Pan Jedlička poukazuje ve svém článku na rozdíl v charakteru režimu mezi Irákem a Ukrajinou („uštvaná diktatura“ versus „zápolící demokracie“). Nevím, jestli mu dobře rozumím, domnívá se snad, že pokud se nám nějaký režim nelíbí, může to být důvodem k rozpoutání horké války proti tomuto režimu? Možná se nám třeba nelíbí režim v Číně nebo v Saúdské Arábii, ospravedlňovalo by to tedy vojenský útok proti Číně nebo proti Saúdské Arábii?

Chomsky nenapsal, že ruský útok na Ukrajinu a agresivní válka, kterou tam Ruská federace vede, jsou celkově shodné s americkým napadením Iráku a tamějším brutálním vedením války.

Přesně vymezil, v čem je považuje za srovnatelné - v míře porušení mezinárodního a válečného práva. A v tom se opravdu shodují. Ony čtyři rozdíly, které PJ rozebírá, na této shodě nic nemění.

Mimochodem jsou relativní -- např. reakce veřejnosti na druhou Iráckou válku byla v zemi hlavního agresora masivně přízniva, ovšem spoluvytvářená tlakem amerického nacionalismu a agresivně vynucované konformity (přejmenování French Fries na Freedom Fries, protože se Francie nechtěla připojit ke koalici ochotných), v Evropě -včetně zemí, které se na agresi podíleli, byl už obraz mnohem složitější.

Ano, Putin má kromě ruského nacionalismu a agresivně vynucované konformity po ruce ještě mocenské nástroje nátlaku na media, ale jinak bych tu viděl docela velkou podobnost.

Jde o to, aby se ty shody nepromítly do budoucnosti Ukrajiny.

Nejhorší následek americké války v Iráku byla přece neschopnost zavést v zemi mír (nebo alespoň realizovat odpovědnost okupanta za správu země jinak než Abu Grajbem), která vedla k rozkladu a vzniku ISIS.

Dokonce i vítězná Ukrajina by byla válkou rozvrácená (pravděpodobnější: Ukrajina, která musela udělat pro uzavření míru pro část populace nepřijatelné kompromisy) a bez masivní materiální pomoci by "zápolící demokracie" mohla rychle změnit v polovojenskou populistickou diktaturu vyvažující zájmy oligarchů a warlordů. Doufám, že této odpovědnosti dokáže EU ve vlastním zájmu dostát.

Především je nutno poznamenat, že je dosti pochybným aktem v souvislosti s intervencí v Iráku (vedenou Američany) hovořit o "lži", jmenovitě ohledně nebezpečí, že by irácký diktátor Saddám Husajn mohl vlastnit zbraně hromadného ničení.

Sám P. Jedlička ve svém článku o této akci https://denikreferendum.cz/clanek/33273-colin-powell-adonald-rumsfeld-jak-sevylhavala-valka-viraku cituje jednoho amerického představitele, vedoucího skupiny která po obsazení Iráku hledala zakázané zbraně: „Ohledně zbraní (…) jsme se mýlili takřka ve všem.“

Ano, Američané se MÝLILI; ale mýlit se je skutečně něco zásadně jiného, nežli vědomě lhát. (Tak jako například naprosto vědomě dnes Rusové lžou o "denacifikování Ukrajiny".)

Ano, tehdejší američtí představitelé si z docházejících zpravodajských informací selektivně vybírali jenom ty, které podporovaly jejich vlastní názor; nicméně já pro svou osobu musím říci, že i já jsem se tehdy spíše klonil k názoru, že Saddám tyto zbraně hromadného ničení (jmenovitě zbraně jaderné) skutečně má, respektive se chystá je vyrábět.

Co pro tento předpoklad hovořilo:

1. Saddám už předtím zbraně hromadného ničení vlastnil; a bylo tedy vysoce pravděpodobné, že se je pokusí vlastnit znovu, jakmile by k tomu dostal příležitost

2. Saddám Husajn tyto zbraně hromadného ničení skutečně použil; světem tehdy oblétly fotografie ukazující celé kurdské vesnice vyvražděné útokem chemickými zbraněmi. Bylo tedy očividné, že ani v budoucnu by nijak neváhal takovýchto zbraní znovu použít.

3. Saddám Husajn systematicky omezoval práci kontrolních skupin Mezinárodní atomové agentury, která v Iráku pátrala po jaderných zbraních respektive zařízeních, kde by tyto mohly být vyráběny; až nakonec těmto kontrolním skupinám nařídil okamžitě opustit Irák!

A byl to právě tento poslední akt, který ve mně (a zřejmě i u amerických představitelů) posílil přesvědčení, že Saddám tyto jaderné zbraně buďto vlastní, anebo v dohledné době vlastnit může. Za dané situace se jevilo jediným vysvětlením tohoto Saddámova počinu, že on něco skrývá; a že má strach že to bude odhaleno.

Opakuji ještě jednou: tehdy skutečně nikdo nevěděl a vědět nemohl, že tomu tak není. Naopak: vše hovořilo pro to, že podezření ohledně atomových zbraní v Iráku mají reálný podklad. A teď si představme, co by to mohlo znamenat pro svět, kdyby skutečně došlo k tomu, že by irácký diktátor a tyran opravdu dostal do rukou jaderné zbraně! Když navíc už jednou dokázal, že je beze všech skrupulí ochoten zbraně hromadného ničení použít!

Nastala tedy situace akutní nouze; a navíc - jak sám P. Jedlička ve svém článku o irácké invazi uvádí - čas spěchal i z čistě vojenského hlediska, bylo nutno pro případný zásah využít příznivého počasí. A právě toto byla situace, za které se nejen Spojené státy, ale například i Velká Británie rozhodly k provedení akce.

Závěrem je tedy možno říci: jakkoli kritičtí můžeme být vůči této akci vůči Iráku ex post, když už máme k dispozici všechny informace, pokud chceme spravedlivě hodnotit tehdejší jednání především amerických politiků, pak musíme vycházet z té situace, jaká byla tehdy.

A tady je možno právem tvrdit: jakkoli velice sporná už tehdy byla tato intervence proti Iráku, a jakkoli pochybné nebo přinejmenším nejisté byly už tehdy argumenty k ní vedoucí - přes to všechno není možno tvrdit, že by se jednalo o intervenci zcela svévolnou. A to dokonce i z hlediska mezinárodního práva - i tady mohla koalice interventů uvádět alespoň určité reálné argumenty odůvodňující její postup.

Zatímco ruská agrese proti Ukrajině - to je naprosto zásadní, brutální porušení těch nejzákladnějších norem mezinárodního práva, a všechny "argumenty" kterými se ruská strana snaží tento svůj akt agrese odůvodnit, jsou od samého počátku vylhané. Jestliže základním cílem intervence v Iráku bylo odstranit od moci iráckého diktátora, pak cílem ruské agrese proti Ukrajině není nic jiného, nežli čirý akt anexe, trvalého ukořistění cizího území.

V daném smyslu je tedy zcela nepřípustné mezi těmito dvěma událostmi dělat rovnítko; bylo by to v prvé řadě urážkou ukrajinských obránců jejich vlasti, kdyby měli být stavěni na stejnou úroveň jako vojenská mašinérie iráckého diktátora.

Pane Nusharte, tady ovšem nejde o to že se "nám nelíbí" režim v Číně či jinde - tím zcela převracíte meritum věci.

Jde o to, že určité státy, respektive jejich politické vedení, jsou natolik tyranské, že tím víceméně zcela ztrácejí svou legitimitu. A v té míře, v které tuto svou legitimitu ztrácejí, v té samé míře narůstá legitimita případného zásahu proti nim.

