16. března pronesl Vladimir Putin projev o „páté koloně“. Prezident prohlásil, že „sebeočista od šmejdů a zrádců“, které Západ používá, aby „zničil Rusko“, zemi jen posílí. Všechno to vypadalo velmi hrozivě. Jde snad o předzvěst nových, ještě masivnějších represí a návratu k úplnému totalitarismu? O tom, proč jsou historické paralely tak lákavé, ale nepříliš korektní, magazín Meduza hovořil s politologem Vladimirem Gelmanem.

Ve svém středečním projevu Vladimir Putin hovořil o „očistě společnosti“ a „zrádcích národa“. Mnohým to velmi připomínalo rétoriku německého režimu ve 30. letech 20. století. Můžeme říci, že v Rusku začal fašistický režim?

Na jedné straně se zde projevuje tendence hledat známé analogie a na druhé straně připisovat charakteristiky nacismu víceméně všem nedemokratickým režimům. Ve skutečnosti není tento druh rétoriky vůbec specifický pro nacistické Německo. Autokraté ji používali v různých historických epochách a v různých kontextech a nic, co by nějak zvlášť připomínalo Německo 30. let, v Rusku nyní nenajdeme.

A co Z, které se nutně asociuje se svastikou?

Paralely tohoto druhu mi připomínají, jak známý politolog Giovanni Sartori charakterizoval zavádějící srovnání. Jako příklad uvedl větu: „Lidé a ryby jsou si podobní v tom, že umí plavat.“ Tady je to zhruba stejné. Díváme se na nějaké znaky, zdají se nám podobné a říkáme: „Ano, je to to samé.“ Ve skutečnosti je však rozdílů mnohem více a jsou mnohem závažnější. Z je symbol, který vymysleli a používají lidé z PR. Paralely se symbolikou nacistického Německa jsou zde velmi povrchní.

Dříve si mnozí mysleli, že Putin je cynický a pragmatický. Nyní se však hodně věnuje ideologickým otázkám. Co se stalo? A můžeme říci, že on sám uvěřil tomu komplexu idejí, které jeho propaganda používá?

Máme zde co do činění s agresivní rétorikou, která používá různá ideologická klišé. Zatím však podle mého názoru není důvod domnívat se, že by šlo o nějakou zásadní ideologii, v niž by věřila ruská politická třída, natožpak Rusové jako celek. Stále se mi zdá, že všechny narativy spojené s ideologií jsou používány instrumentálně: „Sjednoťme se kolem našeho vůdce proti strašnému nepříteli, který nás ohrožuje.“ Objevují se nové rétorické obraty, ale celkově bych neřekl, že jde o kardinální změnu oproti všemu, co tu bylo předtím.

Když už mluvíme o politické třídě, věří tito lidé státní ideologii, chápou ji jako nezbytný nástroj, anebo se jen bojí projevit nesouhlas?

Rozhodně se bojí. Každý člen elity může být potrestán, a to nikoli nutně za neloajalitu. Někomu mohou být prostě připomenuty nějaké prohřešky z minulosti. Tento strach se velmi jasně projevil na zasedání Rady bezpečnosti Ruské federace v předvečer zahájení „zvláštní operace“ na Ukrajině. Bylo zřetelné, jak se všichni vysoce postavení lidé kolem Putina bojí. Riziko, že budou potrestáni, je pro ně mnohem vyšší než pro běžné občany.

Lze pokládat středeční Putinův projev za signál, že když na Ukrajině selhala blesková válka, přijde teď řada na neloajální občany uvnitř Ruska? Máme očekávat další represe?

Zpětně vidíme, že mocenská změna na Ukrajině v roce 2014 byla spouštěcím mechanismem pro zpřísnění represivní legislativy v Rusku. Myslím, že je namístě očekávat další zpřísnění politiky státu vůči disidentům. Neodvažuji se soudit, jaké bude mít formy, ale už teď se projevuje v nových zákonech, které kriminalizují šíření nežádoucích informací, a v likvidaci posledních nezávislých médií. Tento proces se v budoucnu ještě bude stupňovat.

Kromě funkce trestu však represe mají také důležitou signalizační funkci. Cílem není jen potrestat ty, kteří se chovají „nesprávně“, ale také ukázat jejich okolí, že pokud se budou chovat stejně, budou potrestáni i oni. Tyto funkce plní represe poměrně úspěšně. Lidé si důkladně rozmyslí, jestli podepíší nějaký protestní dopis, vyjdou do ulic a podobně.

V Putinově projevu zazněla slova o tom, že „lid“ si sám najde „zrádce“. Máme očekávat záplavu udání, nebo nějaké nové „oddíly strážců vlasti“?

Spíše očekávám, že se represe budou opírat o tytéž nástroje státního nátlaku, které byly používány dříve — jen ve větší míře. Ani při stalinských represích nehrála udání příliš velkou roli a nemyslím si, že by na ně stát chtěl spoléhat dnes.

Pokud se represe budou dále stupňovat, znamená to, že v Rusku začíná totalitarismus?

