Politolog a publicista Lukáš Jelínek si v úvodu svého posledního sloupku pro DR nazvaného Mezi ideálem a realitou připravuje půdu pro argumentaci, koho nominovat na dalšího českého prezidenta, na základě srovnání volebního chování českých voličů a voličů v USA. Konkrétně poukazuje na aktuální prezidentské primárky a zdůrazňuje údajný handicap tamního demokratického kandidáta Bernieho Sanderse, který má pramenit z toho, že je příslušný uchazeč radikál, to jest politik stojící blízko levému kraji.

Podle Jelínka je taktičtější spoléhat na jistotu a podpořit středovějšího kandidáta — takového, jako je dnes u demokratů Hillary Clintonová.

I když se s Lukášem Jelínkem v mnoha věcech shodnu, považuji právě první část zmíněného článku za neporozumění situaci v dnešních Spojených státech. Jelínek prezentuje úvahy, které odpovídají spíše poučkám z Úvodu do politologie nebo postřehům starých komentátorů v médiích amerického hlavního proudu, se současnými reálnými poměry se ale míjejí.

Zde jsou mé argumenty: Lukáš Jelínek v zásadě tvrdí, že Bernie Sanders je kandidát, který má sice pravdu, ale vítězství demokratům může zajistit pouze Hillary Clintonová, neboť je blíže politickému středu. Proti takovým prognózám ale hovoří jednoznačně čísla. Prakticky všechny výzkumy preferencí, v nichž si mají respondenti vybrat z jednoho potenciálního demokratického a jednoho republikánského kandidáta, ukazují, že proti všem republikánům se daří Berniemu Sandersovi lépe než Hillary Clintonové.

Političtí komentátoři v USA, kteří zastávají podobné názory jako Lukáš Jelinek u nás, argumentují, že se ještě nerozvinula ostrá republikánská kampaň ve stylu „strašení socialismem.“ Věří, že až přijde, bude právě Hillary ostřílená desetiletími republikánských útoků úspěšnější. Opomíjejí však, že Clintonová budí nedůvěru nejen u lidí zmanipulovaných soustavnou propagandou konzervativních médií typu Fox News, ale také u mnoha nezávislých a dokonce i demokratů.

Po osmi letech strašení konzervativních kruhů „Obamovým socialismem“ či dokonce „komunismem“ už je americká veřejnost vůči cejchu „socialista“ imunní. A to je přitom to jediné, co pravice na Sanderse má. I řadový republikánský volič, natož pak volič nezávislý, vidí, že Sandersova politika je konzistentní, že mu skutečně záleží na osudu obyčejných lidí.

Další důvody volitelnosti

Bernie Sanders dokázal už v minulosti ve svém státě Vermontu, který reprezentuje v Senátu USA, získat na svou stranu významnou část tradičních republikánských voličů. Jeden farmář z nejkonzervativnější části Vermontu to komentoval slovy: „Nesouhlasím s Berniem ohledně práva na interrupci nebo práva gayů na manželství, ale vím, že se vždy postaví na stranu drobných rolníků proti zájmům velkého agrobyznysu.“

V tom je jeden z určujících rozdílů mezi Sandersem a Clintonovou. A jsou tu další: Clintonová představuje politiku demokratického establishmentu, která je založena na kulturních válkách (v nichž se ovšem mnohdy postaví na tu správnou stranu, až když se na ni postaví veřejné mínění) a politice identity s drobky sociálních požadavků.

Jsi-li žena, černoch, latino nebo gay, musíš volit právě a jenom mě pro to, čím ses narodil nebo narodila — to je v zásadě vzkaz, který Hillary Clintonové vysílá svým voličům, zatímco přijímá milionové dary od velkých korporací a Wall Streetu.

Bernieho kampaň je mnohem více postavena na linii třídní. Říká jasně, že systém je „cinknutý“ ve prospěch těch nahoře — „the one percent“ — a nabízí odvážné programy, které transformují americkou ekonomiku, dají příležitost milionům dosud marginalizovaných lidí uplatnit své schopnosti, dovednosti a píli.

Americká politika není ve stejné situaci, v jaké bývala dříve. Americký volič hledá někoho, kdo otřese systémem, nikoliv někoho, kdo pro ně bude ideologicky kompromisní. V případě mladší generace voličů, kteří tvoří největší volební blok, taková perspektiva naprosto dominuje.

A když Bernie Sanders hřímá z pódia svého předvolebního shromáždění před desítkami tisíc lidí „Už toho bylo dost!“, rezonuje to u velké většiny lidí bez ohledu na politické preference. Myšlenka, že je zapotřebí vyvolat politickou revoluci, která přerozdělí bohatství, má podle průzkumu přízeň i mezi velkou částí příznivců Tea Party.

Faktor swing states

Ke všemu zmíněnému je třeba navíc připočíst ještě jeden faktor: americké volby nefungují stejně jako volby v evropských zemích. Vítězem se stane ten, kdo získá většinu ve sboru volitelů, kteří reprezentují vítěze voleb v jednotlivých státech USA. Jsou státy, kde se předpokládá vítězství republikánů, i kdyby kandidovali cvičenou opici. Stejně tak jsou státy, kde vždy zvítězí demokraté, ať se děje, co se děje.