Jsme ve válce, je podle toho třeba jednat
Jiří PeheI když na bojišti to tak nevypadá, Rusko získává nad Západem pomalu výhodu, protože na rozdíl od něj správně chápe situaci: jsme ve válce. Ale Západ se podle toho na rozdíl od Ruska zatím nechová.
Je na čase, abychom si otevřeně přiznali, že západní svět, včetně České republiky, je s Putinovým Ruskem ve válce. Uznání tohoto faktu by nám umožnilo nejen se jasněji vyjadřovat a plánovat další kroky, ale i přijímat efektivněji potřebná rozhodnutí.
Západ udělal po ruském vpádu na Ukrajinu chybu, když přijal myšlenku, že Putin vede válku pouze s Ukrajinou, přičemž brutální invazi navíc lživě označuje za „speciální vojenskou operaci“. Ozývaly se sice varovné hlasy, že Západ nesmí Putinovi dovolit, aby na Ukrajině zvítězil, protože pak by ruská expanze mohla pokračovat do zemí NATO, ale i tato interpretace byla pochybná.
Především bylo zřejmé, že Putinovo Rusko nepůjde do otevřeného střetu s NATO v podobě války konvenčními zbraněmi poté, co NATO hned po zahájení ruské invaze na Ukrajině prohlásilo, že ruský útok na jakoukoliv členskou zemi NATO by považovalo za útok na celou alianci. Rusko by na Západ mohlo zaútočit s jistým úspěchem pouze jadernými zbraněmi. Tím by ale riskovalo také zničení sebe sama.
Že by v konvenční válce ruská armáda neměla nad silami NATO šanci zvítězit, nejspíš dobře ví i Putin. A pokud to nevěděl na začátku ruské invaze, nejspíš mu to došlo krátce po jejím zahájení, když logistickými problémy, šlendriánem a nízkou morálkou zmítaná ruská armáda nedokázala dobýt Kyjev ani další velká ukrajinská města.
Putin si ale dlouhá léta budoval proti Západu jiný arzenál: dezinformační mašinérii, ovlivňování voleb, páté kolony v západních zemích a Ruskem financované nacionálně populistické a krajně pravicové politické strany. A především budoval důmyslný systém závislosti zejména zemí Evropské unie na dovozu ruského plynu, ropy a dalších surovin. Už to byla svého druhu válka, jen to nikdo tak nevnímal.
Západ se chytil do pasti
Západní demokracie se chytily do pasti, když hned na začátku války fakticky — i když ne rétoricky — uznaly, že Rusko má skutečně, jak tvrdí, na Ukrajině jakési vlastní legitimní zájmy. Že je Ukrajina legitimní sférou ruského vlivu, takže Západ se dle Kremlu nesmí do vojenského konfliktu na Ukrajině vměšovat. Západní země se tak fakticky podřídily ruským hrozbám, že vstup jejich vojsk na Ukrajinu by byl vyhlášením války NATO Rusku, což by mohlo vést ke třetí světové válce.
Ve skutečnosti by vyslyšení žádosti suverénní země, kterou Ukrajina bezpochyby je, o vojenskou pomoc alespoň některými zeměmi NATO, včetně vyhlášení bezletové zóny, bylo zcela obdobné tomu, co Rusko před několika lety učinilo na žádost Assadova režimu v Sýrii. Západ ale bohužel neměl tolik odvahy jako Rusko při svém vstupu do války v Sýrii, kde v té době operovaly i americké jednotky v boji s Islámským státem.
Od začátku války na Ukrajině jsme tak obětí jisté schizofrenie: Ukrajině sice Západ stále intenzivněji pomáhá v podobě dodávek zbraní a finančních injekcí, jakož i politických gest, ale neodváží se vojensky zakročit — a to ani na žádost legitimní ukrajinské vlády. Bojí se překročit červenou linii, kterou jednostranně narýsovalo Rusko.
Hlavním odstrašujícím argumentem Ruska je, že by přímé zapojení západních zemí do konfliktu na Ukrajině, nejspíš vedlo k jaderné válce. Putin přitom s tím, jak se mu nedaří válku na Ukrajině vyhrát a zároveň rostou dodávky sofistikovaných západních zbraní Ukrajině, zmíněnou hrozbu používá stále častěji.
I v daném případě měl Západ, zejména USA, reagovat rozhodněji. Mělo zaznít, že pokud by Rusko chtělo reagovat na vojenskou pomoc Západu Ukrajině jadernou válkou, musí očekávat totální zničení.
Západ měl Putinovi jasně vzkázat, že nejenže nemá v případném střetu s kombinovanými jadernými arsenály USA, Velké Británie a Francie převahu, ale Rusko je i technologicky pozadu — a to nejen pokud jde o schopnost jeho raket zasáhnout předpokládané cíle, ale i schopnost protiraketových sil Západu velkou většinu ruských raket zničit ještě před dosažením místa určení.
Místo toho americká administrativa k ruským hrozbám mlčí, jakkoliv jsou americké jaderné síly nejspíš v pohotovosti. Bílý dům by přitom neměl vyloučit ani možnost prvního masivního úderu, pokud bude Putin se svými hrozbami pokračovat a USA v určitém okamžiku usoudí, že riziko ruského úderu je příliš vysoké.
Nejde přitom o to, aby Západ napětí s Ruskem zbytečně eskaloval. Spíše jde o to, že Putin neustále testuje rozhodnost Západu. Mlčení Západu — zejména USA —k hrozbám jaderným útokem si nejspíš vykládá jako nerozhodnost nebo slabost. Sám přitom rozumí jen síle.