Nutno si uvědomit jednu zcela klíčovou okolnost: v tomto ohledu došlo v chápání norem mezinárodního práva v poslední době k zásadnímu posunu. Jestliže dříve platilo, že hranice státu jsou principiálně neporušitelné, a že uvnitř tohoto státu si daný vládce či režim může dělat co se mu zlíbí, aniž by mu do toho kdokoli mohl mluvit (takže Turecko svého času mohlo povraždit milióny Arménů, aniž by pro ně někdo hnul prstem), pak dnes už - díkybohu - došlo k onomu zmíněnému posunu, že něco takového už bez dalšího možné není.

Zkrátka: dnes už vedle principu neporušitelnosti hranic i v mezinárodním právu platí princip ochrany základních lidských práv. - K zásadnímu přelomu v této oblasti došlo v souvislosti s bombardováním Bělehradu; to bylo sice bezprostředně "porušením mezinárodního práva" (nebylo kryto mandátem OSN) - nicméně jeho účelem (a jeho legitimizací) byla ochrana kosovsko-albánského civilního obyvatelstva před terorem srbsko-jugoslávských ozbrojených komand.

Ta skutečnost že není možno obdobným způsobem zasáhnout například proti genocidě Číny vůči ujgurskému obyvatelstvu, to má své ryze praktické důvody: prostě proto že nejen že Čína samotná je vojensky příliš silná, nežli aby bylo možno proti ní účinně zasáhnout, ale i celá řada takovýchto tyranských režimů má své ochránce jak právě v Číně, tak i v Rusku. Je to skutečná aliance ničemů, která se zde postupem času vytvořila (a která má ovšem své zastoupení i v samotné Radě bezpečnosti OSN); a proto je tak krajně obtížné pro mezinárodní společenství zasahovat i v případech zcela jasného a brutálního útlaku domácího obyvatelstva tím či oním režimem.

Ukazuje se znovu a znovu, jak nevyspělý, jak v mnohém ještě vysloveně barbarský je tento svět; a lze jen doufat, že se časem lidstvo přece jenom dostane tak daleko, že jakýmkoli excesům podobného druhu účinně zabrání spojené síly lidstva. Teprve od takové chvíle bude možno říci, že na této planetě skutečně zavládla civilizace.

Lež zůstane lži, třebas by byla stokrát nazývaná omylem. Právě to, že to byla prokazatelná lež, stálo Blaira veškerý politický kredit.

Ale tu lež bych americké a britské vládě tolik nevyčítal. Bezohledné zabíjení civilistū, mučení, rabování, to je ale trochu jiná káva než lhaní vlastním občanům za účelem válečné agrese.

Jsem přesvědčený demokrat, ale právě proto mám na západní demokracie, stabilizované a bohaté, tvrdší nároky, nikoli snížené jako vy.

Srovnávání války proti Iráku a války proti Ukrajině nemá valného opodstatnění, nepočítám-li ovšem potřeby protiamerické rétoriky. Ukrajina je mimo jakoukoli pochybnost čistě (pouhopouhou) obětí agrese Ruska. Naproti tomu Irák byl opakovaně agresorem!

Vraťme se tedy do 80. let. Na jejich prahu Irák napadl a 8 let vedl válku proti svému sousedu Íránu. Šlo o velmi krutý, málo sledovaný konflikt. Revoluční Chomejního Írán byl ovšem (nejen) USA důvodně vnímán jako nepřátelský a nebezpečný, dokonce jako barbarský. Na charakteru iráckého útoku však tato skutečnost mění málo. Diktátor Saddám Husajn byl ze sunnitské menšiny a bojoval nejen proti šíitskému Íránu, ale právě tak proti šíitskému (jakož i kurdskému) Iráku.

Brzy po skončení bezvýsledné války se svým větším (ale hůře vyzbrojeným) sousedem, si Saddám „zgustl“ na Kuvajtu, proti němuž podnikl zcela nevyprovokovanou vojenskou operaci. Řešil tím zájmy své moci doma. (Pro milovníky paralel se srovnání s aktuální válkou Ruska nabízí nejspíš právě zde!) Okupace emirátu byla ve světě právem vnímána jako akce, nemající v nové době obdoby a vyžadující proto rozhodný zásah. Osvobozovací válka byla mezinárodním podnikem skoro 30 zemí, včetně arabských (hlavní síly pochopitelně dodaly USA). Skončila vítězně, obnovením původního stavu.

Druhá válka proti Iráku byla opět mezinárodní akcí, byť méně jednomyslnou. Zde je třeba konstatovat, že na ni velmi tlačil prezident USA George Bush jr., který zjevně pociťoval potřebu (či povinnost) dokončit porážku opět sílícího Husajnova režimu, ke které dříve jeho otci, též americkému prezidentu, scházel mandát OSN. (Demokracii vláda příslušníků jedné rodiny opravdu nesvědčí.)

Irák na probíhající spojeneckou operaci odpovídal útoky na Saúdskou Arábii, poskytující mezinárodním silám základny, a také také ostřeloval Izrael. V tomto případě šlo o odvetu za dřívější (prozíravé!) zničení jaderného zařízení u Bagdádu. Izrael se (poprvé a naposledy) aktivně nebránil ostřelování, neboť opačná reakce by rozložila protiiráckou koalici.

Válka proti Iráku, stejně jako ozbrojený zásah do situace v Afghánistánu, vojenská akce směřující k ukončení balkánských válek i (nejspornější) operace proti Kaddáfímu, který se právě dostával opět „do sedla“ a tím k brutální likvidaci všech svých četných protivníků, které v Libyi odhalilo neúspěšné „arabské jaro“, nemají skoro nic podstatného z toho, čím se nyní vyznačuje agrese Ruska proti Ukrajině. K ní bychom museli skutečné paralely vymýšlet. Třeba v agresi ČR vůči SR, nebo, ve větším měřítku, USA proti Kanadě.

a nejsou vždy zcela podle představ našich a jejich loutkovodičů, jako např. Marie le Pen.

Ovšem i autoritářství Východu, např. Číny, má, myslím, pro něj své opodstatnění, je totiž tvrdou obranou právě proti obrovské a drtivé moci západních "demokratických" korporací.

Holt doba, kdy všichni budou volit TOP 09 (hádám vaše oblíbená strana) ještě nenazrála, to by se všichni museli mít stejně dobře, což by ovšem vyřešil jedině socialismus a ten pane Kolaříku taky nechcete :-)

"Bezohledné zabíjení civilistů, mučení, rabování, to je ale trochu jiná káva než lhaní vlastním občanům za účelem válečné agrese."

Tak především, pane Profante, zde byla řeč výhradně o otázce legality (a legitimity) zásahu mezinárodní aliance proti iráckému režimu diktátora Saddáma Husajna. To co se dělo potom - o tom je samozřejmě naprosto možno diskutovat, ale je to prostě jiné téma.

Nicméně přece jen jedno musím podotknout: ať bylo obětí mezi civilním obyvatelstvem jakkoli mnoho, nikdy nebyly cílené útoky na něj oficiálním záměrem, a pokud k nim někdy došlo, byly i - byť i třeba nedůsledně - stíhány. Zatímco podle nejčerstvějších zpráv po odchodu ruských okupantů z obcí severně od Kyjeva tam leží na ulicích mrtví civilisté, s rukama svázanýma za zády, zastřelení zezadu. A je sotva myslitelné, že by ruská prokuratura kdy vyvinula sebemenší snahu tyto zločiny stíhat.

"Lhaní vlastním občanům za účelem agrese" - pane Profante, mohl byste nám sdělit, jaký zájem by například Velká Británie (a její sociálně demokratický premiér) měla mít na - podle Vás zcela bezdůvodné - agresi proti Iráku?

