Podemos: tajemství „španělské Syrizy“

V zadluženém Španělsku začal volební rok. Po pětatřiceti letech hegemonie dvou stran se do něj chystá výrazně promluvit i nová politická síla. Jak vlastně vypadá „španělská“ verze fenoménu Syriza?

Foto2

Petr Bittner

19.04.2015 10:15

Související

„Skutečná Moc nemá strach z levice, skutečná Moc se bojí lidí,“ říká Pablo Iglesias, šestatřicetiletý charismatický profesor politické filosofie na madridské univerzitě. A právě podle tohoto motta buduje už dva roky neobyčejné politické hnutí s názvem Podemos.

Podemos jsou spolu se Syrizou radikálním vpádem do staré politické logiky. Jsou hlasitou reakcí na to, že se sociálně demokratické strany zaprodaly logice neoliberalismu, a že jsou dlouhodobě neschopné artikulovat prohlubující se sociální, ekologické a kulturní rozpory v evropských společnostech.

Pár slov k populismu
Je pětadvacátý květen 2014 a zraky Evropanů se upírají ke Španělsku. Neznámé hnutí jménem Podemos právě získalo 8 % španělských hlasů ve volbách do Evropského parlamentu. A co víc, jejich lídr, mladý profesor politických věd a populární moderátor ostrého diskusního pořadu La Tuerka, to označuje za porážku: „Nedosáhli jsme našeho cíle. Zrodili jsme se pro vítězství a k němu také míříme.“ Co vůbec „Podemos“ znamená a jaké rozměry v něm lze nalézt?

Spíše než nicneříkající doslovný český překlad, jenž by zněl asi „Můžeme“, se vyplatí poohlédnout se po anglickém ekvivalentu. Narazili bychom totiž na heslo „We can“, které nám musí okamžitě evokovat původní volební slogan Baracka Obamy „Yes, we can“. Celé zvolání agilních Španělů koneckonců zní „Clare que podemos!“, je odpovědí na otázku, pod kterou se sjednotilo španělské tázání v časech „nezpochybnitelných“ politik škrtů: „Můžeme vůbec něco změnit?“ „Jasně, že můžeme!“

Je to první lekce školy populistické levice: změna poměrů k lepšímu je možná, ale je uskutečnitelná jedině kolektivní cestou. V tom se zásadně odlišuje populistická pravice, která houfuje jazykem negace, slibem potlačení personifikovaného neduhu, do něhož je projektována „ukradená slast“: Romové nám sají z daní, imigranti berou práci, bezdomovci hyzdí města, muslimové kontaminují naši kulturu.

Podemos ukazují podobným jedům otevřenou dlaň na znamení „tudy ne“; a říkají nám, že všechny tyhle klíny mezi nás ve skutečnosti vráží síly velikého kapitálu, pro něž jsou tyhle falešné konflikty zárukou klidu na akumulaci a reprodukci nerovného vztahu. Pro ně používá Iglesiasův tým souhrnné označení „la casta“: patří sem široký nexus zprofanovaných vrcholných politiků, mediálních magnátů, oligarchů a Troiky.

Podle logiky jejich populismu přesto není „zlodějem slasti“ nějaká konkrétní skupina lidí (antagonismus není v jejich jazyce naturalizován), nýbrž sám aktuální mechanismus distribuce moci. Podemos svým jednoduchým jazykem neslibují, že samo jejich vítězství lidem jejich slast vrátí. Slibují pouze tolik, že se silným mandátem zpřístupní lidem mechanismus, kterým se lze na spravedlivější distribuci slasti podílet.

Proto je populismus Podemos populismem politickým: neříká „bude líp“; říká jen „budete se sami moci zasloužit o to, jak dobře bude“. Zatímco slibovaný utopický svět Babišova „ničeho“ je vyprázdněným světlem na konci tunelu (které vždy nakonec znamená pouze protijedoucí vlak), utopický svět Podemos je světem participace, důstojnosti, aktivity, udržitelnosti, samosprávy i racionální správy. Podemos neslibují hotové, ale pouhou možnost podílet se na „zhotovování“.

V Laclauově pojetí není populismus jenom „zkratkou útočící na nejnižší pudy“, ale „zkratkou, která je vlastností společenské reality samotné“: populismus je tedy nezbytnou politickou strategií. Klíčovými záchytnými body španělských Podemos jsou tedy již zmíněná „la casta“ (identifikace elit jako těch druhých), nebo označení „régime 78“, označující režim post-francovské ústavy. Právě podle „režimu 78“ (tedy nekonečného režimu dvou stran po pádu Francova režimu, jehož blížící se konec ohlašují a vůči jehož samotné logice nabízejí alternativu) vymezují Podemos svou existenci.