Válka už dávno začala
Západ sice s Ruskem zatím nevede jadernou válku, a na tu, doufejme, ani nedojde, ale ve válce s ním už dávno je. Utěšovat se tím, že se ozbrojený konflikt odehrává na Ukrajině, a že Ukrajinci, pokud jim budeme pomáhat, Rusko buď zastaví nebo dokonce porazí, je zcela chybné.
Na první pohled je hlavním Putinovým strategickým plánem dobytí Ukrajiny, nebo alespoň uchvácení částí jejího území. Jenže Kreml dobře ví, jaké odstředivé síly dala — zatím zdánlivě jen regionální — invaze do pohybu na Západě.
Počítá s tím, že se stupňováním dopadů války, jako je obrovská uprchlická vlna a rostoucí ekonomické problémy, poroste nespokojenost v západních společnostech. A že se stupňováním hrozeb, včetně jaderného útoku, selektivního nebo úplného odstřižení zemí Evropské unie od dodávek plynu a ropy, i aktivizace ruských pátých kolon a stále silnějšího využití dezinformační válečné mašinérie, se začne rozkládat jednota Západu, zejména Evropské unie. A to navzdory tomu, že ta byla v prvních týdnech konfliktu příkladná a možná i Kreml zaskočila.
Jak se ukazuje, Putin už několik let plánoval využití vyděračského potenciálu, který se pojí se závislostí řady evropských zemí na dodávkách ruského plynu a ropy. Pronájmy zásobníků plynu ruským Gazrpomem s tím, že je ještě před začátkem ruské invaze udržoval jen poloprázdné, byly patrně součástí válečných plánů.
Kdyby Západ uznal, že je s Ruskem ve válečném stavu, musel by sám dodávky ruského plynu a ropy zastavit. Případnou nespokojenost občanů s nedostatkem komfortu či s recesí by uznání toho, že jsme s Ruskem fakticky ve válce, mělo tlumit. Ve válce se bojuje, nikoliv naříká nad tím, že neteče teplá voda.
Kdybychom pro současné počínání západních zemí použili historickou paralelu, představme si, že by po vpádu nacistického Německa do Polska, západní země dál ve velkém spoléhaly na dodávky surovin z Německa. A Hitlerovu válku by tak fakticky financovaly.
Místo toho, řada západních zemí zatím ještě stále naivně doufá, že se válka omezí na Ukrajinu. Jejich vlády jsou ochotné Ukrajině pomáhat, učinit určité oběti, ale ještě stále se ohlížejí přes rameno, zda radikálnější kroky, které by se s válečným stavem měly logicky pojit, nerozzlobí dlouholetým relativním blahobytem zhýčkané obyvatelstvo. Anebo dokonce i Putina, ač ten o zničení Západu už aktivně usiluje.
Je to v ostrém kontrastu s Ruskem, kde válečná propaganda, jejímž cílem není zdaleka jen Ukrajina, ale Západ, běží na plné obrátky. Tato asymetrie v chápání současné situace je největší slabostí Západu. Putin mu vyhlásil válku, a Ukrajina je jen jednou částí jeho strategického plánu. Západ se ale dál chová tak, jako by šlo primárně jen o Ukrajinu.
Co dělat
Západní země by měly, pokud jde o informační válku, v níž už jsme, takříkajíc přepnout na vyšší úroveň: vysvětlovat svému obyvatelstvu, že válka na Ukrajině není válkou Ruska proti jakési vzdálené zemi, ale je od počátku míněna jako válka proti Západu.
A ačkoliv se Západ ve snahách pomoct Ukrajině přeci jen chová mnohem aktivněji, než se v roce 1938 postavily k možné okupaci Československa hitlerovským Německem Velká Británie a Francie, přeci jen se nad jednáním západních zemí vznáší duch slavného výroku Nevilla Chambrelaina: „Jak hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme!“
Pokud bychom uznali, že už jsme ve válce, nebylo by možné přinejmenším dál tolerovat ruské páté kolony v západních zemích v jakékoliv podobě nebo Ruskem sponzorované dezinformační aktivity. Netrávili bychom týdny úvahami, zda zkonfiskovat majetky nejen ruských oligarchů, ale i Ruské federace jako takové.
Na ruské hackerské útoky, které před pár dny kupříkladu vyřadily z provozu weby českého ministerstva vnitra a policie, by Západ neměl reagovat krčením ramen a sčítáním škod, ale masivními hackerskými útoky na ruskou infrastrukturu a média. A tato odplata by neměla být ponechána jen v rukou soukromých organizací, jako je Anonymous.
A především bychom, i za cenu možné eskalace, hráli stejnými kartami. Kupříkladu na ruské snahy o totální zničení dalšího velkého ukrajinského města po vzoru Mariupolu bychom měli jasně reagovat tak, že to nedopustíme i za cenu přímé vojenské konfrontace s Ruskem.
Už jen bezmocné přihlížení něčemu, jako byla mariupolské genocidní chování Ruska a zničení celého města, Západ morálně rozkládá, a Putin to ví. A testuje, co ještě vydržíme. Včetně prodlužování neúnosného pokrytectví, že válku o naši svobodu a hodnoty za nás vybojují Ukrajinci, zatímco my si udržíme životní komfort, na který jsem zvyklí.
Na konflikt na Ukrajině (ostatně prakticky na jakékoli jiné střety na mezinárodní scéně) je možno hledět v zásadě ze dvou různých perspektiv: z perspektivy mravního rozhořčení, anebo z perspektivy realismu (pragmatismu). Jiří Pehe se ve svém článku pokouší oba tyto velmi protikladné postoje spojit v jeden jediný; ovšem s velmi sporným výsledkem.