Zde se směšují dvě různá témata: typologie politických režimů a míra represe. Navzájem spolu souvisejí zhruba jako pojmy kulatý a červený. Existují a existovaly velmi represivní režimy, které by nikoho nenapadlo nazývat totalitními. Například režim Idiho Amina v Ugandě v 70. letech 20. století byl extrémně represivní, ale nikoli totalitní. Naopak Mussoliniho režim v Itálii, který bývá označován za totalitní, nebyl tak represivní. Totalitarismus, jak byl chápán v polovině 20. století, je v zásadě historický fenomén, který dnes neexistuje. Někteří odborníci se domnívají, že neexistoval ani tehdy, každopádně ale v současném světě neexistují totalitní režimy postavené na hluboce zakořeněné ideologii.

A co KLDR, Turkmenistán? Nejsou to příklady moderních totalitních režimů?

KLDR je reliktem z dávné minulosti. Tamní režim vznikl za Stalinovy éry a přetrval dodnes. Soudě podle práce badatelů, jako je Andrej Laňkov, se ale i on nyní už mění jiným směrem.

Takže i přes stupňující se represe nemusíme očekávat uzavřené hranice a lágry?

To nevíme. Předpokládám ale, že úvahy o masových represích v Rusku nejsou příliš realistické. Režim na tom nemá velký zájem a jednoduše nemá prostředky, aby mohl udržovat v chodu síť táborů s miliony vězňů pracujících na stavbách. Jedná se o obrazy a kategorie zakotvené v minulosti. Dnes mluvíme o něčem jiném.

O jakých nových formách režimu tedy můžeme mluvit?

Například nastává radikální změna mechanismu voleb. Začala už před zahájením „zvláštní operace“ na Ukrajině a nyní se prohloubila. Již ve volbách do Dumy v roce 2021 byl vyzkoušen elektronický hlasovací systém, který ukázal, že lze dosáhnout jakýchkoli výsledků bez ohledu na preference voličů. Nyní byl přijat zákon, který daný mechanismus rozšiřuje na všechny volby, a nepochybuji o tom, že bude hojně využíván. Je to taková černá skříňka, ze které lze jednoduše vytáhnout požadovaný výsledek, aniž by bylo nutné čelit protestům pozorovatelů a novinářů nebo pracovat s voliči, aby se dostavili do volební místnosti a hlasovali tak, jak je žádoucí. Voliči jsou nyní v tomto mechanismu zbyteční. To je velmi důležitá změna, která by mohla mít zásadní dopad na fungování politického režimu v Rusku.

Ve vašich knihách jste napsal, že demokracie v Rusku nezapustila kořeny. Je to, co se děje nyní, zákonitým důsledkem dosavadního směřování, nebo se jedná o nový zvrat?

Ruské státní orgány se zbavily nejrůznějších omezení své činnosti, čímž získaly mnohem větší manévrovací prostor. Jejich plánům už nebrání téměř žádné vnitropolitické překážky — ty existují pouze za hranicemi země.

Zpětně se zdá, že od roku 2012 šlo vše podle Putinova plánu. Že už tehdy byla promyšlena cesta k současnému modelu státu s jeho agresivní rétorikou a ochotou vést válku. Bylo tomu opravdu tak?

Je těžké si představit, že by v Putinově trezoru ležel sepsaný plán s termíny a body realizace. Zároveň ale všechny změny nejsou jen souhrou náhod. Každý předchozí krok vytváří podmínky, které naznačují, jak může postupovat dál. V roce 2014 ruský stát provedl anexi Krymu, kterou považoval za svůj velký úspěch. To mu dalo důvod předpokládat, že „speciální operace“ na Ukrajině bude také velmi úspěšná. Očekávaly se stejné výsledky, jen ve větším měřítku. Ukázalo se, že tomu tak není, a proto budou plány zřejmě korigovány.

Zdá se být jasné, že Putin nyní volí další kroky, aniž by je s kýmkoli konzultoval. Co to znamená pro režim?

Soudě podle toho, co jsme viděli v televizním přenosu ze zasedání Rady bezpečnosti Ruské federace, rozhoduje skutečně jedna osoba. To je velmi důležité, protože rozhodnutí, jež vycházejí z diskusí, se přijímají déle a jsou méně náchylná k chybám. Nezáleží na tom, zda jde o řízení země, firmy, nebo dokonce o rodinné záležitosti.

Pokud se vedoucí pracovník rozhoduje sám, příliš záleží na tom, z jakých zdrojů čerpá informace a jak určuje priority. Režimy s dominantní stranou přežívají konkrétní vůdce, jako tomu bylo v Sovětském svazu nebo stále je v Číně. Naproti tomu personalistické režimy zpravidla své tvůrce nepřežijí. Pokud hlava státu ztratí moc, končí s ní i režim.

To neznamená, že pak nutně nastává demokratizace. Velmi často je pouze jeden autoritářský režim vystřídán jiným. Je mezi nimi však jen velmi malá návaznost. Personalistické režimy mají často pouze dva mechanismy změny. Je to buď smrt autokrata z přirozených příčin, nebo státní či vojenský převrat.

LEV BURJANOV

Z ruského originálu Речь Путина про «очищение общества» от предателей выглядит так, будто в России начался тоталитаризм přeložila JITKA KOMENDOVÁ.