Podemos a Syriza, dostane levice ránu z milosti?

Jakub Horňáček

Syriza a Podemos ukazují, že lze vytvořit alternativní a emancipační politickou sílu, která není pod patronátem oligarchů či části etablované moci, se šancí zvítězit ve volbách. Výhra obou hnutí naruší koncept levice, na který jsme zvyklí.

Nadcházející řecké volby, které proběhnou v neděli 25. ledna, zvyšující se politická síla španělského hnutí Podemos, pnutí uvnitř sociálně-demokratických stran v Itálii a ve Francii. Evropská politická scéna nabyla v posledních týdnech na nezvyklé dynamice.

Levice je jen novinová zkratka

Možné volební úspěchy Syrizy a Podemos vzbudily menší paniku mezi pravicovými politiky a konzervativními a liberálními komentátory. Mnozí obě hnutí označili za populistická, a zamíchali je tak do stejného pytle s autoritářskými a krajně pravicovými silami jako Front National, rakouští Svobodní či různá xenofobní uskupení ze skandinávských končin, zatímco další se jim snažili přiřknout nálepku radikální levicové. Povaha i společenská dynamika obou hnutí se však vzpírají této komentátorské taxologii zvulgarizovaných politologických kategorií.

Syriza a Podemos daly své politické praxi nový slovník a pojmové uspořádání, které je citelně odlišné od zavedených levicových stran. Toto konstatování lze rozšířit i na Syrizu: ačkoliv strany a hnutí, které ji tvoří, většinou mají dosti jasnou a vyhraněnou levicovou identitu, tak politický diskurz Alexe Tsipry a dalších vrcholných činitelů většinou postrádá onen identitární prvek přihlášení k levici, a jeho ambicí je vytvořit širší společenskou shodu, která by šla mimo tuto kategorii.

Program a politická praktika Syrizy a Podemos jsou dnes v protikladu vůči evropské levici. Foto MinutoDigital.com

Častá výtka, že Podemos a Syriza se nehlásí dostatečně k levici, je tudíž oprávněná. A to je u těchto hnutí jednoznačně pozitivní prvek. Mluvit o levici mělo jistý smysl hned po pádu Berlínské zdi, kdy mohla tvořit společný politický a kulturní prostor pro většinu emancipačních hnutí, jež hledala nový smysl bytí ve společnostech ovládaných neoliberální hegemonií.

Levice tak mohla být prostor a koncept, ve kterém by tato hnutí ve své organizační a myšlenkové pluralitě dokázala najít součinnost v usilování o větší rovnost, uznání a ochranu životního prostředí. To se však nestalo, a zásluhu na tom mají především sociálně-demokratické strany, které jsou a zůstávají obsazené hegemonií sociálně liberálních politik ve verzi Třetí cesty.

Je příznačné, že politické prostory, které se mohly nejvíce podobat původní myšlence levice, například alterglobalizační hnutí, global justice movement nebo sociální fóra, byly svými praktikami i teorií daleko radikálnější v úsilí o rovnost, uznání a ochranu životního prostředí než institucionální levice, ale jako levicové se nikdy přímo nedefinovaly.

Již od začátku 90. let přihlížíme postupnému kolapsu do liberálního středu hlavních konzervativních a sociálnědemokratických stran a mizení jasných rozdílů na politickém poli mezi pravicí a levicí. 

Ekonomická krize tuto tendenci ještě prohloubila: ve státech postižených ekonomickou krizí se dosud dominantní pravicové a levicové strany semkly kolem souhlasu s politikou austerity, se statusem quo současného nastavení evropské integrace, kde hrají prim národní vlády a nikoliv demokratické instituce přímo volené evropskými voliči, a samozřejmě s nastavením zahraniční politiky, jež se dnes nese v duchu studenoválečnických dichotomií a paradigmatu války proti teroru. 

Ve většině evropských zemích jsme svědky soustavné spolupráce mezi stranami, které měly zajistit ono liberální střídání u moci, ať již ve formě velkých koalic či neprůhledných paktů národní soudržnosti. A velká koalice koneckonců také drží již několik desítek let otěže Evropského parlamentu.

