V minulých dnech cítilo několik českých politiků a političek povinnost distancovat se od Viktora Orbána. Prý se v poslední době změnil a jeho odmítnutí udělit Ukrajině vojenskou pomoc přes maďarské území považují za nepřijatelné. Ministryně obrany Černochová (ODS) nepojede na setkání ministrů obrany V4, připojil se k ní i polský kolega. Miroslava Němcová žádá o vystoupení z Visegrádu.

Jako by najednou ti, kdo dosud Orbána vzývali a souhlasili s jeho bojovně antiunijní rétorikou, prozřeli a otočili. Teprve v kontextu ruské invaze se pro ně stal nestravitelným.

Pokud se teď na ukrajinské válce ukázalo, k jak proputinovským postojům může Orbánova politika vést a pokud je teď proto nepřijatelný, měli by ti, kdo ho u nás dosud obhajovali, celou jeho ideologii znovu projít a odmítnout. I ty její aspekty, které zdánlivě vypadají jako čistě „konzervativní“, jako „ochrana hodnot“. S „a“ musí přijít i „b“, jinak to bude licoměrnost. A je odsouzeníhodné, že ho teď chtěl poslanec Babiš jet před volbami podpořit.

Orbán se nezměnil

Orbán se teď najednou nezměnil, pouze pokračuje ve své dlouholeté politice „neliberální demokracie“, jak sám konceptualizoval svou verzi autoritářského režimu. Řeči o údajném úpadku západní liberální společnosti, o jejím údajném rozkladu homosexuály, genderovými a jinými menšinami, o tyranii EU, řeči o Maďarsku jako hrázi křesťanství v Evropě a o Orbánovi jakožto strážci tradičních hodnot — to přece od něj slyšíme už léta a leckomu z českých politiků to konvenovalo. A k tomu stále tvrdší ruka vůči opozici, korupce Orbánova nejbližšího okolí, téměř všechna soukromá média v jediném koncernu pod Orbánovou kontrolou — to všechno je známo léta.

V čem si jsou Orbán s Putinem blízcí

Putin se za léta svého panování nesnažil o dobré vztahy s žádným evropským politikem neřku-li s evropským mainstreamem. Neuchází se o žádnou podporu levice, zato hodně sází na krajní pravici. Těžko říci, jestli ho jeho okolí přesvědčilo, že tahle síla opravdu v Evropě za pár let převezme moc nebo jestli to dělal jen proto, aby Evropu a Západ destabilizoval na každý možný způsob. Soudě podle toho, jak evidentně teď neodhadl náladu v ukrajinské společnosti, nemusí být ta první domněnka neoprávněná.

Přijetí, jakého před minulými volbami prezidenta Francie věnoval v Moskvě Marine Le Penové, může svědčit o tom, že si Putin opravdu myslel, že ona má šanci. „Představujete evropské politické spektrum, které se rychle rozvíjí,“ řekl jí tenkrát. Navíc se mu povedl majstrštyk se sázkou na Trumpa v USA.

Putin mluví řečí krajní pravice

Jeho odpor k evropské integraci, podpora všech národoveckých aspektů, podpora tzv. tradičních hodnot, prezentování Západu jako údajně úpadkového a zahnívajícího, což prý způsobují homosexuálové, feministky, menšinová a genderová rovnost, silná vazba na církev a její nejkonzervativnější postavy (v Rusku pravoslavnou, pro kterou je gender či homosexuálové stejnou metlou jako pro katolickou církev v některých státech východu EU) — jako by měli s Orbánem stejné noty. A pro krajní pravici v Evropě to zní jako rajská hudba. Jako by byl jedním z nich, vždyť mluví jejich řečí. A navíc je tak štědře dotuje.

Finančně i politicky podporoval (a jistě bude podporovat) kdekoho, kdo v evropské a vůbec světové hnědé internacionále jen trochu něco znamená. V minulosti financoval Marine Le Penovou (devět miliónů eur). A ona teď chtěla s fotkou, jak si spolu přátelsky třesou rukou, jít do voleb jako s velkým argumentem, že má dveře otevřené u velkého státníka. Jenže přišla invaze a ona musela celou předvolební brožurku v nákladu přes jeden milion výtisků dát na poslední chvíli do stoupy.

Le Penová, Salvini a další se v Putinovi vzhlíželi

Le Penová se Putinovi za to politicky revanšuje. Nikdy neřekla nic kritického, naopak po anexi Krymu prohlásila, že Ukrajina je v ruské sféře vlivu a že Putin měl pravdu, když si „vzal Krym zpět“. Podobně mluvil Eric Zemmour, druhá postava francouzské krajní pravice.

Po ruském vpádu na Ukrajinu teď nemohli invazi neodsoudit, veřejné mínění by je smetlo. Zemmour ale jedním dechem napsal, že zodpovědnost je také na straně Západu a NATO, prý „nedbali na oprávněné bezpečnostní požadavky Ruska a odmítali seriózně jednat o evropském bezpečnostním řádu“. Jako kdyby mu to napsali v Moskvě. Klasické „ano, ale…“ Jako přes kopírák, co říká česká SPD.

Jeden z mnoha dalších příkladů: Matteo Salvini, národovecký a xenofobní italský politik. Podpořil ve volbách samozřejmě Trumpa a také ruskou anexi Krymu. Jeho strana Liga má oficiální spolupráci s putinovským Jednotným Ruskem, v roce 2018 se v Moskvě ukazoval v tričku s Putinovým portrétem a neveřejně vyjednával ruskou finanční pomoc před eurovolbami. Po ruské invazi na Ukrajinu byl nejdřív proti pozici NATO, proti sankcím a proti zaslání zbraní Ukrajině, následně otočil a vyjádřil „solidaritu s Ukrajinci“.

