Znovuobjevení politiky, řecká lekce pro Evropu

Evropská unie musí uznat, že každý jeden její členský stát má co mluvit do svého dalšího osudu a zároveň mu nabídnout rovné místo u jednacího stolu, kde se vedou jednání o tématech dotýkajících se celé osmadvacítky.

Úspěch radikálních společenských hnutí v Řecku a Španělsku je důsledkem neschopnosti Evropské unie vnímat státy na svém okraji jako plnohodnotné a rovnoprávné politické partnery. Ukazuje se, že v zemích na evropské periferii vede vyprazdňování veřejné diskuze od politického obsahu k silné protireakci společnosti, která chce být slyšena. EU a její nejvýznamnější členské státy si to musí uvědomit, jinak riskují budoucnost společného projektu.

Vyprázdnění politična
V tradičním vestfálském pojetí byly státy vrcholnými politickými jednotkami, jak je před devadesáti lety definoval Carl Schmitt v Pojmu politična. Tedy „v rozhodujícím případě konečnými autoritami“, nadanými v zásadě neomezenou svrchovaností nad svým územím a obyvatelstvem.

V případě demokratických právních systémů to byli zároveň právě občané, kdo v konečném důsledku rozhodoval o politickém směřování té které země. S rostoucím vlivem mezistátních a nadstátních institucí a procesů se oblast vymezená pro rozhodování jednotlivých států přirozeně zužuje. Míra demokratické odpovědnosti institucí, které dnes de jure nebo de facto vymezují rámec působnosti států – především mezivládních politických organizací, mezinárodních finančních institucí a nadnárodních korporací – však zůstává vesměs zanedbatelná.


Přemíra tvrdých opatření přijatých bez účasti veřejnosti té které země posiluje narativ o „diktátu Bruselu“ (popřípadě Berlína) a vede ke vzniku radikálních emancipačních hnutí. Foto Bojan Jurukov, Flickr

I ta nejvýznamnější a nejvíce demokratická regionální mezivládní organizace dneška, Evropská unie, působí v řadě momentů jako nástroj k prosazování politiky aktuálně ekonomicky a politicky nejsilnějších států, v řadě dalších jako nezastavitelný byrokratický kolos.

Její členské státy tak v řadě ohledů ztrácí svůj výsostně demokraticko-politický charakter, aniž by se ten dokázal zhmotnit na unijní úrovni. To je v kontextu hospodářských problémů, absence společné evropské identity a prohlubující se dichotomie mezi evropským „severem“ a „jihem“ základem demokratické krize starého kontinentu.

Hnutí za rovnoprávnost
V tomto smyslu nejsou současné radikální společenské iniciativy v Řecku, Španělsku a dalších zemích na evropské periferii (geografické, ekonomické a politické) ve svém jádru ničím jiným, než hnutími za rovnoprávnost.

Stejně jako sufražetky a později feministky, Martin Luther King a Rosa Parks, nebo iniciativy za práva LGBT+ komunity, i tato hnutí usilují především o jednu prostou věc: aby marginalizovaní získali hlas, a aby jim většina začala naslouchat jako sobě rovným. Stačí nakonec srovnat například populární mýtus o líných Řecích s mýtem o geneticky zaostalých černoších.

Jediný, jakkoliv zásadní rozdíl je, že zatímco zmíněná historická hnutí se snažila dosáhout svých cílů uvnitř jednotlivých (státních) společenství, nové iniciativy požadují politickou emancipaci celých společností v rámci Evropské unie. Její reakce bude klíčová pro budoucnost celého integračního procesu.

Silný hlas řecké veřejnosti
Sociální požadavky nové řecké vlády se mohou jevit jako nerealistické a způsob jejího jednání s klíčovými partnery jako mírně řečeno nediplomatický. Neměli bychom však zapomínat, že jde silně vysloveného projevu veřejnosti, jež žádá spolurozhodovat o politických rozhodnutích, která se jí přímo dotýkají.

Na tom, že jde o projev tak zlobný a hlasitý, nese svůj díl viny tzv. Troika (IMF, Evropská centrální banka a Evropská komise), která pod vlivem německé politiky škrtů a úspor zemi několik let řídila bezmála jako protektorát. Po samotných Řecích se žádalo jediné – zatnout zuby a držet ústa.

I v demokratických režimech jsou lidé nepochybně tváří v tvář krizové situaci schopni akceptovat bolestivá opatření. Musí však rozumět tomu, proč jsou tato opatření přijímána a k čemu mají sloužit. Především pak musí vědět, že zhoršení jejich vlastní životní situace je jen dočasné a že představuje investici do lepší budoucnosti (nabízí se paralela s počátkem devadesátých let a Klausovou politikou utahování opasků).

Tuto zprávu se Troice řecké veřejnosti předat nepodařilo, mimo jiné proto, že sama nebyla schopna přijít s řešením klíčového problému – nesplatitelného řeckého dluhu (více například na stránkách Foreign Policy).

Politika škrtů je u konce
Německo jako hlavní proponent úspor, se obává, že pakliže byť jen o krok ustoupí řeckým požadavkům, utrhnou mu následně Španělsko, Portugalsko a další celou ruku. Je přitom zjevné, že například Podemos neposílí o nic více v důsledku případných německých kompromisů, jako spíše právě kvůli přehnané neústupnosti. Německá vláda by proto měla akceptovat skutečnost, že politika škrtů je u konce (viz komentář Joschky Fischera) a začít brát požadavky řecké společnosti vážně.

Všechno se musí změnit
Obecněji formulovaný poznatek zní, že přemíra tvrdých opatření přijatých bez účasti veřejnosti té které země posiluje narativ o „diktátu Bruselu“ (popřípadě Berlína) a vede ke vzniku radikálních emancipačních hnutí. Nabízí se parafráze klasického výroku: chceme-li zachovat EU ve stávající podobě, všechno se musí změnit. A to rychle.

Evropská unie musí uznat, že každý jeden její členský stát má co mluvit do svého dalšího osudu a zároveň mu nabídnout rovné místo u jednacího stolu, kde se vedou jednání o tématech dotýkajících se celé osmadvacítky. K socioekonomické situaci v krizí postižených zemích se musí naučit přistupovat se snahou na prvním místě pomoci krizí nejvíce ohroženým lidem, nikoliv za každou cenu trvat na škrtech a splacení veřejného dluhu v plné výši.

Ve zkratce – nechce-li dále posilovat radikální hnutí, která budou zpochybňovat samotné základy její autority, musí všem svým občanům a občankám bez rozdílu umožnit účastnit se politického rozhodování.

Historie nás učí, že společenská hnutí za rovnoprávnost nakonec dosáhnou svého. Lze očekávat, že podobně tomu bude i v případě toho řeckého a španělského. Bylo by politováníhodné, pokud by to s sebou mělo přinést významné oslabení Evropské unie.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Vojtěch Klusáček - Brno

Středa, 4.Února 2015, 20:15:14

Ve strašném roce 37 odsuzovala Trojka lidi k smrti, anebo deseti letům pracovního tábora. Čas oponou trhnul - Trojka teď odsuzuje k smrti celé státy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.