Levice je dnes prázdným, vyčpělým a nicneříkajícím pojmem. Je jen novinářskou zkratkou, jež by měla pokrývat politický prostor, který jde od sociálně-liberálních premiérů Vallse a Renziho až po dělníky obsazující továrnu, kterou by chtěl její vlastník přesunout do levnějších krajů. A je to možná nálepka dodávající jistotu stranám, které se staly jen výborem sdružující různé osobní ekonomické zájmy a politické ambice.

Potřebný zánik levice

Chování Podemos a Syrizy je nutné chápat právě v tomto kontextu dlouhotrvající krize levice, která však — jak je obvyklé u těch nejhorších bestií — se stále zdráhá odejít na onen svět. Jedná se o reakci, která spočívá v přeformulování politické angažovanosti kolem nových bodů konfliktů, a tato reakce je alternativní všem oněm levicovým křídlům sociálně-demokratických stran, jejichž hlavním politickým výsledkem je jejich funkcionářská reprodukce.

Je sice dost možné, jak poukazuje Ivana Recmanová ve svém článku o Podemos, že některé části programu se podobají, ale to je politické uvažování hodné antiplagiátorského programu českých vysokých škol.

Rekonstrukce politického konfliktu stojí u Podemos a Syrizy na čtyřech pilířích. V první řadě je to kritika sociálních nerovností panujících uvnitř evropských společností a boj za ochranu veřejně sdílených statků, které se ve vizi obou stran mají stát středem hospodářství a nikoliv jen objektem privatizací či oligopolní těžby zisků. Dalším klíčovým bodem je evropská integrace. Zde je významné, že obě hnutí nechtějí vystoupit z eurozóny, ale chtějí zásadním způsobem změnit politickou governance měny a samozřejmě také od toho odvozené finanční disciplíny.

Třetím bodem je reformulace současného demokratického uspořádání vedoucí směrem k větší lidové participaci a překopání současných demokratických institucí, které by jednak měly respektovat jistou autonomii jednotlivých regionů a současně by měly být přímým výrazem politické vůle evropských občanů s celkovým oslabením role národních států a Německa in primis.

A čtvrtá linie je samotná změna strany jako politického instrumentu. Na jedné straně Syriza oprášila kořeny dělnického mutualismu obohaceného o zkušenosti a sugesce ze sociálních fór a zapatistického hnutí, na druhé straně se Podemos snaží zkombinovat otevřený model stranické demokracie založený na nízkoprahovém členství a otevřených primárkách s prvky elektronické demokracie typické pro pirátské strany.

Program a politická praktika Syrizy a Podemos jsou dnes v protikladu vůči evropské levici, a jsou v jisté kontinuitě ideálů, témat, praktik i šťastného potkávání odlišných identit, která charakterizovala sociální fóra a alterglobalizační hnutí. A není možná náhodou, že zásadním momentem politické formace Alexe Tsipry jsou sociální fóra ve Florencii a Athénách, zatímco Pabla Iglesiu bylo možné vidět v ulicích během protestů proti G-8 v Janově.

Pravděpodobná vítězství Syrizy v Řecku a Podemos ve Španělsku již vzbudila jistý pohyb stranických byrokracií levých křídel sociálnědemokratických stran různých evropských zemí. Chtějí si udělat svoji Die Linky deset let po slavném odchodu Lafontaina z SPD. Jsou ve zpoždění, jako vždy ostatně.

Syriza a především Podemos však ukazují, že lze vytvořit alternativní a emancipační politickou sílu, která není pod patronátem oligarchů či části etablované moci, se šancí zvítězit v celostátních volbách. Eventuální výhra obou hnutí silně naruší onen koncept levice, na který jsme zvyklí od pádu Berlínské zdi: poprvé od toho momentu se ukáže, že alternativní politická síla může v důležitých evropských státech porazit etablované strany.