Milionář Malofejev a jeho Cargrad

Putinovy kontakty s mezinárodní krajní pravicí a její financování jsou většinou utajované. Jedním z jeho lidí pro tuto práci je milionář Konstantin Malofejev, šéf organizace Cargrad, blízký spolupracovník Putinova dvorního ideologa Alexandra Dugina, hlasatele obnovení ruského impéria. Malofejev je údajně pravoslavný fanatik, vztahují se na něj evropské sankce.

Před týdnem publikoval investigativní web New Lines spolu s několika renomovanými evropskými médii dlouhou analýzu aktivit Cargradu vůči krajně pravicovým německým, rakouským či italským politikům. Měl je uplácet, aby ve svých parlamentech či v europarlamentu zpochybňovali sankce proti Rusku.

Maďarsko a Polsko si zahrávaly s evropskou krajní pravicí

Věci se ovšem komplikují s Orbánovým Maďarskem a s Kaczyńského Polskem. Tady už nemáme co dělat s opozičními, víceméně okrajovými politiky typu Le Penové, ale s vládními stranami a s premiéry členských států EU a NATO. Kteří pokud potřebují, očekávají solidaritu všech ostatních, jinak jsou ale vůči Unii v permanentní opozici. A dokonce se s evropskou krajní pravicí snažili založit nějakého národoveckého trojského koně EU.

Maďarsko, ač členem NATO, šlo velmi daleko v odmítnutí jednotné politiky Západu vůči Putinově invazi. Orbán se sice nepostavil proti jednotnému stanovisku EU a proti sankcím, v tom zůstal věrný své letité politice jít daleko v rebelii vůči EU, ale zastavit se na hraně. Zároveň ovšem prohlásil, že Maďarsko není účastníkem žádné strany rusko-ukrajinského sporu, že nepovolí přes své území převoz vojenského materiálu pro Ukrajinu, že tam nedodá žádné zbraně a že nepřijme žádné jednotky NATO.

Zároveň krátce před invazí, kdy už byla situace velmi napjatá, odjel do Moskvy na oficiální návštěvu, což bylo jasné gesto podpory Putinovi v kontrastu se zbytkem EU. Chce mít ruský plyn za dobrou cenu, chce, aby mu Rusko postavilo jadernou elektrárnu Paks, aby bralo maďarské zemědělské výrobky, aby se v Maďarsku vyráběla vakcína Sputnik atd atd.

Trojský kůň s rozhádanými šéfy

Orbán se už léta snažil vytvořit v Evropě spolek sil, jakousi „Evropu národů“, jejichž společným jmenovatelem je nacionalismus, odmítání každé imigrace, tzv. tradiční hodnoty, především hlasitá kritika EU a žádná kritika, ne-li přímo podpora, Putina. Do letošních prezidentských voleb dal Le Penové 10,6 miliónu eur, když nenašla porozumění u francouzských bank. V tom, kdo bude v čele takového spolku, mu je ovšem konkurentem jak Ital Salvini, tak také Polák Kaczyński.

Ten pozval loni v prosinci do Varšavy několik krajně pravicových politiků Evropy (Salvini nakonec nepřijel) včetně Orbána a Le Penové, kterou tam přijali téměř se státnickými poctami. Jednal tam s ní premiér Morawiecki, jako by byla jeho partnerem — jako vztyčený ukazováček Macronovi.

Koncem ledna, v době, kdy už byly na ukrajinské hranici ruské jednotky, se tato trucskupina znovu setkala v Madridu, nemohli se ale dohodnout. Podivná kombinace polského a maďarského premiéra s politiky extrémního okraje Evropy. Polský premiér tam řekl, že je „krásné setkat se s přáteli, kteří myslí o Evropě jinak než ty struktury tam daleko v Bruselu“. Přitom do těch „struktur“ jezdí každou chvíli jednat.

Jako Polák, vědomý si ruského nebezpečí té chvíle, navrhl prohlášení, že „ruské vojenské aktivity na východní hranici Evropy nás přivedly na pokraj války.“ Le Penová je ale odmítla podepsat, má prý „jiný pohled na ukrajinské záležitosti“. Takže se nedohodli.

Polské dilema vůči EU a vůči Orbánovi

Polsko dnes stojí před velkým dilematem. Tak jak se cítí ruskou invazí na Ukrajinu životně ohroženo a potýká se s ohromnou vlnou uprchlíků, potřebuje solidaritu a podporu EU, a od Bidenových USA vojenskou pomoc a ochranu. Přitom do poslední minuty amerických voleb sázelo ostentativně na Trumpa, doma chtělo zlikvidovat televizi TVN patřící Američanům. A na adresu EU mluvil jeho premiér ještě nedávno jako o „diktátu“ a „vydírání“. Spojoval se se silami, které se teď ukázaly jako Putinova pátá kolona.

Polsko teď potřebuje, aby se co nejrychleji zapomnělo na jeho nápady vytvořit natruc dnešní EU nějakou neliberální Evropu a aby se odřízlo od marginálních sil evropské krajní pravice.

A co s Maďarskem? Donedávna to byl nejbližší a jediný spojenec Varšavy. Teď je najednou ruská invaze dramaticky rozdělila, na cestu do Kyjeva si premiéři Fiala a Morawiecki Orbána nepřibrali. Tam, kde jedni vidí v Putinovi nejhoršího nepřítele, ho druhý vnímá dosti jinak. Tady je možná začátek polsko-maďarského rozkolu. Ledaže se v Budapešti změní zanedlouho vláda. Pokud ale Orbán zůstane, jaký přístup vůči němu Polsko zaujme?