Přesně naopak: předem bylo naprosto jasné, že tato mise bude krajně problematická, a že kdo se jí zúčastní, bude si jenom pálit prsty.

Pane Profante, ještě jednou: ano, předpoklad o tom, že irácký diktátor Saddám vlastní (aktuálně) zbraně hromadného ničení se ukázal být omylem; ale není možno tu právem mluvit o vědomé lži.

Píšete, že jste "přesvědčený demokrat", a proto máte na "stabilizované demokracie" vyšší nároky. To je samo o sobě naprosto oprávněný postoj; jenže moje zkušenosti jsou daleko spíše toho druhu, že jmenovitě v levicovém prostředí stále ještě přežívají antiamerické resentimenty; že zde stále ještě přetrvává automatický reflex, že ať Spojené státy udělají cokoliv, nemůže to být nikdy nic jiného, nežli projev imperialismu a velmocenské arogance.

Být kritickým vůči vlastní straně je zásadový postoj hodný uznání; ale ani takto oprávněný kriticismus by neměl zaslepovat střízlivý pohled na objektivní charakter událostí a jednání zúčastněných aktérů. Jestliže si přece jenom už po určité životní zkušenosti troufám něco tvrdit s jistotou, pak to že tento svět (a tedy i jeho obyvatelé) je krajně složitá, vnitřně rozporuplná záležitost; a že je krajně zavádějící uchylovat se k jakýmkoli paušálním soudům a předem fixovaným předpojatostem.

Se stabilitou západních demokracií to bylo málokdy í jasné. Ale ten sklon k destabilitě pramení z napětí, která umožňují svobodu a kterých se proto není radno vzdávat.

Orwell v eseji z roku 1941 popisuje bombardovaný Londýn, ve kterém na ulici prodávají za zlámanou grešli letáky vychvalující nacistický řád a vyzývající ke kapitulaci. Souhlasně -- proti Hitlerovi se přece nedá bojovat jeho zbraněmi (monopolem veřejného myšlení) a nemělo by cenu bojovat o britskou svobodu, kdyby si ji britský lid cenil tak málo, že by ho svedlo pár negramotně napsaných letáků.

Jistě, současné formy hybridní války jsou sofistifikovanější a zvláště proti fenoménům typu řetězových mailu je těžká veřejná obrana (protože vytvářejí z podstaty neveřejné sociální bubliny kanalizované nenávisti z pocitu ponížení a zbytečnosti), ale přesto jsou úspěchy ruských trollích farem spíš symptom nemoci než její podstata.

Přesto si myslím, že demokracie, které se měly čas pevně zakořenit -- americká, britská, francouzská -- jsou přes přes současné populitstické poruchy odolnější než ta maďarská nebo polská. Nemluvě o odolnosti (čili stabilitě) německé demokracie a demokracií skandinávských.

Jak říkám, příliš mě nevzrušuje, že někdejší americký prezident lhal, aby podpořil agresivní válku bez mandátu OSN. Více mi u toho pána vadila rétorika křižáckých válek.

Ale když někdo má od své vlastní zpravodajské služby jasné vyjádření, že v Iráku řečené zbraně nejsou --a to, že tato vyjádření měl, je prokázáno, stejně jako to bylo prokázáno u britského premiéra -- a tvrdí, že má nezvratné důkazy o přítomnosti zbraní v Iráku, pak je těžké to nazývat omylem, protože se tomu česky říká lež.

Snad bude ale ještě zapotřebí zmínit jednu okolnost: opravdu tomu není tak, že já bych svého času zásah aliančních vojsk proti Iráku nějak entuziasticky podporoval. Za prvé: musím přiznat, že tehdy jsem ony zmíněné antiamerické resentimenty sám ještě do určité míry sdílel. A za druhé: jmenovitě tehdejší americký prezident George W. Bush mi byl osobně krajně nesympatický; a měl jsem tehdy silný sklon všechny jeho počiny a priori považovat za přinejmenším podezřelé.

Na straně druhé jsem tuto invazi ani nijak neodsuzoval; za prvé ničemnost počinů iráckého režimu a jeho vůdce Saddáma Husajna (tak jak je souhrnně vylíčil pan Horák) byly tehdy už natolik zjevné, že sotva bylo možné postavit se z morálních důvodů jakýmkoli způsobem na jeho stranu. A za druhé - opakuji znovu, vzhledem k tehdejším okolnostem jsem sám byl náchylný uvěřit, že on skutečně atomové zbraně buďto už vlastní, nebo se je přinejmenším chystá vyrobit.

Hleděl jsem na onu invazi tehdy tedy víceméně z neutrálního stanoviska; nicméně nemohu mlčet ke snahám stavět ji na roveň ruské agresi proti Ukrajině, jenom na základě vnější shody určitých formálních znaků.

"Ale když někdo má od své vlastní zpravodajské služby jasné vyjádření, že v Iráku řečené zbraně nejsou --a to, že tato vyjádření měl, je prokázáno" - pane Profante, ještě jednou: ono je velmi snadné soudit ex post, když už máme k dispozici ověřené informace.

Jenže: prakticky každý státník od svých zpravodajských služeb dostává permanentně obrovské množství informací, které si navzájem protiřečí. A které v danou chvíli není možno nade vší pochybnost ověřit. (Například americké armádní velení dostávalo ke konci roku 1944 naprosto přesné zprávy od své vojenské rozvědky, že Němci chystají masivní protiútok v oblasti Arden. Jenže - toto velení bylo naprosto pevně přesvědčeno, že Němci k něčemu takovému nemají síly; a tak tyto zpravodajské informace prohlásilo za chiméry, a velitel zpravodajců byl poslán na nucenou dovolenou! - Máme snad jenom proto tvrdit, že americké velení tehdy "lhalo"?!... Ano, oni se mýlili, naprosto fatálně a trestuhodně; ale byl to konec konců skutečně jenom omyl, byť i zaviněný vlastní zaslepeností, vlastní předpojatostí.)

Ale zpět k americkému prezidentovi: ano, on dostal informace od své zpravodajské služby (o kterých my dnes víme, že byly správné), že v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nejsou; jenže on dostával zprávy i přesně opačné (o kterých my dnes ovšem víme, že pocházely z velmi dubiózních zdrojů).

Ano, prezidentovi Bushovi (a jeho poradcům) je možno právem klást za vinu jejich předpojatost, jejich selektivní výběr informací; ale opravdu není možno právem tvrdit, že by skutečně pozitivně věděli, že skutečnost je jiná, nežli jak se domnívali oni. A opakuji znovu: situace byla akutní, oni se museli rozhodnout v řádu několika týdnů; z jejich pohledu hrozilo reálné nebezpečí, že irácký diktátor bude mít už v dohledné době k dispozici atomové zbraně - a pak by vůči němu (a jeho případným dalším agresím) bylo mezinárodní společenství stejně tak bezmocné, jako je dnes bezmocné vůči ruskému agresorovi.

Možná se v souvislosti s probíraným hodí uvést, že v anglosaském světě se na lež dosud pohlíží jako na zcela nectný a neospravedlnitelný čin. Není divu, přísaha tu ještě neztratila svou starobylou roli. Třeba při vyšetřování v Senátu USA jde často hlavně o to, dokázat právě lež, samo jednání není leckdy ani posuzováno. Vzpomeňme, jaký malér si způsobil Bill Clinton, který zalhal v případě ...mimomanželského sexu s jistou stážistkou!

