Každé jaro podle zvěrokruhu na nebi a podle kalendáře na zemi má 92 dnů a několik hodin. Pražské jaro je metafora. Tato metafora trvá jeden rok a jedny vánoce navíc. 1967 se v kolébce ÚV KSČ narodilo neviňátko. Na Pražském hradě se mu klanějí Svatí tři králové a odevzdávají mu dárky: Roušku Veroničinu s lidskou tváří, vonné kadidlo z pravoslavné byzance a ten černý vzadu bianko poukázku na bratrskou pomoc, kdyby se snad chlapeček v pubertě dostal do nesnází.

Na všechno kromě hladu můžou být dva názory. Když jsem v roce 1968 poprvé slyšel pojem socialismus s lidskou tváří, měl jsem nejednu otázku. Jaký socialismus? Jaká tvář? Ani jedna tvář se nepodobá druhé, to ví i maminky dvojčátek. A co je lidské? A v jaké historické a osobní situaci? Obrodný proces — koho, čeho a čí? A sám proces, to je přece pohyb se vší relativitou doby a času. Narození je vždycky jen jedno a má budoucnost, obrození znamená především návrat do minulosti, tedy k jakým zdrojům?

Jednoduše řečeno, marxisté se vraceli k mladému Marxovi, demokraté k sociální demokracii a humanisté k ideálům humanitním, jak je formuloval Masaryk. Otevřel se tu také znovu problém malého národa, internacionalisté i vlastenci se vraceli k vlastní kultuře, a — jak se osvědčilo v obrození — především k jazyku, a tedy k literatuře. Spisovatelé se stali — na přechodnou, kritickou dobu, svědomím národa. Nezávislí polo-občané prolukou v totalitním systému vyhlíželi návrat k pluralitní společnosti, konjunkturalisté začínali doufat v návrat majetku.

Také inspirace je pojem velmi problematický, zatížen historickou romantikou nebo romantismem historicismu, to vědí dějepisci umění teoreticky a prakticky umělci, zvláště malíři a muzikanti. Pražské jaro je pro mě méně inspirací, zato více zkušeností. K této zkušenosti se vracím, ale ne, abych na ni navazoval, nýbrž abych jí porozuměl. Je to zkušenost porážky.