Ačkoli se s přibližujícími předčasnými volbami pozornost celé české veřejnosti — tentokrát zcela pochopitelně — upře k domácímu dění, a jistě i zde mu budeme věnovat prvořadou pozornost, je na místě neztrácet ze zřetele zásadní děje ve světové politice, které mohou a budou mít odraz i v našem domácím vývoji, ať už se o ně zajímáme či nikoli.

Minulý týden přinesl v zahraniční politice několik mimořádných událostí, které nelze přejít jako náhodné výkyvy. Vcelku tvoří příznaky ponuré tendence: svět povážlivě hrubne. Zejména obě anglosaské demokracie v minulém týdnu ukázaly světu svou surovou, jakoby dekadentní tvář.

V USA exemplárně potrestali Bradleyho Manninga, jehož informace stály u zrodu nejslavnější kauzy organizace WikiLeaks. Je na místě připomenout, že až na jedinou výjimku nikdo z organizátorů a účastníků ohavného mučení ve věznici Abú Ghraib nedostal srovnatelný trest. A souzen nebyl nikdo z účastníků zločinů, které Manning odhalil.

Britská policie zasahovala v redakci deníku Guardian, kde musel před zraky zástupců státu jeho šéfredaktor Alan Rusbridger zničit počítač s daty získanými od informátora Edwarda Snowdena. Guardian dostal nařízeno, že musí data buď zničit, anebo odevzdat. Bizarní událost je hořce komickou reakcí na tupou úřední zvůli, protože Guardian má kopie dat od Snowdena uložena v zahraničí. Jednalo se tak o vyloženě symbolické gesto.

Obřadnému rozbíjení notebooku v redakci Guardianu předcházelo zadržení a devítihodinový výslech Davida Mirandy, přítele reportéra Guardianu Glenna Greenwalda, který díky své spolupráci s Edwardem Snowdenem postupně o rozsáhlých excesech amerických a britských tajných služeb informuje. Postupně vychází najevo skutečně obludný rozsah slídícího aparátu, který de facto zrušil soukromí v elektronické komunikaci.

Britská policie po Mirandovi nechtěla vědět nic jiného než to, o čem se chystá Greenwald ještě psát, a informace z něj páčila hrubým zastrašováním. Připočtěme k tomu situaci Juliana Assange, který se musel před hrozbou vydání do USA přes Švédsko uchýlit na ekvádorskou ambasádu, a Edwarda Snowdena samého, který v Rusku čeká na příležitost proklouznout do nějaké země, jež bude garantovat jeho svobodu. Je na pováženou, že mu to žádná evropská země nenabídla.

Spojené státy i Velká Británie, místo toho, aby se začaly systematicky a poctivě zabývat povážlivým scestím, na němž se ocitly jejich tajné služby, jejichž slídivost přesahuje doslova všechny meze, pokoušejí se drtit ty, kteří o flagrantním zneužívání moci informují. Co provádí americká NSA, musí odmítnout každý, kdo pokládal listovní tajemství za civilizační vymoženost.

V zájmu demokracie a svobody je nutné obnovit a zaručit soukromí elektronické komunikace. Hrozba terorismu, ba ani válečný stav neospravedlňuje proměnu všech občanů v poddané zbavené práva na soukromí v osobní komunikaci. Zásah do takového práva musí být přísně regulován a omezen na konkrétní, jasně zdůvodněné a soudní mocí posvěcené případy, nemají-li svoboda a demokracie ztratit jeden ze svých stěžejních pilířů.

Sveřepost, s níž se proti tomu americký i britský mocenský aparát staví, ukazuje varovně, nakolik se britská i americká demokracie vzdalují od svých liberálních tradic a východisek. Proč se to děje?

Vyjít je jistě třeba z faktu, že obě země mají dlouhou a krvavou imperiální tradici. Podíváme-li se například na mapu zemí, do nichž Británie někdy v dějinách vtrhla, anebo na seznam zemí, v nichž Spojené státy zorganizovaly převrat, je zjevné, že obě velmoci mají zátěž, kterou snad zatím ani nemohly zplna překonat.

Jsou tu ovšem i subtilnější faktory. Konec studené války a zánik sovětského impéria se stal pro vývoj demokracie ve světě krajně dvojznačnou událostí. Počáteční rozjařilost z vyhlídek na prohlubování demokracie v celém, poprvé žádným imperiálním konfliktem neděleném světě, vystřídalo hořké vystřízlivění.

Ačkoli tu jistě byla a dosud trvá možnost omezovat a tlumit represivní aparáty a vydat se cestou systematického prohlubování demokracie i v mezinárodních vztazích, svět se od studené války ubírá právě opačným směrem. Je to dáno několika faktory. Tím prvořadým je soustavně se prohlubující nerovnost mezi zeměmi i uvnitř států.

Rodící se planetární oligarchie i její klony operující na úrovni národních států nutně potřebují rozsáhlý represivní aparát k udržení svých nelegitimních privilegií. Například snaha českých oligarchů ovládnout média, kterou můžeme sledovat v posledních letech, je jen jedním z rysů tohoto procesu. V tomto smyslu nemůže zarážet, komentuje-li vlajková loď české intelektuální pravice, týdeník Respekt Manningův případ z pozic amerického vojensko-průmyslového komplexu.

