↗

Fotografii sdílel maďarský premiér na svém facebooku před několika dny s komentářem „Více Balatonu, méně Bruselu.“ Foto FB Viktor Orbán

Česká debata o Visegrádské skupině (V4) se často pohybuje v krajních polohách. Na jedné straně stojí liberálové, označující Visegrád za nebezpečný a toxický a vyzývající Českou republiku k jeho zakonzervování či opuštění. Na druhé straně jsou především konzervativci a nacionalisté, kteří svazek s vládami ve Varšavě, Budapešti a Bratislavě důsledně obhajují, nebo dokonce považují za ostrov „zdravého rozumu“ v EU.

Přecitlivělost vnitřní debaty o V4 nám brání v pragmatismu a širším rozhledu. Visegrád totiž není pro hledání lepší české politiky v rámci Evropské unie ani zásadní překážkou, ale ani pevnou kotvou či slibnou alternativou. Za problémy evropské politiky České republiky nemůže Visegrád — a nemůže tedy být ani jejich řešením.

Ty spočívají v neschopnosti určit si priority vlastní, hledat pro ně spojence a následně je prosazovat v rámci různých koalic. V4 je tedy zástupným terčem pro spory o podobu evropské integrace, ochranu vlády práva, přijímání uprchlíků či míru (ne)přijatelnosti chování Viktora Orbána.

Visegrád jako papírový tygr

Polarizovaná debata vede k přeceňování role V4. Vzniká nafouknutý obraz Visegrádu jako hodnotové alternativy v rámci EU, proti které je pak třeba buď bojovat, nebo ji naopak bránit. Ten se ovšem s reálným fungování skupiny spíše míjí.

Osobní chemii mezi současnými lídry jistě není třeba zastírat. V4 však není žádným civilizačním společenstvím ani dobře promazaným diplomatickým strojem, ale jen pragmatickou platformou pro diskuzi a koordinaci pozic, která nemá ani vlastní sekretariát.

Liberálové se Visegrádu nemusejí příliš bát, konzervativci se nemají moc z čeho těšit. Všechny čtyři státy jej využívají především jako nástroj pro hájení vlastních zájmů, pokud to považují za výhodné, a nijak se neštítí jej obcházet či ignorovat v ostatních otázkách.

To se ostatně ukázalo nejlépe během koronakrize. Společné členství Polsku nijak nezabránilo v tom, aby v kritických momentech pandemie blokovalo návrat českých občanů ze zahraničí přes své území. Také obnovování přeshraničního styku ve střední Evropě dlouho probíhalo bez nekomunikující Varšavy, a tedy mimo Visegrád.

Též ve vyjednávání o evropském fondu obnovy, nejzásadnější evropské otázce za několik let, visegrádské státy vystupovaly odlišně. A jejich snahy o koordinaci vedly jen ke kosmetickým kompromisům.

Ne zas tak toxický

Přehánět bychom to neměli ani s onou údajnou toxicitou. Jistě, značka V4 utrpěla značné škody kvůli postoji k migraci a osekávání vlády práva v Maďarsku a Polsku. Evidentně však není toxická pro Angelu Merkelovou, Emmanuela Macrona, Sebastiana Kurze, Charlese Michela a dlouhou řadu dalších politiků, kteří se Visegrádské skupiny neštítí, ale oficiálně s ní vyjednávají a přijímají pozvání na její summity.

V4 tak České republice nabízí dodatečnou linku ke klíčovým hráčům evropské politiky. Se zásahy maďarské a polské vlády vůči svobodě médií, nezávislosti justice a právům žen či menšin nemusíme souhlasit a můžeme je jistě kritizovat. Proto bychom ale neměli přestat podporovat některá dílčí témata a aktivity, které jsou pro Českou republiku přínosné.

Příkladem může být třeba Mezinárodní visegrádský fond, který pomáhá propojování střední Evropy pomocí kulturních či vzdělávacích programů. Mimo to je V4 například jedním z nejhlasitějších zastánců dalšího rozšiřování Unie, v čemž je důležitým „zesilovačem“ české politiky a zájmu. Jistě tedy můžeme trpělivě hledat shody v těchto a dalších dílčích tématech.

Problém není ve Visegrádu

Zcela jinou otázkou je, jestli se Česká republika v posledních letech na Visegrádskou skupinu nevázala příliš jednostranně a jestli jejím prostřednictvím dokázala účinně prosazovat vlastní zájmy. Zde je naopak skepse na místě.

Jen stěží bychom hledali velké téma, které Česká republika dokázala dostat do programu V4 a hájit je společnými silami v Unii. Často naopak budila dojem, že zbytečně odvádí práci ve prospěch Maďarska či Polska, například při razantním odporu Andreje Babiše proti kandidatuře Franse Timmermanse do čela Evropské komise. To ale není problém Visegrádu, adresáti této výtky sedí v Praze.

Co tedy může Česká republika dělat jinak a lépe? V ideálním případě si jasně říct, co považuje za své klíčové zájmy v Evropské unii a soustředit veškerou pozornost jejich prosazování ve V4 i mimo ni. To ovšem bohužel pro rozporuplnou a rozhádanou zahraniční politiku České republiky zůstává jen zbožným přáním.

Protichůdné postoje ke klíčovým otázkám, například klimatické neutralitě Evropské unie, podfinancování přípravy českého předsednictví či předčasná výměna velvyslance při EU Jakuba Dürra nedávají mnoho důvodů k optimismu ani v blízké budoucnosti.

Hledejme nové spojence

Vedle toho můžeme ale také budovat nová evropská spojenectví. Jasnou a promyšlenou politiku tím nenahradíme. Udržováním blízkých vztahů v jiných formátech ale můžeme přispět k tomu, aby nebyli čeští politici v klíčových momentech odkázáni jen na pozice a informace V4, ale měli také jiné komunikační kanály i v evropské politice nedocenitelné osobní vazby.

Česká diplomacie zde v posledním roce zaznamenala několik slibných iniciativ. Během první vlny koronaviru probíhaly pravidelné videokonferenci mezi ministrem Petříčkem a jeho protějšky z Rakouska, Německa, i sousedních spolkových zemí Bavorska a Saska.

Zlepšení spolupráce v rámci „západního“ vektoru středoevropské politiky se již pozvolna projevuje v česko-německých vztazích. Spolkové země mají v evropské politice SRN vlastní slovo a stejně jako Kurzovo Rakousko jsou v mnoha ohledech politicky blíže České republice než západoevropský mainstream Evropské unie. Hledání společných zájmů by tedy nemuselo být zase tak složité.

Nemusíme ale zůstávat jen ve střední Evropě. Česká republika může nalézat společnou řeč i s řadou — zejména menších — států západní, severní i jižní Evropy. I v tomto směru najdeme slibné kroky, i když spíše v symbolické rovině.

Jedním z nich byl třeba dopis ministrů zahraničí České republiky, Nizozemska a Dánska ke společné zahraniční politice EU. Dalším pak česká účast na deklaraci dvanácti evropských států k americkému vypovězení Smlouvy o otevřeném nebi.

Pokud chce Česká republika získat lepší manévrovací prostor pro svou politiku v EU, prohlubování podobných formátů při současné trpělivé „drobné práci“ v rámci V4 je smysluplnou cestou. Na tom, že je vždy dobré mít po ruce více různých možností, se nakonec mohou shodnout liberálové i konzervativci.