Nežijeme současností. Naše mysl ráda předbíhá. Jsme teď nejistí a od budoucnosti navzdory četným zklamáním očekáváme řešení. Pořád doufáme, že budeme jednou mít víc času, že jednou uspořádáme své papíry, že navštívíme přátele, se kterými na sebe zapomínáme, ba dokonce že přijde dobrá vláda. Ale vidíme před sebou i hrozící potíže. I k nim utíkáme dopředu a zajišťujeme se proti nim. Slovo podzim naznačuje blízkost zimy. Jakoby podzim neměl svou vlastní kvalitu, a byl jen předehrou zimy. Ještě se můžeme chvíli těšit svěží zelenou trávou posetou množstvím květů, pokud si jí vůbec všimneme, ale my už utíkáme v myšlenkách k ledu a sněhu.

Podzim přirovnáváme ke stáří, když frázovitě připomínáme podzim života. Více než chmur podzimní krajiny jsme si vědomi toho, že jednou, dříve nebo později, náš život definitivně zamrzne. Tato část roku, a ještě víc listopad a začátek prosince, to na nás křičí docela neodbytně. A i když jednou případně život zase roztaje, bude to v jiné podobě, kde už je osobní identita nejistá, a proto se nám s tím nepojí naděje.

Podzim se nám jeví spíše jako uvadání dané ztrátou životních sil. Voda už nevystoupá od kořenů ke všem částem rostliny. Když to takto sledujeme, je přirozené, že vyhlížíme blížící se zimu. Je pravdou, že sice již na jaře dozrává první ovoce a v létě obilí, ale září a říjen jsou dobou tradičně plodů. Hýřivý půvab jarních a letních květů těšil hlavně oči, ale podzim nás reálně sytí a živí nenápadnými plody. V podzimních plodech dílo životních sil vrcholí. Jakoby život vrcholil uprostřed uvadání. Podzim odhaluje pečlivému pozorovateli životní zákon, že umírání a rození jsou dvě stránky téže skutečnosti. Ve smyslu sociálního darwinismu je ústup opotřebovaného stáří podmínkou nástupu agresivního mládí. Nemusíme však přistoupit na tuto vulgární ideologii a oslavovat krutost a bezohlednost, jíž je v přirozeném životě beztak dost. Mám na mysli něco jiného: ve mně samém musí něco zemřít, aby mohlo vzejít něco nového. Musím se něčeho vzdát a uvolnit v sobě volný prostor, aby bylo možné něco vytvořit.

Život v tomto ročním období ustupuje, protože ustupuje jeho zdroj, a tím je světlo. Rostliny se živí světlem, a pokud jsem dobře informován, biologie posílená o biochemii a biofyziku dosud nevystopovala do všech detailů vliv částic světla na fotosyntézu. Energie přijatá v podobě slunečního záření pak nepřímo živí zvířata a lidi, a také lidem hřeje a svítí, používají-li fosilní paliva.

Světlo zakonzervované v blátivé ropě a temném uhlí je vlastně jen dočasnou náhražkou živého světla a tepla. Bez slunce na obloze se neobejdeme. A slunce teď na podzim mizí. Už teď je světlá část dne kratší než část temná, blíží se datum, kdy v našich zeměpisných šířkách trvá noc šestnáct hodin. Na to život odpovídá útlumem, a nejen život rostlin, ale i náš vnitřní život. Musíme sice podávat výkony, které od nás požaduje ekonomický mechanismus, ale musíme se přemáhat. Ze života mnoha z nás se vytrácí radost a lehkost.

Možná však na podzim a v zimě není život zatlačen a umlčen. V zimě se zdá být pohřben pod sněhem a ledem, ale je to období, kdy se slunce zvedá a každým dnem přibývá světlo. Na podzim se život postupně skrývá. Ale i v lednu a únoru trvá a čeká na svou příležitost. Prostě je jen méně viditelný. Život mnoha rostlin zimou nekončí, u jiných druhů na jaře vyraší ze semen nové rostliny. A náš osobní život samozřejmě nemusí skončit zrovna tímto podzimem. Ale síly našeho života se také skrývají. Ve svém osobním prožívání můžeme s deficitem vnějšího světla zakoušet vnitřní chaos a desorientaci, ale také růst vnitřního světla. To však není samozřejmé. Co udělat pro vnitřní projasnění?

Mají-li přijít aspoň první záblesky a pak časem třeba i plné prozření, musíme pro to něco udělat. Nemusíme k tomu přibírat exotické rekvizity. Někomu totiž stačí slyšet orientální mluvu a přizdobit si interiér tušovými kresbami, mandalami a soškami postav v lotosovém sedu, a má dojem, že je osvíceným člověkem. V nějaké populární knížce o buddhismu si přečte, že samsára a nirvána jsou vlastně totéž a dostane dojem, že není třeba na sobě pracovat, není potřebná žádná radikální proměna smýšlení, natož jednání. Je to prostě instantní osvícení pro manažery s nepatrnými vstupními náklady. Divili bychom se, kolik takových buddhů chodí jen pražskými ulicemi. Sám jich pár znám. Přiznám se, že v kontaktu s nimi, když už k němu musí dojít, jsem dost opatrný.

Zde není místo pro probírání návodů k duchovní praxi. Ve víceméně politickém deníku by vyznělo nanejvýš divně, kdyby se tu rozpřádaly úvahy o tom, že je třeba usilovat o život podle etických zásad. A že je třeba chodit světem pozorně, všímat si, co se děje kolem mne a co se následně děje ve mně. Něco tu ale můžeme říct, že totiž taková praxe znamená duchovní revoluci. Pokud to zní poněkud podezřele, je nutno dodat, že nejde o sebestylizaci. Ta by byla překážkou. Jde naopak o návrat ze všemožných her na něco k sobě samému. Je to odložení masek. Nebo možná spíš nalezení vlastního bytostného jádra, toho vlastního, jak říkával Jan Patočka. To pak už nebude zaměňováno s maskami, které tvoříme pro potřeby společenského kontaktu.

Doprovázejí-li nás podzimní chmury, tmavne-li náš vnitřní svět, je důležité vědět, že to není osudová nutnost. Že letní záře má protějšek ve vnitřním světle a že vše záleží na vlastní ochotě překročit danosti, přestat jednat mechanicky, vzít život do rukou a dotvářet ho už jako vlastní dílo. Podzim se proto nezmění v jaro, neopustí nás možná ani obvyklé neduhy, ale přece se stane něco podstatného.

Uvědomil jsem si  cosi, co ospravedlňuje úvahu o úbytku vnějšího a růstu vnitřního světla. Že péče o vlastní duši se neobejde bez péče o obec. A nemusí vadit, že filosofů, kteří nám to připomněli, se dovolávají lidé, kteří jen opakují hlubokomyslné fráze a nic na stavu světa opravdu nemění. Před nějakými deseti lety jsem probíral se skupinou mladých přátel, se kterými jsme se tehdy vzájemně objevili, jaké jsou jejich a má filosofická východiska, spirituální cesty a názor na přítomnost a možnou budoucnost veřejného života u nás. Vnitřní svět každého z nás byl a dodnes zůstal odlišný. Každý po cestě nasbíral ty nejpřekvapivější druhy podnětů. Ale zformulovali jsme si společné heslo, jímž jsme nezrušili pluralitu a otevřenost, ale které nám dává dodnes směr. Řekli jsme si tehdy: mystika a revoluce. Řekl bych, že až v této komplexnosti je to recept na tento a jakýkoli podzim.