Česká debata o Visegrádské skupině (V4) se často pohybuje v krajních polohách. Na jedné straně stojí liberálové, označující Visegrád za nebezpečný a toxický a vyzývající Českou republiku k jeho zakonzervování či opuštění. Na druhé straně jsou především konzervativci a nacionalisté, kteří svazek s vládami ve Varšavě, Budapešti a Bratislavě důsledně obhajují, nebo dokonce považují za ostrov „zdravého rozumu“ v EU.

Přecitlivělost vnitřní debaty o V4 nám brání v pragmatismu a širším rozhledu. Visegrád totiž není pro hledání lepší české politiky v rámci Evropské unie ani zásadní překážkou, ale ani pevnou kotvou či slibnou alternativou. Za problémy evropské politiky České republiky nemůže Visegrád — a nemůže tedy být ani jejich řešením.

Ty spočívají v neschopnosti určit si priority vlastní, hledat pro ně spojence a následně je prosazovat v rámci různých koalic. V4 je tedy zástupným terčem pro spory o podobu evropské integrace, ochranu vlády práva, přijímání uprchlíků či míru (ne)přijatelnosti chování Viktora Orbána.

Visegrád jako papírový tygr

Polarizovaná debata vede k přeceňování role V4. Vzniká nafouknutý obraz Visegrádu jako hodnotové alternativy v rámci EU, proti které je pak třeba buď bojovat, nebo ji naopak bránit. Ten se ovšem s reálným fungování skupiny spíše míjí.

Osobní chemii mezi současnými lídry jistě není třeba zastírat. V4 však není žádným civilizačním společenstvím ani dobře promazaným diplomatickým strojem, ale jen pragmatickou platformou pro diskuzi a koordinaci pozic, která nemá ani vlastní sekretariát.