Soudní dvůr Evropské unie zamítl žalobu Maďarska a Slovenska na neplatnost unijních relokačních kvót na uprchlíky z Řecka a Itálie. Konstatoval, že kvóty byly přijaty procesně správně a Maďarsko by mělo přijmout 1294 a Slovensko 902 uprchlíky. Připomeňme, že se bavíme o lidech s více než 75procentní pravděpodobností pozitivního azylového rozhodnutí, v praxi členských států EU pouze o válečných uprchlících ze Sýrie a uprchlících před diktaturou v Eritreji.

Evropské právo na křižovatce

Povšimněme si nejdříve rozdílné reakce Slovenska a Maďarska. Slovenský premiér Robert Fico se obratně vyhnul oficiálnímu řízení (takzvaným infringement procedures), které vede od června Evropská komise s chronickými odmítači kvót, tedy s Českou republikou, Polskem a Maďarskem, tím, že v průběhu roku 2017 několikrát nabízel dobrovolné převzetí 60 osob, z nichž nakonec na Slovensko nikdo relokován nebyl. Češi za svoji neobratnost nejspíš draze zaplatí.

Závažná je ovšem reakce maďarského premiéra Orbána, který rozsudek Soudního dvora EU odmítl a uvedl, že se jím řídit nebude. A to je zásadní zkouška pro celý právní systém EU. Ten totiž počítá s tím, že EU je tvořena státy, které dodržují vládu práva, respektují demokraticky schválené normy (například uprchlické kvóty) a uznávají rozsudky soudů, v tomto případě nejvyššího soudu EU. A reakce členských států a unijních institucí na případ, kdy tomu tak není, může být v podstatě jen dvojí — „infringement“ řízení vedoucí k citelné jednorázové pokutě nebo denně naskakujícímu penále, případně pozastavení hlasovacích práv Maďarska v Radě EU.

Politická reakce pak může být také jasná — omezit proud budoucí finanční solidarity ostatních států vůči Maďarsku, České republice a Polsku a sáhnout jim na strukturální či jiné fondy EU. Anebo zařadit, jak navrhuje Macron, rychlejší stupeň integrace, což bezpochyby znamená bez Maďarska a jemu podobných nespolupracujících „vysavačů“ evropských fondů. Fico si jako první z V4 toto nebezpečí uvědomil a správně odsouvá Visegrád na vedlejší kolej. Pro škrty v evropských fondech pro nesolidární členy EU se vyjádřila mimo jiné pozoruhodná řádka politiků — v poslední době německý ministr spravedlnosti Heiko Maas, Martin Schulz, dříve také rakouský kancléř, italský premiér, švédská ministryně financí, ministři z Finska a Holandska a další.

Češi ve stopách Orbána

Reakce České republiky na tuto situaci a dynamiku je mimořádně hloupá a jen potvrzuje zoufale nekoncepční a slabou politiku ČR vůči partnerům z EU. Prezident Zeman navrhuje kvůli kvótám EU oželet unijní dotace, čímž sedá bez boje a pokusu o smírná řešení na lopatu právě hlasům volajícím přesně po tomto opatření. Jeho proruské a pročínské hradní panoptikum se jistě raduje.

Bohuslav Sobotka, premiér za sociální demokracii a právník (!), nezůstává pozadu a říká: „Rozhodnutí Soudního dvora EU o uprchlických kvótách nic nemění na tom, že nejsou funkční. Postoj České republiky k systému přerozdělování azylantů se nemění. Nadále nesouhlasíme.“ Jinými slovy, premiér ČR prohlašuje, že se právem řídit nebude a rozsudek nejvyššího unijního soudu pro něj nic neznamená. Tím bohužel přesně podtrhuje úroveň právního státu v ČR a s Orbánem si může podat obě ruce. A český „pan Evropa“ Aleš Chmelař pak nepochopitelně mlčí, asi proto, že kandiduje za ČSSD do Poslanecké sněmovny.

Celá naše politická reprezentace pak svorně opakuje mantru, jak kvóty nefungují a nemohou fungovat. K 6. září 2017 bylo přitom v rámci kvót relokováno celkem 27 846 syrských a eritrejských uprchlíků. Relokační lety probíhají doslova každý den a s námi srovnatelné země vesele přesídlují — Slovinsko přijalo 217 osob, Rumunsko, které také hlasovalo proti kvótám, ale následně bylo ochotno schválené evropské právo dodržovat, přijalo 727 osob, Portugalsko 1315, Lucembursko 383, Finsko 1951, Estonsko 141. Informace ministra Chovance, že v Řecku a Itálii není nikdo připraven k relokaci, je jako vystřižená z dezinformačních prokremelských serverů — Itálie hlásí 4000 připravených osob, Řecko více než 2500 a relokace do jiných zemí EU probíhají v rekordně rychlém tempu.

Poznámka k české roli v EU 

Na závěr si neodpustím konstatování, že česká politika vůči EU je chaotická a mimořádně slabá. Partnerům v EU neustále okopáváme kotníky, vše ex post kritizujeme a sami nejenže nejsme schopni přinášet vlastní řešení, ale ani se jazykově anglicky či francouzsky domluvit a skutečně něco vyjednat.

Počet Čechů v Evropské komisi je směšně malý, protože nám chybí ambice a asi i schopnosti se v tvrdé konkurenci prosadit a věci ovlivňovat. Naši europoslanci v horším případě sami sebe situují do směšných protievropských proudů, kde neovlivní za 14 let vůbec nic (poslanci za ODS), nebo jako Jan Keller bez elementární znalosti věci a základních statistik píší zmatené sloupky o migraci do Práva. „Nadějnější“ proevropské hlasy Luďka Niedermayera či Pavla Teličky pak v České republice jejich vlastní strany v podstatě ignorují. K unijní politice se pak ve veřejném prostoru vyjadřují hlavně k EU kritičtí všeználci typu ekonoma Pikory, který zcela vážně prohlašuje věty typu „Euro klidně přijmu. Až se ho vzdá Itálie“ a dodává, že pokud možno i Francie a Řecko, a míchá do toho italské a francouzské (?) náklady na ostrahu hranic.

V EU se nic podstatného neschválí bez souhlasu ministrů členských států v Radě EU, kde mají Češi schopnost vyjednávat, přesvědčovat partnery a tvořit koalice z jazykových důvodů bohužel také velmi omezenou. Opravdu nestačí jednou za měsíc ve čtvrtek přijet na zasedání Rady do Bruselu, tam si česky poklábosit se slovenským ministrem Kaliňákem a hlasovat z principu proti.