Především: Západ opravdu není ve "válce" s Ruskem. Západ je sice v zápase s (putinovským) Ruskem; ale mezi zápasem a válkou existuje zásadní graduelní rozdíl.
Holou skutečností je: Západ není (akutně) ohrožen Ruskem. Skryté aktivity Ruska proti Západu které Pehe uvádí (například internetové útoky proti infrastruktuře západních států) samy o sobě ještě zdaleka nedosáhly kvality "války". A čistě vojensky - jak Pehe sám uvádí - Rusko státy Západu spojené v NATO ryze vojensky vůbec závažně ohrozit nemůže.
V dané situaci je - z čistě diplomatického hlediska - problém ten, že Ukrajina ani není členem NATO, ani nemá se státy Západu uzavřenu spojeneckou smlouvu. Kdyby tedy nyní státy Západu vyhlásily Rusku válku (jak to Pehe požaduje), pak by to byl z jejich strany aktivní, krajně riskantní krok - a z hlediska Ruska by se jednalo o akt naprosto bezdůvodný, který by ruskou stranu mohl přivést k naprosto nepředloženým krokům.
Ano, Pehe má naprostou pravdu v tom, že bezpodmínečná a rozhodná (vojenská) podpora Ukrajiny ze strany Západu by byla naprosto potřebným (a mravně žádoucím) aktem; ovšem v reálném životě jen máloco probíhá po čistě morální rovině. - Už když se podíváme blíže na ten příklad z dějin který uvádí Pehe, totiž že současné obchodování států Západu s ruskými komoditami je to samé, jako by se tyto státy uvázaly do závislosti na německých komoditách po útoku Německa na Polsko, ukáže se nám jak už tehdy bylo mnoho věcí velice jiných, nežli jak to může působit na první pohled.
Za prvé: válku Německu vyhlásily pouze Anglie a Francie, nikdo jiný. A především ne Spojené státy; které - kdyby Hitler sám (z hlediska Německa naprosto nesmyslně) nevyhlásil válku Spojeným státům - by do války v Evropě prakticky s jistotou vůbec nikdy nezasáhly. Naopak: americké koncerny (například Ford) spolupracovaly s nacistickým Německem dokonce i přímo při výstavbě wehrmachtu; a Standard Oil zásoboval Německo ropnými produkty dokonce ještě v prvním roce války!
Už tehdy každý hleděl jenom na své vlastní zájmy (což se ostatně ukázalo v souvislosti s Mnichovem, kdy i Francie a Anglie raději ustoupili diktátorovi, nežli aby riskovaly válku).
Ponechme ale historii historií; podívejme se na současný konflikt na Ukrajině. J. Pehe tedy zřejmě žádá dvojí: za prvé plnou a aktivní účast vojenských sil Západu na Ukrajině; a za druhé by prý měly Spojené státy Rusku naznačit, že by v případě nutnosti samy byly připraveny použít preventivní jaderný úder!
Je skutečně neuvěřitelné, jak natolik zkušený politolog jako Jiří Pehe může veřejně vyslovit natolik iracionální požadavek. Ve skutečnosti Spojené státy naopak jednaly naprosto uvážlivě, když Putinovo oznámení o uvedení ruských atomových zbraní do "zvýšené pohotovosti" naprosto ignorovaly. Neboť jakákoli protiakce v tomto směru ze strany Spojených států by nevyhnutelně roztočila spirálu vzájemných hrozeb a stále vyšších stupňů aktivace jaderných arzenálů, takže by ke globální atomové válce chyběl už jenom nepatrný krůček.
Pehe sice argumentuje tím, že západní protiraketová obrana je účinnější nežli ta ruská; ale dokáže si někdo vůbec představit, co by se stalo, kdyby z těch ruských raket s jadernou náloží které by tento obranný štít přece jenom překonaly, některá vybuchla nad New Yorkem, Washingotem, anebo třeba i Prahou?!...
A je tu ještě jeden - a to mnohem aktuálnější - problém, který Pehe vůbec nezmiňuje. A to totiž ten, že Rusko by - pokud by bylo napadeno silnými vojenskými jednotkami zemí NATO - by docela dobře mohlo sáhnout k použití taktických jaderných zbraní! A to je něco, na co by síly Západu fakticky nijak nemohly reagovat: na území spřátelené Ukrajiny by samozřejmě samy nemohly jaderné zbraně použít; a na území Ruska by je zaměřit nemohly, protože právě to by mohlo velice snadno vést k tomu, že by pološílený Putin reagoval nasazením strategických jaderných zbraní!
A ještě jeden aspekt celé záležitosti Pehe zcela opomíjí: totiž ten, že doposud Rusko do bojů na Ukrajině přece jenom v zásadě nasadilo pouze svá profesionální vojska, v počtu asi dvou set tisíc mužů. Ovšem: kdyby se do bojů na Ukrajině zapojily státy NATO, pak by to Rusko zřejmě okamžitě interpretovalo jako útok Západu na něj samotné; a pak by na Ukrajinu mohlo vrhnout své veškeré vojenské síly, tedy další milión vojáků! To by pak nevyhnutelně vedlo k masivní eskalaci doposud stále ještě jenom lokálního konfliktu.
