V „podhradí“ se před pár dny konal alternativní 28. říjen. Akce dokázala pod heslem „slušnosti“ poměrně spontánně přilákat tisíce těch, kterým je zatěžko smířit se nadále se současným prezidentem. Je však velice důležitým momentem, že se na pódiu krom jiných objevila i Miroslava Němcová. Právě jedna z postav vždy té nejpřísnější ze stran posledních dvou škrtacích koalic totiž ukazuje, jakouže „slušnost“ mají tito lidé na mysli: slušnost navenek, se kterou je zcela bez kompromisů potřeba umravňovat neslušnou spodinu.

Není jednoduché si to přiznat, ale většina z nás v posledních třech letech postupně podlehla vábení Zemanovy hry. Platí to skoro pro všechny: pro umírněné liberály, apolitické demokraty i pro tu nejangažovanější levici. Jakákoli síla šikující ke konfrontaci Zemanovy hegemonie si přitom musí ze všeho nejdřív uvědomit jednu věc: nemáme žádný důkaz, že karty jsou rozdané tak, jak velí Zemanova pravidla.

Neexistují data, která by prokázala existenci onoho neohrozitelného tělesa skalních „zemanovců“, o kterém sám Zeman mluví a se kterým počítá. Vždyť cedule „Ať žije Zeman“ si musela prezidentská kancelář po vzoru nenáviděných aktivistů sama vyrobit a navozit na Národní třídu. Vždyť deklarovaní „Zemanovi lidé“ jako Mynář nebo Nejedlý na svých krajských kandidátkách totálně propadli.

Ten Zeman, jemuž všichni věnujeme tolik pozornosti, jako by snad vůbec neexistoval. Je jako ta plující mžitka v oku, která nám uniká tím spíš, když se ji snažíme zaměřit. Jinými slovy, Zemanovu dynamiku možná tvoří hlavně naše perspektiva.

I kdyby se však zemanovská mžitka dožila další kampaně, Miloš Zeman se znovu prezidentem nestane. Jediný aktuální průzkum veřejného mínění provedený na objednávku Seznamu totiž ukazuje, že Miloš Zeman v jednom směru výrazně ztrácí — rozrůstá se skupina voličů, kteří by ho „nevolili v žádném případě“. V dvoukolovém volebním modelu je přitom právě tato skupina naprosto zásadní, protože obrovskou silou vpadne do vyhroceného střetu dvou vítězů prvního kola: čím silnější tato skupina bude, tím pravděpodobnější bude Zemanova porážka.

Zjednodušeně řečeno, ono protizemanovské momentum, které si nemalá část společnosti projektovala už do Karla Schwarzenberga, dost možná konečně přerostlo Zemanovi přes hlavu. A to aniž by si stále ti stejní mediální světáci prošli jakoukoli sebereflexí.

Havlovo sebanaplňující proroctví

Situace je tedy z pohledu protizemanovského táboru optimistická. O to smutnější jsou zatím výjevy dalšího pokusu o „hradní sametovku“. Kulturní fronta si v moralizující póze rochní snad s ještě větším sadomasochismem než posledně. Jejich otravné „my-víme“ tváře jsou šklebem teroristů dobré nálady.

Jediná politická síla, která se chopila příležitosti naplnit tuhle nesmírnou prázdnotu politickým obsahem, je ožívající „pravice s lidskou tváří“, reprezentovaná nejvíce Petrem Gazdíkem nebo Danielem Hermanem…

Nesdílím sebemrskačskou perspektivu některých nalevo, kteří v tom spatřují další „selhání levice“ a opakují zlidovělou mantru „levice má problém“. Václav Havel kdysi formuloval paradox demokracie: čím lépe to s demokracií myslíte, tím víc vám to sama komplikuje. Jestli tedy dnes někdo „má problém“, je to spíše než levice prostě skupina lidí, kterou svírají mlýnská kola ovaru a kýče.

