Poslední dobou jsou v reakci na vývoj v Polsku a v Maďarsku stále častěji slyšet hlasy, že by Česká republika měla „vystoupit z Visegrádu“. Je faktem, že Visegrád je pro nás dnes olověnou koulí.

Poslední kapkou zřejmě bylo, když teď Viktor Orbán vyjádřil solidaritu kazašskému prezidentovi, tedy implicitně podpořil jeho pozvání ruských vojáků a pokyn střílet bez varování do demonstrantů ostrými. Od hlavy členského státu EU, od bývalého účastníka protikomunistických demonstrací to je něco šokujícího. Orbán však mnoho neslýchaných kroků dělá už pár let.

Visegrád jako potížisté Evropy

V rámci EU je dnes Visegrád vnímán jako klub potížistů. Jako ti, kdo nikdy nepřišli s nějakým pozitivním nápadem nebo programem, ale kterým stále něco nevoní a permanentně protestují. Snad už jen z principu.

Speciálně Varšava a Budapešť se z EU stále víc vyčleňují, mají s unijními institucemi stále víc konfliktů. Vystupovat na unijních jednáních spolu s nimi, dnes už vnímanými jako černé ovce EU, je a bude pro nás stále obtížnější. Být viděni ve stejném světle není v našem zájmu.

Zvlášť proto, že Praha už ochutnala aroganci varšavské vlády na příkladu dolu Turów. Tady se také Visegrád ukázal jako bezzubý. Nesehrál totiž ve dvoustranném sporu mezi Prahou a Varšavou sebemenší zprostředkovací roli.

Visegrád není instituce

Visegrád není žádná organizace, nemá žádné sídlo, sekretariát ani předsedu. Není z čeho vystupovat. Je to jen volné sdružení čtyř zemí (ještě za existence Československa tří), jejichž prezidenti, všichni vzešlí z protikomunistické opozice, se roku 1991 dohodli vzájemně se podporovat v tom, co bylo tehdy pro všechny nejdůležitější: ve snaze o přijetí do NATO a do EU. Tedy v úsilí o kabát západní demokracie.

Visegrád dnes funguje hlavně ve formě poradních schůzek čtyř premiérů před summity EU a jako platforma pro setkávání diplomatických úředníků. Jedinou jeho pevnou institucí je jistě chvályhodný Visegrádský fond, který podporuje kulturní projekty v regionu.

Dobré vztahy se sousedy jsou státním zájmem

Visegrádská čtyřka je pro české vlády už delší dobu kvadraturou kruhu. Alfou a omegou každé vlády samozřejmě musí být snaha o dobré vztahy se sousedy. Bylo například velkou chybou Edvarda Beneše, že něčeho takového nedosáhl, že pracoval daleko víc na dobrém image v Ženevě a v Paříži a že dával najevo, jací jsme demokratičtí premianti střední Evropy.

Do značné míry to byla i pravda, ale vůči sousedům to nefungovalo, což nám po německém útoku zřetelně ukázali. Geografickou polohu a sousedy si nevybereme. Chytrá zahraniční politika musí být pragmatická.

Historicky a kulturně k sobě ve střední Evropě patříme, Visegrád je takovým pokračováním rakousko-uherské monarchie. Máme stejná nádraží, stejnou architekturu činžáků, stejné kostely i třeba to evropské unikum: pater noster ve veřejných budovách. A spousty rodinných i přeshraničních vazeb. Tohle nesdílíme ani s Brity, ani s Francouzi, a už vůbec ne s Rusy.

Státní zájem zkrátka velí vycházet dobře se sousedy. Gratulujme si, že i po rozpadu jsou vztahy mezi Čechy a Slováky výborné jako mezi málokterými národy. Kolik Čechů dnes našim sousedům závidí Zuzanu Čaputovou, prezidentku, která dovede 17. listopadu přijet do Prahy jako domů?

Česká liberální tradice je jiná

Problém ovšem je, že historická blízkost neznamená blízkost politickou a světonázorovou. S tím se u sousedů potýkali už TGM a Beneš. Dnešní Polsko a Maďarsko jako by šly proti proudu evropského mainstreamu. Stále víc se zabarikádovávají v pevnosti odporu proti všem, v autoritářství, národovectví, vládě jedné strany a jednoho muže, ničení právního státu, vysunování katolické církve do veřejného a politického prostoru, popírání práv menšin, popírání práv žen na vlastní tělo.

Orbán to už nazval „neliberální demokracií“ a otevřeně podporuje Putina. A vládní Varšava zase nedávno organizovala slet evropské krajní pravice včetně Le Penové, což bylo fackou prezidentu Macronovi a francouzské vládě.

Tahle politická síla si sice říká konzervativní, a speciálně v Polsku protiruská, v praktickém dopadu se ale chová analogicky jako Putin či Erdoğan. Nedemokraticky.

Jsou to všechno rysy, které jsou české liberální a sociální tradici cizí, cizí masarykovské i havlovské tradici i duchu bývalé disidentské opozice. Běžný Čech při pohledu k těm dvěma sousedům nevěří vlastním očím, že za hranicí můžou lidé žít v tak jiném režimu.

Ukázalo se to také, když si Andrej Babiš přizval Orbána přímo do předvolební kampaně. K vítězství mu to totiž nepomohlo. V Českém prostředí maďarský premiér evidentně body nepřináší.