Sečteno a podtrženo: jakkoli jsou výzvy Jiřího Pehe k masivnímu vojenskému zásahu států Západu na pomoc napadené Ukrajině z čistě morálního hlediska zcela pochopitelné, z hlediska reality mezinárodních (a to i vojenských) vztahů jsou velice dobrodružné, až přímo hazardní.
Prakticky jenom v jednom jediném ohledu je možno Západu právem vytýkat jeho nečinnost respektive váhavost: totiž ohledně jeho neochoty dodávat Ukrajině i těžké zbraně. Což se (kromě jiného) odůvodňovalo právě tím, že by to mohlo "vyprovokovat Rusko". Za tímto pseudoargumentem ve skutečnosti daleko spíše stálo přání příliš si nepálit prsty.
Co tedy může v současné chvíli Západ ze všeho nejlépe udělat?
Ukrajina nepotřebuje vojáky; například jenom ze zahraničí se už v prvních týdnech vrátilo do země čtvrt miliónů ukrajinských mužů - jenom toto množstsví je více nežli do bojů nasadilo Rusko! Ukrajina potřebuje především dvojí:
- dodávky těžkých, a technicky vyspělých západních zbraňových systémů
- intenzivní výcvik ukrajinských vojáků, aby byli schopni tyto zbraně účinně používat.
A je nutno uznat, že po počátečním váhání se země Západu nakonec propracovaly k rozhodnutí poskytnout Ukrajině podporu právě v těchto dvou klíčových bodech.
Vše hovoří pro to, že válka na Ukrajině bude trvat ještě dlouhý čas; ale jak jsem poznamenal už v samotném jejím počátku, čím více času uplyne, tím slabší bude Rusko, a tím silnější bude Ukrajina. Zácvik ukrajinských vojáků na západní technice bude ještě nějaký čas trvat; ale až k tomu dojde a zásilky západních zbraní na Ukrajinu budou dostatečně velké, pak na bojišti může dojít ke zcela zásadnímu zlomu. Jde především o to, aby Ukrajinci byli schopni nejen obranných, ale i aktivních útočných akcí; neboť jenom tak mohou část po části dobývat zpět svá Ruskem uloupená území.
Nejde tedy o to (respektive je z uvedených důvodů fakticky nemožné), aby státy Západu svými jednotkami samy aktivně zasáhly do bojů na Ukrajině. Ale čeho je teď zapotřebí, to je vlastně to samé co se stalo svého času se Sovětským svazem: Rusko uzbrojit. Rusko má v tuto chvíli ještě plné sklady zbraní i jiných zdrojů; ale nemá dostatečný potenciál k tomu, aby mohlo obstát v dlouhotrvajícím konfliktu se Západem.
Dobrý den pane Poláčku,
myslím, že pan Pehe nevyzývá k válce proti Rusku. Konstatuje, že Rusko na Ukrajině vede válku i proti nám, a že se podle toho nechováme.
Tedy, že nevedeme žádný zápas, jak jste výstižně pojmenoval to, co bychom i podle mého názoru měli dělat. Pokud Rusko zatím na válce vydělává (jeho každodenní příjmy se ve srovnání s dobou před válkou díky zvýšeným cenám vyvážených surovin podle jedné z dnešních zpráv zdvojnásobily), pak je situace ve skutečnosti taková, že Ukrajinu podporujeme jen natolik, aby nebyla hned zardoušena, ale Rusko zároveň nejen držíme hospodářsky nad vodou, ale dokonce necháváme z války navzdory všem sankcím profitovat.
Druhá důležitá věc, kterou pan Pehe říká, je, že pokud chceme Ukrajině opravdu pomáhat (tedy skutečně vést zápas), pak to nemůže být zadarmo. Odstřihnout Rusko od profitu z války nutně vyžaduje svého druhu válečné hospodářství i v EU - ale to se nedá nic dělat. Jinak rovnou můžeme Ukrajinu ponechat Rusku na pospas, jak to na Twitteru požadují příznivci SPD s odůvodněním "pomoc Ukrajině zbytečně protahuje konflikt".
Tím bychom potřetí za posledních sto let bez boje kapitulovali před hrozbou násilí a poddali se "protektorátu" totalitního režimu, tentokrát dokonce spíše jen před hrozbou jistého nepohodlí ("nepoteče teplá voda"), než pod přímým ohrožením válkou. Spoluobčanů, kteří to takto chtějí, není málo. Osobně se tohoto nebezpečí vycházejícího zevnitř, z naší vlastní hlouposti, lenosti a zbabělosti, bojím nejvíc. Možná je podobná obava třetím a nejsilnějším důvodem, proč pan Pehe napsal svůj článek.
„Putin si dlouhá léta budoval proti Západu jiný arzenál: (...), Ruskem financované nacionálně populistické a krajně pravicové politické strany.
---------------------------
Jiří Pehe účelově zapomněl, že třeba Die Linke před několika lety navrhovala vystoupení Německa z NATO a vytvoření vojenské aliance Německa s Ruskem... Jestli je Die Linke krajní pravice, tak já jsem nejspíš liberální levičák.
Dále je možno upozornit třeba na problematický postoj evropské platformy Diem25, která je součástí globální skupiny Progressive International...
Ve skutečnosti totiž Putin proti Západu rozdmýchává v západních zemích vnitřní KONFLIKT („kulturní revoluci“), tedy konflikt mezi krajně levicovým („liberálním“) progresivismem a pravicovým či krajně pravicovým nacionálním populismem, aby se pak celkem snadno mohl prezentovat jako „ochránce tradičních hodnot“, čímž tyto hodnoty v očích Západu opět dále diskredituje a tento vnitřní konflikt Západu posiluje. Je to podobná strategie, jako třeba německá podpora Lenina v roce 1917 - tedy způsobit rozvrat na území nepřítele.