Podemos svým jednoduchým jazykem neslibují, že samo jejich vítězství lidem jejich slast vrátí. Slibují pouze tolik, že se silným mandátem zpřístupní lidem mechanismus, kterým se lze na spravedlivější distribuci slasti podílet. Foto infolibre.es

Kořeny a dynamika
V takové situaci zasáhla krize Španělsko mimořádně brutálním způsobem. HDP spadlo skokově o čtyři procenta, ekonomika se smrskla a nezaměstnanost v krátkém časovém horizontu stoupla na 20 %. Bubliny nadhodnocených hypoték dominově popraskaly, započalo vystěhovávání více než pěti set tisíc lidí následované vlnou sebevražd.

Španělský dluh se pohyboval na úrovni 100 % HDP, a drastická politika úsporných opatření na sebe nenechala dlouho čekat. Oba političtí giganti bipartijního Španělska, tedy lidovci (PP) i socialisté (PSOE), neměli problém vyjít v nich Troice bez větších obstrukcí vstříc. Svou slabost ukázaly i zkorumpované španělské odbory.

Stejně jako na dalších místech Evropy vzniklo i ve Španělsku silné anti-austerity hnutí, které čerpalo svou mízu především z nového politického podhoubí rodící se ztracení generace mladých lidí „s diplomem a bez budoucnosti“. Španělští indignados se nešťastně překládají jako „rozhořčení“. Zatímco český výraz vychází ze slova „hořkost“, která implikuje „zahořklost“, španělský výraz má v jádru latinské „dignitas“, tedy důstojnost.

Při obrovských protestech proti austerity politice roku 2011 znělo jejich heslo „Nejsme ani vpravo ani vlevo, přicházíme zespodu a míříme vzhůru!“. Podemos tedy vzešli z vertikálního hnutí, a tato vertikála konfrontuje mocenskou hierarchii, která vede od zkorumpovaných tradiční stran až k Troice a nadnárodním korporacím. Hnutí, které se nakonec sjednotilo pod názvem „M15“ (podle zakládajícího data patnáctého května), dokázalo uspořádat statisícovou demonstraci na madridském Puerta del Sol (na stejném náměstí dosáhne později „Pochod za změnu“ pořádaný již stranou Podemos neskutečné tří set tisícové účasti). Stejně jako ProAlt (česká mutace anti-austerity hnutí) však hnutí M15 nedokázalo podobnou masovou sílu artikulovat v konkrétní politické akci.

Ve chvíli této deziluze vstupuje do hry kolektiv Pabla Iglesiase, vybaven zkušenostmi z přímého kontaktu s jihoamerickým populismem a s teorií argentinského zakladatele postmarxismu Ernesta Laclaua: liberální demokracie nabízí cestu k reálné změně poměrů, a tou cestou je dominantní úspěch politického hnutí v demokratických volbách. Za úkol si mladí Španělé vytknou „přetvořit společenskou většinu ve většinu politickou“. K progresivním politologům (Pablo Iglesias, Juan Carlos Monedero, Inigo Orrejon) se přidávají mladí antikapitalističtí aktivisté (Teresa Rodriguez) či nespokojení členové staré Sjednocené levice (Alberto Garzón), a vznikají Podemos.

Jejich revoluční zdvižená ruka není zaťatá v pěst, ale otevřená na znamení otevřenosti a dialogu, jejich barva není rudá, ale fialová. Jejich rétorika se vyvazuje z klasických distinkcí pravolevé škály: prohlásit se za levici v tak zatuchlém prostředí, v systému, který pomáhá velkým stranám na úkor malých, by znamenalo odevzdání relevance zpátky „zaběhlým“ socialistům a brzký pád zpátky k bezvýznamným diskusím za kavárenským stolem: „V politice nejde o to mít pravdu, ale zvítězit.“

Demokratická politika zkrátka není argumentační soutěží, ale bojem o hegemonii. Vysmívat se populismu znamená vysmívat se vlastní porážce. Podemos se nechtějí politicky definovat pravolevě, protože by to obnášelo přijmout všechny škatulky, které se ke starým dělicím čárám vážou. Podstata novátorství spočívá v tom, že začnete sami určovat zcela novou politickou logiku, a že to budou strany starého politického světa, kdo bude muset přistoupit na vaši rétoriku.


