Miloš Zeman oznámil „svým nejbližším“, že bude obhajovat prezidentský mandát. Jeho nejbližšími jsou mimo jiné i Karla Šlechtová či Jan Bartošek, lidovecko-babišovská klika lobbující proti sociální politice a především proti zákonu o sociálním bydlení. Zemanovi oblíbení „sociální demokraté“ jsou třeba Michal Hašek nebo Marcel Chládek, tedy usvědčený lhář a hrubiánský mačo, kvůli jehož chování odešlo z ministerstva školství devět žen.

Jak odcizený musí být pro spoustu lidí tenhle systém, pokud vnímají takové osoby jako svoje zastánce…

Vzpomínám si na poslední prezidentskou volbu. V prvním kole jsem volil Jiřího Dienstbiera. Ve druhém jsem dal svůj hlas Karlu Schwarzenbergovi — se sebezapřením a výrazem velikána kladoucího nejtěžší oběť na oltář demokracii.

Kdybych mohl dneska svou volbu změnit, nevolil bych tehdy nikoho. Schwarzenbergův případný úspěch by nejspíš vedl ke dvěma pozitivům, vykoupeným však draze dvěma tragédiemi:

1. Uprchlickou krizí bychom možná jako česká společnost prošli s větší důstojností.

2. Prezident Schwarzenberg by jako významná diplomatická tvář přesvědčivěji vyjadřoval loajalitu k Západu a především k Evropské unii.

Za takový luxus bychom však stejně pravděpodobně jako společnost draze zaplatili:

3. Karel Schwarzenberg by s určitou pravděpodobností jmenoval Miroslavu Němcovou premiérkou a umožnil by pokračování vlády, která téměř rozložila českou společnost, a v které byl sám kníže mužem číslo dva.

4. Schwarzenbergův úspěch by umožnil přežít pojetí politiky jako estetické frašky, ve které úspěšnější mistrují slabé, a ještě tuto svou špatně zastíranou třídní válku shora obhajují moralizujícím patosem.

„Konsensus Karel“ byl v mnoha směrech ještě násilnější než „konsensus Hillary“. Obě výzvy přitom přicházely nejnaléhavěji od těch, kdo v prvním kole ješitně odmítli poslat do boje s falešně levicovým demagogem autentického a názorově konzistentního levicového liberála.

↗

Lidé vidí v Zemanovi ztělesněnou možnost, jak vyfouknout limuzínu těm, kdo jsou zvyklí se v ní vozit, a pořádně se v ní projet prostřednictvím svého voleného zástupce. Repro DR

Jenže ani Zemanův čtyři roky starý úspěch nedovedl poražené liberály ke katarzi. Po letech Zemanova závratně klesajícího dna vyrážejí dnes do boje proti němu snad s ještě prázdnějším patosem, ještě kýčovějším kýčem, ještě morálnější morálkou. Kulturní elity znovu a s ještě větším nápřahem „vylévají s vaničkou-Zemanem i dítě jeho ‚lidí práce‘, mnohdy usebraných ve svém osudu každodenní těžkosti, dřiny, hypotéky, dluhu, monotónnosti, bezvýchodnosti a strachu“.

Miloš Zeman je přežívajícím důsledkem všeobecné nespravedlnosti. Ti, které jeho nevkus pobuřuje nejvíc, se jej ale pokouší odstranit stejným vyumělkovaným kulturním násilím, které vedlo k jeho zrodu.

Kandidát typu Jiřího Dienstbiera přitom tentokrát není nadohled. Čím slabší podporu tedy Zeman má a čím zoufalejší je jeho vystupování, tím pravděpodobnější jako by se nám jeho druhý mandát zdál. Ocitáme se v pasti vlastních analýz a projekcí. Schyluje se k velmi povědomé volbě: slovy Bernarda Blacka ze seriálu Black Books nám nakonec zase nezbyde, než se hodit mincí a doufat, že ta mince ve vzduchu exploduje a zabije nás.

Prázdný trůn

Jisté je, že někteří lidé mají evidentně Zemana prostě rádi, ať už říká cokoli. Láska je konec konců iracionální, ve skutečnosti neexistuje „důvod“, proč někoho milujeme — všechno to jsou jenom naše vlastní pokusy včlenit náš cit do příběhu našeho života. Jedině tak si lze vysvětlit, že Zeman je pro některé diskutéry pořád někým, kdo je „lepší než nějaký patolízal USA“, navzdory tomu, že Zemanova láska k Trumpovi vykazuje rysy nejpřiposranějšího hujerismu: jsme v situaci, kdy lze důvodně očekávat, že Zeman pozdraví při návštěvě Bílého domu Trumpa slovy „tady jsem si dovolil, ze zahrádky...“

Vybavuje se mi jedna jugoslávská hádanka: Víte, jako je rozdíl mezi sovětským byrokratickým socialismem, a jugoslávským demokratickým socialismem? V sovětském byrokratickém socialismu jezdí v limuzínách jen byrokratická třída vládnoucí nomenklatury. Naproti tomu v jugoslávském demokratickém socialismu jezdí v limuzínách všichni lidé prostřednictvím svých volených zástupců…

Lidé vidí v Zemanovi ztělesněnou možnost, jak skutečně vyhrát volby, jak vyfouknout limuzínu těm, kdo jsou zvyklí se v ní vozit, a pořádně se v ní projet prostřednictvím svého voleného zástupce. Je to skoro, jako kdyby opět oznámili kandidaturu oni sami…

Na druhou stranu, Hrad je instituce, která nepochopitelně přežila několik zásadních revolucí. Možná bude nakonec nejlepší přijmout stav, kdy je ta dobře dotovaná šlechtická manýra prošpikovaná služebnictvem okupována sprostým ochlastou, který pobuřuje všechny, kdo by z trůnu i v roce 2017 rádi moralizovali podhradí.

Miloš Zeman obsadil chátrající trůn a úspěšně ho squatuje. Upozorňuje na to, že kulturní kapitál zavazuje.