O dědictví roku 1989 je v České republice možné se po čtvrtstoletí nanovo přihlásit. Díly někdejšího étosu leží na zemi, a je možné je složit pro potřeby motoru pro současnou společnost.

S Poláky a Maďary se potkávám v Německu, poslední dobou na jednom pódiu. Být pamětníkem listopadové revoluce mi jednou za pět let přináší řadu pozvání na konference, kde se trochu vzpomíná a ještě více bilancuje. Ještě nikdy se devětaosmdesátý rok tak nelišil z perspektivy polské, východoněmecké, maďarské a naší, jako je tomu letos.

Orbán se prý nechal slyšet, že revoluce v Maďarsku nebyla před pětadvaceti lety, ale probíhá nyní. Maďaři prý ve své většině měli před pětadvaceti lety pocit, že v kapitalismu už žijí. Je pravda, že stánky s langoši byly u Balatonu soukromé už dávno před rokem 1989 a barevná trička od soukromníků v Budapešti vypadala západně nejméně do prvního vyprání.

Pojem gulášový socialismu sice přední maďarský spisovatel označil za urážku guláše, ale, jak se tehdy říkalo, nejveselejší barák ve východním bloku se nacházel v Maďarsku, a vcelku hrdě čekal ještě lepší zítřky. Dnes mají Maďaři prý až třetinu lidí pod hranicí chudoby, nejméně půl milionu mladých lidí je v zahraničí, protože doma nevidí perspektivu.

Společnost je rozlomena na pravicovou a levicovou část, zatížená vzájemnou kulturou nenávisti. Na pravém křídle kolem dvaceti procent dosahují extrémisté, prý je podporuje Rusko a Saúdská Arábie. Co potom s pětadvacet let starou revolucí? Nehodí se jako předěl k novému času, protože ten nenastal.