Nežijeme současností. Naše mysl ráda předbíhá. Jsme teď nejistí a od budoucnosti navzdory četným zklamáním očekáváme řešení. Pořád doufáme, že budeme jednou mít víc času, že jednou uspořádáme své papíry, že navštívíme přátele, se kterými na sebe zapomínáme, ba dokonce že přijde dobrá vláda. Ale vidíme před sebou i hrozící potíže. I k nim utíkáme dopředu a zajišťujeme se proti nim. Slovo podzim naznačuje blízkost zimy. Jakoby podzim neměl svou vlastní kvalitu, a byl jen předehrou zimy. Ještě se můžeme chvíli těšit svěží zelenou trávou posetou množstvím květů, pokud si jí vůbec všimneme, ale my už utíkáme v myšlenkách k ledu a sněhu.

Podzim přirovnáváme ke stáří, když frázovitě připomínáme podzim života. Více než chmur podzimní krajiny jsme si vědomi toho, že jednou, dříve nebo později, náš život definitivně zamrzne. Tato část roku, a ještě víc listopad a začátek prosince, to na nás křičí docela neodbytně. A i když jednou případně život zase roztaje, bude to v jiné podobě, kde už je osobní identita nejistá, a proto se nám s tím nepojí naděje.