Vede se tu malý spor nad otázkou, zda má prezident národ spojovat, anebo rozdělovat. Co o tom soudíte? (6. února 2002)

Samozřejmě by bylo lepší, kdyby prezident lidi, strany, společnost, národ spíš spojoval, než rozděloval. Jenomže spojovat se nelze „jen tak“, bez něčeho, nad čím nebo kolem čeho nebo kvůli čemu se lidé spojují; jakési samoúčelné spojování kohokoliv s kýmkoliv, spojování pro spojování, spojování „o sobě“ valný smysl nemá a spíš asi škodí, než něčemu pomáhá.

Vždycky se přece spojujeme kvůli nějakým hodnotám, na jejich obranu či pro jejich pěstování, jménem nějakých ideálů, norem nebo principů — a samozřejmě i proti něčemu, co je s nimi v rozporu nebo co je prostě podle nás špatné. Řekl bych: spojovat jako Churchill, nikoli jako Chamberlain.

Já osobně přímo biologicky nesnáším, když jsem s někým v konfrontaci či trvalém sporu (nebo když jsem tak interpretován). Miluji naopak obecný soulad a mír. Přesto jsem vlastně po celý život s někým v nějaké konfrontaci. Nikoli ale, jak patrno, proto, že bych střetnutí či spory vyhledával, ale právě naopak: mám zřejmě tak vypjatě náročnou představu o tom, jak by se měli lidé k sobě navzájem chovat a jak by se k nim měl chovat stát, že se vždycky najde někdo, komu ta představa příšerně vadí, a kdo tudíž cítí potřebu vést se mnou boj.

Český prezident by zajisté neměl být člověkem doktrinálním, ideologickým, dogmatickým nebo nesnášenlivým či žárlivým, spíš by měl být typem konsensuálním, tolerantním, prostě někým, kdo umí naslouchat druhým, případně jim i dát za pravdu. To ale neznamená, že by nesměl mít nebo nemohl mít žádné odpůrce. Naopak: kdyby žádné neměl, byl by mi lehce podezřelý.

Je to svého druhu paradox, že jako vyhlášený odpůrce nacionalismu býváte často v různých anketách uváděn mezi nejvýznamnějšími „vývozními artikly“ Čechů. Nabývá pro vás nyní, kdy odevšad slýcháme, že se všechno mění, i slovo národ nového významu? (24. října 2001)

Existenci národa či národů jsem nikdy nepopíral, je to jedna z důležitých vrstev našeho domova, a tudíž i naší identity, podobně jako naše rodina, naše obec, náš region, naše profese, naše náboženství či politická strana, náš kontinent či civilizační okruh.

Přesto se snažím toho slova moc často ve svých projevech neužívat, protože většinou mluvím za stát (nebo je to aspoň tak pociťováno) a náš stát, jak známo, není tvořen jen českým národem, navzdory našim různým historickým pokusům se etnicky homogenizovat. Ostatně, i kdyby tu žili jen Češi, stejně by nebylo moc dobré identifikovat národ se státem a bezděky tím pozdvihovat etnicitu na státní ideu a celkově ji tím nepřiměřeně nadřazovat jiným vrstvám našeho domova či naší identity.

Co se týče mne jako „vývozního artiklu“: ano, uvědomuji si, že v nejnepravděpodobnějších koncích světa je mi více nasloucháno a rozuměno než v mé vlasti, nicméně jelikož v ní žiji a dokonce zastávám nejvyšší funkci, jsem s ní pochopitelně identifikován, přičemž Česká republika bývá zase běžně identifikována s češstvím, takže se posléze i já stávám bezděky jakousi vizitkou češství.

Ale k té mé zahraniční slávě: mám k ní velmi ambivalentní vztah, protože si lépe než kdo jiný uvědomuji, kolik náhod k ní vedlo a jak je v mnoha ohledech nezasloužená. Nicméně nezbývá mi, než ji přijímat jako fakt a využívat jí jako nástroje k popularizaci myšlenek a k prosazování věcí, jež považuji za správné, což by se mi bez ní pochopitelně dělalo nepoměrně hůř.