Na oslavy připojení Krymu se ale před několika lety svorně dostavili jak zástupci evropské pravice, tak i zástupci evropské levice...
"... a za druhé by prý měly Spojené státy Rusku naznačit, že by v případě nutnosti samy byly připraveny použít preventivní jaderný úder!
Je skutečně neuvěřitelné, jak natolik zkušený politolog jako Jiří Pehe může veřejně vyslovit natolik iracionální požadavek."
Díky, pane Poláčku! Já už jsem byl v pokušení napsat, že Pehe je idiot, ale vy jste to vyjádřil za mě (a nutno uznat, že mnohem kulantněji). (-:
P.s.
Ale odpovědnost padá na DR, že mu takové defektní názory zveřejní...
Souhlasím s panem Pehe i s výkladem jeho myšlenky panem Kaliszem. Howgh.
Pane Poláčku, napadalo mě totéž, nehledě k tomu, že jakékoli použití zbraní hromadného ničení v obydlených oblastech je v podstatě zločinem proti civilnímu obyvatelstvu (i Rusové jsou lidi a mají malé děti).
Jenže - co když Putin i přes přímé nezapojení NATO do boje stejně použije taktické jaderné zbraně (a on to udělá, pokud mu hodně poteče do bot)? Co potom, jak reagovat?
Třeba by pomohl tvrdý postoj Západu, aby to Putina ani nenapadlo, ale byla by to dost riskantní hra. Reálně jsou ale americké jaderné střely a ponorky v pohotovosti, i když o tom USA nemluví, a Putin si je toho dobře vědom, proto se zatím drží zpátky. Jestli mu ale půjde o všechno, pak Bůh s námi.
Nechtěl jsem rozebírat každou větu článku, ale pan Dospiva se dotkl velmi zásadní věci.
Nemohu souhlasit s úvahami pana Pehe o "preventivním úderu", něco takového je pro mě těžko přijatelné. Chápu ale jeho zoufalství nad tím, že se doposud zdá, že necháváme svoje "červené linie" dál po libosti kreslit agresora.
Zdá se mi, že Rusko skutečně koketuje s možností pokusit se své dosavadní nezdary přemoci tím, že ukrajinské jednotky na frontě a případně i civilisty v zázemí zmasakruje taktickými jadernými zbraněmi. Konec konců, dokonalejší způsob "denacifikace" nežli vypaření takto označeného nepřítele v epicentru jaderného výbuchu si lze těžko představit. V dnešním Rusku by tento způsob vítězství ve válce skoro určitě pro Putina znamenal dosažení kýženého velikého úspěchu.
Ptám se nyní sám sebe, zda by v takové situaci Západ měl ještě nějaké karty, jimiž by mohl dál udržovat dnešní balancování mezi podporou Ruska (financemi z obchodu udržovaného hlavně v zájmu zachování vnitřního statu quo uvnitř jednotlivých zemí EU) a snahou zachovat si jakž takž tvář současnou podporou Ukrajiny bránící se ruskému znásilnění a zotročení.
Myslím si, že neměl - buď bychom museli přijmout totální morální porážku, jen chabě maskovanou s křížkem po funuse uvaleným všeobecným obchodním embargem, nebo jít do skutečné války s Ruskem všemi zbraněmi, které Západ má.
Mám pocit, že za úvahami pana Pehe o válce je právě tato obava, že naše bezradnost v "rýsování čar" nás může zavést přávě do této situace, kdy žádná rozumnější volba než mezi těmito dvěma zoufalými možnostmi nebude existovat.
Snad by tedy skutečně nebylo od věci nastínit, že jadernou válku sice začít nechceme, ale pokud Putin použije proti Ukrajině jaderné zbraně, pak proti jeho vojskům na tomto území zasáhne Západ stejnými prostředky a vynasnaží se tyto jednotky zničit.
Ačkoliv to zní velmi bizarně, žil bych o něco klidněji, s přesvědčením, že jsme pro odvrácení této ruské hrozby opravdu udělali co jsme mohli, kdybych věděl, že už se, sice diskrétně, ale zcela jasně a jednoznačně, Rusku sdělení o této naší nepřekročitelné červené linii dostalo.
Rusko si totiž sebemenší ústupky vykládá jako šanci k dalšímu útoku, podle přísloví "Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění".
Myslím, že určité ocenění zaslouží už skutečnost, že Jiří Pehe, obvykle cenící západní demokracii příliš vysoko, neskrývá svou obavu, že jí je vlastní (aspoň) jedna velmi nebezpečná slabina.
Když se nabízejí dva možné scénáře dění, Západ pravidelně uvěří tomu pro něj příznivějšímu. Proč by někdo myslel hned na válku, že? "Podle sebe soudím tebe." Vždyť svět jde přece k lepšímu.
Západ na doklady ruské přípravy válečného tažení, jakož i na vyslovené provokace odpovídal s mírností a trpělivostí. Trochu "enfant terrible" je to Rusko! Nepochopení toho "která bije" bylo zarážející a k válce se chystající mocnost jen utvrzovalo v jejím záměru.
