Nadcházející řecké volby, které proběhnou v neděli 25. ledna, zvyšující se politická síla španělského hnutí Podemos, pnutí uvnitř sociálně-demokratických stran v Itálii a ve Francii. Evropská politická scéna nabyla v posledních týdnech na nezvyklé dynamice.

Levice je jen novinová zkratka

Možné volební úspěchy Syrizy a Podemos vzbudily menší paniku mezi pravicovými politiky a konzervativními a liberálními komentátory. Mnozí obě hnutí označili za populistická, a zamíchali je tak do stejného pytle s autoritářskými a krajně pravicovými silami jako Front National, rakouští Svobodní či různá xenofobní uskupení ze skandinávských končin, zatímco další se jim snažili přiřknout nálepku radikální levicové. Povaha i společenská dynamika obou hnutí se však vzpírají této komentátorské taxologii zvulgarizovaných politologických kategorií.

Syriza a Podemos daly své politické praxi nový slovník a pojmové uspořádání, které je citelně odlišné od zavedených levicových stran. Toto konstatování lze rozšířit i na Syrizu: ačkoliv strany a hnutí, které ji tvoří, většinou mají dosti jasnou a vyhraněnou levicovou identitu, tak politický diskurz Alexe Tsipry a dalších vrcholných činitelů většinou postrádá onen identitární prvek přihlášení k levici, a jeho ambicí je vytvořit širší společenskou shodu, která by šla mimo tuto kategorii.

↗

Program a politická praktika Syrizy a Podemos jsou dnes v protikladu vůči evropské levici. Foto MinutoDigital.com

Častá výtka, že Podemos a Syriza se nehlásí dostatečně k levici, je tudíž oprávněná. A to je u těchto hnutí jednoznačně pozitivní prvek. Mluvit o levici mělo jistý smysl hned po pádu Berlínské zdi, kdy mohla tvořit společný politický a kulturní prostor pro většinu emancipačních hnutí, jež hledala nový smysl bytí ve společnostech ovládaných neoliberální hegemonií.

Levice tak mohla být prostor a koncept, ve kterém by tato hnutí ve své organizační a myšlenkové pluralitě dokázala najít součinnost v usilování o větší rovnost, uznání a ochranu životního prostředí. To se však nestalo, a zásluhu na tom mají především sociálně-demokratické strany, které jsou a zůstávají obsazené hegemonií sociálně liberálních politik ve verzi Třetí cesty.

Je příznačné, že politické prostory, které se mohly nejvíce podobat původní myšlence levice, například alterglobalizační hnutí, global justice movement nebo sociální fóra, byly svými praktikami i teorií daleko radikálnější v úsilí o rovnost, uznání a ochranu životního prostředí než institucionální levice, ale jako levicové se nikdy přímo nedefinovaly.

Již od začátku 90. let přihlížíme postupnému kolapsu do liberálního středu hlavních konzervativních a sociálnědemokratických stran a mizení jasných rozdílů na politickém poli mezi pravicí a levicí. 

Ekonomická krize tuto tendenci ještě prohloubila: ve státech postižených ekonomickou krizí se dosud dominantní pravicové a levicové strany semkly kolem souhlasu s politikou austerity, se statusem quo současného nastavení evropské integrace, kde hrají prim národní vlády a nikoliv demokratické instituce přímo volené evropskými voliči, a samozřejmě s nastavením zahraniční politiky, jež se dnes nese v duchu studenoválečnických dichotomií a paradigmatu války proti teroru. 

Ve většině evropských zemích jsme svědky soustavné spolupráce mezi stranami, které měly zajistit ono liberální střídání u moci, ať již ve formě velkých koalic či neprůhledných paktů národní soudržnosti. A velká koalice koneckonců také drží již několik desítek let otěže Evropského parlamentu.

