Jako předvolební četbu (i povolební, samozřejmě, ale před volbami zrovna tato četba otevírá vhodné otázky) dovoluji si doporučit knihu Matěje Stropnického „Myslet socialismus bez tanků. Svoboda slova ve střed/tu zájmů československého roku 1968“.

Matěj Stropnický se nevydal cestou, kterou známe z výborných prací řady mladších autorů. Neosvojil si teorii a metodu nějakého světově proslulého autora posledních let, často Američana, nezkoumal svou materii její pomocí. Sám hledal tvar, a je mi známo, že ho hledal dlouho. K užitku mu byla osobní zkušenost s řadou z těch, o kterých v knize píše. S Jaroslavem Šabatou, Alexandrem Klimentem, Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Bělohradským a mnohými dalšími. Dále si myslím, že textu prospěla autorova politická a žurnalistická zkušenost — s politickou kázní a nekázní, s hodnotou většiny a možnosti vykonávat moc, s buzením veřejné pozornosti a pocitem, že chci být příště zase čten. Prospěla mu, myslím, i zkušenost se Stranou zelených, která má nebo má mít nejblíže k radikální demokracii. Tu autor považuje za hlavní politický odkaz roku 1968. Sešla se tu zkrátka řada příznivých faktorů a tak je jedno, že příští kniha, kterou autor vydá, budou možná až jeho politické paměti.

„Média zachránila reformátorům život“, je jedna z tezí v knize. Svoboda slova přispěla k tomu, že reálný socialismus skončil nekrvavou cestou, chtělo by se dodat. Stropnického knihu považuji za významný příspěvek k nahlédnutí Pražského jara jako světodějné politické události. Svoboda slova, jak ji odzkoušelo Pražské jaro, byla aplikována v perestrojce v Sovětském svazu. Gorbačov podobně jako pražští reformátoři použil média jako sílu, která ho udržela v sedle proti stalinistickým protivníkům. Stropnický přesvědčivě sleduje socialistické politiky, kteří se pomocí médií pokoušejí zjednat si podporu lidu, vůbec probudit lid jako politického hráče, ne masu udržovanou v poslušnosti pomocí tanků. V knize je neotřelý portrét Dubčeka jako politika, který veřejné mínění používá ve prospěch svého politického konceptu. Dubček mi od jisté doby připadá mj. jako postava z kresleného filmu „Příběh žraloka“, kde starý žralok (Brežněv) nutí mladého žraloka — vegetariána (Dubčeka), aby požíral své kamarády. Ve filmu mladý žralok ze šlamastyky vybruslí, což se Dubčekovi nepovedlo. Vrcholně dojemný poslední telefonický rozhovor Dubčeka s Brežněvem by mohl ale sloužit jako kulturní esence střetu žraloka se žralokem vegetariánem.

Když starý žralok umřel a státně pohřben byl, po dvou dalších starcích nejdřív nad hrobem a zakrátko v hrobě, nastoupil Gorbačov. Měl už z Prahy 1968 manuál na to, jak dělat politiku se zapojením žurnalistů a mas, politiku se svobodou slova uvnitř socialismu. Tak jako Masaryk dal na konci první světové války program velmocem, možná přijdeme na to, že Pražské jaro vytvořilo program nekrvavé demontáže reálného socialismu, což je pozoruhodný děj, na kterém spolupracovala nestalinská část oficiální moci a občanská společnost. A všichni chtěli něco jiného, než kobylkový kapitalismus. Toto je tedy velký dějinný plán, do kterého je mj. možné zasadit Stropnického knihu. Teď k samotnému textu.

Stropnický správně začíná otřesem tanky, protože pro politiky i lid byly tanky něčím, přes co se politicky a společensky těžko dívá někam dál. Autor zkoumá svobodu slova v osmašedesátém roce z pěti různých úhlů pohledu. Jako zdroj kontrarevoluce, nástroj reformy, projev neodpovědnosti, ohnisko subverze a prostor artikulace. Jednotlivé kapitoly knihy jsou nazvány podle těchto úhlů pohledu na svobodu slova.