Výrazné tváře Podemos:
Pablo Iglesias, Inigo Errejón, Teresa Rodríguez,
Alberto Garzón, Juan Carlos Monedero, Miguel Ongil. Foto Koláž DR


Levice a cesta k vítězství
„Před každým veřejným vystoupením s kolegy z Podemos řešíme klíčovou otázku: jdeme mluvit k levici, nebo k lidem? My levičáci máme rádi svoje symboly, svoje hymny, vidíme se někde v budoucnosti jako sjednocené; jsme přesvědčení, že když vedle sebe poskládáme čtyři akronymy a vylepíme je na plakátu, tak všechny porazíme. Ani náhodou. Je to o něčem jiném. Je to o tom, co lidi štve, je to o tom, do čeho vkládají svoje naděje,“ říká Pablo Iglesias. Pořad La Tuerka, v němž se přední politologové Podemos střídají jako moderátoři vyhrocených politických diskusí, sloužil v tomto smyslu od začátku jako laboratoř komunikačních strategií.

Slovo „levice“ (nejen) ve Španělsku pozbylo svůj mobilizační potenciál. Podemos se tedy pokouší artikulovat úplně nově v podstatě stále tu samou sadu levicových problémů. Posun rétoriky směrem ke „kastě“ ovšem otevírá možnost oslovit i nové sféry společnosti. Slavoj Žižek kdysi urgoval Alexise Tsiprase, ať Syrizu učiní stranou, kterou budou chtít volit i poctiví kapitalisté. Stejně tak Podemos nabízejí svěží přístup k agendě, která prochází napříč tradiční politickou krajinou.

Jejich politickým cílem je pokusit se podle mustru Laclauovy teorie artikulovat co možná největší uchopitelný politický celek, pod naléhavostí jehož problémů by mohl z „amorfní společenské masy“ vzniknout autonomní politický subjekt. „Lidé“ a „kasta“, pojmy základního antagonismu, slouží jako tzv. „prázdné signifikanty“: jejich obsah je přístupný interpretačním klíčům širokých mas. Podemos jsou svým elektorátem určováni jako síla „plující“ uprostřed levicové části spektra. Pevněji neukotvená pozice je pak výhodná pro příležitostné čerpání apolitických hlasů.

Cesta k vítězství vede pro Podemos jedině skrze osvojení si zcela nové formulace španělské národní identity. Pablo Iglesias ve svých projevech často připomíná slavnou historii antifašistického odboje ve Španělsku, za jehož ideály pokládali mnohdy životy i jeho předkové.

„Revoluční kořeny“, „oddanost emancipačním ideálům“ a „patriotismus“ jsou klíčovými osobnostními rysy, které Iglesias dává na trh politických tváří: „Pokud lidi přesvědčíme, že je neoslovujeme jako levicové voliče, ale že nabízíme naději pro všechny čestné lidi, můžeme vyhrát. A já chci vyhrát; nechci 20 %, nechci, aby mým nejvyšším politickým cílem bylo vzít socialistům tři provinční ministerstva. Nechci pomáhat nějaké koalici. Já chci vyhrát. A v kontextu naší totální ideologické porážky, kdy jsme uráženi, kriminalizováni, a kde naši soupeři kontrolují veškerá masová média ve Španělsku, musí si levice přestat hrát na náboženskou sektu a musí se stát skutečným nástrojem lidí.“

Na pojmu „vlasti“ (la patria) pak Iglesias často ukazuje hlavní příčinu existenční slabosti levicové politiky. Je jí dobrovolná kapitulace: na levici panuje konsensus, že jakmile začne krajní pravice používat nějaký pojem (národ, vlastenectví), vzdá se jej levice zcela bez boje. Nejen proto jsme dnes v některých evropských zemích svědky toho, jak je to krajní pravice, kdo ve svém útočném a represivním novo-fašistickému guláši tu a tam osloví nové skupiny lidí s odkazem na hodnoty vlastenectví, národní sounáležitosti ale i sociální spravedlnosti.

Proto je tak důležité přestat démonizovat novou levici jako hrozbu. Bez ohledu na reálné vyjednávací podmínky dokázala Syriza marginalizovat fašistické hlasy v dezintegrovaném Řecku; i španělští Podemos vyzařují pro-imigrantský a anti-fašistický étos a pomáhají čistit politické pole od vší nebezpečné hnědi, jejíž rakoviny je zejména v době krizové anemie legitimní se obávat. Syriza ani Podemos přitom nejsou marxistickými subjekty. Ekonomické programy obou stran jsou při dobré vůli pokusem o obrodu keynesiánského poslání sociální demokracie.

Od září do listopadu loňského roku navíc Podemos organizovali „občanské shromáždění“, kterým potvrdili mimořádně demokratický charakter svých struktur, a kterým hnutí získalo tisíce nových členů. Ti měli okamžitě možnost promluvit do podoby stanov a artikulace priorit: více než sto tisíc registrovaných se zúčastnilo hlasování o podobě pokračující linie Podemos, a 80 % z nich zvolilo stranickou variantu. V listopadu byl Pablo Iglesias stejným mechanismem zvolen generálním tajemníkem Podemos se ziskem 88 % hlasů.


