Jaký rozdíl je mezi dnešní politikou a politickým oživením v roce 1968 ilustruje Vachkův film Spřízněni volbou. Na pozadí prezidentských voleb v březnu 68 zachycuje neokázalé vystupování tehdejších politiků, politické probuzení společnosti, auly a tovární haly nabité k prasknutí, diskuse na ulicích (záběr lidového řečníka, kterému pozorně naslouchají desítky lidí).

Ať už se na Pražské jaro díváme jakkoli, je to jedna z mála period v novodobé české historii, která vytvořila politické paradigma. Pro jeho pamětníky je to stále nezapomenutelná doba s atmosférou, která pak byla už jenom po Listopadu. Atmosféra Pražského jara po Listopadu však trvala několik málo týdnů, kdežto v roce 1968 osm měsíců. Taková historická zkušenost se proto nedá jen tak vyretušovat tím, že tu nešlo o nic než o vnitrostranický boj uvnitř KSČ.

Vztah k Pražskému jaru je jednou z polistopadových schizofrenií. Ta vznikla z toho, že zkušenost Pražského jara se dostala do rozporu s oficiálním pojetím KSČ a minulého režimu jako „zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného” po celou dobu jejich existence, tedy včetně Dubčekovy KSČ a Pražské jara. Z hlediska pravicového myšlení Pražské jaro nic zvláštního nepřineslo. Patří prostě do „komunistického režimu“ a přesahuje ho pouze těmi znaky, které se uplatňují v liberální demokracii (svobodou slova). Pro tuto polistopadovou schizofrennii je typické, že v celé republice není jediná ulice pojmenovaná po Dubčekovi, i když v létě 68 v bouřlivém týdnu po invazi se po něm jmenovala snad každá ulice.

Většinou se na Pražské jaro přikládá šablona polistopadové režimu, a co se do této šablony nevejde, to se vykládá jako součást režimu minulého. Jenže není na čase to otočit, a na dnešní režim přiložit šablonu Pražského jara?

Tehdejší dění začalo otevírat nové politické dimenze, které mnohdy překvapily všechny jeho aktéry, politiky i veřejnost. Z čeho tyto dimenze vznikly a proč se neobjevují i dnes? Vysvětlení může být v tom, že se tenkrát aktivovala skrytá a potlačované vrstva minulého režimu.

V Ústavě z roku 1960, která byla podkladem Pražského jara, čteme, že tehdejší zákonodárná moc (např. Národní shromáždění) se opírá „o tvůrčí iniciativu a přímou účast pracujících a jejich organizací na jejich činnosti” (čl.2) a že člen kteréhokoli zastupitelského sboru může být z rozhodnutí svých voličů kdykoli odvolán (čl. 3). Moc KSČ se zdůvodňuje takto: na rozdíl od kapitalistických zemí, v nichž je hlavní buržoazie (jejímiž zájmy se řídí celkové politické rozhodování) je směrodatná pracující třída, jejímž „předvojem“ je komunistická strana. To se vysvětluje tak, že KSČ tvoří “nejaktivnější a nejuvědomělejší občané z řad dělníků, rolníků a inteligence.”

Během Pražského jara to mohlo působit tak, jako kdyby se dnes mluvilo o organizaci sdružující aktivisty různých proudů, jejímž cílem je, aby se řešily problémy, které trápí většinu lidí. Její “vedoucí úloha” se ospravedlňovala tím, čeho chce dosáhnout.

Např. čl. 15 mluví o zvyšování životní úrovně všech, o zkracování pracovní doby nebo o “zvelebování a ochraně přírody.”

Pražské jaro začalo oživovat principy, které se předtím a potom jevily jako pouhé fráze nebo nástroj útlaku. Z nich vyplynuly svoboda slova, demokratizace nebo náběhy k ekonomické samosprávě.

Aktéři Pražského jara to v jistém směru měli jednodušší než dnešní levicoví politici. Stačilo, aby rozehráli radikálně demokratický potenciál, který se skrýval v socialistickém projektu, a věci se daly do pohybu.

Nevyprázdnila se polistopadová politika nakonec proto, že se žádná levicová strana nepokouší o to, aby se takový projekt vrátil do hry?