Ano, není třeba, abychom tu my "rozhodovali" o tom, zda v dotčeném případě zalhal i George Bush jr., když už nedokázal "zařadit zpátečku", nebo zda jen nevěřil informacím výzvědných služeb. Někdy je hranice obojího nenápadná, neboť člověk, jak známo, často věří (stejně jako nevěří) tomu, čemu chce. Zdánlivě na okraj zmiňme, že chorobně podezíravý Stalin ignoroval informaci o správném a přesném datu zahájení útoku hitlerovského Německa na SSSR, jíž se mu dostalo na základě zjištění (cizí) zpravodajské služby. Sovětské letectvo bylo v důsledku toho z podstatné části zničeno, aniž stačilo vzlétnout.

Podezření ze lži se s prezidentem Bushem vleklo (což samo zčásti vysvětluje, proč je - v Americe - lež odmítána). Pamatuji, že i v Praze byla běžně k vidění přes šablonu sprejovaná Bushova hlava a pod ní "Oh, but..." (třetí, české, slovo pak tvořilo slabý rým). Pro neadekvátní populistické kroky AI jsem ukončil posílání příspěvků.

Prezident Bush ovšem nelhal, když dopředu oznámil, kdy vyprší ultimatum a může tak dojít k okamžitému útoku (s nímž pak skutečně neotálel). Naproti tomu prezident Putin opakovaně prohlašoval, že na Ukrajinu Rusko nezaútočí, zaútočit nemíní, či že se z jeho vůle tak nestane. Nezdá se, že by bezostyšným lhaním Putinovo státnické charisma v Rusku nějak utrpělo. Ani výše zmíněná drsná zkušenost spojená v paměti Rusů (a Ukrajinců) s nenadálou operací Barbarossa na neměla vliv. Pozoruhodné ovšem je, že ani u nás nebyla, pokud tedy vím, Putinova prolhanost zpětně patřičně zdokladována a veřejně demonstrována. Překvapením se totiž stala ne ona, nýbrž západní naivita.

Pane Horáku, rád bych upozornil na typ mentality, pro který není zcela zjevná lež nectností (byl bych rád, kdyby v našem kulturním okruhu lež nectností byla, ale i zde bohužel vidím snahy pravdu si liberálně „zprivatizovat“); možnost tvrdit zjevně lživé věci tak, aby to ostatní akceptovali, je pak v tomto prostředí - prostředí adorace moci - známkou takové moci, která si to „může dovolit“. Obdivována není pravdomluvnost, obdivována je moc, moc tak mocná, že si může dovolit říkat i zjevnou nepravdu aniž by jí to poškodilo. Nepřestanete tedy věřit moci, přestanete věřit sobě, protože vy takovouto moc prosadit lež nemáte. Tvrdit, že jde o převládající ruskou mentalitu, by bylo politicky nekorektní, i když některé zkušenosti tomu napovídají.

Ano, pane Horáku, na ten případ se Stalinovým popíráním zpravodajských informací o chystaném útoku německého wehrmachtu jsem také pomyslel; pak jsem ale sáhl po onom příkladu s Ardenami, protože to je svým způsobem "čistší" případ naprosté dezinterpretace (pravdivých) zpravodajských informací.

Ani v tomto případě, ani v případě Stalina se ovšem nejednalo o záměrnou lež, nýbrž jenom o vytěsnění všech informací, všech faktů které odporují vlastnímu přesvědčení. (Ovšem "světovým šampiónem" v tomto směru byl sám Hitler; který ještě létě roku 1944, poté co mu jeho zpravodajská služba dodala zprávy o tom, že Rusové na východní frontě shromáždili obrovské tankové svazy k frontálnímu útoku, prohlásil tyto zprávy za "chiméry", s tím že Rusové prý už vůbec žádné tanky nemají! - A je zbytečné dodávat, že tyto "chimérické" tankové svazy poté skutečně převálcovaly celou německou obrannou linii, a zastavily se - dočasně - až o několik stovek kilometrů blíže k Berlínu.)

V případě Stalina se ovšem jednalo především o jeho ideologicky podmíněnou paranoiu: on byl totiž natolik hluboce přesvědčen, že západní kapitalisté chtějí Sovětský svaz vmanévrovat do války proti hitlerovskému Německu, že právě z tohoto důvodu odmítal uvěřit všem varováním (jak od západních států tak od vlastní rozvědky) o chystaném útoku Německa

------------------------------------

Ale k vlastnímu tématu, k fenoménu lži. Ano, v minulosti se Putinovi jeho lži nechaly víceméně procházet; ono se totiž jaksi se samozřejmostí předpokládalo, že Rusové lžou. Ruská strana lhala natolik permanentně, že si na to svět už zvykl, jako na něco sice nepříjemného, ale neovlivnitelného, jako třeba uvykneme sychravému počasí.

Co ovšem já osobně nechápu, je to, jak například francouzský prezident Macron (nevím jak ostatní státníci) si s Putinem i za těchto okolností dokázal vybudovat tak osobní vztah, že si s ním tyká!! (Byť ovšem v angličtině není rozdíl mezi tykáním a vykáním natolik zřetelný.)

Opravdu se zdá, jako by Západ ruskou prolhanost akceptoval nejen jako něco přírodou daného; ale svým způsobem jako něco šarmantního, jakýsi zajímavý ruský svéráz!

A musela opravdu přijít až ruská agrese proti Ukrajině, aby tyto ruské lži náhle odhalily svůj naprosto cynický, až brutální charakter. Na ruské straně se náhle vynořila celá galerie těch, kteří jako by chtěli se samotným Goebbelsem soupeřit o "čestný" titul nejnestoudnějšího lháře v dějinách. Jak armádní, tak političtí představitelé a mluvčí nepociťují zřejmě sebemenší zábrany v tom, naprosto jasná fakta překroutit v naprostý opak. Naprostý vrchol cynismu v těchto ruských lžích byl pak dosažen právě v těchto dnech, když celý svět může sledovat záběry mrtvol v městech kolem Kyjeva opuštěných ruskými okupanty - mrtvol civilistů, mnohdy se svázanýma rukama, svévolně popravných ruskou soldateskou; a Kreml má ještě tu nestoudnost to prohlásit za "propagandu Ukrajinců"! Má snad svět skutečně uvěřit tomu, že Ukrajinci sami popravili stovky svých krajanů, jenom aby mohli zinscenovat nějakou "propagandu" proti ruským nevinným holubičkám?!...

Už v prvních dnech ruské agrese jsem napsal, že to co by bylo i pro Rusy samotné to nejlepší, by bylo to samé jako se stalo Němcům po prohrané válce: nucená správa vítězných mocností - a naprosté demaskování všech lží, kterým byl daný národ ze strany režimu celá léta zahrnován. A - kterým tento národ byl velice ochoten uvěřit. V případě vojenské porážky Ruska na Ukrajině by západní mocnosti neměly ustoupit ze svých sankcí, dokud by součástí mírových dohod nebyla pasáž, že ruská státní televize po dobu alespoň dvou týdnů spravována mediálními profesionály z demokratických zemí; a že zde necenzurovaně budou vysílány všechny zprávy, všechny obrazy o tom, co ruská vojska napáchala na Ukrajině. Samozřejmě ani tím by se zcela neodstranila endemická lež v této části světa; ale alespoň by se poněkud nalomil její současný totální příkrov nad ruskou společností a jejím myšlením.

„... v té míře, ve které tuto svou legitimitu ztrácejí, v té samé míře narůstá legitimita případného [vojenského] zásahu proti nim.“

(2. dubna 2022 v 11.32, „Kdy je intervence oprávněná“)

A kdo je, pane Poláčku, podle Vás oprávněn tuto legitimitu posuzovat - my, nebo oni?

Kant i zdravý rozum říkají, že máme jednat jen podle takové zásady, která se může stát obecným pravidlem

[tedy pravidlem, podle kterého se mohou řídit všichni, všichni bez ohledu na kulturní rozdíly - či rozdíly v „národní“ (nebo náboženské) mentalitě].