Z vojenského hlediska to ovšem bylo špatně. Místo aby bylo Rusko pod ohromným tlakem za bezprecedentní anexi Krymu, bylo mu k poloostrovu nádavkem propůjčeno i Černé moře. Poznámka Jiřího Pehe k postupu Ruska v Sýrii je zcela namístě. Vojenské cvičení na Ukrajině by bylo adkvátní odpovědí na hromadění vojsk a manévry v hraničních oblastech RF (zprvu by se jej mohly mohly účastnit jen relativně nejméně „kontroverzní“ země). Místo toho se záhy, přes dementi válečných úmyslů z Moskvy, z kyjeva hromadně pakovala velvyslanectví. Na druhé straně je ovšem důsledkem zmíněné naivity, nedůvtipnosti a opatrnosti Západu (ale i Ukrajiny) pro budoucnost důležité vyjevení naprosté svévolnosti a nevyprovokovanosti agrese ze strany Ruska.
Jiří Pehe napsal článek nesporně s časovým odstupem a po uvážení (byť několik míst právem budí výhrady). Reakce Západu opravdu nebyla dostatečná. Předně vojenská. NATO nemusí být ve válce s Ruskem, aby jednalo s dostatečnou razancí a rázností. Nevím sice, kde se zrovna nachází deset amerických letadlových lodí třídy Nimitz, z jejich lokalizace by ovšem bylo stěží možno usoudit na to, kde velkoformátová agrese válečný konflikt probíhá. Řekl bych, že Švédsko, Finsko i Rakousko mělo být přijato do NATO v nouzovém režimu již během prvních 14 dní po začátku války. Vzápětí měl být na sever zahájen masivní přesun letecké techniky a vojska a následné cvičení by zahrnulo také pobaltské státy. Rovněž Rumunsko a Bulharsko mělo být rozhodně vojensky posíleno. Když už nebylo včas podchyceno Turecko, měly mu být učiněny neodolatelné nabídky nyní. Samy tyto přesuny vojsk by vedly k vázání podstatných sil Ruska.
Dále je tu politická oblast. Rusku mělo být minimálně pozastaveno členství ve všech myslitených mezinárodních organizacích. Z evropských institucí mělo být vyloučeno. V USA je na čase přijmout zákonná ustanovení o trvalém uznávání území Ukrajiny v rozsahu k roku 2013 (bez ohledu na případné dohody stran konfliktu. V rámci OSN měly být a iniciovány další rezoluce VS.
Také postupné stupňování západních sankcí nebylo dostatečně působivé. Již dříve jsem napsal, že embargo na dovoz ruského plynu a ropy je na místě nejen pro ekonomický dopad na Rusko, ale také proto, aby se tak nedělo jeho rozhodnutím a podle jeho harmonogramu, navíc s propagandistickým využitím (jak to teď nyní začíná vypadat). Zásadní omezení mělo postihnout celý obchod s Ruskem i přístup jeho lodí do západních přístavů. Je jasné, že takové kroky by znamenaly, jak o tom píše Jiří Pehe, přeměnu poměrně poklidného ekonomického statu quo ve spíše již nouzový režim. S ním by šlo přirozeně ruku v ruce i přísnější omezení aktivit v zájmu (či žoldu) nepřítele světového míru. Rusko by už netěžilo z výhod, jež konstatoval autor článku. Nebezpečí z autoritativní proměny samého Západu by se dalo, řekl bych, určitě ohlídat. Z dlouhodobějšího hlediska by mohlo dojít k omezení některých excesivních vlastností soudobého socioekonomického pořádku naší části světa.
P.S.: Použití taktických jaderných zbraní Ruskem na Ukrajině považuji za krajně nepravděpodobné. Znamenalo by okamžitý konec nešíření jaderných zbraní a vystavení ruského území možné odvetě. Západní prohlášení ohledně jaderných zbraní nejsou namístě.
Pan Kalisz: ano, je pravda že z článku J. Pehe není nijak zřetelné, jaké konkrétní kroky proti Rusku z naší strany by on vlastně navrhoval respektive požadoval. Nicméně - už z jeho zmínek ohledně hrozby preventivního úderu atomovými zbraněmi ze strany USA je nutno vyvodit, že on preferuje "jít až na doraz". A když říká, že "jsme ve válce" s Ruskem (a že se podle toho máme také chovat), pak to nemůže znamenat nic jiného, nežli že žádá ze strany Západu podstatně radikálnější (válečné) postoje, nežli jak tomu bylo doposud. - Kdyby se nejednalo o nic více nežli jenom o bojkot ruského plynu, pak by vůbec nemělo smysl psát o tom ještě dnes nějaké sáhodlouhé úvahy; na toto téma se vedou polemiky od samotného počátku ruské invaze.
Sice Pehe možná přímo nežádá zásah vojsk NATO na Ukrajině; ale v každém případě tedy musí - pokud jeho článek má mít nějaký smysl - požadovat takové kroky ze strany Západu, které by musely mít (téměř) bezprostředně válečný charakter; s tím důsledkem který jsem uvedl, totiž že Rusko by to interpretovalo jako přímý vojenský útok na sebe, a mohlo by reagovat naprosto nepřiměřeně, tedy i použitím zbraní hromadného ničení. (Je nutno si uvědomit, že vedle taktických jaderných zbraní by se mohlo jednat i o "nízkoprahovější" zbraně biologické, a především chemické.)
Podívejme se ale napřed na naprostý bojkot ruských komodit (především paliv), který zřejmě Pehe požaduje v každém případě. Jak už jsem napsal minule: z čistě morálního hlediska by takto pevný postoj byl samozřejmě naprosto důvodný a žádoucí. Jenže - jak jsem také napsal - ve střetu s holou realitou se čisté mravní zásady velice často rozbíjejí na prach.