V neděli se tak možná podaří otevřít škvíru v systému politické dominace, který charakterizuje soudobou Evropu. Zda se rozšíří, bude záležet na dalším politickém chování obou zmíněných hnutí, a na schopnosti postavit politickou alternativu mimo dnes vytyčená politická schémata i v jiných evropských zemích.

    Diskuse
    January 24, 2015 v 13.39
    Naděje nebo rána z milosti?
    Jako sociální demokrat si přeji takové vítězství Syrizy, po kterém bude schopna sestavit vládu. Nejsem si jist, zda skutečně dokáže splnit většinu svých volebních slibů, ale může to být, kromě jiných a podstatnějších věcí, i zajímavý příspěvek na téma budoucnost levice. Nebo ne levice?

    Jméno je jenom zvuk, dohodnutá zkratka. Žijeme však v reálném světě. Ať už se na detaily díváme jakkoliv, ať už jim dáváme ta či ona jména, můžeme si ho představit jako asymetrickou hru, kde možnostmi slabší, ale početnější strana na obhajobu svých práv a zájmů si potřebuje vygenerovat svoji reprezentaci. Takto kdysi vznikala sociální demokracie, a pokud se dneska mluví o modernizaci, neznamená to nahrazení klasického telefonu mobilem a psacího stroje počítačem. Byť to možná může někomu znít paradoxně, modernizací by měl být především návrat k tomu, čím byla v době svého vzniku, politickou stranou.

    Skutečnost, že dosavadní praxe, kdy strany byly především výtahem k moci, ale neplnili svoji politickou roli být místem pro diskuzi a střety idejí, není již dále udržitelná, je hrozbou i nadějí. Současná ČSSD se i bez zásadní transformace může při troše štěstí několik volebních období plácat kolem 15% a čekat s touto podporou na smysluplnější alternativu. Nicméně pokud se na problém pokusíme podívat z druhé strany a položíme si otázku, jak a kam by se měla ČSSD transformovat, lze výše uvedené čtyři body bez mrknutí oka zahrnout do odpovědi. Jistě, naše etablovaná levice potřebuje tak trochu zesyrizovat a možná i popodemosovat. Dobře napsané teoretické články na toto téma se objevují v různých médiích, o dalším osudu rozhodne ovšem to, do jaké míry přijme tyto myšlenky členská základna. Koneckonců dnešní noviny jsou plné obav i nadějí z vítězství „radikální levice“. Souhlasím, že bude záležet na dalším politickém chování obou zmíněných hnutí, a na jejich schopnosti postavit politickou alternativu. Nicméně škvíra se začala otevírat již dříve, a jestli povede vývoj „nalevo“ v dalších zemích mimo dnes vytyčená politická schémata nebo jejich transformací se teprve uvidí. A pokud nejde jen o další výměnu majitelů křesel, ale vrátit výrazu demokracie původní význam, záleží na tom vlastně?

    Vzhledem k trochu zmatenému používání pojmu levice mi není jasné, zda se mám počítat k bestii či nikoliv. Asi je to na mně. Jenom je potřeba nezapomínat, že schopnost vyhrát volby je jedna věc, ale schopnost dlouhodobě zabezpečit racionální fungování společnosti je věc druhá. Je pár zásadních věcí, které bude nutno z tohoto hlediska v rámci finančních toků změnit, ale před každým krokem je nutno zvážit i druhou stranu mince. V obchodě je potřeba zboží, vlaky a autobusy mají jezdit, města a vesnice mají být čistá, …

    Je to ale opravdu až tak samozřejmé?
    JP
    January 24, 2015 v 14.02
    Opravdu konec levice?
    Za prvé je nutno poznamenat, že to - očekávané - vítězství Syrizy ve volbách bude jenom velmi relativní; předpokládá se něco kolem třiceti procent. A nezdá se, že by Syriza mohla získat takový koaliční potenciál, který by jí umožnil prosadit nějakou opravdu radikální změnu systému.