Pokud by se ale vojenský zásah proti někomu, kdo z našeho či z „jejich“ hlediska [tzn. z hlediska popírajícího hledisko naše vlastní] ztrácí legitimitu, stal tím Kantovým obecným pravidlem zdravého rozumu, vedlo by to ke všeobecnému válečnému šílenství a nikoliv ke zdravému rozumu. (Toto je námitka i proti těm argumentům, které zde na obhajobu rozpoutání druhé války v Perském zálivu vznesl pan Horák 2. dubna 2022 v 18.3.)

-------------------

Pro dokreslení „JEJICH“ legitimity zde ocituji Sergeje Karaganova, čestného předsedy moskevského think tanku s názvem Rada pro zahraniční a obrannou politiku:

„... K tomu se přidaly další dva cíle: jedním z nich je demilitarizace Ukrajiny, druhým denacifikace, protože v ruské vládě jsou lidé, kteří jsou znepokojeni nárůstem ultranacionalismu na Ukrajině do té míry, že se podle nich začíná podobat Německu 30. let 20. století.“

Co k tomu říká třeba takový velký bojovník za lidská práva Petr Uhl? Říká tohle:

„Majdan postupně ovládly krajně pravicové síly Pravého sektoru, fašistů a otevřených neonacistů s hitlerovskými symboly...“

https://denikreferendum.cz/clanek/20234-v-cem-a-proc-se-neshodnu-s-jirim-pehe

O jeho vyváženém pohledu na ukrajinský „fašismus“ si můžete přečíst také zde:

„... I proto váhám označit Putina za diktátora, stejně jako mnohé latinskoamerické prezidenty nebo jestřábí prezidenty USA.“

https://denikreferendum.cz/clanek/19207-za-boha-cara-a-vlast

-------------------------

Vidíte tedy, pane Poláčku, že i v očích takového bojovníka za lidská práva, jakým byl Petr Uhl, tu legitimitu ONI neztrácejí. Odlišný postoj Petra Uhla zde prostě nejde odůvodnit jeho zlou vůlí. Odůvodnit by šel ale tak, že vůbec nikdo z nás není proti omylu v takovém bezpečí, aby se mohl považovat za neomylného. Odůvodnění legitimity vojenského zásahu proti těm, kteří legitimitu ztrácejí, je tak ve zjevném rozporu s rozumem, který říká, že máme jednat jen podle takové zásady, která se může stát skutečně obecným pravidlem. (V praxi ta šílená „zásada o ztrátě legitimity jakožto důvodu k vojenskému zásahu“ není uplatňována prostě proto, že „ta Čína je ekonomicky i vojensky moc silná“ na to, aby „v té míře, ve které tuto svou legitimitu ztrácí, zároveň narůstala legitimita případného vojenského zásahu proti ní.“

Jestliže ovšem v současné situaci Ukrajina vojensky zasáhne třeba proti skladu nafty a benzínu v Bělgorodu na ruském území, je to podle mě zcela legitimní vojenský cíl, a to i přesto, že „vědci doporučují otevřít hranice“ a „každý by měl mít právo zdržovat se tam, kde on sám chce a kde se mu líbí“ :-):-):-).

Sklad nafty a benzínu na území Ruska je Ukrajince legitimní vojenský cíl, protože „v té míře, ve které Rusko svou legitimitu napadením sousedního státu ztrácí, v té samé míře narůstá legitimita případného vojenského zásahu proti němu“ - čili je to v mezích zásady, která se může stát tím (Kantovým) obecným pravidlem, které může být všemi dodržováno jako prevence proti upadnutí do další a další dobyvačné války.

Vojenský zásah proti tomu, kdo ale jen „ztrácí legitimitu“ (kde ta legitimita je odlišný postoj nějak podobně, jako třeba postoj Petra Uhla k ukrajinskému „fašismu“, postoj, který ten vojenský zásah proti Ukrajině - anexi Krymu a vytvoření separatistických republik - obhajuje), takový vojenský zásah se (Kantovým) obecným pravidlem stát nemůže, protože kdyby ho všichni dodržovali, vedlo by to ke všeobecnému válečnému chaosu.

K otázce, kterou tu vznesl pan Nushart – mohu-li soudit dle toho, co jsem si odnesl z osmnácti let psaní o dění ve světě, v mezinárodním systému jsou v zásadě tři různé rozměry ospravedlnitelnosti:

1) mezinárodněprávní,

2) lidskoprávní,

3) a ospravedlnitelnost s ohledem na promyšlenost akce a důsledky.

Z hlediska mezinárodního práva je ospravedlnitelná válka jen tehdy, je-li obranná, je-li z mandátu Rady bezpečnosti OSN a případně, jde-li v ní o zabránění bezprostředně hrozící genocidě či masovému vraždění, byť o tento bod se vedou spory, protože s ním počítá duch Charty OSN, ale ne procesní praxe z uplatňování Charty OSN v realitě.

Z hlediska lidskoprávního pak může být ospravedlnitelnost buďto toho typu, o kterém píše pan Poláček ve vztahu k legitimitě režimů, nebo čistě humanitárního typu – může jít o skutečně humanitární zásah, i když bez mandátu OSN, jako například vpád Vietnamu do Kambodži v roce 1979.

Obě uvedená vymezení 1) i 2) mají svůj smysl – první kvůli podobě mezinárodního systému, který alespoň částečně chrání slabší státy před zvůlí silnějších; druhý kvůli tomu, aby v systému zůstala humánní – lidská – proměnná.

Je tu však ještě rozměr 3), který ošetřuje další formy žádoucího a odpovědno chování v mezinárodním systému. Války a vojenská intervence jsou tak vážná věc, že je podle mne nutné požadovat, aby intervent jednal s maximálním rozmyslem, s představou o dalším vývoji a možných důsledcích, s plány A, B, C, D atd. na to, co poté.

V případě Jugoslávie a Kosova 1999 je to podle mě na hraně, dá se argumentovat pro ten i onen závěr.

V případě Iráku 2003 však toto naprosto selhalo, a zásah byl v důsledku sporný i čistě z lidskoprávního hlediska. Proto mám tu intervenci také za neospravedlnitelnou, a to nejen z úzce mezinárodně-právního hlediska, o němž se tak často mluví.

U Číny či Saúdské Arábie, o nichž píše pan Nushrat, by to bylo důsledky a následky samozřejmě ještě mnohem obtížnější. Zvlášť u té Číny je nějaký scénář, kdy by zásah ukázal nakonec jako pozitivní věc, popravdě na samé hranici mé představivosti. Takže i proto ne, nejen proto, že Čína je na rozdíl od Iráku velká a silná, jak píše pan Poláček.

A v souvislosti s mým textem: osobně vnímám obě intervence – ruskou i americko-britskou – jako neospravedlinitelné. I v rámci onoho konceptu ospravedlnitelnosti je ale třeba pořád vidět, že zde byly v textu popisované rozdíly.

také si myslím, že "německá lekce" byla pro Němce (a nejen je) k nezaplacení. Pořídit si ji ovšem chtěl málokdo a nejinak je tomu nyní. Navíc obecný optimismus o jejím univerzálním úspěšném absolvování kterýmkoli národem, jenž projde podobnou zkušeností jako německý, není úplně na místě, neboť historie je na obdobné příklady skoupá. Z (naštěstí) nevelkého vzorku "případových studií" zvládlo Japonsko chvalitebně jen část lekcí, jiné země pak už ani ji ne (nikoli vždy ovšem jen svou vinou).