Protože mě v podobných knihách zajímá hlavně model české společnosti v dané době, potěšil mě odrazový můstek k chápání problému, který autor předkládá na straně 67. Konstatuje, že podle vědecké reflexe společnosti byla cenzura zrušena v situaci, kdy se poražené třídy považovaly za asimilované a svobodná výměna informací se jevila jako jedna z podmínek úspěšného zvládání vědecko-technické revoluce. Tehdejší sociologové měli rozhled i prostředky na to, aby modelovali českou společnost přesněji, než máme k dispozici dnes. Stačí vzpomenout si na to, že Jan Keller dnes jako v podstatě svého druhu osamocená postava sděluje hodně informací přejatých z Francie, z českých zemí už méně. Prostě dnes ani pořádně nevíme, v čem žijeme, a je to asi vědomý nebo podvědomě žádaný záměr. Česká společnost roku 1968 nám tak vystupuje před oči jako společenství, které mělo za sebou radikální zásah (proběhla v ní asimilace poražených tříd, rozuměj i formou vraždění a jiných aplikací stepních sovětských metod) a vnímala se jako suverénní ekonomický hráč, který v podmínkách autoritativně řízeného státu provádí modernizaci shora. Dubček ve svém zmíněném telefonátu shodně s Brežněvem média označuje jako „prostředky masové propagandy“. Tyto prostředky tedy mohly pracovat v prostoru, kde cenzura podle mínění držitelů moci ztratila svou nutnost (poražené třídy již mlčí) a dokonce se elitě jevila jako překážka ve vývoji. Ve Stropnického novinářském, ne vědeckém, psaní se občas objevují obraty, které vynalezne. „Rozkoukavý oportunismus“ zní jako jeden z nich. Myslím, že trefně postihuje jeden ze zdrojů dynamiky, která se v české společnosti objevila, když lidé z prostředků masové propagandy najednou směli vypadat tak trochu a čím dál víc jako novináři.

Tito novináři se reformátorům v komunistické straně jevili jako profesionálové, jejichž pomocí bude možné lidi permanentně získávat pro politiku komunistické strany. Vedoucí úloha strany tedy měla neustále znovu vznikat, neměla být ustavena jako nehybná. Stropnický dobře zvolil exkurs do Dubčekových let funkcionáře v Bratislavě, která byla charakterizována mj. komunikativním a mírným přístupem k prostředkům masové propagandy. K domácímu bojišti bylo v dobových podmínkách nutné přičítat Moskvu, kde neměli styk s jarní atmosférou v Praze, ale o to bedlivěji a s o to větší velmocenskou paranoiou si četli. Reformátorům v Praze rostla křídla, čtenářům v Moskvě vzteklé vrásky. Dva tisíce tanků přijelo kvůli dvěma tisícům slov, zněl dobový komentář, předvoj čtyř tisíc tanků dorazil až na Václavák pod koně. Stropnickému se dosti daří naznačit tikot médií v proměnách několika měsíců a sledovat, co se děje, když slova dopadnou na různě nasákavý nebo rozpálený povrch.

Pražské jaro je historií, co se odstupu týče, takže probíhá jeho rekonstrukce pro účely vzpomínání. Prací vědců vznikají a zanikají jeho někdejší části, tvoří se narativ. Stropnického kniha vrací do hry pojmy jako „Vaculíkova strana“, tedy média jako něco, co bylo vnímáno jako samostatná politická síla. Stropnický také nasazuje pragmatickou optiku — „co se opravdu stalo“ a co to přineslo, když konstatuje, že zrušení cenzury bylo jediným dokonaným činem, který měl zákonnou i faktickou podobu. Z moře atmosféry a příslibů, plánů a tužeb tak vytahuje škebli, na které se dá založit další zkoumání. Jak je v českých zemích zvykem, byla v roce 68 na novináře navalena odpovědnost, aniž by existoval společenský kontext, ve kterém by se novinářům dostávalo korekce. Reformátoři spoléhali na to, že novináři sami sebe budou regulovat tak, aby nastala situace permanentně se obrozující a oživující vedoucí úlohy komunistické strany. Kapitolu knihy „nástroj reformy“ považuji za zvláště inspirativní, protože sleduje roli médií uvnitř obrodného procesu. „Zdroj kontrarevoluce“ v knize předchází „nástroj reformy“, což je možná škoda, protože řeči o „kontrarevoluci“ byly součástí obranné strategie stalinistů, tedy něčím slabším. A tato politická slabost se zmohla leda na něco tak politicky banálního, jako jsou tanky.

