„Liberální elity se zřekly budování soudržnosti a zapomněly na lidskou potřebu důstojnosti chápanou jinak než jako hospodářský růst nebo účast ve volbách. Tak otevřely dveře nacionalismu,“ napsal Wiktor Osiatyński do své přednášky o proměnách formulovaných demokratických pravidel přednesené koncem roku 2016 v Institutu biofyziky a biochemie Polské akademie věd.

„Pokud je ústava pošlapávána,“ řekl v jednom z rozhovorů asi rok předtím, „znamená to jen, že je pošlapávána, ne že ztratila platnost.“ Ústavy, říkal tehdy Osiatyński, jsou schvalovány jednou za desetiletí. Formulují zásady, na kterých stojí stát a jeho vláda. „Ústava stojí nad vůlí aktuální politické většiny.“

Osiatyński patřil mezi kritiky vlády Jarosława Kaczyńského a jeho Práva a spravedlnosti (PiS). Vnímal, že PiS neuznává demokratický pořádek ustavený v devadesátých letech minulého století poté, co skončil mocenský monopol Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) a upevnilo se navazující demokratické zřízení.

Představa Práva a spravedlnosti o ústavě, říkal Osiatyński, není otevřená všem, naopak vylučuje občany hlásící se k jinému světonázoru nebo k jiným hodnotovým východiskům. Osiatyński byl krom jiného spoluautorem polské ústavy z roku 1997, zvláště její části formulující základní lidská práva.

Pro Poláky byla až tato ústava předělem s předcházejícím komunistickým monopolem moci. Kromě jiného stanovovala, že jde o ústavu pro všechny občany Polska, a to jak ty, kteří věří v Boha, tak ty, kteří tuto víru nesdílejí. A formulovala svobody, práva a povinnosti občana v sestavě obvyklé v našich liberálních demokraciích.

Osiatyński ale kritizoval i dílčí legislativní změny z pera politiků Práva a spravedlnosti v tomto volebním období — třeba změnu shromažďovacího práva, která měla dát při organizaci veřejných akcí přednost těm, které by organizovala veřejná moc nebo církev, a to i v případě, že by svou akci ohlásily později.

„Stát,“ říkal tehdy, „má řadu cest, jak působit na občany, a svoboda shromažďování je potřebná především těm, kteří nemají přístup k očím a uším voličů.“

Důraz Osiatyński kladl na přirozená práva formulovaná po druhé světové válce a postavená nad pozitivní práva formulovaná tím kterým státem. Připomínal, že v právní vědě se už od třicátých let dvacátého století rozlišovalo mezi volbou většiny v rámci demokratických pravidel (která ovšem může přivést k moci i Adolfa Hitlera) a nárokem lidu coby suveréna vždy znovu volit svou reprezentaci.

V duchu textů vysočinského rodáka J. A. Schumpetera pak kladl důraz na nemožnost připravit suveréna — tedy lid — i vlastním rozhodnutím — o možnost kdykoli znovu rozhodnout o vlastní reprezentaci.