Poslední dobou jsou v reakci na vývoj v Polsku a v Maďarsku stále častěji slyšet hlasy, že by Česká republika měla „vystoupit z Visegrádu“. Je faktem, že Visegrád je pro nás dnes olověnou koulí.

Poslední kapkou zřejmě bylo, když teď Viktor Orbán vyjádřil solidaritu kazašskému prezidentovi, tedy implicitně podpořil jeho pozvání ruských vojáků a pokyn střílet bez varování do demonstrantů ostrými. Od hlavy členského státu EU, od bývalého účastníka protikomunistických demonstrací to je něco šokujícího. Orbán však mnoho neslýchaných kroků dělá už pár let.

Visegrád jako potížisté Evropy

V rámci EU je dnes Visegrád vnímán jako klub potížistů. Jako ti, kdo nikdy nepřišli s nějakým pozitivním nápadem nebo programem, ale kterým stále něco nevoní a permanentně protestují. Snad už jen z principu.

Speciálně Varšava a Budapešť se z EU stále víc vyčleňují, mají s unijními institucemi stále víc konfliktů. Vystupovat na unijních jednáních spolu s nimi, dnes už vnímanými jako černé ovce EU, je a bude pro nás stále obtížnější. Být viděni ve stejném světle není v našem zájmu.

Zvlášť proto, že Praha už ochutnala aroganci varšavské vlády na příkladu dolu Turów. Tady se také Visegrád ukázal jako bezzubý. Nesehrál totiž ve dvoustranném sporu mezi Prahou a Varšavou sebemenší zprostředkovací roli.

Visegrád není instituce

Visegrád není žádná organizace, nemá žádné sídlo, sekretariát ani předsedu. Není z čeho vystupovat. Je to jen volné sdružení čtyř zemí (ještě za existence Československa tří), jejichž prezidenti, všichni vzešlí z protikomunistické opozice, se roku 1991 dohodli vzájemně se podporovat v tom, co bylo tehdy pro všechny nejdůležitější: ve snaze o přijetí do NATO a do EU. Tedy v úsilí o kabát západní demokracie.

Visegrád dnes funguje hlavně ve formě poradních schůzek čtyř premiérů před summity EU a jako platforma pro setkávání diplomatických úředníků. Jedinou jeho pevnou institucí je jistě chvályhodný Visegrádský fond, který podporuje kulturní projekty v regionu.

Dobré vztahy se sousedy jsou státním zájmem