K pozoruhodným provokacím Stropnického knihy patří popis dvou realistů reflektujících Pražské jaro. Gustáva Husáka a Petra Pitharta. Oba, byť tak rozdílného osudu, považovaly příchod tanků za nutný a Pražské jaro za proces plný zásadních chyb. Dát tyto dvě postavy české politiky vedle sebe už samo o sobě zakládá zajímavé pole uvažování. O Pithartovi Stropnický píše v kapitole „zdroj neodpovědnosti“. Kdo chtěl odmítnout Pražské jaro, po tancích i před nimi, všímal si svobody slova jako projevu neodpovědnosti. Stropnický vyjmenovává podobnosti v argumentaci u Husáka, Pitharta či Biľaka. Pithartovu analýzu roku 1968 Stropnický shledává jako mylnou a namítá: „Během třiceti dnů na přelomu března a dubna 1968 došlo k obměně na postu prezidenta, předsedy Národního shromáždění i Národní fronty, byla ustavena nová vláda v čele s novým předsedou, došlo i k další obměně předsednictva strany a velká část cílů obsažených v Akčním programu začala být legislativně rozpracovávána.“ (str. 84). Stropnický konstatuje, že Pithart opouští model socialismu „zmožen vlastními protimluvy“.

Protože polemice s Petrem Pithartem věnuje Matěj Stropnický hodně místa, zaslouží si právě tato pasáž knihy bližší reflexi. Podle mého názoru Stropnický málo respektuje, že Petr Pithart psal svou knihu, kde podrobil Pražské jaro zničujícímu soudu (vyšla v exilu v roce 1980), ještě před Gorbačovem a uprostřed toho, co tanky v české společnosti nadrobily. Je úplně v pořádku, že Stropnický přistihuje Pitharta při chybách. Jenže my už můžeme reflektovat další Pithartův politický a myslitelský život. Pithart se na konci sedmdesátých let hlavně potřeboval se socialismem rozejít. Učinil tak v na české poměry výjimečně široce založeném plánu, kdy společně se dvěma kolegy napsal alternativní narativ českých zemí (Podiven, Češi v dějinách nové doby). Pithart se stal nesocialistickým politikem s reflektovaně konzervativními principy, který jako takový vyčnívá z éry kapitalistického marasmu více než dvacetiletí po roce 1989. Pozornost, jakou aktivní politik Stropnický věnuje aktivnímu politikovi Pithartovi je určitě jeden z mála autenticky českých politicko-intelektuálních střetů. Knihu ale trochu vychyluje jedním směrem. Stropnického rozhodnutí pro zásadní polemiku s Pithartem lze ale pochopit, když si připustíme, že reflexe osmašedesátého roku se nikam nehne, pokud se zájemci o tento zlomový český rok nevyrovnají s prací Petra Pitharta. Stropnický chtěl překonat Pitharta a povedlo se mu to. V situaci, kdy v české společnosti vyhasl vulgární obraz osmašedesátého jako „sporu uvnitř různých frakcí KSČ“ a překonal se i obraz současných poměrů jako něčeho, co nemá s dobou před rokem 1989 vůbec nic společného. Stropnický v jiném svém textu mluví o „technokratickém kontinuu“ a staví proti němu demokratickou společnost pro všechny. Nedokončená revoluce z roku 1989 tak sahá jako po inspiraci po zardoušené revoluci z roku 1968.

Pithartův pohled na osmašedesátý je překonaný, ale jeho kniha zůstane zdrojem vážných podnětů. Pithart je v kontextu novodobých českých dějin zajímavější než Husák. Jako politik byl často v diskrétně vyjádřeném, ale jednoznačném konfliktu s dobovými samozřejmostmi (od rozdělení státu až po přímou prezidentskou volbu). Přesto se udržel v nejhornějších patrech politiky, a vývoj věcí mu často již dosti krátkém časovém odstupu dával zapravdu. Připadá mi, že Stropnický svým provokativním srovnáním realistů trefil dost zajímavou žílu pro úvahy, už protože se musí najít způsob, jak myslet o Petru Pithartovi. Jinak se mi ale zdá, že Pithart svou jednoznačností Stropnického vylákal do polemického pole. Jako čtenář bych byl raději, kdyby Stropnický zůstal na poli reflexivním a například se ve svém originálním myšlení více věnoval podnětům Karla Kosíka. To totiž za lidi typu Matěje Stropnického hned tak někdo neudělá a text působí dojmem, že Stropnický Kosíka spíše vyzdvihuje než zpracovává. Autor ale chtěl zvítězit v polemice a podle mého názoru si vedl velmi dobře.