Ale podívejme se na celou situaci:
- za prvé: Rusko si preventivně udělalo tak velké finanční rezervy, že ani okamžitý totální bojkot jeho komodit by ho nesrazil na kolena. Sice by časem ztratilo schopnost splácet své dluhy v dolarech - ale budiž, vyhlásilo by bankrot, ale jeho vojenská mašinérie proti Ukrajině by mohla ještě dlouhý čas nerušeně jet dál.
- za druhé: okamžitý bojkot ruských paliv by měl za následek drastický propad celých průmyslových odvětví, přinejmenším v některých západních zemích: v Německu, ale i (a to ještě více) v Česku. Právě na to zřejmě míří J. Pehe svým apelem, že my máme tyto důsledky vědomě (a hrdě) akceptovat a snášet. Jenže - dalším důsledkem by téměř s jistotou bylo, že by v postižených zemích dramaticky poklesla podpora Ukrajině ze strany domácího obyvatelstva. Už dnes tato podpora (to jest: podpora sankcí vůči Rusku) není nijak přesvědčivá, a především je značně kolísavá; kdyby se takto rázem zhoršila životní situace domácího obyvatelstva, pak by naopak pro vlády oněch zemí bylo krajně obtížné ve svých sankcích proti Rusku vůbec ještě pokračovat.
- a za třetí (a tento aspekt si jen málokdo uvědomuje): jak na straně jedné přetrvávající obchody s Ruskem ho posilují finančně, tak na straně druhé jsou to právě tyto komerční styky, které jediné mohou Rusko ještě alespoň trochu držet na uzdě! Právě proto si Putin nemůže na Ukrajině dovolit naprosto všechno (například použití taktických jaderných zbraní), protože ví že poté by skutečně nevyhnutelně následovala tato finální sankce, kdy by celá západní Evropa přestala odebírat jeho plyn.
Ještě jednou: z čistě morálního hlediska nelze proti bojovým výzvám J. Pehe ničeho namítat; ale jak řečeno realita tohoto světa je vždy mnohem komplikovanější, nežli čisté mravní motivy.
Zkrátka: aby Západ v tuto chvíli okamžitě ukončil odběr především ruského plynu, je naprosto nerealistické. V ostatních - vojenských - oblastech Západ po počátečním váhání nyní dělá už téměř vše, co vůbec je možné: dodává Ukrajině i těžké, útočné zbraně (zrovna teď Polsko posílá 200 tanků, to už je opravdu významná úderná síla, a snad pošle dokonce i stíhačky); chystá se dodat i technicky vysoce vyspělé zbraně, na které už zaučuje ukrajinský vojenský personál. Prakticky to jediné co by Západ mohl ještě pro Ukrajinu udělat více, aniž by tím Putina dohnal k nepředloženým krokům, by bylo umístění obranných protileteckých systémů Patriot, včetně jejich "západních" posádek, na území Ukrajiny. Ovšem - už to by byl velice riskantní krok, Rusové opakovaně vyhlásili že už toto by považovali za útok na sebe (a ovšem by tomu tak bylo, protože by byly sestřelovány ruské letouny). A nelze očekávat, že by Západ byl ochoten takovéto riziko postoupit. Tím spíše že jak řečeno Západ už zacvičuje ukrajinské posádky na svých moderních zbraních; je tedy docela dobře možné, že už v dohledné době ty Patrioty na Ukrajině budou, s ukrajinskou obsluhou.
Ještě jednou tedy:
- ani okamžitý totální bojkot ruských komodit by bezprostředně neukončil válku na Ukrajině; naopak by Rusko nutil k maximální intenzifikaci jeho válečných operací
- v čistě vojenské oblasti v tuto chvíli Západ dělá už víceméně maximum možného
- vyhrožování preventivním jaderným úderem ze strany Západu by bylo extrémně nezodpovědné
- jediná možnost jak porazit Rusko je delší dobu trvající úsilí, s cílem vyčerpat postupně jeho zdroje: vojenské, hospodářské, finanční, ale i společenské.
Pan Václavů: ano, i já jsem byl napřed v pokušení použít poněkud "hutnější" výraz. ;-)
Pan Dospiva: ano, přesně tak tomu je. Na jedné straně se sám osobně nedomnívám, že by Rusko (taktické) jaderné zbraně na Ukrajině použilo; ale na straně druhé, za určitých okolností ani to není možno zcela vyloučit.
Je nutno si uvědomit: jmenovitě Putin teď hraje o všechno. Jemu se zdaleka nejedná jenom o to jestli získá či nezíská (další) kus ukrajinského území (že nezíská Ukrajinu celou, to už mu musí být jasné). Putin ale bojuje o holou existenci. Svou vlastní. Být diktátorem, vůdcem, absolutním vládcem má bezpochyby své velmi příjemné stránky; ale druhá strana této mince je, že tento "vůdce" nesmí prohrávat války. Jinak se okamžitě hroutí celý jeho nimbus Velkého imperátora. Pokud by tedy Putin prohrál válku na Ukrajině, ocitl by se v akutním ohrožení že bude svržen, odstraněn - a nakonec možná dokonce i vydán před mezinárodní trestní tribunál. Putin to ví; a bude ochoten učinit cokoliv, aby toto nebezpečí pro sebe odvrátil. A v tomto případě skutečně není možno plně vyloučit že by sáhl i k nasazení taktických jaderných zbraní. Tím spíše, že - jak jsem vysvětlil včera - Západ by neměl žádnou reálnou možnost přímé odplaty.