    A za druhé je nutno se ptát, do jaké míry Syriza je skutečně schopná, dát dohromady nějaký opravdu n o s n ý program zásadní společenské změny. A jestli se nejedná daleko spíše jenom o jedno z mnoha ryze p r o t e s t n í c h hnutí, která sice mají svou nepochybnou legitimitu v kritice stávajícího systému (a manýrů jeho politických představitelů, včetně reálného fungování politických stran) - ale jejich halasné sebevědomí velice rychle končí tam, kde by měla ukázat schopnost organizačně vytvořit funkční alternativu k současnému systému.

    A tak autor článku má nakonec asi opravdu plnou pravdu v tom, že Syriza vlastně vůbec není nějaký opravdu autenticky levicový subjekt - nýbrž že je to neorganické spolčení těch elementů řecké společnosti, kteří se nechtějí smířit s tím, že by měli nést důsledky finančního zhroucení vlastního státu, které si sami zavinili.
    January 24, 2015 v 15.08
    Vy jste ochoten nest dusledky toho, co jste zavinil, pane Polacku? Tedy i financniho zhrouceni vlastniho statu?
    VK
    January 24, 2015 v 17.29
    Ale tak, poturčenec horší Turka, Tak to dopadá, když se převezme v Německu tolik obvyklý postoj - směs nezpracovaných a chybně vyhodnocených historických traumat (důraz kladený na hyperinflaci výmarské republiky, opomíjení drtivé nezaměstnanosti na níž se valnou měrou podílela dnešní terminologií rozpočtově odpovědná politika počátku 30. let, teprve která vedla k příklonu k hitlerovcům), morální ctnosti dobrého hospodáře (nekorektní extenze z mikro- na makroúroveň, co platí pro hospodaření jednotlivce a malé jednotky, žádným způsobem nemusí platit pro celý stát, anebo vyšší celek), silný odpor a strach z dluhu. Němčina má koneckonců pro dluh i vinu stejné slovo. Obecně přeměna ekonomie na moralitu, dokonce bez ohledu na reálné skutečnosti.

    Tímto postojem filtrován, pochopitelně nedává žádný levicový program valného smyslu, a je potřeba se uchylovat mudrování o "změně podstaty člověka" jakožto jedinému myslitelnému programu pro radikální levici.

    K programu Syrizy přehledně Ilona Švihlíková:

    http://www.blisty.cz/art/76159.html

    Mohu se jen připojit k závěru, obzvl. návrh na zavedení paralelní měny si zaslouží víc než jen akademickou diskuzi.
    MP
    January 24, 2015 v 21.18
    Myslím že pojem levice
    je pořád nosný. Označuje zkrátka ten politický směr, který stojí na straně neprivilegované menšiny, resp. na straně slabších a utiskovaných, a který usiluje o větší společenskou rovnost, tedy o to, aby rozdíly mezi slabými a silnými se vyrovnávaly a útisku ubývalo.

    V tomto smyslu byly a do jisté - ale často už dost malé - míry stále ještě jsou evropské sociální demokracie levicové a zcela jistě jsou levicové ony nové subjekty jako SYRIZA nebo Podemos.
    January 24, 2015 v 21.19
    Bůh ochraňuj Syrizu
    Opravdu nevím, jak si představit takový opravdu autenticky levicový subjekt. Jestli je Syriza taková je asi většině Řeků jedno. Nejspíš převládá pocit, že už není co ztratit, a víra v to, že Alexis Tsipras ví, co dělat a dokáže najít a prosadit smysluplný kompromis. Jestli je to skutečnost nebo iluze, uvidíme doufám za několik týdnů či měsíců. Tato zkušenost, ať už s jakýmkoliv výsledkem a možná i draze zaplacená, může nakonec pomoci hledat cestu ostatním.

    Díky za připomenutí článků Ilony Švihlíkové. Opravdu nevím, jak by navrhované recepty působily na řeckou ekonomiku. Naprosto ale souhlasím s poslední větou doporučené ukázky.

    Bůh ochraňuj Syrizu.

    Ve všech jejích krocích.

    Budeme to potřebovat.
    VK
    January 24, 2015 v 22.29
    Nedostatek představivosti.

