Chilcotova zpráva o Iráku připomíná i životní selhání Václava Havla
Jakub PatočkaVčera v Londýně zveřejněná tak zvaná Chilcotova zpráva o souvislostech nelegální invaze do Iráku vydává otřesné svědectví nejen o tehdejších představitelích britské Labour Party, ale je i připomínkou nejtěžší politické chyby Václava Havla.
Loňský festival dokumentárních filmů v Jihlavě uvedl trýznivě působivý film Abbase Fahdela Vlast (Irák v roce 0). Kdokoli snímek uvidí, těžko jej dokáže ještě někdy vymazat z paměti. Film získal cenu evropské organizace sdružující přední festivaly podobné tomu jihlavskému, a to navzdory krajně neobvyklé metráži: trvá pět a půl hodiny.
Je rozdělen do dvou polovin a natočen metodou „domácího videa“. Autor, příslušník vrstvy, kterou bychom v analogii k Husákovu Československu popsali jako „šedou zónu“, v první půli zachycuje život rodiny svého bratra a jeho přátel před invazí. Z různých detailů je evidentní, že patří do prostředí s hlubokým odporem k Saddámovu režimu; zazní tu i vzpomínky na příbuzné, které režim zabil, patrně za hrozných okolností.
Příběhu to skýtá podstatný kontext, ale jeho hlavní osa je jiná, soustředí se na líčení každodennosti rodiny autorova bratra: jak prožívají blížící se válku. Ač to může znít prazvláštně, vyskytují se tu i komické pasáže; například rozhovor dospívajících dívek o tom, jak si správně nasazovat plynovou masku, by režírován v hraném filmu těžko mohl dopadnout lépe.
Jako hlavní hrdina se postupně z toku obrazů vylupuje autorův synovec, čiperný, asi desetiletý hoch, v němž každý, kdo někdy měl na blízku chlapce takového věku, snadno rozpozná spoustu povědomých milých vlastností. Zvlášť zábavné jsou scény lamentování nad povahou žen, odkoukaného nejspíše od otce a jeho druhů.
Hochova průbojná nátura a kouzelně přímá povaha ovšem do plné krásy vykvetou až v druhé půli, která líčí život rodiny vprostřed ochromujícího rozkladu veškerých institucí vzápětí po invazi. Pro oči Evropana, návštěvníka filmového festivalu, tu mučivě působí zejména barbarství, s nímž se dopustilo ničení knihoven, muzeí, filmových ateliérů.
Čím dál častěji se v sousedství ozývá střelba, množí se zprávy o mrtvých a uprchlých. Když člověku dojde, k jakému závěru film nevyhnutelně směřuje, oblije ho studený pot a jak v křeči bez schopnosti pohnout se, zabořený do sesle v kině čeká na nevyhnutelné naplnění tragédie. Jež přijde.
Z filmu je zcela evidentní, že se Američané a Britové v Iráku ani břitkým odpůrcům Saddámova režimu od první chvíle nejevili jako osvoboditelé, nýbrž jako okupanti. Jako nejděsivější moment se jeví skutečnost, že o rozpoložení obyvatelstva museli mít architekti invaze obrázek. Museli také vědět, co bude vpád pravděpodobně znamenat pro jakoukoli snahu uchovat v něm elementární pořádek. Přesto se pro ni rozhodli.
Zpráva drsnější než se čekalo
Když ve středu po sedmi letech vyšetřování v Británii zveřejnili tak zvanou zprávu Chilcotovy parlamentní komise o souvislostech nelegálního vpádu do Iráku, kterou bez souhlasu OSN podnikla tak zvaná Koalice ochotných pod vedením Spojených států a Velké Británie v roce 2003, nebylo možno říct, že by přinesla nějaká zásadní nová zjištění. Jinou metodou na šesti tisících stranách dokládá to, co působivěji ilustruje Fahdelův film. Přínos Chilcotovy zprávy je přesto neocenitelný: spočívá v tom, že stvrdila oprávněnost námitek, jež jsme jako odpůrci invaze vyslovovali od samého počátku.
Podle prvních ohlasů z Británie zpráva co do intenzity své kritičnosti překonává i nejsmělejší předpoklady a hned v prvních reakcích se znovu objevily i debaty o tom, zda by Tony Blair neměl být postaven před soud. Vedlejším efektem zveřejnění zprávy je zásadní posílení pozice Jeremyho Corbyna, který jako jeden z mála poslanců labouristů principiálně invazi odmítal od první chvíle.
Měl tehdy pravdu a má ji i dnes, což se jistě zhodnotí v jeho podpoře v obtížné konfliktní situaci, jíž dnes čelí. Jeho sněmovní projev ke zveřejnění zprávy byl tak znamenitý, že to museli uznat i jeho zavilí odpůrci mezi komentátory Guardianu. Připomněl v něm, že se proti zločinnému vpádu do Iráku konala největší demonstrace v britských dějinách čítající jeden a půl milionu lidí a uctil tehdejšího člena britské vlády Robina Cooka, který na protest proti chabě zdůvodněné akci bez solidní mezinárodní podpory rezignoval.
