Ocitli jsme se uprostřed jara. V noci z 30. dubna na 1. května slavili naši keltští předchůdci zapalováním mohutných očistných ohňů na vyvýšených místech hlavní jarní svátek Beltain. S germánským tradičním náboženstvím se spojuje podobně slavená Valpuržina noc. Aby svátek přežil za vlády křesťanství, udělala se z něj noc filipojakubská, což degenerovalo v lidové „pálení čarodějnic“ připomínající kruté pronásledování lidí (převážně žen) zachovávajících staré duchovní tradice.

Typickým jarním svátkem je spíše den jarní rovnodennosti, den kdy na severním pólu vychází slunce a začíná půl roku trvající polární den, a kdy Slunce opouští zvířetníkové znamení Ryb a vstupuje do znamení Berana (Skopce). Tehdy se ve středním klimatickém pásmu jaro ohlašuje zřetelně. Příroda se probouzí, všude je plno zeleně a květů, a všichni o tom mluví. Letošní počasí astronomický začátek jara o pár týdnů předběhlo a první listy rašily už na konci února.

Na přelomu dubna května už je jaro samozřejmé, už si nevšímáme změn v přírodě. V druhé půlce jara ještě dne přibývá a noc ustupuje, ale stále pomaleji. Jakoby se už ohlašovala letní nostalgie, vrchol světla a tepla a zároveň začátek sestupné části roku. Únava na výsluní.

Politická symbolika jara s těmito zkušenostmi souvisí. Poprvé se o pražském jaru mluvilo již v roce 1958. Tak byla novináři označena československá expozice na světové výstavě v Bruselu. Při její přípravě došlo k určitému kulturnímu uvolnění. Získala četné ceny, mimo jiné Zlatou hvězdu jako nejlepší expozice. Byl to začátek kulturního a politického uvolnění šedesátých let.