillary Clintonové hroší volbou, a to i z hlediska taktiky. Situace v USA přitom skýtá i ponaučení pro nás.

Fb_img_1488444451498

Pavel Šanda

20.02.2016 07:30

Související

Politolog a publicista Lukáš Jelínek si v úvodu svého posledního sloupku pro DR nazvaného Mezi ideálem a realitou připravuje půdu pro argumentaci, koho nominovat na dalšího českého prezidenta, na základě srovnání volebního chování českých voličů a voličů v USA. Konkrétně poukazuje na aktuální prezidentské primárky a zdůrazňuje údajný handicap tamního demokratického kandidáta Bernieho Sanderse, který má pramenit z toho, že je příslušný uchazeč radikál, to jest politik stojící blízko levému kraji.

Podle Jelínka je taktičtější spoléhat na jistotu a podpořit středovějšího kandidáta – takového, jako je dnes u demokratů Hillary Clintonová.

I když se s Lukášem Jelínkem v mnoha věcech shodnu, považuji právě první část zmíněného článku za neporozumění situaci v dnešních Spojených státech. Jelínek prezentuje úvahy, které odpovídají spíše poučkám z Úvodu do politologie nebo postřehům starých komentátorů v médiích amerického hlavního proudu, se současnými reálnými poměry se ale míjejí.

Bernie Sanders. Foto archiv AFGE

Zde jsou mé argumenty: Lukáš Jelínek v zásadě tvrdí, že Bernie Sanders je kandidát, který má sice pravdu, ale vítězství demokratům může zajistit pouze Hillary Clintonová, neboť je blíže politickému středu. Proti takovým prognózám ale hovoří jednoznačně čísla. Prakticky všechny výzkumy preferencí, v nichž si mají respondenti vybrat z jednoho potenciálního demokratického a jednoho republikánského kandidáta, ukazují, že proti všem republikánům se daří Berniemu Sandersovi lépe než Hillary Clintonové.

Političtí komentátoři v USA, kteří zastávají podobné názory jako Lukáš Jelinek u nás, argumentují, že se ještě nerozvinula ostrá republikánská kampaň ve stylu „strašení socialismem.“ Věří, že až přijde, bude právě Hillary ostřílená desetiletími republikánských útoků úspěšnější. Opomíjejí však, že Clintonová budí nedůvěru nejen u lidí zmanipulovaných soustavnou propagandou konzervativních médií typu Fox News, ale také u mnoha nezávislých a dokonce i demokratů.

Po osmi letech strašení konzervativních kruhů „Obamovým socialismem“ či dokonce „komunismem“ už je americká veřejnost vůči cejchu „socialista“ imunní. A to je přitom to jediné, co pravice na Sanderse má. I řadový republikánský volič, natož pak volič nezávislý, vidí, že Sandersova politika je konzistentní, že mu skutečně záleží na osudu obyčejných lidí.

Další důvody volitelnosti
Bernie Sanders dokázal už v minulosti ve svém státě Vermontu, který reprezentuje v Senátu USA, získat na svou stranu významnou část tradičních republikánských voličů. Jeden farmář z nejkonzervativnější části Vermontu to komentoval slovy: „Nesouhlasím s Berniem ohledně práva na interrupci nebo práva gayů na manželství, ale vím, že se vždy postaví na stranu drobných rolníků proti zájmům velkého agrobyznysu.“

V tom je jeden z určujících rozdílů mezi Sandersem a Clintonovou. A jsou tu další: Clintonová představuje politiku demokratického establishmentu, která je založena na kulturních válkách (v nichž se ovšem mnohdy postaví na tu správnou stranu, až když se na ni postaví veřejné mínění) a politice identity s drobky sociálních požadavků.

Jsi-li žena, černoch, latino nebo gay, musíš volit právě a jenom mě pro to, čím ses narodil nebo narodila – to je v zásadě vzkaz, který Hillary Clintonové vysílá svým voličům, zatímco přijímá milionové dary od velkých korporací a Wall Streetu.

Bernieho kampaň je mnohem více postavena na linii třídní. Říká jasně, že systém je „cinknutý“ ve prospěch těch nahoře – „the one percent“ – a nabízí odvážné programy, které transformují americkou ekonomiku, dají příležitost milionům dosud marginalizovaných lidí uplatnit své schopnosti, dovednosti a píli.