Ze všech stran nyní slýcháme, že 11. září 2001 se změnil svět. V čem se změnil? V čem pro Vás? (26. září 2001)

To, co se stalo, chápu především jako velké varování lidstvu. Celé novověké pojetí světa a z něho rostoucí civilizační pohyb jako by v sobě obsahovaly zvláštní hlubokou dvojsmyslnost: zatímco na jedné straně závratně rozšiřujeme své poznání světa a proměňujeme je stále rychleji do obdivuhodného civilizačního pokroku, na straně druhé jako bychom svým počínáním stále zřetelněji ohrožovali sám osud lidského rodu na této planetě.

Bylo napsáno už bezpočet chytrých knih, které tento zvláštní stav nejen popisují, ale které nabízejí i jeho vysvětlení. Ty knihy se často stávají bestselery, ale reálné poučení si z nich bere málokdo. Bylo by velmi smutné, kdyby to musely být jen civilizační katastrofy typu Černobylu nebo teroristického útoku na Manhattan, co by donutilo moderní lidstvo zamyslet se hlouběji nad svým počínáním, uvědomit si jeho širší souvislosti a něco s tím vším dělat.

Sebevrazi, fanatici, zoufalci či vrahové existovali vždycky, dosud nikdy však nemohli tak snadno zničit tak velkou část světa. Přičemž jejich možné další a ještě horší činy nejsou zdaleka jediným ohrožením, které vzchází z lidské činnosti a jemuž bude nutno v budoucnosti čelit. Situace je vážná, mluvívám o tom dlouho a často, pořádáme na téma civilizačních hrozeb každoročně na Hradě konference, nicméně povšimněte si, že se takové řeči či akce setkávají v našem prostředí často jen s pohrdlivým úšklebkem.

Teď se například v českém tisku roztrhl pytel s neuvěřitelnými články o tom, že každý, kdo se odváží vznášet takové či onaké otázky po chování dnešního západního kapitalismu či obecněji po směru celkového civilizačního vývoje, je nepřítelem našeho ideálního světa a podporovatelem teroristů. To je samozřejmě blábol, prozrazující přesně ten typ soudobé pýchy, která mě celý život zneklidňuje. Nevím, zda nám může být útěchou, že takové věci lze dnes zřejmě číst už jen v Čechách.

Co říkáte zániku deníku Super? (5. srpna 2002)

Pozn. redakce: Bulvární deník Super vycházel od dubna 2001 do července 2002. Podle jeho kritiků měl sloužit jedinému účelu: napomoci ODS ve volbách. Diskusi o etice vzbudil uveřejněním fotky tehdejší ministryně Petry Buzkové bez horního dílu plavek nebo svým napojením na televizi Nova a Prima.

Nejednou jsem si v předchozích letech s určitou mírou nadsázky říkal, že jediné, v čem jsme dovedli po pádu komunismu okamžitě dohnat a předehnat Západ, byl rozvoj bulvárního tisku. Zánik Supru by snad mohl být jakýmsi znamením, že i u nás má všechno své meze a že naše veřejnost přece jen nesnese všechno v nekonečném množství. Ten deník byla skutečná špína a jsem rád, že navzdory gigantické reklamě řekla veřejnost „Tak dost“.

Zvláštní odstín špinavosti tomuto kurióznímu periodiku dával fakt, že bylo svázáno s jednou politickou stranou, navíc se stranou, jejíž někteří nejvyšší činitelé se občas navzájem předhánějí v tom, kdo bude víc nakysle uštěpačně protivný. Nesouhlasit lze s čímkoliv, ale proč je k tomu třeba křeč a škleb? Politická zakázka z okruhu takovýchto politiků zkombinovaná se snahou deníku předstihnout všechny ostatní v bulvárnosti dala vzniknout čemusi tak odpudivému, že to bylo zřejmě i pro čtenáře bulvárních tiskovin příliš silné kafe.

Slyšel jsem, že se počítalo s tím, že po volbách ten deník zanikne, prý měl svou roli sehrát jen do nich. Je-li to pravda, pak se zdá, že sehrál roli právě opačnou, než jaká mu byla určena. Náhlý konec Supru je tedy možná výmluvnou odpovědí na povýšenecké podcenění českého čtenáře.