Co se týče významu informací pro „prohlédnutí“ lidí a národů, bývá stále přeceňován. Změněného zpravodajství by nestačilo nejen 14 dní, ale možná ani 14 let . Potřebné je totiž doložit nezvratně, že se změnilo paradigma. Něco jako, že staří „bohové“ byli nahrazeni novými. Co do činění zde totiž máme s dávnou, svým původem rodovou formou loajality. Když se dopustí jedinec zločinu, někdy jej rodina zatratí, často jej však i nadále podporuje, nepopírá-li už přímo jeho vinu. Když už tu byla řeč o Německu po 2. světové válce, tak velmi vypovídající je proces vyrovnávání se potomků s hroznými činy vlastních otců, kteří působili v nacistické hierarchii.

Přes uvedené jsem rozhodně stoupencem trvání tvrdých protiruských sankcí, a to vlastně v případě celkem jakéhokoliv výsledku aktuálního konfliktu, zastáncem jejich nezmírňování minimálně do doby, kdy bude Putin (fakticky) u moci. I kdyby Ukrajina uznala výsledky anexe části svého území (před rokem 2014), neměl by totéž udělat Západ, tak jako neuznaly USA včlenění Litvy, Lotyšska a Estonska do SSSR. Jsem toho názoru, že některé věci spraví nejlépe ze všeho čas. Buďme nakonec rádi, že Rusy převážně nezachvátil vyslovený válečný entusiasmus. Jejich převažující loajální rozpoložení bude časem erodovat. Je k tomu však třeba, aby jejich podstatná očekávání pozbyla nadlouho jakoukoli reálnost. Stejně jako loajalita je totiž u (dnes již mnoha) Rusů hodně silná i jejich představa o sobě jako o lidech, kteří participují na světovém dění, kultuře a civilizaci. Časem udělají vše pro to, aby o ni nepřišli definitivně.

Pane Nusharte, zásadní chyba ve Vašich úvahách spočívá už v tom, že celou věc naprosto subjektivizujete. Vy celé světové dění, celé světové dějiny redukujete jenom na pouhé "já si myslím tohle, a on si myslí zase to své".

Pane Nusharte, existuje také něco takového jako kulturní, civilizační vývoj. Hegel by to nazval "vývoj světového ducha"; materialista Marx by za rozhodujícího nositele tohoto pokroku prohlásil ten komplex společenských vztahů, který vzniká v souvislosti s materiální produkcí společnosti.

V každém případě, tak či onak: opravdu věci nestojí tak, že by prostě jenom stál jeden subjektivní názor proti jinému; a že by tu nebylo přítomno naprosto nic, co umožňuje vynést jaksi "superiorní" soud.

Odvoláváte se na Kanta; dobře, podívejme se na celou záležitost z tohoto úhlu pohledu. Co asi v daném kontextu může být přijato za univerzálně platnou normu jednání? - Pokud bychom akceptovali, že i irácký vládce Saddám Husajn měl legitimní právo na svůj vlastní výklad svého jednání, pak bychom museli akceptovat, že jako univerzální normy lidského (a mezinárodního) jednání má platit:

- právo provádět akty mezinárodní agrese podle vlastního uvážení

-právo používat zbraně hromadného ničení, a to i proti vlastnímu civilnímu obyvatelstvu

- právo provozovat diktátorský, tyranský režim, se systémem věznic ve kterých jsou drženy a mučeny tisíce a desetitisíce politických odpůrců.

Přitom: bývaly doby (ve starověku), kdy takovéto způsoby jednání skutečně byly uznávanou normou! Dopouštět se výbojných válek, mučit a zabíjet své politické odpůrce - to tehdy skutečně patřilo k víceméně legitimním "právům" tehdejších vládců. Napadený stát se nemohl, neměl kam odvolávat; jediná jeho naděje byla v jeho vlastní vojenské síle.

Jenže - právě proto jsem napsal, že onen "světový duch" se vyvíjí. A co bylo legitimní ve starověku, to už není legitimní dnes. To že ony zmíněné tři body (vnější agrese, užívání chemických zbraní, mučení a vraždy politických odpůrců) jsou z hlediska současného lidstva, na dosaženém stupni jeho civilizačního vývoje, zcela nepřijatelné, k tomu není zapotřebí naprosto žádných komplikovaných teoretických úvah.

Jistě; i dnes se najde ještě určitý počet takových (viz aktuálně Putin), kteří si chtějí stanovit své vlastní normy chování, pramenící prakticky ve středověku. Ale - naštěstí je jich dnes už přece jenom menšina; a je naprosto nepochybným právem (a dokonce vysloveně povinností) oné vyspělejší části současné planetární civilizace se takto deformovanému výkladu platných norem postavit se vší svou váhou a silou.

---------------------------------------------

Co se pak Petra Uhla týče, kterým se snažíte argumentovat, pak jeho křečovité snahy mermomocí legitimizovat ruskou anexi Krymu byly ve skutečnosti jeho naprostým mravním selháním, kterým sám do velké míry destruoval svůj obraz neohroženého bojovníka za lidskou svobodu. Ovšem: Petr Uhl k těmto svým postojům naprosto nedospěl na základě nějaké střízlivé, racionální úvahy (jak se snažíte sugerovat) - nýbrž přesně naopak, na základě své přetrvávající ultralevičácké zaslepenosti. Kdy (jako ostatně i mnozí jiní na levici) i v postsovětském, kapitalistickém Rusku stále viděl jakéhosi pokračovatele Sovětského svazu - a tedy spojence proti "Velkému ďáblu" kapitalismu, Spojeným státům. Uhl sám jednou doznal, že "dříve" tímto zaslepeným antiamerikanismem trpěl; ovšem tvrdil, že prý ho už nechal za sebou. Nenechal; a jeho zaslepená podpora ruské agrese je toho jasným důkazem.

Ostatně, právě o této přetrvávající zaslepenosti mnohých levičáků i dnes velmi zajímavý, a velmi poučný článek na BL napsal F. Golgo: https://blisty.cz/art/107679-putin-obnazil-levici-a-to-co-vidime-se-nechutne-podoba-krajni-pravici.html Jak tam píše, tak brazilský levicový kandidát na prezidenta je svým antiamerikanismem dohnán dokonce i k tomu, že schvaluje současnou ruskou agresi proti Ukrajině!

Pane Jedličko, celou poslední dobu kdy se zúčastním (někdy velmi vášnivých) diskusí (nejen zde) ohledně srovnání intervence aliančních sil proti Iráku a současné agrese Ruska proti Ukrajině přemýšlím, zda mám či nemám do hry vnést onen (dnes už víceméně zapomenutý) případ s intervencí Vietnamu v Kambodži. V tomto smyslu jsem Vám povděčen, že jste tak učinil za mě. Ovšem - zdá se že Vám uniká, že pak do značné míry argumentujete sám proti sobě.

Připomeňme si: kdybychom chtěli mezinárodní vztahy a akty striktně hodnotit podle čistě formálních norem a kritérií, pak byl tehdejší zásah vietnamských vojsk v Kambodži naprosto nelegitimní; bylo by nutno ho odsoudit a zavrhnout jako akt čiré agrese.

Jenže: celkový kontext byl takový, že v Kambodži tehdy řádil šílený režim "Rudých Chmérů" (respektive Khmérů); který v koncentračních táborech systematicky vyvražďoval své vlastní obyvatelstvo (především intelektuály), a to už v řádu celých miliónů! Ano, i sám vietnamský režim byl komunisticko-totalitní; ale jak se v té době vyjádřil jeden můj známý (M. Hekrdla) "i kdyby to běsnění Rudých Chmérů zarazil sám ďábel, i tak by bylo nutno to pozdravit!"

