„Liberální elity se zřekly budování soudržnosti a zapomněly na lidskou potřebu důstojnosti chápanou jinak než jako hospodářský růst nebo účast ve volbách. Tak otevřely dveře nacionalismu,“ napsal Wiktor Osiatyński do své přednášky o proměnách formulovaných demokratických pravidel přednesené koncem roku 2016 v Institutu biofyziky a biochemie Polské akademie věd.

„Pokud je ústava pošlapávána,“ řekl v jednom z rozhovorů asi rok předtím, „znamená to jen, že je pošlapávána, ne že ztratila platnost.“ Ústavy, říkal tehdy Osiatyński, jsou schvalovány jednou za desetiletí. Formulují zásady, na kterých stojí stát a jeho vláda. „Ústava stojí nad vůlí aktuální politické většiny.“

Osiatyński patřil mezi kritiky vlády Jarosława Kaczyńského a jeho Práva a spravedlnosti (PiS). Vnímal, že PiS neuznává demokratický pořádek ustavený v devadesátých letech minulého století poté, co skončil mocenský monopol Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) a upevnilo se navazující demokratické zřízení.

Představa Práva a spravedlnosti o ústavě, říkal Osiatyński, není otevřená všem, naopak vylučuje občany hlásící se k jinému světonázoru nebo k jiným hodnotovým východiskům. Osiatyński byl krom jiného spoluautorem polské ústavy z roku 1997, zvláště její části formulující základní lidská práva.

Pro Poláky byla až tato ústava předělem s předcházejícím komunistickým monopolem moci. Kromě jiného stanovovala, že jde o ústavu pro všechny občany Polska, a to jak ty, kteří věří v Boha, tak ty, kteří tuto víru nesdílejí. A formulovala svobody, práva a povinnosti občana v sestavě obvyklé v našich liberálních demokraciích.

Osiatyński ale kritizoval i dílčí legislativní změny z pera politiků Práva a spravedlnosti v tomto volebním období — třeba změnu shromažďovacího práva, která měla dát při organizaci veřejných akcí přednost těm, které by organizovala veřejná moc nebo církev, a to i v případě, že by svou akci ohlásily později.

„Stát,“ říkal tehdy, „má řadu cest, jak působit na občany, a svoboda shromažďování je potřebná především těm, kteří nemají přístup k očím a uším voličů.“

Důraz Osiatyński kladl na přirozená práva formulovaná po druhé světové válce a postavená nad pozitivní práva formulovaná tím kterým státem. Připomínal, že v právní vědě se už od třicátých let dvacátého století rozlišovalo mezi volbou většiny v rámci demokratických pravidel (která ovšem může přivést k moci i Adolfa Hitlera) a nárokem lidu coby suveréna vždy znovu volit svou reprezentaci.

V duchu textů vysočinského rodáka J. A. Schumpetera pak kladl důraz na nemožnost připravit suveréna — tedy lid — i vlastním rozhodnutím — o možnost kdykoli znovu rozhodnout o vlastní reprezentaci.

Struktury potřebné pro důvěru mezi lidmi

Opakovaně a nejen v časech emočně nabité debaty o migraci hovořil o strukturách potřebných k budování důvěry mezi lidmi. „Člověk,“ říkal například v jedné z debat, „může důvěřovat druhému člověku tehdy, kdy žije ve společnosti vybavené institucemi, které ho ochrání v případě ztráty této důvěry. V Polsku takové instituce nejsou, nemáme k nim přístup anebo nevíme, že jsou. Není pak nic divného, že nedůvěřivý Polák poté, co se přestěhuje do Velké Británie, kde je tento typ institucí významně silnější, má nesrovnatelně větší důvěru k tamní společnosti.“

Problémy s vnímáním menšin a nedostatkem důvěry jsou podle Osiatyńského důsledkem „bankrotu liberalismu“ po roce 1989, kdy jsme jako společnost zapomněli budovat pocit sounáležitosti.

Osiatyński, kromě všech dalších věcí, bojoval s vlastním alkoholismem. Sám i říkal, že o něm samotném mnohem více vypoví, když bude představován jako nepijící alkoholik, než jako profesor té či oné univerzity. Jeho vystoupení věnovaná alkoholismu jsou osobní a přesvědčivá, sám vlastnímu pití věnoval i několik knih.

Wiktor Osiatyński tedy byl nepijící alkoholik, ústavní právník, veřejný intelektuál z liberálně-levicového salonu i bojovník abstinenčního hnutí a zemřel v sobotu 29. dubna 2017.

Poláci v něm ztratili jednoho ze spoluautorů ústavy z roku 1997 a kritika vlády Jarosława Kaczyńského. My ostatní nejen profesora budapešťské Středoevropské univerzity, ale i uznávaného teoretika dnes tolik pomlouvané liberální demokracie.