    Veškeré recepty minimálně směřují k odstranění mechanismu bludného kruhu dluhové pasti. Poslední návrh, na zavedení 'Geura" může mít potenciál k vytvoření něčeho nového, kdo ví, možná i k modifikaci samotného kapitálového zhodnocovacího mechanismu. Na každý pád se jedná o naprostou, nevyzkoušenou novinku. Obzvlášť v době, kdy proti úporné chronické ekonomické krizi, způsobené podle všeho systémovou mezí kapitalismu jako takového, zatím žádný nasazený prostředek nepomáhá - má cenu sama o sobě.
    JP
    January 25, 2015 v 11.43
    Paní Hájková, kdybych byl občanem státu, který se do dezolátní finanční situace dostal tím, že připustil, aby se jeho milionáři hromadně vyhýbali placení daní prostřednictvím těch nejprůhlednějších triků, který by připustil vznik naprosto přebujelé státní byrokracie, kde mnoho - zcela nadbytečných - úředníků je v práci efektivně jenom několik hodin, a kde se korupce ve státním aparátu stala téměř národním sportem - pak by mi skutečně nezbývalo nic jiného, nežli nést za tento stav následky. A to i bez ohledu za to, že já sám osobně bych tento stav třeba nezavinil. Jako občan daného státu bych byl principiálně spoluzodpovědný za jeho stav.

    V každém případě je onen přístup řecké Syrizy, za okolností kdy pro záchranu řeckých financí ostatní evropské státy do řecké ekonomiky pumpují s t o v k y m i l i a r d euro, nakonec vytažených z kapes vlastních občanů, tak že za těchto okolností se Syriza začne stavět na zadní a klást si ještě nějaké podmínky, tak to je skutečně projevem vrcholné nestoudnosti. Kdyby evropské státy nepřišly se svou pomocí, tak dneska řecká ekonomika leží v troskách; a snad mají tyto státy alespoň právo k tomu požadovat, aby se s jejich finanční pomocí zacházelo racionálně, aby se zase nerozplynuly někde ve všeobecné korupci a v přebujelém státním aparátu.
    JP
    January 25, 2015 v 12.06
    K tomu textu Švihlíkové: nějak to budí dojem, že permanentně odporuje sama sobě. Napřed tvrdí, že "výstup z eurozóny není možný", pak ovšem právě tento výstup zjevně doporučuje.

    Na jedné straně - krátce - připouští, že svou finanční (a fiskální) krizi si Řekové zavinili sami - aby poté veškerou vinu přesouvala na poskytovatele oné stamiliardové pomoci, že prý Řecku "nanutili" politiku austerity. - K tomu je možno jen podotknout, že pokud Řekové sami nebyli - a to ani při pohledu na propukavší krizi - své finance sami sanovat, pak je jen logické a nutné, aby je k tomu přiměl někdo jiný.

    Švihlíková líčí, do jaké chudoby řecké obyvatelstvo uvrhl úsporný program; ale jen velice okrajově připouští, že výstup z eurozóny (a tedy vzdání se oněch podpor) by je uvrhl do chudoby sotva menší; s největší pravděpodobností ještě daleko vyšší.

    Ten její nápad s paralelní měnou "geuro": nejsem odborník na finance, nemohu tedy tuto ideu kvalifikovaně posoudit; nicméně se mi tato myšlenka dvou paralelních měn v rámci jeedné ekonomiky jeví opravdu nemálo dobrodružná. Je sice fakt, že takovéto poměry v určitých ekonomikách existují či existovaly, byť i třeba jenom de facto - vedle znehodnocené národní měny jako druhé, spolehlivější platidlo fungoval dolar. Ovšem takové poměry existují jenom v krizových ekonomikách; a Švihlíková má stejně na mysli asi model poněkud jiný.

    Takže, nakonec asi opravdu skutečně platí: Bůh chraň Řecko. Obzvláště, pokud by Syriza měla získat absolutní většinu.