Zkrátka: jsou okolnosti, za kterých se zcela nicotným stává jakýkoli právnický formalismus respektive legalismus, při takovéto míře teroru proti civilnímu obyvatelstvu zcela padá jinak nedotknutelný princip neporušitelnosti státních hranic.

Ale - jestliže tento princip priority legitimity nad legalitou má platit v případě Kambodži, proč pak náhle nemá platit v případě Iráku?...

Jistě, režim iráckého diktátora Saddáma Husajna nebyl až natolik šílený, až natolik zničující jako režim Rudých Chmérů; nicméně připomeňme si:

- irácký diktátor provedl naprosto iracionální agresi proti Kuvajtu, obdobně proti Íránu; a bylo kdykoli možné že se dopustí agresí dalších

- dopustil se (obdobně jako Rudí Chmérové) masového teroru (použitím chemických zbraní) proti vlastnímu obyvatelstvu (byť i "pouze" proti jeho kurdskému segmentu); a bylo naprosto myslitelné že tento svůj (zlo)čin může kdykoli zopakovat

- existovalo závažné podezření (byť se později nepotvrdilo), že buďto už vlastní, nebo se bezprostředně chystá produkovat zbraně hromadného ničení, včetně zbraní atomových.

Jak je tedy za těchto okolností možno zásah spojeneckých sil proti tomuto režimu iráckého diktátora naprosto zásadně a paušálně prohlásit za absolutně nelegitimní, za akt čiré agrese - když zásah vietnamských vojsk proti režimu Rudých Chmérů shledáváme být legitimním?!... Přičemž je nutno připomenout: tento zásah aliančních sil proti Iráku v žádném případě NEBYL AKTEM TERITORIÁLNÍ AGRESE. Účelem bylo výhradně odstranění místního diktátora a všech nebezpečí od něj hrozících; a nastolení demokratické vlády. (Co všechno se v tomto ohledu - a to i vinou Američanů - nepovedlo, to by bylo na jinou diskusi.)

Připomínám ještě jednou: já jsem tehdy intervenční zásah aliančních sil proti Iráku nijak entuziasticky nepřivítal. Ale nemohu mlčet k tomu, když je zcela jednostranně dehonestován jako údajný akt čiré velmocenské svévole, agrese ze strany Spojených států. Takto jednoduché to tehdy opravdu v žádném případě nebylo.

Ano, je naprosto možno zastávat názor, že se jednalo o počin "na hraně". A je možno mít porozumění i pro ty hlasy které tvrdí že už byl za hranou. Tuto otázku vůbec není možno rozhodnout s absolutní jistotou - právě proto že tu proti sobě stály dva protichůdné principy, princip legality a princip legitimity; a hranice mezi nimi je vždy "tekoucí", a je nutno ji určovat vždy znovu a znovu, případ od případu. Ale - právě proto se cítím povinen a nucen protestovat proti tomu, když se zaujme zcela vyhraněné stanovisko, zcela vyhraněný odsudek počinu Spojených států, jako by zde bylo absolutně jasné, že ten prý na své straně neměl ani sebemenší míru legitimity.

Ale ovšem, pane Horáku; ani těch - mnou požadovaných - 14 dní pravdivého zpravodajství prováděného ruskou televizí pod západním dozorem by sotva stačilo pro nějaký zásadní obrat v nacionalistickém smýšlení většinové ruské populace. (Tím spíše že by se okamžitě vynořil narativ o tom, že naopak je to Západ, kdo prostřednictvím ruské státní televize nyní vysílá svou propagandu.)

Jak neuvěřitelně "betonové" je toto nacionalistické smýšlení, to se v naprosto krystalické podobě ukázalo v jedné scéně v souvislosti se srbsko-bosenským konfliktem. Připomeňme: došlo ke krutým vzájemným bojům, a především srbská strana se zde dopouštěla až neuvěřitelně brutálního teroru vůči bosenským muslimům a Chorvatům; jejich koncentrační tábory si v míře krutosti nijak nezadaly s těmi německými z dob nacistického režimu. Mužové byli mučeni, zabíjeni, jejich ženy znásilňovány.

Poté co byl tento konflikt přece jenom do jisté míry - zásahem mezinárodních sil - utlumen, dostal kdosi nápad přispět ke vzájemnému smíření znepřátelených národnostních skupin tím, že ke společnému pohovoru sezval výhradně ženy. Předpoklad byl, že ženy přece jenom k sobě spíše najdou cestu, na základě vzájemné ženské solidarity.

Jenže - k čemu pak došlo? Bosenské muslimské a chorvatské ženy vyprávěly o tom, jak byly znásilňovány srbskou soldateskou, jak byli před jejich očima zabíjeni jejich muži a jejich děti. A Srbky? Projevily snad alespoň minimální účast s utrpením těchto bosenských žen? - Ani v nejmenším! Napřed tvrdošíjně popíraly, že by se jejich, tedy srbští muži takovýchto činů vůbec dopouštěli. A když pak pod tíhou důkazů zjistily, že už dále popírat není možné - pak propukly v tak hlasitý křik a jekot, že bosenské ženy o těchto zločinech Srbů už vůbec nemohly dále vyprávět, jejich hlas vůbec nebyl slyšet!

Sotva kdy se ukázalo natolik jasně, jak zatvrzelá, až přímo zavilá může být sounáležitost k určité skupině, k určitému národu; jak naprosto zaslepeně je možno zavírat oči i před těmi nejzjevnějšími fakty.

A je nutno právem předpokládat, že k něčemu takovému by došlo i tehdy, kdyby podobným způsobem bylo se zločiny ruské soldatesky konfrontováno i současné ruské obyvatelstvo. Jako že k tomu nakonec i zcela reálně došlo; mnozí Ukrajinci mají své příbuzné v Rusku; ale když jim zatelefonovali a sdělovali jim o tom, co vidí na vlastní oči, všechen ten bombový teror z ruské strany - pak tito Rusové odmítli věřit svým vlastním příbuzným, jejich očitým zprávám, a místo toho stále omílali fráze ruské propagandy o "mírové misi"!

To co by současní Rusové opravdu potřebovali, to by bylo přesně to co udělali Američané když objevili první německé koncentrační tábory: nahnali místní Němce, aby se na ty hromady zabitých, utýraných podívali zblízka. Aby je vlastníma rukama sbírali a sváželi do hrobů. Právě tento pohled byl skutečně otřásající šok pro Němce; a nezůstal nijak bez následků, například celá řada funkcionářů nacistického státu poté spáchala sebevraždu!

I něčeho takového by se tedy mělo dostat těm Rusům, kteří popírají vraždění jejich vojáků na Ukrajině; ale pokud toto není možné, pak alespoň ty dva týdny pravdivého televizního zpravodajství. Snad by to přece jenom alespoň některým Rusům trochu otevřelo oči.

K otázce vlastnění zbraní hromadného ničení iráckým diktátorem Saddámem Husajnem je nutno doplnit ještě jednu zajímavou aktualitu. Michal Kubal, vedoucí zahraničního zpravodajství veřejnoprávní ČT, poté co se vrátil z napůl obleženého a ruskými jednotkami neustále ostřelovaného Kyjeva, ve včerejším vysílání v jednu chvíli své pocity porovnal s dobou, kdy spolu s ostatními světovými reportéry pobýval v iráckém Bagdádu, těsně před zahájením invaze aliančních vojsk: "Tehdy jsme vůbec nevěděli, jestli Saddám nepoužije chemické zbraně!"

Takže i ostřílení mezinárodní zpravodajové, kteří byli v samotném centru dění, předpokládali že irácký diktátor má k dispozici zbraně hromadného ničení; a že je kdykoli ve stavu je použít.

Tehdy opravdu nikdo, naprosto nikdo nemohl vědět, že tomu tak objektivně není, že Saddám Husajn tyto zbraně aktuálně k dispozici nemá.

