„Myslet socialismus bez tanků“ Matěje Stropnického, četba předvolební
Jan ŠíchaKniha Matěje Stropnického o médiích v roce 1968 je obrazem naší společnosti z doby, kdy o sobě sama rozhodovala co do kulturní a hospodářské reformy. Je to dobrá příručka k úvahám, jak ze současného marasmu.
Jako předvolební četbu (i povolební, samozřejmě, ale před volbami zrovna tato četba otevírá vhodné otázky) dovoluji si doporučit knihu Matěje Stropnického „Myslet socialismus bez tanků. Svoboda slova ve střed/tu zájmů československého roku 1968“.
Matěj Stropnický se nevydal cestou, kterou známe z výborných prací řady mladších autorů. Neosvojil si teorii a metodu nějakého světově proslulého autora posledních let, často Američana, nezkoumal svou materii její pomocí. Sám hledal tvar, a je mi známo, že ho hledal dlouho. K užitku mu byla osobní zkušenost s řadou z těch, o kterých v knize píše. S Jaroslavem Šabatou, Alexandrem Klimentem, Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Bělohradským a mnohými dalšími. Dále si myslím, že textu prospěla autorova politická a žurnalistická zkušenost — s politickou kázní a nekázní, s hodnotou většiny a možnosti vykonávat moc, s buzením veřejné pozornosti a pocitem, že chci být příště zase čten. Prospěla mu, myslím, i zkušenost se Stranou zelených, která má nebo má mít nejblíže k radikální demokracii. Tu autor považuje za hlavní politický odkaz roku 1968. Sešla se tu zkrátka řada příznivých faktorů a tak je jedno, že příští kniha, kterou autor vydá, budou možná až jeho politické paměti.
„Média zachránila reformátorům život“, je jedna z tezí v knize. Svoboda slova přispěla k tomu, že reálný socialismus skončil nekrvavou cestou, chtělo by se dodat. Stropnického knihu považuji za významný příspěvek k nahlédnutí Pražského jara jako světodějné politické události. Svoboda slova, jak ji odzkoušelo Pražské jaro, byla aplikována v perestrojce v Sovětském svazu. Gorbačov podobně jako pražští reformátoři použil média jako sílu, která ho udržela v sedle proti stalinistickým protivníkům. Stropnický přesvědčivě sleduje socialistické politiky, kteří se pomocí médií pokoušejí zjednat si podporu lidu, vůbec probudit lid jako politického hráče, ne masu udržovanou v poslušnosti pomocí tanků. V knize je neotřelý portrét Dubčeka jako politika, který veřejné mínění používá ve prospěch svého politického konceptu. Dubček mi od jisté doby připadá mj. jako postava z kresleného filmu „Příběh žraloka“, kde starý žralok (Brežněv) nutí mladého žraloka — vegetariána (Dubčeka), aby požíral své kamarády. Ve filmu mladý žralok ze šlamastyky vybruslí, což se Dubčekovi nepovedlo. Vrcholně dojemný poslední telefonický rozhovor Dubčeka s Brežněvem by mohl ale sloužit jako kulturní esence střetu žraloka se žralokem vegetariánem.
Když starý žralok umřel a státně pohřben byl, po dvou dalších starcích nejdřív nad hrobem a zakrátko v hrobě, nastoupil Gorbačov. Měl už z Prahy 1968 manuál na to, jak dělat politiku se zapojením žurnalistů a mas, politiku se svobodou slova uvnitř socialismu. Tak jako Masaryk dal na konci první světové války program velmocem, možná přijdeme na to, že Pražské jaro vytvořilo program nekrvavé demontáže reálného socialismu, což je pozoruhodný děj, na kterém spolupracovala nestalinská část oficiální moci a občanská společnost. A všichni chtěli něco jiného, než kobylkový kapitalismus. Toto je tedy velký dějinný plán, do kterého je mj. možné zasadit Stropnického knihu. Teď k samotnému textu.
Stropnický správně začíná otřesem tanky, protože pro politiky i lid byly tanky něčím, přes co se politicky a společensky těžko dívá někam dál. Autor zkoumá svobodu slova v osmašedesátém roce z pěti různých úhlů pohledu. Jako zdroj kontrarevoluce, nástroj reformy, projev neodpovědnosti, ohnisko subverze a prostor artikulace. Jednotlivé kapitoly knihy jsou nazvány podle těchto úhlů pohledu na svobodu slova.
Protože mě v podobných knihách zajímá hlavně model české společnosti v dané době, potěšil mě odrazový můstek k chápání problému, který autor předkládá na straně 67. Konstatuje, že podle vědecké reflexe společnosti byla cenzura zrušena v situaci, kdy se poražené třídy považovaly za asimilované a svobodná výměna informací se jevila jako jedna z podmínek úspěšného zvládání vědecko-technické revoluce. Tehdejší sociologové měli rozhled i prostředky na to, aby modelovali českou společnost přesněji, než máme k dispozici dnes. Stačí vzpomenout si na to, že Jan Keller dnes jako v podstatě svého druhu osamocená postava sděluje hodně informací přejatých z Francie, z českých zemí už méně. Prostě dnes ani pořádně nevíme, v čem žijeme, a je to asi vědomý nebo podvědomě žádaný záměr. Česká společnost roku 1968 nám tak vystupuje před oči jako společenství, které mělo za sebou radikální zásah (proběhla v ní asimilace poražených tříd, rozuměj i formou vraždění a jiných aplikací stepních sovětských metod) a vnímala se jako suverénní ekonomický hráč, který v podmínkách autoritativně řízeného státu provádí modernizaci shora. Dubček ve svém zmíněném telefonátu shodně s Brežněvem média označuje jako „prostředky masové propagandy“. Tyto prostředky tedy mohly pracovat v prostoru, kde cenzura podle mínění držitelů moci ztratila svou nutnost (poražené třídy již mlčí) a dokonce se elitě jevila jako překážka ve vývoji. Ve Stropnického novinářském, ne vědeckém, psaní se občas objevují obraty, které vynalezne. „Rozkoukavý oportunismus“ zní jako jeden z nich. Myslím, že trefně postihuje jeden ze zdrojů dynamiky, která se v české společnosti objevila, když lidé z prostředků masové propagandy najednou směli vypadat tak trochu a čím dál víc jako novináři.
Nevím, jestli by v případě ohrožení kapitalismu v nějakém západním státě přijely do tohoto státu natovské tanky (s výjimkou Francie, kde by to asi nešlo a kterou by asi ti ostatní nějak "opouzdřili").
Vím jen to, že Sověti to v opačném gardu (záchrany reálného socialismu) udělali u nás ...
... a zaplatili za to velkou cenu ...
Zatímco bych byl ochoten tvrdit, že kapitalismus by zásahem (ke kterému nikdy nedošlo, protože nikdy nevznikla ona příčina) v nějaké západní zemi ve své legitimitě narušen nebyl ...
To je holt rozdíl mezi soustavou v daném čase historicky přirozenou (kapitalismus před rokem 2008 - nyní se jedná o turbulentní, tekutou éru, kdy se zřejmě může stát ledacos) ... a soustavou v daném čase historicky umělou (reálný socialismus v roce 1968) ...