„Pochodu pro změnu“ se na madridském náměstí zúčastnilo na 300 000 lidí. Oficiální foto Podemos

Vyhlídky Španělska, vyhlídky Evropy
Na jihu Španělska dosud bodovali socialisté z PSOE. I letos se stali vítěznou stranou. Andaluská kandidátka Podemos vedená populární europoslankyní, odborářkou, učitelkou a antikapitalistickou aktivistkou Teresou Rodríguez však získala i v tradiční socialistické baště slibných 15 % (při stejném počtu křesel).

Španělský volební rok 2015 (po Andalusii je v květnu na řadě dalších třináct regionů, v září kontroverzní Katalánsko a na konci roku parlament) může leccos napovědět o tom, jak se bude utvářet nejen politická tvář zadluženého Španělska, ale rovněž budoucí politický étos celé Evropy. Odstartovala Syriza domino „nové politiky“?

Cesta k vládě bude pro Podemos složitá. Podemos mají vysoké šance etablovat se jako zcela nový typ politického tělesa, které dokáže v krátkém čase své existence konkurovat těm největším politickým hráčům při současném zachování živorodého kontaktu s aktivistickými kruhy, a při dominantním způsobu financování metodou „crowdfundingu“. Pravdou ovšem zůstává, že španělští lidovci i po dezintegrující krizi dokážou držet nejpodstatnější část pravicových hlasů, a že i socialisté ve svých regionech drží preference.

Politikům „španělské Syrizy“ se podařilo politicky vyrůst na podobných tématech, na nichž získali majoritu jejich řečtí předchůdci. Nejen proto, že dosud nedovedli formulovat svůj koaliční potenciál, ale španělské Podemos pravděpodobně čeká místo v opozici (volební průzkumy staví Podemos cca s 22% podporou za stále o něco silnější duo tradičních stran). I v opozici však bude mít nová politická síla šanci kultivovat některé dosud nedoladěné vnitřní mechanismy. I Syriza potřebovala svůj čas.

Pro evropskou autentickou levici představují Podemos přinejmenším šanci, že demokraticky-socialistické ideály, které jejich tradiční oranžoví nositelé stále častěji opouštějí, nedojdou úplného zapomenutí. Podemos jsou dalším střípkem naděje, že se moderní demokratická levice naučí s větší jistotou našlapovat i v troskách neoliberalismem zhuntované Evropy. Málokdo si uvědomuje, jak důležitá je tato naděje pro nastupující generaci.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jan Škvrňák - Praha

fašismus Pondělí, 20.Dubna 2015, 12:49:51

Jak Syriza marginalisovala fašistické hlasy? Tím, že dovedla jednu z extrémně pravicových stran do vlády a dostala tak některé jejich požadavky z kategorie "mávneme nad tím rukou" do "budeme o tom jednat na setkání parlamentu"?

V době nástupu Syrizy k žádnému výraznému odlivu voličů řeckého Úsvitu nedošlo, pokles preferencí ANELu mohl být dost dobře způsoben vnitřními spory uvnitř, než kampaní Syrizy.

Pokud je čistění politického života od hnědi jen na úrovni proklamací - jsou tak změnou od klasické levice (případně i pravice)?
Nebo v Řecku se PASOK, Řeka, KKE a ve Španělsku PSOE fašisují a nová hnutí nikoliv?

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 20.Dubna 2015, 20:20:54

Tak situace nestojí. Problém je v tom, že pakliže neuspějí strany typu SYRIZA, Podemos ve zvratu hospodářské situace, zejm. drtivé nezaměstnanosti, to co nastoupí po nich, bude ta hnědá. Hnědá bude to jediné, co už pak lidem zbude volit. A ta už se nezakecá. A ovšem - Trojce se hnědou vládou bude jednat nepoměrně snadněji. Obávám se, že Poláčkové, Peheové a Kolaříkové všeho světa jim k tomu ještě zatleskají.

Výmarská republika měla rozpočet vzorně vyrovnaný, marka byla ve 30. letech tvrdá jak skála - až si ty miliony německých voličů, kteří nemohli zavadit o příležitost tu tvrdou marku jakkoli vydělat, Hitlera prostě zvolily.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Poláčkové, Peheové a Kolaříkové Pondělí, 20.Dubna 2015, 20:30:29

Ó, jaká pocta pro mě, že jsem se octnul v této vybrané společnosti. Děkuji vám, Klusáčku, vážím si toho.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.