»...zásadní posílení pozice Jeremyho Corbyna, který jako jeden z mála poslanců labouristů principiálně invazi odmítal od první chvíle.«
A u nás? U nás bude dál pokračovat kult Havla, ne proto, že byl humanista a dobří lidé jej chválí, ale proto, že ze Západu a zejména z USA dál pokračuje tento trend a tlak, p r o t o ž e – a to je podstatné – jak autor textu přesně napsal:
»Právě jeho jméno jako morální autority, kterou v hluboké úctě z dobrých důvodů chovala a chová i západní progresivní a liberální část veřejnosti, dodalo vpádu do Iráku punc ušlechtilé akce, jejž nikdy nezasluhovala.«
U nás se nikdo neomluví, navíc mi nepřijde ani ta anglická omluva jako upřímná, ale jako vrchol falše. Napřed udělají zločinnou akci, pak se 13 let počká a pak se omluví a vymalováno – anglická demokracie je super, všichni v ni zase pěkně věříme...
Nikdo nahoře potrestaný nebude, vždy padnou jen malé hlavy dole (jako šéfa nějaké americké tajné služby, že dodali myslné infromace).
Už jsme zapomněli, že tehdy válku odmítaly miliony lidí po celém světě, ale spolčení vůdcové Británie + USA vsadili na "spletli jsme se", "my jsme nevěděli" atd. Prostě ukázková a plně vědomá faleš mocných, kteří ví, že na ně jsou zákony světa krátké.
Věděl to tehdy i Erazim Kohák:
1) http://casodej.cz/OBR/15-03-2003/dsc00017.wav
2) http://casodej.cz/OBR/15-03-2003/dsc00018.wav
Věděly to miliony lidí po celém světě:
K velkým demonstracím došlo v mnoha jiných významných světových městech, např. v Paříži (800 000), v Římě (2.5 milionu) Berlíně (500 000), ve Washingtonu, v Melbourne (200 000), Barceloně (1 milion), v Madridu (1 milion), v New Yorku (500 000), Seville (250 000), v Athénách (200 000) španělském Oviedu (200 000), v Montrealu (150 000), v Dublinu (100 000), v Bruselu (100 000), v Lisabonu (100 000), ve španělském Las Palmas (100 000), v Cádizu (100 000), v Amsterdamu (80 000), v Torontu (80 000), Stockholmu (80 000), v Los Angeles (75-100 000), v Glasgow (50-60,000), v Oslu (60 000), v Seattlu (55 000), v Montevideu (50 000), v německém Stuttgartu (50 000), v Thessalonikách - v předsedající zemi EU Řecku (40 000), v Copenhagenu (35-40 000), ve švýcarském Bernu (40 000), v brazilském Sao Paulu (30 000), ve španělské Gironě (30 000), v kanadském Vancouveru (30 000), ve švédském Göteborgu (30 000), v Tokiu (25 000), v Budapešti (20 000), australském Newcastlu (20 000), ve Vídni (20 000), v Lyonu (20 000), v australském Perthu (20 000), v baskické Iruneji (20 000), ve francouzském Montpeilier (15-20 000), v Luxemburgu (15-20,000), v Buenos Aires (15 000), v Rio de Janeiru (15 000), v Helsinkách (15 000), v Mexico City (10-15 000), v australské Canbeře (10-15 000), norském Trondheimu (11 000), indické Kalkatě (10 000), v Johannesburgu (10 000), Minneapolis (10 000), v Záhřebu (10 000), v San Diegu (10 000), Filadelfii (10 000), kanadském Edmontonu (10 000), v novozélandském Aucklandu (8-10 000), v Tel Avivu (1500), Adelaide, Bellingenu, Bregenzu (1500), v Bratislavě, Cape Townu (5000), Christchurchu, Dunedinu, Durbanu (3000), Irakliu (4000), Maine, Patrasu (3500), v Praze (2200), Quitu (250), Rethimnu (2000), na Rhodu (2000), Santiagu (3000), v Taipei, v Tampere (2000), Tudele (5000), Turku (5000), Volos (3000), ve Varšavě, Wellingtonu a stovkách dalších měst...
Viz: http://casodej.cz/praha15022003.htm
* * *
»Když se někdy krátce po té Havlův celoživotní přítel francouzský politolog Jacques Rupnik zamýšlel nad tím, proč bývalí disidenti z východoevropských zemí přestali inspirovat, shrnul to lakonickou poznámkou: „Protože nahradili ideu života v pravdě podporou války ve lži.“«
Je nutné rozlišit Havla raného, tedy do roku 1989 (autora Moci bezmocných z roku 1977) a Havla pozdního, tedy Havla "vazala", který už zcela jasně podlehl naprosto profesionální zlo-propagandě Západu.
* * *
A vrcholem fixace této americké propagandy bylo a je pojmenování letiště Praha Ruzyně po Havlovi. Na věčné časy a nikdy jinak budeme vědět, že i ty války byly dobré, vždyť i Havel je ve výše zmíněném "Dopise osmi" podporoval, tak i proto byly košer.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dopis_osmi