Americká politika není ve stejné situaci, v jaké bývala dříve. Americký volič hledá někoho, kdo otřese systémem, nikoliv někoho, kdo pro ně bude ideologicky kompromisní. V případě mladší generace voličů, kteří tvoří největší volební blok, taková perspektiva naprosto dominuje.

A když Bernie Sanders hřímá z pódia svého předvolebního shromáždění před desítkami tisíc lidí „Už toho bylo dost!“, rezonuje to u velké většiny lidí bez ohledu na politické preference. Myšlenka, že je zapotřebí vyvolat politickou revoluci, která přerozdělí bohatství, má podle průzkumu přízeň i mezi velkou částí příznivců Tea Party.

Faktor swing states
Ke všemu zmíněnému je třeba navíc připočíst ještě jeden faktor: americké volby nefungují stejně jako volby v evropských zemích. Vítězem se stane ten, kdo získá většinu ve sboru volitelů, kteří reprezentují vítěze voleb v jednotlivých státech USA. Jsou státy, kde se předpokládá vítězství republikánů, i kdyby kandidovali cvičenou opici. Stejně tak jsou státy, kde vždy zvítězí demokraté, ať se děje, co se děje.

Hraje se tak především o takzvané „swing states“, tedy státy, kde nedominuje ani jedna ze stran. Demokraté mají jasnou výhodu – modré státy (státy s jasnou dominancí demokratů) mají 217 volitelů, červené (tradičně republikánské) jich mají 191. Bojuje se tedy zejména o 130 volitelů ze swing states. Demokratům jich stačí získat 53, což v podstatě odpovídá dvěma lidnatějším (Ohio, Pensylvánie) a dvěma méně lidnatým státům (například Colorado a Nevada).

V zásadě jde o to, která strana dokáže přimět své příznivce, aby se zvedli z gauče a šli volit, případně získat větší část nezávislých voličů, či snad i pár tradičních voličů druhé strany. Rozhodujícím faktorem je tedy schopnost kandidáta nadchnout příznivce své strany a oslovit nezávislé.

V tomto je Bernie Sanders mnohem úspěšnější než Hillary Clintonová. Bez toho by nikdy nebyl schopen dorovnat náskok Clintonové v Iowě, natož pak vyhrát primárky v New Hampshire o historických 22,5 procenta.

Jeho návrhy jsou radikální pro politické komentátory na CNN, dokonce i na MSNBC. Jenže v prakticky každé zásadní otázce se shoduje s názory většiny Američanů, což průzkumy veřejného mínění ukazují.

Teorie vs. realita
Bernie Sanders má dnes větší šanci než Hillary Clintonová uspět proti kterémukoliv republikánskému kandidátovi. Neodpovídá to politologickým pravdám, že středový volič se získává středovou politikou, ale odpovídá to realitě současné politické situace v USA. Moudrost amerických politických komentátorů končí tam, kdy jsou vlastně nuceni neustále revidovat ospravedlnění svých předpovědi podle hesla „Pokud má teorie neodpovídá realitě, tím hůře pro realitu.“

Na české poměry je přitom zkušenost současné prezidentské kampaně v USA přenosná pouze částečně. A zde se vracíme k jádru Jelínkova textu: americká levice byla v roce 2004 po druhém zvolení George W. Bushe na samém dně. Jenže její reakcí nebylo vyvěšení bílého praporku, ale usilovná, soustavná a hlavně chytrá aktivistická a politická práce.

Prvním plodem bylo zvolení Baracka Obamy prezidentem. Jenže tím se neuspokojila a pokračovala dál. Na podzim tohoto roku si Amerika zvolí nejlevicovějšího prezidenta přinejmenším od smrti Franklina Delano Roosevelta. To je podle mého názoru to hlavní ponaučení pro českou levici z americké zkušenosti posledního více než desetiletí.

Lukáš Jelínek neměl zjevně ambici kritizovanou pasáží ve svém textu analyzovat americké volby jako takové – chtěl spíše podpořit svůj následný argument ohledně českých prezidentských voleb 2018. Jeho závěr vyvozený z americké současnosti je však dle mého názoru chybný. A když už se inspirovat v USA, je tak přeci lepší činit na základě skutečně reálné situace.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.