    - Ovšem, je nutno připomenout ještě jedno: zdá se, že vrcholný představitel Syrizy v poslední době přece jenom začal projevovat poněkud více smyslu pro ekonomickou realitu. Ta jeho populistická hesla byla určena asi především jenom pro volební lid (který se jako vždycky nechá zaslepit demagogickými hesly); ale spolu s tím, jak se blíží okamžik, kdy by Syriza měla skutečně převzít odpovědnost za řeckou ekonomiku, tak se v ní začíná probouzet vědomí, že jenom populistickými hesly se ekonomika opravdu úspěšně sanovat nedá. A že to bez těch miliard zahraniční pomoci opravdu nepůjde.
    VK
    January 25, 2015 v 14.52
    Kdo ustrnul na identitě dluh = Schuld = vina a na ekonomické moralitě stavěné na pár poučkách z (byť mainstreamové a do zblbnutí opakované) neoliberální ekonomické ideologie, od toho nelze ani jinou reakci očekávat.
    VK
    January 25, 2015 v 15.28
    Podmínky finanční "pomoci" sanaci řecké ekonomiky - ještě zhoršují. Ve všech myslitelných ohledech. S výjimkou primárního přebytku rozpočtu - je na tom řecká ekonomika v důsledku vnucených úsporných opatření hůř, vč. výše zadlužení vůči HDP a schopnosti je splácet. I kdybychom přistoupili na tvrzení, že vnucovaná úsporná opatření jsou tu od toho, aby řeckou ekonomiku sanovala, je nanejvýš racionální je opustit, neboť vedou k přímému opaku. Opatření míjející se svým cílem jsou nesmyslná i ve své vlastní logice. Není žádný rozpor v tvrzení, že za situaci řecké ekonomiky mohou z velké části tam dvě desítky let se u moci střídající partaje - a zároveň ji vynucené škrty ještě zhoršují.

    Pakliže si z Německa bere do nevymáchaných úst něco o vrcholné nestoudnosti, s jakou by si v Řecku dovolili klást podmínky, přistoupit na tuto vrcholně odpornou moralitu - mají v Řecku nárok na minimálně tutéž vrcholnou nestoudnost, jaké se dostalo Německu v roce 1954, kdy jim bylo odepsáno dobře 70 % státního dluhu. Bez podmínek škrtnout sociální stát, ten tehdy dosahoval vrcholu rozkvětu.

    Politika "Trojky" není udržitelná ani ve vlastní logice, ani v rámci vlastní německé morality.
    MP
    January 25, 2015 v 23.19
    Pane Poláčku,
    začněte přemýšlet, i když je to náročnější než opakovat fráze z německého tisku.

    Veškerý řecký státní dluh činí asi 250 mld euro, takže by stačilo ne několik stovek, ale pouhé dvě stovky miliard a bylo by vyřešeno... Kolik miliard stojí nynější "kvalitativní uvolňování" (na to ECB peníze má - kde je bere?) a kolik stálo sanování bankovního sektoru a různé "záruky", které byly finančnímu kapitálu evropskými vládami poskytnuty?

    Ta "pomoc", o které hovoříte, nejde do řecké ekonomiky a do "Řeků", nýbrž do bank a fondů, jež jsou řeckými věřiteli. Čili Němci zachraňují především sami sebe.
    MP
    January 26, 2015 v 10.35
    Josefovi Poláčkovi
    Nechápu kondicionál -- Vy přece jste občanem státu, který připustil,připouští a bude připouštět, aby " se jeho milionáři hromadně vyhybali placení daní".
    Jen přitom pohrdají ostatními do té míry, že neotupují jejich nesouhlas velkorysým vytvářením dopravní infrastruktury, penězmí do vzdělání, slušnou důchodovou a sociální politikou. Tedy tím, co se dlouhé roky před krizí dělo v Řecku. Dluh, který vzniká, je proto u nás vnitřní, tj. nezkrachují státní finance, ale české školství atd.
    MP
    January 26, 2015 v 17.22
    Omlouvám se,
    současná výše státního dluhu Řecka je 320 mld euro. Ale před onou úžasnou "německou" léčbou to vychází tak nějak na těch 220-250 mld (ten dluh se totiž vzdor všem pomocím a úsporným opatřením neustále zvyšuje!).