Levice je dnes prázdným, vyčpělým a nicneříkajícím pojmem. Je jen novinářskou zkratkou, jež by měla pokrývat politický prostor, který jde od sociálně-liberálních premiérů Vallse a Renziho až po dělníky obsazující továrnu, kterou by chtěl její vlastník přesunout do levnějších krajů. A je to možná nálepka dodávající jistotu stranám, které se staly jen výborem sdružující různé osobní ekonomické zájmy a politické ambice.

Potřebný zánik levice

Chování Podemos a Syrizy je nutné chápat právě v tomto kontextu dlouhotrvající krize levice, která však — jak je obvyklé u těch nejhorších bestií — se stále zdráhá odejít na onen svět. Jedná se o reakci, která spočívá v přeformulování politické angažovanosti kolem nových bodů konfliktů, a tato reakce je alternativní všem oněm levicovým křídlům sociálně-demokratických stran, jejichž hlavním politickým výsledkem je jejich funkcionářská reprodukce.

Je sice dost možné, jak poukazuje Ivana Recmanová ve svém článku o Podemos, že některé části programu se podobají, ale to je politické uvažování hodné antiplagiátorského programu českých vysokých škol.

Rekonstrukce politického konfliktu stojí u Podemos a Syrizy na čtyřech pilířích. V první řadě je to kritika sociálních nerovností panujících uvnitř evropských společností a boj za ochranu veřejně sdílených statků, které se ve vizi obou stran mají stát středem hospodářství a nikoliv jen objektem privatizací či oligopolní těžby zisků. Dalším klíčovým bodem je evropská integrace. Zde je významné, že obě hnutí nechtějí vystoupit z eurozóny, ale chtějí zásadním způsobem změnit politickou governance měny a samozřejmě také od toho odvozené finanční disciplíny.

Třetím bodem je reformulace současného demokratického uspořádání vedoucí směrem k větší lidové participaci a překopání současných demokratických institucí, které by jednak měly respektovat jistou autonomii jednotlivých regionů a současně by měly být přímým výrazem politické vůle evropských občanů s celkovým oslabením role národních států a Německa in primis.

A čtvrtá linie je samotná změna strany jako politického instrumentu. Na jedné straně Syriza oprášila kořeny dělnického mutualismu obohaceného o zkušenosti a sugesce ze sociálních fór a zapatistického hnutí, na druhé straně se Podemos snaží zkombinovat otevřený model stranické demokracie založený na nízkoprahovém členství a otevřených primárkách s prvky elektronické demokracie typické pro pirátské strany.

Program a politická praktika Syrizy a Podemos jsou dnes v protikladu vůči evropské levici, a jsou v jisté kontinuitě ideálů, témat, praktik i šťastného potkávání odlišných identit, která charakterizovala sociální fóra a alterglobalizační hnutí. A není možná náhodou, že zásadním momentem politické formace Alexe Tsipry jsou sociální fóra ve Florencii a Athénách, zatímco Pabla Iglesiu bylo možné vidět v ulicích během protestů proti G-8 v Janově.

Pravděpodobná vítězství Syrizy v Řecku a Podemos ve Španělsku již vzbudila jistý pohyb stranických byrokracií levých křídel sociálnědemokratických stran různých evropských zemí. Chtějí si udělat svoji Die Linky deset let po slavném odchodu Lafontaina z SPD. Jsou ve zpoždění, jako vždy ostatně.

Syriza a především Podemos však ukazují, že lze vytvořit alternativní a emancipační politickou sílu, která není pod patronátem oligarchů či části etablované moci, se šancí zvítězit v celostátních volbách. Eventuální výhra obou hnutí silně naruší onen koncept levice, na který jsme zvyklí od pádu Berlínské zdi: poprvé od toho momentu se ukáže, že alternativní politická síla může v důležitých evropských státech porazit etablované strany.

V neděli se tak možná podaří otevřít škvíru v systému politické dominace, který charakterizuje soudobou Evropu. Zda se rozšíří, bude záležet na dalším politickém chování obou zmíněných hnutí, a na schopnosti postavit politickou alternativu mimo dnes vytyčená politická schémata i v jiných evropských zemích.