Jak krajně složitá je celkově situace na Ukrajině, vystihl jeden západní diplomat: tento konflikt je možno alespoň jakýmsi smírem vyřešit jenom tehdy, když všechny tři zúčastněné strany přitom neztratí svou tvář:
- Putin nesmí prohrát válku
- Zelenskij nesmí odstoupit území Ukrajiny
- Západ nesmí vzbudit dojem, že ustoupil Putinovi.
Je extrémně obtížné (či věcně prakticky nemožné) všechny tyto tři požadavky spojit v jedno jediné řešení; proto je - opakuji znovu - jednou jedinou reálnou alternativou Rusko postupně "utahat".
Bylo by ovšem možné (přesněji řečeno, je to velmi pravděpodobné), že se Putin pokusí z celé situace vyjít s relativně zdravou kůží tím, že k 9. květnu vyhlásí "vítězství"; s tím že Rusko už nebude provádět žádné další útočné operace, a že nabízí všeobecný mír. Tady nastane naprosto klíčová situace, zda Západ bude ochoten tento Putinův trik akceptovat. V zájmu vlastní pohodlnosti.
Osobně se domnívám, že pro tentokrát ale Západ zůstane důsledný (alespoň po určitou dobu). Zelenskij (respektive Ukrajina) z uvedených důvodů bude dále bojovat o své území; a v každém případě bude nadále dostávat masivní vojenskou podporu Spojených států, které už jasně vyhlásily svůj cíl: definitivně oslabit Rusko, aby podobné agrese už nikdy nemohlo opakovat.
Rizikovým faktorem by ovšem bylo, kdyby se změnily mocenské konstelace v domácí americké politice; jak víme z nedávné minulosti, ta může být leckdy velmi nevypočitatelná.
Pan Horák: pokud vím, tak vojenská cvičení vojenských oddílů na území Ukrajiny se skutečně konala. Jenže: takovéto cvičení nelze provádět donekonečna (je ostatně nutno si uvědomit že Rusko a NATO mají v tomto ohledu určité dohody); a Putin si prostě počkal na tu chvíli, kdy v Ukrajině žádné vojenské složky NATO nebudou.
Uzavření všech přístavů pro ruské lodě (a tedy naprosté podvázání ruského zahraničního obchodu): to byla jedna z prvních věcí která mě napadla hned po ruské invazi na Ukrajinu; jenže i tady platí, že celá věc je v reálu mnohem složitější:
- za prvé, Rusko vůbec není možno tímto způsobem totálně izolovat od mezinárodního obchodu, protože by to znamenalo desetitíce, snad statisíce mrtvých hladem v Africe! Protože potravinové programy na jejich výživu operují v naprosté většině s obilím z Ukrajiny, a právě z Ruska!
- za druhé: pro Rusko by nebylo žádným problémem nechat své zboží dopravovat loděmi pod vlajkami jiných států
- za třetí, některé západní státy (USA) už své přístavy pro ruské lodě uzavřely; ale to má jen velmi omezený dopad, většina zemí "zbytku světa" se sankcí proti Rusku tak jako tak nezúčastní, a my s tím nemůžeme nic dělat (to samé platí i co se týče vylučování Ruska z mezinárodních organizací)
- za čtvrté (a tento aspekt si také jen velmi málokdo uvědomuje): Západ od Ruska potřebuje nejenom jeho ropu a plyn, ale kromě toho i jiné, vzácné suroviny; které jsou kromě jiného nezbytně zapotřebí pro výrobu zbraní!
Je to tedy svým způsobem skutečně až přímo groteskní situace: Západ a Rusko spolu vedou "proxy" válku na Ukrajině; ale přitom se obě strany musejí tvářit, jako že spolu vůbec neválčí! Neboť Rusko potřebuje západní devizy a Západ potřebuje ruské komodity; a tak se Západ tváří tak, jako by vůbec nevěděl že svými nákupy ruských komodit financuje ruskou válečnou mašinérii; zatímco Rusko se stejně tak tváří jako by nevědělo, že Západu dodává komodity které Západ potřebuje pro výrobu svých zbraní, které on pak pošle Ukrajině!!
P.S. Přijmout Finsko a Švédsko už během 14 dní po vypuknutí války v "nouzovém režimu" do NATO: za prvé nevím nic o možnostech takovéhoto "nouzového režimu" (přijímání nových členů do NATO je fixně daná, zdlouhavá procedura, mám pocit že tu musejí snad dokonce vydat souhlas i parlamenty všech členských států?...); ale především, v té době ještě veřejné mínění v těchto zemích ještě vůbec nebylo tomuto kroku nakloněno. K zásadnímu přelomu v tomto ohledu došlo až v úplně posledních týdnech; především od událostech v Buči. A že by se do NATO chystalo (v dohledné době) Rakousko, o něčem takovém jsem doposud nic neslyšel.
Malér je v tom, že zatímco použití jaderných zbraní vůči Západu je čiré šílenství, které má jen dva možné výsledky: buď zničení podmínek k životu ve většině zemí globálního Severu včetně Ruska nebo vymazání Ruska z velmocenské mapy světa. Použití taktických jaderných zbraní na Ukrajině by se oproti tomu mnoha zeleným mozkům, nejen ruským, mohlo zdát jako zásah, po kterém by se ještě dalo jednat o míru. Z hlediska naléhavosti je to tedy v daném okamžiku vážnější hrozba.
Byla by to sice pitomost, ale to byl i vojensky zjevně nedostatečně připravený útok na Ukrajinu -- je to trochu děsivé, ale ruští stratégové zjevně nejsou ve svých úvahách o nic lepší než pan Václavů.