    Takže stačilo hned na začátku se zaručit za těch 250 mld (ve skutečnosti se evropské vlády, zejm. německá zaručily za mnohem víc peněz prošustrovaných finančníky) a veškeré komedie s tzv. záchranou Řecka jsme mohli být ušetřeni...
    PM
    January 26, 2015 v 17.38
    Pane Poláčku jsem s vámi připraven,
    abychom jako občané státu, který se do dezolátní finanční situace dostal tím, že připustil, aby se jeho milionáři hromadně vyhýbali placení daní prostřednictvím těch nejprůhlednějších triků, který by připustil korupcí ve státním aparátu, která stala téměř národním sportem, ...... nést za tento stav následky............jak na to a kdy?
    JP
    January 27, 2015 v 12.02
    Korupce a odpovědnost za ni
    Dobrá a trefná poznámka, pane Petrasku.

    V dané záležitosti je ale zapotřebí rozlišovat dvě roviny, podle jakých stavíme kritéria našeho hodnocení (a třeba i našeho rozhořčení): rovinu absolutní a rovinu relativní.

    Podle té absolutní je samozřejmě možno se ptát, jakou má běžný občan za podmínek standardní demokracie reálnou možnost ovlivňovat veřejné dění. V daném případě to, do jaké míry je umožněno či znemožněno - ze strany státní moci, zákonů atd. - vychytralcům všeho druhu, vyčlenit se samovolně z okruhu společné solidarity, a "své" zisky či jiné příjmy si ulévat jenom pro sebe, ve svůj vlastní prospěch.

    Je nepochybné, že možnosti jednotlivého občana v tomto ohledu nejsou příliš velké. A dalo by se říci, že jsou téměř mizivé. Jednotlivý občan, pokud zrovna náhodou není sám poslancem, anebo alespoň prominentním politickým aktivistou, má sotva reálnou možnost v daném smyslu něco významně ovlivnit.
    Jistě, tento občan má - alespoň - právo svého volebního hlasu; a leží tedy v jeho základní odpovědnosti, dát svůj hlas takové straně, u které je větší pravděpodobnost, že takovýmto praktikám bude účinně zamezovat. (Nemalý problém ovšem může nastat v okamžiku, kdy žádná takováto strana není k mání...)

    Ovšem, takováto možnost jednotlivého občana zasáhnout do stavu veřejných záležitostí nastává vždy jenom jednou jedinkrát za několik let. A co v té "zbytkové" době? Tady se jedná o jediné: vytvářet a spoluvytvářet to, čemu se v užším smyslu říká "politická kultura"; a co je v širším smyslu kulturnost veřejného, respektive společenského života vůbec. V podstatě se nejedná o nic jiného, nežli každodenně praktikovat takové zcela "obyčejné" mravní zásady, jako sám nechytračit, nepřihrávat si do vlastní kapsy na úkor druhých, jednat solidně a slušně, a totéž vyžadovat od ostatních. - Ostatně, nebylo by vůbec nezajímavé vědět, kolik z těch, kdo se tak mravokárně rozhořčují nad korupčním jednáním "velkých ryb", se ve skutečnosti t é h o ž jednání dopouštějí každodenně sami, ve svém vlastním soukromém životě!

    Právě tohle, tato solidnost, slušnost, zachovávání práva v každodenním žití každého občana, každého příslušníka dané společnosti, je tím podhoubím, ze kterého poté vyrůstá reálná atmosféra pro potírání nebo vůbec nevznikání "velké" korupce ve strukturách politických a ekonomických. A asi nebude náhodou, že tu nejmenší míru veřejné korupce mají právě ty státy, ve kterých tato solidnost jednání je normou i v běžném životě dané společnosti.