V části knihy nazvané „ohnisko subverze“ autor začíná „nepojmenovanými“, které do českého politického uvažování zavedl Alexandr Kliment. Zacházení s nepojmenovanými ukazuje, kam Stropnický po všech kapitolách, kdy popřává sluchu pásům tanků i stalinistů, vlastně míří. Nepojmenování nejsou Stropnickému zdrojem alternativy, ale jen ohniskem subverze, kterou slovník cizích slov definuje jako podvratnost, rozvratnost a rozkladnost, což může být ctností jen v nemožných poměrech. Nepojmenovaní jsou pro Stropnického ti, kdo se chtějí pojmenovat, čímž přecházejí do jiné kategorie nebo ti, kdo stojí na okraji. Přehlédl ale, že nepojmenovaný může chtít takovým zůstat a stát ve středu společnosti, protože prostě bude mít možnost realizovat svou existenci bez překážek. Alexandr Kliment je podle mého názoru jednou z nejdůslednějších a nejzajímavějších postav našeho kulturního myšlení. Po celá desetiletí zvedá nárok na plnost života, a svobodu reflexe, aniž by se pak reflektující postava musela k něčemu přidat. Stropnický ve své knize potřebuje přejít ke kapitole, kde šanci dostanou radikální demokraté, proto kolem nepojmenovaných jen proběhl. Možná je to tím, že Stropnický hledá politickou alternativu a svět nepojmenovaných je spíše prostorem kulturní naplněnosti, který ale po politice, plným právem lidským, žádá rámcové podmínky pro to, aby kultura a naplněnost vůbec byla možná.

Stropnický ale míří a dorazí k radikální demokracii, kterou vlastně ztotožní se socialismem, socialismem bez tanků. Vyzdvihuje hlavně dílo Karla Kosíka, A.J. Liehma, Dva tisíce slov, vrací se k textu Milana Kundery o jaru po jaru. Dává v závěru ve skeptických Čechách pár dobrých impulzů, které by mohly přispět k rehabilitaci levice jako té společenské síly, která oživuje. A právě zde bych se jako čtenář chtěl dovědět mnohem víc.

V knize mi trochu chybí reflexe kultury psaní, jak ji pěstovala šedesátá léta, protože psaní není jen proces zařaditelný do politiky, potažmo žurnalismu. Slova chtějí ven a jsou obrazem kulturního společenství, které se jimi dorozumívá. Slova závěru let šedesátých mají specifickou a vysokou kvalitu, takže se řadí do trojice vedle hotové obrozenecké češtiny a Čapků mluvy první republiky. Český zápas o jazyk trvá a bylo by možná dobré ho připomenout, když teď prožívá spíše dobu temna. Matěj Stropnický jako autor patří k těm, kdo mají kulturu, byl by povolaným hlasem, který by mohl tehdejší kulturní výkon komentovat.

Proč stojí za to zabývat se Stropnického knihou v době volební?

- je v ní obraz Československa, které bylo svébytným útvarem ve smyslu národohospodářském a kulturním. Kdybychom o své zemi mysleli se smělostí a reformním optimismem jako lidé roku 1968, a to nejen lidé ve funkcích, náš současný marasmus by se rozplynul jako fata morgana.

- slovo socialismus, který ve svých projevech česká pravice dává do známého řetězce Milada Horáková, ruské tanky, Husákův hřbitov, dostává ve Stropnického textu jiný kulturně historický obsah. V rámci československého socialismu podle Stropnického pokračovalo specificky zdejší hledání demokracie pro všechny, není to mrtvá doba, i zde, nejen u technokratů, lze mluvit o kontinuu.

- po odchodu Martina Bursíka ze Strany zelených a faktu politické vyžilosti Ondřeje Lišky text ukazuje, že uvnitř strany, která chybí v českém parlamentním spektru, existuje dosti svěží myšlení o radikální demokracii českého původu. Třeba se opráší osa od Pražského jara po demonstrace před Temelínem, což je ideová osa, kterou éra Martina Bursíka v českých zelených na čas překryla nebo rovnou zlomila, to se uvidí.

Jde zkrátka o text, který pomáhá mapovat si v hlavě pozitivní potenciál společnosti, ve které žijeme. Pozitivní potenciál v levé straně spektra, což jistě nebrání k tomu, aby se vzpamatovávala i demokratická pravice a z hrobu vstávali křesťané, což všem a stejnou měrou lze jenom přát. V levé části je ale Stropnického kniha v rovině písemné a záchrana Nákladového nádraží Žižkov v rovině praktické dobrý kus práce.

Tak tedy na závěr předvolební konstantu — Nestavte dál Temelín! A vyhledávejte originální české politické myšlení, kniha Matěje Stropnického je příkladem.