Jaké důsledky by měla česká společnost vyvodit z případu Spolany Neratovice? (16. září 2002)

Pozn. redakce: Spolana Neratovice je největší chemičkou v České republice. Během povodní v roce 2002 zamořila řeku Labe toxickými látkami.

Věřím, že případ Spolany bude důkladně vyřešen, prozkoumán a zhodnocen. Vše, co jsem se zatím dozvěděl či co jsem na vlastní oči viděl, mne utvrdilo v mém pradávném pocitu, že kdykoli začne technokrat něco obsáhle vědecky vysvětlovat, je třeba velmi zpozornět a začít pochybovat. Oni jsou vám schopni s kamennou tváří vysvětlit, proč je třeba stavět gigantické chemičky i v místech, kde by si náš předpotopní předek nevystavěl ani chýši, a proč je dobré, aby celé tovární haly i území kolem nich byly nasáklé smrtelným jedem.

Nutnost ctít za všech okolností zdravý lidský rozum, pěstovat smysl pro přirozený lidský svět a nikdy nešetřit nedůvěrou k výkladům až podezřele či směšně velevědeckým - to by snad mohlo být jedním z hlavních poučení jak z případu Spolany, tak i z mnoha jiných úkazů, s nimiž se musíme vyrovnávat, ať už po povodních nebo i nezávisle na nich.

Mimo jiné: podle jejich řeči poznáte je. Všimněte si, jak dnes všichni v každé větě říkají, že „k něčemu došlo“. To je typická vyviňující vazba. Nezabil jsem, ale došlo k zabití. A kdyby někdo proti této mé odpovědi protestoval, pak mu vzkazuji, že k ní prostě došlo.

Po Novém roce si lidé dávají rozličná předsevzetí, ale - snad právě proto - velice nelibě snášejí jakékoli překvapivé události. Vy sám si umíte v novém roce představit obecně nečekané změny, jež by vás potěšily? (9. ledna 2002)

Představit si dovedu cokoliv, dobrého i špatného. Spíš jde o to, co lze očekávat určitě, co je dost pravděpodobné, co je méně pravděpodobné a co je nejspíš jen pouhé blouznění, ať už katastrofické, nebo naopak utopicky nadějeplné.

Uvedu příklad té poslední varianty: první týdny po 11. září 2001 jsme byli zahlceni smutnými zprávami o strachu lidí létat, o stojících letadlech, o krachu či ztrátách leteckých společností, o jejich státních záchranách, o bezpočtu nezaměstnaných, které tento truchlivý stav způsobuje.

Neobjevil se jediný člověk, který by si položil otázku: co je na tom špatného, že méně létáme? Proč musíme všichni létat stále víc a stále častěji? Proč musíme stále víc jezdit z místa na místo, třeba i auty? Proč musíme vyrábět stále víc stále dokonalejších aut, stále víc stále větších a stále dokonalejších letadel, proč musíme mít proto stále víc silnic, letišť, parkovišť, autoopraven atd. atd. atd.?

Proč vlastně kvantita čehokoliv má být jediným ukazatelem štěstí na tomto světě? Jsme kvůli tomu neustálému rychlému cestování z místa na místo snad méně nervózní (pravý opak je pravdou!), víme snad proto víc o světě (pravý opak je pravdou), je snad kvůli tomu život na Zemi kvalitnější (pravý opak je pravdou), jsme snad dík tomu všemu šťastnější?

Cesta na jiné místo světa musí být událostí, pak má cenu, pak pochopíme jinakost jiných končin. Neustálé a nepřetržité cestování způsobuje, že už nikdo neví, kde právě je, a tím méně dokáže rozeznat rozdíl mezi Paříží a Hongkongem. Ze světa tedy — paradoxně — má permanentní zákazník leteckých společností méně než ten, pro koho je návštěva jiného kouta světa životní událostí. Čili: má utopická představa o „nečekané změně“ k lepšímu je stejně prostá jako nepravděpodobná: sním o tom, že konečně vlivní lidé jasně řeknou, že méně letů nemusí znamenat horší život, ale spíš naopak.

Pozn. redakce: Havlův odpor k létání zmiňovali někteří jeho bývalí spolupracovníci, kteří si nepřáli, aby po něm bylo pojmenováno letiště Ruzyně.