    -------------------------------------

    Takže, tolik k tomu kritériu absolutnímu. Co se toho kritéria relativního týče (které s oním prvním samozřejmě úzce souvisí), pak prostě není možno jinak nežli konstatovat, že v Řecku bylo ono korupční a jinak nepoctivé jednání zcela extrémně rozšířené nejen v oněch "velkých" strukturách, nýbrž se zdálo být skutečně vysloveně "národním sportem". Nejenom že velké politické strany si ze státních financí udělaly samoobsluhu, ze které si braly co se jim zlíbilo - i ten "malý" řecký občánek se vyhýbal plnění svých daňových povinností vůči státu všude, kde to jenom bylo možné. A neschopný, zbyrokratizovaný a zkorumpovaný státní aparát tomu povětšině jenom lhostejně přihlížel.

    Zkrátka, korupční jednání a chování bylo v Řecku očividně rozšířeno takovým způsobem a v takové míře, že dokonce i korupce české ve srovnání s tím se jeví jenom nevinnou hříčkou. A za těchto okolností opravdu není možno vyhnout se otázce, proč by právě tito Řekové neměli nést odpovědnost za léta a desetiletí své praktikované veřejné korupčnosti a daňových podvodů, a proč by jejich dluhy za ně měl donekonečna platit někdo druhý.
    JP
    January 27, 2015 v 12.05
    Ostatně, není nijak na škodu si připomenout, že to naprosto není první případ, kdy se řecký stát finančně zhroutil. Naposled se tak stalo tuším někdy ke konci 19. století; a ten, kdo je tehdy zase finančně postavil na nohy, byl - německý správce!

    Takže se zdá, že ta schopnost Řeků racionálně spravovat vlastní finance je už historicky velice podprůměrná; a znovu a znovu se staví otázka, proč by za tuto jejich neschopnost měli jejich účty platit jiní.
    JP
    January 27, 2015 v 12.10
    Levicová Syriza?
    A také není na škodu si připomenout, že ona "levicová" Syriza, která svým napohled antikapitalistickým impulzem očividně vzbuzuje tak žhavé naděje u mnohých příslušníků levicové části politického spektra, že právě tato Syriza neměla sebemenší morální problém s tím, okamžitě uzavřít koalici s krajně p r a v i c o v o u stranou! Takže se zde jenom opakuje stejný scénář, který už svého času na Slovensku předvedl stejně tak (pseudo)levicový Fico: nejde o morálku a nejde ani o nějakou skutečnou levicovost, to jediné o co se jedná je dostat se k moci. Jakýmikoli prostředky.
    January 27, 2015 v 14.42
    Správný komentář k řeckým volbám zazněl včera na ČT. "Občané Řecka uvěřili slibům levicového seskupení Syriza". Jen škoda, že takto nejsou komentovány všechny volby. Vždy občané uvěří nějakým slibům. Takto by to mohlo vypadat, že slibuje jen Syriza. I když to mohlo být přímým záměrem reportérů "naší veřejnoprávní".
    MP
    January 27, 2015 v 18.25
    Jestliže byli Řekové tak hloupí a neschopní,
    jak potom hodnotit inteligenci finančníků, kteří takovým lehkoživkům půjčovali?

    P, Poláček pěkně píše: "Jistě, tento občan má - alespoň - právo svého volebního hlasu; a leží tedy v jeho základní odpovědnosti, dát svůj hlas takové straně, u které je větší pravděpodobnost, že takovýmto (rozmějme korupčním) praktikám bude účinně zamezovat."
    A přesně to Řekové udělali. Volbou Syrizy.
    JP
    January 28, 2015 v 12.14
    Trefná replika, pane Plevo, to je nutno uznat. Je však nutno položit otázku: má řecká Syriza opravdu naprosto závažný úmysl potírat skutečně v e š k e r o u korupci zakořeněnou v řecké společnosti - anebo se jenom populisticky zastřílela jenom na "ty nahoře", kteří jsou teď u dolního lidu samozřejmě velice nepopulární?

    Pokud Syriza nalezne dostatek odvahy a dostatek odpovědnosti k tomu, bojovat proti korupční (respektive "daňověúnikové") mentalitě i u toho lidu dolního (tedy u své vlastní voličské klientely), pak je skutečně možno přát jí plný úspěch. Ale právě o tomto bych si dovolil mít nemalé pochybnosti.
    + Další komentáře