Málo se připomíná, že brutální potlačení československého jara 1968, na jehož 45. výročí jsme tento týden vzpomínali, představovalo zlom i pro vývoj západních demokracií. Momentem, který Brežněv zcela podcenil, byl fakt, že rozdrcením prakticky celou světovou veřejností se sympatiemi sledovaného československého experimentu sovětský systém definitivně ztratí pro demokratickou veřejnost přitažlivost jako případná životaschopná alternativa.

Západní demokracie do té doby v obavě, že by se tamější veřejnost mohla svobodně rozhodnout pro nějakou vlastní cestu k socialismu, mimořádně vycházely vstříc sociálním požadavkům, i ve Spojených státech se v poválečných letech pronikavě snižovaly rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími. Díky rozsáhlému přerozdělování všude na Západě vznikala robustní střední třída.

Po rozdrcení Československa už nebylo třeba se jakéhokoli radikálnějšího politického programu mířícího k socialismu bát, touha veřejnosti po něm pronikavě ochabla. Samozřejmě přispěly i další faktory, dnes si už například nedokážeme představit, že ohromný sociální pečovatelský stát skutečně mohl obtěžovat člověka i protivnou byrokracií. Trvalo nějaký čas, než se plně rozběhly protichůdné tendence, ale půda pro revoluci neokonzervativců Reagana a Thatcherové se začala připravovat právě na konci šedesátých let.

Od vpádu do Československa byla porážka sovětského bloku už jen otázkou času. Jistě mohla mít jinou podobu, ale jako celek sovětský systém už neměl šanci obstát. Paradoxně toto vědomí zbavilo Západ obav a motivace pečovat tak důkladně jako v prvních poválečných dekádách o sociální smír.

Bez něj však není demokracie možná, proměňuje se ve fasádu voleb, v nichž se ovšem nerozhoduje už o ničem jiném než o detailech formátu, v němž bude vládnoucí oligarchie uskutečňovat svou moc. Takto dnes působí demokracie ve Spojených státech, která vinou bezhlavé deregulace financování kampaní do značné míry zdegenerovala ve volný trh s funkcemi a vlivem.

Na místě je rovněž poznámka k roli, kterou sehrává v obou zemích povaha většinového volebního systému. Model, v němž vítěz bere vše jednak nahrává silovým řešením a lámání věcí přes koleno, jednak uzavírá politickou elitu, takže je mnohem obtížnější pro občanskou společnost zplodit politické proudy, které mohou směřování společnosti korigovat, jak se to například v kontinentální Evropě zdařilo zeleným, různým radikálnějším levicovým stranám či naposledy v určité míře Pirátům. Není náhoda, že největšími zastánci většinového volebního systému u nás jsou postavy se sklony k autoritářskému způsobu vlády, Václav Klaus a Miloš Zeman.

Co je ovšem klíčové: stává se zcela zřejmým, že pro budoucnost západní demokracie je opět osudovou otázkou zvládnutí nerovnosti jak v rámci jednotlivých zemí tak mezi nimi, která se soustavně prohlubuje a narůstá mimo všechna slušná měřítka. Je třeba si uvědomit, že obrácení této tendence je nutnou podmínkou uchování demokracie i jejího prohlubování.

Bez takového zvratu nebude možné ani spravedlivě uspořádat mezinárodní vztahy. Strašlivý příběh Sýrie, kde právě tento týden zřejmě vojska diktátora Asada použila bojový plyn, který zahubil stovky civilistů, a kde právě tento týden napočítala OSN miliontého dětského uprchlíka, ukazuje, že mezinárodní společenství potřebuje mnohem akceschopnější struktury, aby nakonec nebylo omezeno jen na počítání nešťastníků.

Jen demokraticky zorganizované mezinárodní společenství, například v intencích návrhu reformy OSN Josefa Vavrouška, v němž se křišťálově odráží optimismus vyvěrající z euforie na konci studené války, může disponovat legitimitou k použití síly nezbytné k ukončení brutálních dějů, jež se nyní v Sýrii odvíjejí. Snaha o takovouto proměnu světa může v očích demokratické veřejnosti znovu naplnit nesporným smyslem i projekt evropské integrace.

Skoro jako ze sna na konci tohoto týdne hrůzostrašných zpráv ze světa zapůsobila zpráva, že vzápětí po vynesení rozsudku Bradley Manning oznámil svůj úmysl změnit své pohlaví, a požádal, aby se o něm nadále hovořilo jako o Chelsea Manningové. Můžeme o tom přemýšlet z různých stran, vzít to jen jako kolorit, náhodu bez hlubšího smyslu, anebo jako metaforu.

Nepotřebujeme, aby se svět sám zevnitř podobně proměnil? Abychom namísto do rozsáhlých dohlížecích a represivních aparátů vložili úsilí do překonání bídy a nespravedlivých nerovností, které stojí u kořene převážné většiny surových konfliktů? Nepotřebuje svět proměnu pohlaví ve způsobech, jakými se uskutečňuje moc? Aby se západní demokracie vymanily z imperiálních tradic vojevůdců, vpádů do jiných zemí a organizace převratů a dokázaly je překonat mírností, péčí a laskavostí dárkyň života?

Přemýšlejme o Chelsea Manningové s vděčností za opakovaně prokazovanou odvahu, přejme jí svobodu i Nobelovu cenu za mír, pro nějž, jak je již dnes evidentní, udělala nepoměrně víc nežli laureát Barack Obama. Po něm chtějme hlavně, aby jí svobodu vrátil. Hned.