Nemá tu naštěstí ani obdiv politiků. Předsedkyně TOP 09 nedávno tweetovala, že doufá, že se v dubnu Maďarům podaří Orbána vyhnat, předseda zahraničního výboru Marek Ženíšek (také TOP 09) kritizoval Orbána za podporu kazašskému prezidentovi. V ODS ovšem takové postoje nesdílejí všichni a někteří tam mají pro Kaczyńského či Orbána slabost jen proto, že nesou nálepku konzervativců. Nezdá se však, že by k nim patřil i Petr Fiala.

Nepopudit si sousedy, ale držet si od nich distanc

Visegrád se dnes pro nás jeví jako zmíněná kvadratura kruhu: nepopudit si sousedy, podporovat kontakty svých občanů, měst a kultur (k čemuž slouží Visegrádský fond, dnes s českým ředitelem), ale zároveň si držet politický distanc. V žádných mezinárodních ani unijních jednáních nejsme vázáni jednomyslností v jeho rámci.

Ty čtyři země ostatně postupovaly společně jen málokdy. Bylo tomu tak třeba v otázce imigrace a kvót či v odporu proti jmenování Franse Timmermanse šéfem Evropské komise. Jinak hrají každá za sebe, jak se hodí. Česká republika a Slovensko už třeba dostaly z Bruselu zelenou k čerpání z gigantického Fondu obnovy, Poláci a Maďaři však vzhledem ke svým sporům s Bruselem nikoli.

Cítí to evidentně i předseda zahraničního výboru sněmovny Marek Ženíšek, který nedávno napsal, že „je nebezpečné, abychom se přehnaně a nekriticky orientovali jen na současnou V4.“ Zlatá slova.

Tu samostatnost ve vyjednávání by si nová česká vláda měla opečovávat jako oko v hlavě. Tím spíš, že letos Visegrádu předsedá Maďarsko. A bylo by už na čase, abychom budovali nějaké preferenční vazby s některými jinými členy EU. V EU o sedmadvaceti státech je nutné mít spojence a postupovat koordinovaně. Doufejme, že vláda půjde touto cestou.

Přestoupí ODS k Evropské lidové straně?

Na této cestě ale čeká několik úskalí. Jedním je, že ODS, dnes vládní strana a strana premiéra, je v Evropském parlamentu součástí malé a nevýznamné „euroskeptické“ frakce Evropských konzervativců spolu s polskou PiS. Ta tam má 27 europoslanců (včetně třech z koaličních stran), ODS jen čtyři, poměr sil je tedy jasný.

Vzhledem k programu dnešní vlády ČR je tato příslušnost ODS absurdní, logičtější by bylo přejít do silné mainstreamové Evropské lidové strany EPP, v niž je CDU a většina evropských centropravicových a lidoveckých stran (a kterou musel nedávno opustit Orbánův Fidesz). Proslýchá se, že Petr Fiala má záměr něco takového uskutečnit.

Mezinárodně by tím jeho prestiž stoupla a pomohl by i své zemi, protože tato frakce je jedním z hlavních hybatelů Unie a v jejím rámci se na rozdíl od konzervativců dají dohodnout různé české požadavky. Bude s tím ale souhlasit tvrdé jádro ODS?

Trojmoří s otazníkem

Druhým úskalím je dosti nedávný projekt tzv. Trojmoří, týkající se dvanácti států středu a východu Evropy. Figuruje překvapivě ve vládním prohlášení nové české vlády, donedávna byl ale v domácích médiích kritizován. Zájem na něm měli někteří lidé minulé garnitury. Převezme ho skutečně nová vláda? Jedná se třeba o vklad půl miliardy do jeho fondu.

S projektem přišli v roce 2015 Poláci po vítězství strany PiS, inspirováni Piłsudského předválečným projektem Mezimoří. Jasným smyslem dnešního Trojmoří bylo vytvořit uvnitř EU pod polskou taktovkou protiváhu starším členům Unie, především Německu, a prezentovat polská stanoviska jako stanoviska dvanácti států. A umožnit Polsku více proniknout na trhy jihovýchodní Evropy.

Česká diplomacie byla velmi opatrná, neřekla jasné ne, ale nijak se do projektu nehnala. Velkou obezřetnost vyvolal i zájem Číny, která v něm vytušila možného trojského koně své Hedvábné stezky, nástroje, jak prorazit do Evropy. Její představitel se dokonce zúčastnil prvního summitu v roce 2016.

Z českého pohledu je zájem na projektu sporný. Obecně vzato je snaha věnovat se víc východní a příhraniční části EU a NATO správná. Pokud by USA a EU byly ochotny do něj vložit větší peníze, měl by smysl. Byl by to ovšem polský projekt za americké peníze. Přímý přínos pro Českou republiku by ovšem výrazný nebyl. Dálnice spojující Litvu s Řeckem či železniční trať mezi Gdaňskem a rumunským přístavem Konstancou jsou hlavně zájmem Polska.

A co Rakousko?

Ohledně Visegrádu stojí za úvahu i jeden fakt: musí se stále jednat jen o země vzešlé z komunismu? Maďarsko dnes už třeba není naším sousedem, sousedem je naopak Rakousko. Český prezident v roce 2016 navrhl do sdružení přizvat Vídeň, z čehož tenkrát sešlo. Třeba ale ne na věky?