Zatímco v Deníku Referendum jsme se Havlovy narozeniny pokoušeli věnovat plasticitě jeho veřejného života — třeba rešeršemi jeho nadčasových myšlenek v Literárních novinách nebo politickými i osobními esejemi jeho nejbližších souputníků — Daniel Herman prostě konstatoval, že „Dalajláma tu otevřel průduchy ducha a duch zavanul“, načež nás ubezpečil, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ a „hodil Véčko“.

Slova Václava Havla o demokracii se tak zřejmě stávají sebenaplňujícím proroctvím i aplikována sama na sebe: v nepsaném souboji o Havlův odkaz to mají těžší ti, kteří to s ním myslí poctivě.

↗

Protizemanovské momentum, které si nemalá část společnosti projektovala už do Karla Schwarzenberga, možná definitivně přerostlo Zemanovi přes hlavu. Foto volimkarla.cz

Slušnost shora

Typickým příkladem prázdného moralizování je apel na takzvanou „národní pověst“: abychom zlepšili obraz České republiky v zahraničí, aby prezident nedělal ostudu, aby nás svět neměl za čecháčky… Podobné výroky padají jako kovadliny na hlavy všech, kteří neumí působit reprezentativně, kteří nejsou kosmopolitní, neumějí jazyky, nemají Twitter ani Facebook. Každý takový apel na vyleštění našeho národního obrazu je ve skutečnosti rákoskou přes prsty všem nevyhovujícím, nedostatečným, umouněným, unaveným a zahořklým.

Kulturní elity opět vylévají s vaničkou-Zemanem i dítě jeho „lidí práce“, mnohdy usebraných ve svém osudu každodenní těžkosti, dřiny, hypotéky, dluhu, monotónnosti, bezvýchodnosti a strachu. Zeman je důsledek všeobecné nespravedlnosti.

Pohoršování nad nevkusem většiny je paternalizující a ponižující a lidé ho samozvaným moralistům nikdy neodpustí. Chtějí prezidenta, jemuž říkají „prezident pro všechny“. A tím je ještě stále pro spoustu z nich Miloš Zeman. Jeho trik spočívá v tom, že pokaždé když naštve tyto nositele patentu na „slušnost shora“, stvrdí svou pozici jediného prezidenta pro ty, kteří to shora schytávají každý den. „Pro všechny“ znamená „i pro nás, pro které tu nikdo nikdy není“.

Zdánlivá všeobsažnost moralizujících hesel je největším důkazem, že ten společenský konflikt, z něhož se Zeman vynořil, není jen sociální, ale hlavně kulturní. A právě tady se kulturní fronta pokouší Zemana stále dokola porazit, přestože právě tady Zeman neustále vítězí: Miloš Zeman je oživlá noční můra úspěšnějších v nespravedlivém světě.

Většina lidí nemluví masarykovským jazykem evropanství, který je jazykem sečtělosti, průzračných ideálů demokracie v jejích zárodcích a ozvěnou dnes již abstraktního obrozenectví. Tito lidé se začnou cítit evropsky až ve chvíli, kdy toto „konferenční evropanství“ unikne trajektorii mezi pultíkovým mikrofonem a ušima „zvaných“. Lidé práce se stanou Evropany až ve chvíli, kdy se evropanství stane osudem lidí práce.

Každý úsměšek Zemanovu vzhledu, vkusu nebo trapasu je úsměškem všem, kteří si do Zemanovy války s elitami projektují i svůj vlastní nevalný vzhled, vysmívaný vkus i společenská faux pas. Každý útok na Zemana, který není zároveň podanou rukou neúspěšným lidem, je novým impulsem jeho triumfu.

Havlovy výzvy ke zbavování se občanské malosti potkal smutný osud. V rukou škrtačů a kýčařů se totiž stávají bičem na slabé, spíš než aby káraly slabochy. A Zeman zatím zůstává prezidentem obou.