Jaký rozdíl je mezi dnešní politikou a politickým oživením v roce 1968 ilustruje Vachkův film Spřízněni volbou. Na pozadí prezidentských voleb v březnu 68 zachycuje neokázalé vystupování tehdejších politiků, politické probuzení společnosti, auly a tovární haly nabité k prasknutí, diskuse na ulicích (záběr lidového řečníka, kterému pozorně naslouchají desítky lidí).

Ať už se na Pražské jaro díváme jakkoli, je to jedna z mála period v novodobé české historii, která vytvořila politické paradigma. Pro jeho pamětníky je to stále nezapomenutelná doba s atmosférou, která pak byla už jenom po Listopadu. Atmosféra Pražského jara po Listopadu však trvala několik málo týdnů, kdežto v roce 1968 osm měsíců. Taková historická zkušenost se proto nedá jen tak vyretušovat tím, že tu nešlo o nic než o vnitrostranický boj uvnitř KSČ.

Vztah k Pražskému jaru je jednou z polistopadových schizofrenií. Ta vznikla z toho, že zkušenost Pražského jara se dostala do rozporu s oficiálním pojetím KSČ a minulého režimu jako „zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného” po celou dobu jejich existence, tedy včetně Dubčekovy KSČ a Pražské jara. Z hlediska pravicového myšlení Pražské jaro nic zvláštního nepřineslo. Patří prostě do „komunistického režimu“ a přesahuje ho pouze těmi znaky, které se uplatňují v liberální demokracii (svobodou slova). Pro tuto polistopadovou schizofrennii je typické, že v celé republice není jediná ulice pojmenovaná po Dubčekovi, i když v létě 68 v bouřlivém týdnu po invazi se po něm jmenovala snad každá ulice.