Třicet let Visegrádu: Chceme národní zájmy, nebo silnější a solidární Evropu?

Martin Hančl

Visegrád dnes není problematický proto, že je „toxický“ kvůli zhoršené kvalitě demokracie jeho členů. Problém vězí hlouběji, totiž v otázce, zdali skutečně chceme chápat Evropu jako prostor mezistátní, nikoli nadnárodní spolupráce.

V době migrační krize ukázal boj Visegrádské čtyřky proti uprchlickým kvótám, jak to dopadá, když se nacionalistická politika propojí s přesvědčením, že EU je jen mírový souboj jednotlivých národních zájmů. Foto WmC - Ggia
V době migrační krize ukázal boj Visegrádské čtyřky proti uprchlickým kvótám, jak to dopadá, když se nacionalistická politika propojí s přesvědčením, že EU je jen mírový souboj jednotlivých národních zájmů. Foto WmC - Ggia

Visegrád slaví třicet let existence a ředitel Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál píše, že Visegrád je jen sklenice, kterou je potřeba naplnit obsahem. Novinář Martin Ehl dodává, že toho jsou dnes schopni jen Poláci a Maďaři, protože na rozdíl od Čechů umí definovat své národní zájmy.

V roce 2021 je ovšem třeba se ptát, zda samotný koncept Visegrádu tak, jak se do dnešního dne v českém kontextu vytvořil a jak jej ve zkratce shrnuje příměr o sklenici jen částečně naplněné národními zájmy, není jednou z příčin skeptického českého přístupu k Evropské unii.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Visegrád je toxický, tvrdí dnes mnozí. A mají samozřejmě pravdu. Profilovat se v Evropě skrze spolupráci v rámci spolku, jehož dva členové mají vážné problémy dokázat zbytku EU, že vůbec chtějí dodržovat základní principy demokratického právního státu, jistě není příliš prozíravá politika.

Mnoho českých obhájců však Visegrád brání ne proto, že by chtěli napodobovat maďarskou cestu k iliberální demokracii nebo polský konzervativní nacionalismus. Mezistátní spolupráce v rámci Visegrádu jim zapadá do jejich představy EU jako primárně mezistátní, a nikoli nadnárodní spolupráce. Státy V4 „tradičně koordinující“ své postoje před Evropskou radou jsou pro ně projevem a důkazem toho, že EU je hlavně spolupráce vlád.

Co se stane, když se nacionalistická politika propojí s přesvědčením, že EU je jen mírový souboj jednotlivých národních zájmů, jsme viděli během migrační krize. Boj proti kvótám v národním zájmu byl svým způsobem největším „vítězstvím“ Visegrádu.

V roce 2016 lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn prohlásil, že pokud někdo porušuje principy svobody tisku, nezávislosti justice nebo zachází s uprchlíky tak jako Maďarsko, neměl by být členem EU. Martin Ehl to tehdy komentoval na serveru Aktuálně jako další důkaz, že „západní politici nerozumí maďarské domácí politice“.

Zprávy o vítězícím Visegrádu byly v té době na denním pořádku. Boj proti kvótám představoval vyvrcholení evropské politiky, jejíž úspěšnost se měří tím, nakolik se ten či onen stát dokáže prosadit vůči ostatním. Zastáncům Evropy národních států prokázal odpor Visegrádu platnost jejich konceptu. Navíc to byl v jejich očích odpor úspěšný a svůj domnělý úspěch si užívali takřka hmatatelně. Západ prohrál. Visegrád zvítězil. Konečně jsme se prosadili v Evropě!

Dnes se stejní lidé, kteří v době migrační krize definovali středoevropskou identitu zejména v protikladu k Západu, který „nám nerozumí“, pohoršují nad tím, že premiér jede sbírat informace o boji s pandemií do Maďarska. Možná bychom se jich měli jen zeptat: Proč by tam vlastně neměl jezdit, když jste roky veřejnosti tvrdili, že „tradiční koordinace“ v rámci Visegrádské čtyřky je základním nástrojem posílení naší role v Evropě?

Visegrád jistě splnil svou úlohu před vstupem do EU, kdy jeho prostřednictvím postkomunistické státy dokázaly dosavadním členům Unie, že se rozšíří o prostor států, které umí spolupracovat. Nikoli o prostor, v kterém panují rozpory. Dnes však Visegrád představuje pro své členy jen zátěž.

A to nejen proto, že je momentálně toxický, ale zejména proto, že jsme si z něj vytvořili pohodlné útočiště, do kterého se na pozadí konceptů obhajoby národních zájmů a Evropy národních států můžeme kdykoli uchýlit a předstírat, že je možné se účastnit řešení globálních problémů jen tehdy, je-li to pro nás momentálně výhodné.

Slovenský ministr zahraničí Ivan Korčok v rozhovoru pro server Aktuality.sk nedávno řekl, že „jsme v takové situaci, že V4 by pomalu byla alternativou EU“. Je to přesný popis toho, kam se Visegrád v průběhu času vyvinul. Korčok zároveň dodal, že tuto roli Visegrádu důrazně odmítá. Není to první vyjádření slovenského politika, které naznačuje, že Slováci dnes často chápou evropskou a světovou realitu lépe než Češi.

K tomu, abychom se přiblížili vidění Ivana Korčoka, je třeba si uvědomit, že před všemi různými „českými zájmy v EU“ existuje především český zájem na fungující EU. A předpokladem dobře fungující Unie je solidarita mezi jejími jednotlivými členy.

Čteme-li zprávy o tom, jak probíhal unijní nákup vakcín proti covid-19, vidíme, že solidarita větších států s menšími znamenala nakonec celkově silnější pozici EU vůči výrobcům vakcín. A podobná úměra mezi funkční, tedy nakonec i silnější Unií a vzájemnou solidaritou jejích členů platí i v tématech ekologických, migračních nebo i v tématech souvisejících s rolí digitálních platforem.

Ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek se v prosinci v rozhovoru pro Hospodářské noviny vyjádřil, že by chtěl mít „sebevědomé Česko v silné Evropě“. Zároveň uvedl, že „Visegrád by už dávno neměl existovat“. Měli bychom se tímto přístupem inspirovat a akceptovat, že sebevědomé Česko může v Evropě existovat i bez Visegrádu.

Chceme-li získat v Evropě pevnější postavení a respekt ostatních členů, nepotřebujeme k tomu Visegrád. Potřebujeme k tomu především převzít odpovědnost za fungující EU. Potřebujeme nahradit politiku bránění našich malých výhod politikou solidární účasti na společném řešení evropských problémů.

Potřebujeme elity, které si stejně jako slovenská prezidentka Čaputová uvědomí, že spolupráce „nesmí být jen o obraně regionálních zájmů“, nýbrž že „musí být o prosazování demokratických hodnot, hodnot svobody a právního státu a také hodnot evropské integrace“.

Takových elit se nám však momentálně nedostává a Visegrád, který už dávno neměl existovat, je tu bohužel s námi dál. Nezbývá než doufat, že se to brzy změní.