„Odvoláváte se na Kanta; dobře, podívejme se na celou záležitost z tohoto úhlu pohledu. Co asi v daném kontextu může být přijato za univerzálně platnou normu jednání? - Pokud bychom akceptovali, že i irácký vládce Saddám Husajn měl LEGITIMNÍ PRÁVO na svůj vlastní výklad, pak bychom museli akceptovat, že jako univerzální norma lidského jednání má platit -mezinárodní agrese podle vlastního uvážení.“

------------------------------------

Pane Poláčku, mezinárodní agresi podle vlastního uvážení jakožto obecnou normu lidského jednání prosazujete přece Vy také.

Jednou je „vlastní uvážení“ Vaše vlastní uvážení, jindy je „vlastní uvážení“ zase třeba uvážení Petra Uhla. Vy si ale možná myslíte, že ten (Hegelův) „světový duch“ vstoupil spíše do Vás a ne do Petra Uhla (Petr Uhl si možná myslel to samé a ani Vladimír Putin si patrně nemyslí něco diametrálně odlišného).

Jenže Kant v té souvislosti s mravním jednáním nemluví o PRÁVU, ale o povinnosti. Já nemluvím o PRÁVU na vlastní výklad (to dělají progresivisté), já mluvím o tom, že v naší realitě každý ten svůj vlastní výklad MÁ a my se z této hloupé situace chceme nějak dostat bez použití síly (tedy za pomoci všeobecně akceptovatelných pravidel), kdežto Vy navrhujete označit Uhlův postoj z pozice síly (z pozice autority) za „ultralevičáckou zaslepenost“.

Snad je ale přece, pane Poláčku, jasné, že zaslepení lidé budou existovat vždy (pokud se nenajde nějaké „konečné řešení“), a je také jasné, že pokud bychom těmi zaslepenými lidmi byli my, tak si to nepřiznáme. Nebo Vy snad připouštíte, že můžete být zaslepený? Ne, to si prostě nepřipustíme, to raději budeme hledat nějaké „řešení“ jak zaslepenost vymýtit. No a já v rámci tohoto řešení (místo vymýcení zaslepenosti, které se - jak víme - tak snadno zvrhává ve vymýcení zaslepených) navrhuji, pane Poláčku, abychom akceptovali takové obecné (Kantovo) pravidlo, které by bylo akceptovalné i pro zaslepené, takže bychom již nemuseli zaslepené vymýtit, nemuseli bychom tedy pak šířit humanismus (nebo demokracii) po světě mečem, mohli bychom to zkusit rozumem (když to nešlo láskou).

díky jako obyčejně za vynikající analýzu.

Zejména oddíl 5 je dobré si přečíst několikrát. Přes všechny obrázky hrůz máme zatím "jen" 1200 potvrzených obětí. Rozhodující otázka tedy je, kam až to naroste. Já se taky obávám, že ještě hodně. A to byly údajně až desítky tisíc lidí "evakuovány" do Ruska, a kdo ví zda a kdy se vrátí. Skončit někde v moderním gulagu možná není o moc lepší, než být zabit.

Otázkou ale pořád zůstává, pane Poláčku, jestli to obecné pravidlo, které by bylo akceptovalné pro zaslepené, mohou akceptovat kulturně odlišní Rusové.

Tvrdívá se totiž (jde o hloupý předsudek), že ona kulturní odlišnost (která se nám tu možná jeví jako zaslepenost) spočívá v porozumění jen a pouze síle (a ničemu jinému).

S kulturními odlišnostmi je to složitější než si myslíte. Ať tedy vzkvétá pestrost, budiž pochválena rozmanitost (vědci proto doporučují otevřít hranice).

Saddám Husajn sice nepoužil chemické zbraně, ale - a na to bychom právě na DR zapomínat asi neměli - nechal zapálit ropné vrty.

Ano, pane Horáku: ten Saddámův (zlo)čin se zapálenými ropnými vrty jsem také chtěl zmínit; byl to naprosto zbytečný (z vojenského hlediska), svévolný akt, čirá pomsta za prohranou válku, s masivními ekologickými škodami. (Naše protichemická jednotka v dané oblasti jednu chvíli dokonce detekovala nasazení chemických zbraní; až teprve poté se ukázalo, že to bylo v důsledku hoření oněch ropných polí.)

Pane Nusharte, budete se divit, ale falešný, překroucený způsob argumentace lze odhalit v zásadě velice snadno. Pozná se to zcela spolehlivě na tom, že dotyčný přehlíží, respektive zatvrzele odmítá uznat zcela určitý segment faktů, respektive aspektů dané záležitosti.

Konkrétně Petr Uhl při své obhajobě ruské anexe Krymu naprosto zatvrzele odmítal (kromě jiného) uznat fakt, že mezinárodními smlouvami (především v Helsinkách) byl ustanoven zákaz násilných změn hranic v Evropě. A jakousi podivuhodnou argumentační ekvilibristikou se snažil dokázat své tvrzení, že nic takového prý v Helsinkách dohodnuto nebylo.

Tento způsob argumentační zaslepenosti lze tedy zcela pravidelně velmi snadno detekovat - totiž každým rozumně smýšlejícím, nezaujatým člověkem. Jinak řečeno: deformovanost takovéhoto způsobu argumentace pozná každý kromě toho, kdo ji používá. (Přesněji řečeno: mnohdy to samozřejmě ví i dotyčný, že lže; ale v jeho bezmezném egocentrismu je nezlomně přesvědčen, že i když lže, tak že má přesto v jakési vyšší rovině "pravdu", protože on je přece někým daleko lepším nežli jeho nepřítel.)

Ptáte se snad ale, kdo konkrétně má rozhodnout tento spor pravdy se lží. Takováto absolutní instance ovšem - bohužel - neexistuje; právě proto jsem psal o civilizačním vývoji. V rámci určitého stupně civilizačního vývoje existuje zásadní respekt k alespoň fundamentálním faktům; zatímco na nižším stupni tohoto vývoje tento respekt k faktům není přítomen, respektive je zatlačen do pozadí.

Vznikající konflikt pak není možno nakonec řešit jinak, nežli čirou silou - ať ekonomickou, anebo silou zbraní. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

Jediné štěstí v tomto ohledu je, že země a regiony civilizačně vyspělejší většinou mají k dispozici i vyspělejší vojenskou techniku; jak se v současné době názorně ukazuje na Ukrajině.

Ukazuje se, že Hitler měl nakonec přece jenom pravdu se svým tvrzením, že Rusko je "kolos na hliněných nohou". Bez masivních dodávek vojenské pomoci ze Západu by Rusko nejspíše neodolalo ani útoku Německa; v každém případě od konce 2. světové války v přímé konfrontaci ruské zbraně prakticky vždy jasně prohrávaly ve střetu s vyspělou západní technikou.

„... deformovanost takovéhoto způsobu argumentace pozná každý kromě toho, kdo ji používá.“

Nepozná, pane Poláčku. Deformovanost Putinovy argumentace každý (Rus a nejen Rus) prostě nepozná. Když se třeba narodíte a žijete v určité společnosti, její uvažování, uvažování vašich rodičů (teď samozřejmě pomíjím to zákonité vývojové generační vymezení) vám přijde naprosto normální, přijdete k tomuto způsobu myšlení - k tomuto způsobu sebereflexe své vlastní skupiny, vlastní společnosti, vlastní kultury - přijdete k tomu jako slepý k houslím, máte to v sobě.

Ale vždyť to je přece přesně to, o čem jsem psal, pane Nusharte. "Kdo ji (deformovaný způsob argumentace" a "kdo v ní byl vychován", je v daném smyslu jedno a to samé.